Angel's blood - 12. kapitola

Elena vyšla ze dveří Věže, ignorovala taxík, který na ni čekal a pokračovala v chůzi. Její nervovou soustavu zaplavila vlna takového vzteku, že větší snad nikdy nezažila. Síla toho rozčílení jí působila bolest, ale zároveň ji držela při životě, nutila ji k chůzi.

Ten parchant, ten zatracenej parchant!



Měla slzy na krajíčku, ale odmítla je nechat přetéct. Kdyby to udělala, musela by sama sobě připustit, že od Raphaela očekávala víc - něco lidského.

Elena zachytila povědomou vůni a s nožem v ruce se na místě otočila. "Vrať se domu, upíre." Její hlas byl jako roztavený hněv.
Dmitri se zdvořile uklonil. "Samozřejmě bych mohl udělat, co po mně dáma žádá. Naneštěstí" - Dmitri se narovnal a Elena v jeho zrcadlových slunečních brýlích zahlédla odraz své naštvané tváře - "mám jiné rozkazy."
"To vždycky děláš, co ti tvůj pán přikáže?"
Dmitri stiskl rty. "Zůstávám s Raphaelem z loajality."
"Jo, jasně. Stejně jako malý štěně." Elena zaťala pěsti. Ve svém momentálním rozpoložení prahla po krvi. "Taky si sedneš a prosíš, když ti tak přikáže?"

V mžiku stál Dmitri přímo před ní. Pohyboval se tak rychle, že ruku, ve které držela nůž, svíral dříve, než se stihla nadechnout. "Neprovokuj mně, lovkyně. Jsem hlavou Raphaelových bezpečnostních složek. Kdyby bylo na mně, tak bys v tuhle chvíli visela v řetězech a křičela, protože by tě ztahovali z kůže."

Díky jeho erotické vůni, která tu představu dokreslovala, to celé působilo ještě brutálněji. "Neřekl ti náhodou Raphael, abys nechal těch svejch aromatickejch her?" Pustila nůž z ruky, ve které ho držela a chytila ho do druhé, slabší ruky. Slabší, ne slabé. Všichni lovci uměli bojovat oběma rukama.

"To bylo včera." Dmitri se k ní naklonil blíž. Kontury jeho obličeje byly exkluzivně tvarované a křivka jeho trů odrážela náznak krutosti. "Dnes je na tebe pravděpodobně extrémně naštvanej a nebude mu vadit, když si diskrétně kousnu." Dmitri ji schválně ukázal špičky svých tesáků.
"Přímo tady na ulici?" zeptala se Elena a zatímco vzhlédla k linii jeho hrdla, byla si velmi jasně vědoma tlaku jeho erekce.
Dmitri se neobtěžoval rozhlédnout. "Jsme blízko Archandělské Věže. Tyhle ulice patřej nám."
"Ale" - Elena se usmála - "Já. Kurva. Ne." V tom okamžiku sekla nožem a podřízla mu jedním tahem hrdlo.

S rychlostí tepenného krvácení z něj vytryskla krev, ale Elena se stihla skrčit a uhnout z cesty. Dmitri si chytil krk a klesl na kolena. Při tom pohybu mu spadly brýle a Elena se dívala do očí žhnoucích ohněm, ve kterých se zrcadlila její smrt.

"Nebuď jak malej," zamumlala, utřela si nůž o trávu a zasunula ho zpět do pouzdra. "Oba dobře víme, že upír tvýho věku se zotaví během deseti minut." Smysly jí najednou zaplavila násilná vlna upířích pachů. "A navíc, už jsou na cestě tvý poskoci, aby ti pomohli. Moc hezky jsem si s tebou popovídala, Dmitri, zlatíčko."
"Mrcho." Pokusil se říct Dmitri, ale bylo to spíše zabublání přes krev, která se mu hromadila v hrdle.

"Děkuju." Odpověděla mu Elena.

Dmitri se usmál - nelítostně, smrtelně, děsivě - jako samo peklo. "Já mrchy zbožňuju." Tato slova už byla daleko jasnější, postup jeho hojení byl rychlejší, než si Elena myslela. Ale byl to ten temný hlad v jeho hlase, který zaregistrovala. Zatracenej perverzní upír, jemu se to ve skutečnosti líbilo. Sakra. Elena se otočila a začala utíkat. Ve vteřině, kdy se mu rána zahojí, po ní půjde. A v tuhle chvíli se více, než toho, že ji zabije, bála toho, že by ji mohl navzdory zatracenýmu zdravýmu rozumu svést.

Po Dmitrim možná bolestně toužila, ale když nebyl nikde blízko a nedopoval ji tím svým aroma, tak po něm neprahla. Jeho vůně byla vlastně nátlak na mysl a byla daleko silnější, než o čem kdy Elena slyšela. Na druhou stranu, to nebylo zase až tak velké překvapení, vzhledem k tomu, komu Dmitri říkal "Pane".

Zato Raphael se její mysli zmocnil dříve, než se stihla podruhé nadechnout. Myslela si, že se už naučila odhalit ten divný pocit oddělení mezi myslí a jí samotnou, který doprovázel jeho dřívější pokusy. Ale tentokrát tam nebylo nic. V jednu chvíli se bála dopadu upířího sériového vraha a v tu další se plazila po Raphaelovi a snažila se spolknout mu jazyk. Kdyby se z toho nedostala, byla si celkem jistá, že by se snažila spolknout i jiné části jeho těla.

Elena zrudla. Ne vzteky, ačkoli ten byl stále přítomný. Touhou. Vzrušením. Možná neprahla po Dmitrim, když nebyl poblíž, zato ale toužila po archandělovi. Patrně by si měla podat žádost o azyl do jiné země. Ale to že chtěla Raphaela ho v žádném případě neomlouvalo z toho, co jí udělal.

O chvíli později překročila hranice vyznačující území Věže a vřítila se do rušných ulic města. Místo toho, aby zpomalila, se přinutila běžet ještě rychleji. Za běhu sáhla do kapsy, vylovila mobil a naťukala krizový kód. "Potřebuju vyzvednout," oznámila, jakmile to na druhém konci někdo zvedl. "Posílám svojí polohu." Zmáčkla tlačítko a tím aktivovala speciální GPS aplikaci, která vysílala její aktuální polohu do počítačů Spolku. Nemohla si dovolit stát na místě. Kdyby to udělala, byl by s ní konec.

Za běhu sledovala, jestli v okolí nezahlédne nějaký taxík, ale samozřejmě zrovna nebyl žádný v dohledu. O dvě minuty později se kolem ní začínaly linout prameny touhy, hledaly ji, laskaly ji a na dně Elenina žaludku začalo vzkvétat okázalé teplo, které jí ho sevřelo v pěst. Zhluboka se nadechla a ostře zahnula doleva. Proběhla kolem obchodního domu s vysokými skleněnými výlohami a kolem Zombie Doupětě - místa, které si oblíbili upíři a jejich děvky a hlavou jí začaly vířit scény, kterých byla svědkem minulou noc.

Okázalé.
Smyslné.
Svůdné.

Ne děvky, ale závisláci. A nejhorší na tom všem bylo, že je z toho nemohla vinit. Pokud by se Raphaelovi někdy podařilo ji dostat do postele - což se v žádném případě nemohlo stát, protože byla připravená mu při první příležitosti, která se jí naskytne, uříznout koule - pravděpodobně by po něm toužila do konce svého života. Rozzuřená, na poslední chvíli máchla rukama, aby se vyhnula klukovi na skateboardu.

"A kde je ten upír, co po něm deš?" zavolal na ní kluk a vzrušeně seskočil ze skatu. "Hele, támhle je, borec ..."

A doprdele! Elena se ohlédla přes rameno a zahlédla přibližujícího se Dmitriho. Krvavá skvrna na jeho košili vypadala jako šarlatový květ, ale krk už měl zahojený a obličej utřený. Elena se rychle otočila zpět a vběhla do silnice, aby mohla přeběhnout na druhou stranu. Ozvalo se houkání klaksonů, nadávky, ale i několik povzbuzujících výkřiků. Nějaký turista si ji začal fotit. Skvělé. Pravděpodobně se mu zadaří ji vyfotit ve chvíli, kdy se do ní Dmitri zakousne a hned po tom se z ní stane prosící, plazící se ztroskotanec, prahnoucí pouze po sexu.

Z ničeho nic svírala v ruce pistoli. Její oblíbenou zbraní sice byly nože, ale pokud chtěla toho zkurvysyna zastavit dřív, než bude mít možnost se k ní dostat příliš blízko, bude ho muset střelit do srdce. Šance, že by ho skutečně zabila, byla velmi malá, ale pokud by se jí to podařilo, čelila by obvinění z vraždy. Ledaže by mohla dokázat jeho nekalé úmysly. Už to viděla v živých barvách...

"Víte, Vaše Ctihodnosti, měl v úmyslu mě ošukat do bezvědomí a ještě mě přesvědčit, že se mi to líbilo."
Jo, to by bylo vážně skvělý. Se svým štěstím, by narazila na soudce suchara, který by zastával stejný názor, jako její otec - že ženy byly jen figurky, dobré na to, aby roztáhly nohy. Elenou podruhé projela vlna vzteku.

Zrovna se chystala otočit a prst už měla připravený na spoušti, když před ní za zvuku kvílejících pneumatik zastavila motorka. Byla celá černá, stejně jako oblečení a helma řidiče, ale na nádrži bylo nenápadné zlaté G. Elena změnila směr, skočila na zadní část sedadla za řidičem a chytla se ho pevně jako klíště. Když motorka vyrazila vpřed, ucítila, jak se jí o rameno otřela Dmitriho ruka. Otočila se a spatřila ho, jak stojí na okraji silnice, dívá se za ní a posílá jí vzdušný polibek.

Raphael vešel do černo-černé místnosti a zavřel za sebou dveře. Na okamžik stál v naprosté temnotě a přemýšlel o tom, co se chystal udělat. Lijuan už v sobě neměla ani kapku lidskosti a to, co se odehrálo mezi ním a Elenou bylo velmi lidské, velmi opravdové. Raphael stiskl čelist, věděl totiž, že nemá jinou možnost. Ne, když jeho matkou byla Caliane. Pokud byl toto začátek nějakého druhu degenerace ...

Instinktivně došel do přesného středu místnosti a začal soustředit své andělské schopnosti na zářící paprsek, který pulsoval uvnitř jeho těla. Tak jako Neviditelnost, měli i tuto schopnost jen archandělé, ale na rozdíl od Neviditelnosti, měla svou cenu. Následujících dvnáct hodin se Raphael ocitne v Tichu. Ovládne ho část mozku, která neznala slitování a nikdy znát nebude.

To byl důvod, proč tento způsob komunikace využíval jen zřídka. Jejím následkem se z něj stalo něco, co bylo daleko blíže monstru, které číhalo v jeho srdci, v srdcích všech archandělů. Moc byla drogou, která nejen korumpovala, ale ničila. Během jednoho jeho období Ticha potrestal upíra, který pak zkončil na Times Square. O potrestání toho upíra Raphael nehodlal vyjednávat. Ale Ticho, ve kterém se zrovna nacházel, změnilo ten trest v něco velmi blízkého zlu. Od té doby se ujistil, že během dalších období Ticha, neměl naplánováno nic, co by se mohlo změnit v ničivý výsledek. Problémem bylo, že jakmile se stal Chladným, vnímal věci jinak a mohl snadno změnit názor.

Ale toto musí udělat.

Soustředil se a když byl připravený, roztáhl křídla do jejich plného rozsahu. Jejich špičky se dotýkaly rohů místnosti a Raphael mohl v hrdle cítit temnotu, která sálala ze zdí. Většina lidí i upírů se domnívala, že andělská křídla, kromě klenby nad rameny, neměla cit. Neměli pravdu. Křídla byla biologickým rozmarem a andělé vnímali jakýkoli kontakt s jejich křídly, ať už to bylo v jejich středu, nebo na úplném okraji posledního pírka.

Nyní do sebe nasál temnotu, jako by to byla síla. Nebyla. Síla byla v něm, ale nedostatek stimulace - forma smyslového strádání - zesílila jeho vnímavost této síly do trýznivé úrovně. Nejdříve byla jen šumem v jeho krvi, pak se stala symfonií a nakonec zesílila do hřmění, které mu roztahovalo žíly do kritických mezí a zažehávalo ho zevnitř. V tomto okamžiku - těsně před vnitřní implozí, která by ho zanechala na spousty hodin ochromeným - zvedl ruce a vrhl tu sílu na zeď před sebou.

Stěna se ohnula a pak zkapalněla do vířícího jezera, které ve své ebenové hloubce absolutně nic neodráželo. Rychle, než se síla mohla stát neklidnou a domáhat se vrácení zpět do jeho těla, ji Raphael upravil do vyhledávajícího schématu, soustředěného na Lijuan. Schopnost komunikovat přes obrovské vzdálenosti pocházela se stejného místa, jako jejich mentální schopnosti, ale na rozdíl od nich, byla tak mocná, že vyžadovala schránku, která by ji zachytila. Stěny černo-černé místnosti byly tou nejefektivnější schránkou, ale kdyby bylo potřeba, mohl Raphael použít i jiné objekty. Pokud by se o tuto komunikaci - na druhou stranu světa - pokusil za použití pouze své mysli, pravděpodobně by si při procesu poškodil část mozku a zničil celou budovu, ve které se nacházel.

Víření jezera se zpomalilo a pak kompletně zastavilo. Stalo se z něj hladké černé sklo v němž se zrcadlila povědomá tvář - pouze tvář. Vyhledávání bylo velmi přesné - neukázalo nic jiného, než Lijuan.

"Raphaeli," pozdravila ho se zjevným překvapením Lijuan. "Troufáš si použít takové množství síly, zatímco je Uram ve tvém městě?"
"Bylo to nezbytné. Do doby, než se dostane do další fáze, budu opět v plné síle."
Lijuan pomalu přikývla. "Ano, zatím nepřekročil poslední mez, že?"
"Až se tak stane, tak to poznáme." Celý svět to pozná. Všichni ten křik uslyší. "Potřebuji ti položit otázku."

Když se na něj podívala, byly Lijuaniny oči bezedné a tak bledé, že její duhovky byly téměř nerozeznatelné od bělma, které je obklopovalo. "Uvnitř každého z nás je monstrum, Raphaeli. Někteří přežijí, jiní mu podlehnou. A tys ještě nepodlehl."

"Ztratil jsem nad sebou kontrolu," odpověděl jí Raphael, aniž by se ptal, jak věděla, co měl na mysli. Lijuan už byla spíše duch, než člověk. Stín, který se bez povšimnutí pohyboval mezi světy, které zbytek Kádru nikdy nezahlédl.

"To je evoluce," zašeptala a přes obličej jí přeběhl úsměv, který nebyl úsměvem. "Bez vývoje, bychom se obrátili v prach."

Raphael nevěděl, jestli mluví o něm, nebo o sobě. "Pokud nad sebou budu ztrácet kontrolu, pak jsem jako archanděl nepoužitelný," odpověděl jí. "Toxín-"
"Tohle nemá s Morem nic společného." Lijuan mávla rukou a Raphael spatřil její vrásky. Lijuan byla jediným andělem, který vykazoval známky stáří, ačkoli jen v malém množství a zdálo se, že si v nich dokonce libovala. "To, co zažíváš, je něco naprosto jiného."
"A co?" Raphaela napadlo, jestli mu Lijuan nemůže lhát, tahat z něj informace s úmyslem ho oslabit. Nebylo by to poprvé, kdy se dva archandělé spojili, aby společně svrhli toho třetího. "Není možné, že neznáš odpověď a jen si hraješ na bohyni?"

V Lijuaniných slepě vypadajících očích se zaleskla jinovatka a záblesky emocí, které nebyly nikomu známy. "Já jsem bohyně. Rozhoduji o životě i o smrti." Vlasy ji odvál ten lehký větřík, který kolem sebe dokázala vytvářet jen ona. "Pouhou myšlenkou dokážu zničit tisíce životů."

"Smrt z tebe bohyni neudělá, jinak by ti Neha mohla být rovna." Královna Hadů a Jedů za sebou nechávala cestu dlážděnou mrtvými těly. Nikdo si nedovolil s Nehou nesouhlasit. Opovážit se toho, znamenalo zemřít.

Lijuan pokrčila rameny, podivně lidské gesto. "Neha je pošetilé děcko. Smrt je pouze polovinou rovnice. Bohyně nemůže životy jen brát ... musí je umět také dát."

Raphael se na ni zadíval a pocítil tu zákeřnou krásu jejích slov. Nyní si byl jistý tím, co se dříve jen domníval - Lijuan získala novou schopnost. Schopnost, o které se šeptalo, ale nikdo tomu nevěřil. "Umíš vzkřísit mrtvé?" Ne oživit, nebyli by naživu. Ale mohli by chodit, mohli by mluvit a jejich těla by se nerozkládala.

Lijuaninou odpovědí byl pouze úsměv. "Mluvíme tu o tobě Raphaeli. Nebojíš se, že tvůj problém použiju proti tobě?"
"Jsem přesvědčený, že o New York nemáš žádný zájem."
Zasmála se, ale byl to nevzrušený zvuk, který najednou šeptal o smrti i slunečním svitu. "Jsi chytrý. Daleko chytřejší, než ostatní. A tohle bys měl vědět - neztratil si nad sebou kontrolu."

"Přinutil jsem ženu, aby mě chtěla." Tón Raphaelova hlasu byl krutý. "Pro Charisemnona to možná nic neznamená, ale pro mě ano." Ten druhý archanděl vládl většině Severní Afriky a pokud spatřil ženu, kterou chtěl, jednoduše si ji vzal. "Co to tedy je, pokud ne úplná ztráta kontroly?"
"V té místnosti byli dva lidé."
Na zlomek vteřiny ji Raphael nepochopil, ale ve chvíli, kdy mu to došlo, se mu krev v žilách proměnila v led. "Ona má schopnost ovlivnit mou mysl?"

Raphael nebyl pod vlivem kontroly žádného stvoření od té doby, co unikl z území, kterému vládla a ochraňovala Isis, což bylo před deseti staletími.

"Zabil bys ji, kdyby to byla pravda?"
Isis zabil - byla to jediná možnost, jak se osvobodit z moci anděla, rozhodnutého, držet ho v zajetí. A zabil i jiné. "Ano," odpověděl, ale jedna jeho část si tou odpovědí nebyla vůbec jistá.

Tebe vzrušuje znásilnění?

Dopad Eleniných slov se stále rozléhal tou nekonečnou nocí, kterou nazýval svojí duší. Očima kmitl přes Lijuanin obličej. "Pokud mě skutečně ovládala, nebylo to vědomě." Jinak by ho neobvinila ze znásilnění.
"Jsi si jistý?"
Raphael na ni jen hleděl, neměl náladu na hry.
Lijuanin úsměv se rozšířil. "Ano, jsi chytrý. Ne, tvoje malá lovkyně nemá schopnost přinutit archanděla konat dle svých rozmarů. Nejsi překvapený, že vím, koho si měl na mysli?"
"Máš špehy v mojí Věži, tak jako je máš všude jinde."
"A máš ty špehy u mě?" zeptala se Lijuan s tónem ostrým jako břitva.

Raphael kolem sebe vyvolal štít, kterým odrazil zpět Lijuaninu pronikavou sílu. "Co bys řekla?"
"Řekla bych, že jsi mnohem silnější, než si ostatní uvědomují." Lijuan přešla do mnohem méně formální řeči a pohled jí naplnila vypočítavost.

Raphael by si nadával, že udělal chybu, kdyby nevěděl, že toto byla součást Lijuanina běžného postupu. Pokud jste s ní chtěli mluvit, museli jste být, pokud ne na stejné úrovni, pak alespoň dostatečně silní, abyste pro ni bili zajímaví. "Kdybys nebyla žena, řekl bych, že máš potřebu dokazovat, kdo z nás má většího ptáka."

Lijuan se skutečně zahihňala, ale ten zvuk byl poněkud ... divný. "Oh, škoda, že jsem tě nepotkala, když mě takové věci ještě zajímaly." Mávla rukou. "Byl bys dobrý milenec." Její rty se roztáhly ve smyslném úsměvu a nějaká vybledlá vzpomínka zažehla jiskru v těch mrazivých očích.

"Tančil si někdy s andělem za letu?"

Jako úder pěstí, zasáhla Raphaela jedna konkrétní vzpomínka. Ano, tančil. Ale nebylo to v rozkoši. Nicméně, odpověď si nechal pro sebe. Jednoduše ji sledoval, poslouchal a věděl, že je jejím obecenstvem.

"Jednou jsem měla milence, který dokázal, že jsem se skutečně cítila člověkem." Lijuan zamrkala. "Mimořádné, že?"

Raphael zvažoval, jakým andělem mladá Zhou Lijuan mohla být a zjistil, že odpověď se mu nelíbila. "A je stále s tebou?" Zeptal se, aniž by ho to zajímalo.
"Nechala jsem ho zabít - archanděl nikdy nemůže být člověkem." Lijuanin obličej se začal měnit a vypadala méně a méně jako bytost z tohoto světa. Stvoření s rysy anděla a papírově-tenkou pokožkou, která překrývala zářící kosti.

"Existuje malé procento lidí - možná jeden z půl miliardy - kteří z nás dokáží udělat něco jiného, než jsme. Naše zábrany padnou, něco se v nás vznítí a naše mysl splyne s tou lidskou."

Raphael stál absolutně bez hnutí.

"Musíš ji zabít." Lijuaniny zornice se roztáhly a pohltily její duhovky. Místo očí najednou měla černé plameny a obličej se jí změnil ve spalující masku lebky. "Pokud a dokud tak neučiníš, si nemůžeš být nikdy jistý, kdy tvé zábrany znovu padnou."
"A co se stane, když ji nezabiju?"

"Pak zabije ona tebe. Učiní tě smrtelným."