Angel's blood - 27. kapitola

Elena nebyla ani trochu překvapená, když se ukázalo, že Michaelino sídlo bylo místem krásy a elegance. Žena archanděl sice mohla být bezpáteřní mrcha, ale svou reputaci umělecké múzy, nezískala během staletí omylem.

"Tady jsme našli … ten dar," řekl jí upír, který držel stráž a ukazoval na flek zakrvácené trávy. Navzdory přítomnosti upíra, cítila Elena velmi výrazný, ostrý závan kyseliny. Buď Uram přimíchal k lidským srdcím i nějakou svoji krev, nebo přistál přímo na trávníku. Skutečně byl troufalý … a děsivý. "Mohl bys odsud odejít?"
Upír krátce přikývl, ale nikam neodešel. "Jednou mě naháněl lovec."
Elena vzhlédla k Raphaelovi s Michaelou, kteří spolu mluvili na balkóně a dívali se dolů na zahradu. Napadlo ji, jestli by některému z nich vadilo, kdyby toho idiota, který stál vedle ní, bez varování jednoduše odstřelila - neměla čas se potýkat s takovýmhle druhem věcí. "Asi to nebylo tak hrozný, když seš pořád tady."



"Moje paní ze mě stáhla kůži a udělala si z ní kabelku."
Elenu zajímalo, jak by se na tuhle informaci dívali lidé, kteří andělům přisuzovali nebeský původ."A přesto jí stále sloužíš." Znělo to jako trest, kterého by bohyně mrcha byla schopná.

Upír se na Elenu usmál a blýskl na ni špičáky. "Byla to velice pěkná kabelka." Potom konečně odešel. Byla si jistá, že před tímhle upírem by si měla krýt záda. Cokoli, co mu Michaela během staletí udělala, zapříčinilo, že už nebyl zcela normální.
"Nesmrtelnost má příliš mnoho stinnejch stránek," zamumlala si pro sebe a přidala si na seznam svých možných úmrtí položku "stát se kabelkou". Pohled ji opět padl na krví zbarvenou trávu. Klekla si a ujistila se o Uramově pachu, potom začala chodit kolem dokola ve zvětšujících se kruzích.

Uramův pach pokrýval celou oblast. Archanděl s největší pravděpodobností skutečně přistál a stál tu zahalen Neviditelností, zatímco Michaeliny stráže o něm neměly nejmenší ponětí. Elena by se mohla bát, aby na něj nenarazila, ale jeho pach, i když všudypřítomný, nebyl tak silný, jako by byl v případě, kdyby byl Uram stále poblíž. To ji donutilo se zamyslet - byli ostatní archandělé schopni vycítit své druhy, když byli zahaleni Neviditelností?
Pokud ne, nebylo divu, že byla Michela vyděšená.

Elenu vůbec nepřekvapilo, když zjistila, že Uramův pach byl nejvýraznější na okraji zahrady. Vzhlédla a zjistila, že má přímý výhled do oken ve třetím patře. Michaelina ložnice byla přímo uprostřed.
Kdyby se jednalo o běžný lov, nyní by se smála od ucha k uchu. S takto čerstvou stopou, by do západu slunce svoji kořist dostala. Ale upíři neuměli létat. A přesto, napadlo ji a přimhouřila oči, teď zná Uramovu Achilovu patu. Jeho posedlost Michaelou zúží oblast jeho loviště. Elena se znovu podívala nahoru, mysl měla prázdnou, jako správně soustředěný lovec. Potřebovala rozvrh Michaelina výskytu, který jí Raphael slíbil.

Raphael si byl vědom toho, že se od něho Elena vzdalovala, když prováděla metodický průzkum v kruzích. Podvědomě hlídal Rikera, Michaelina oblíbeného strážce. Riker by udělal cokoli, co by mu Michaela poručila - nezáleželo by mu na tom, že Elena byla pod Raphaelovou ochranou … přestože ji měl raději zabít, hned jak se zotavil z postřelení. Jestliže měla Lijuan pravdu, potom byla Elena jeho smrtelnou slabostí. Smrt představovala téma, nad kterým se Raphael po staletí nezamyslel. Ale Elena ho učinila o kousek smrtelnějším. Jako byla ona. Zemřela by, kdyby jí Riker rozerval hrdlo. A Michaela byla natolik nevypočitatelná, aby takový rozkaz udělila. Věděla, že by Raphael nezačal válku kvůli smrtelníkovi.

Růže Osudu.

V mysli mu tančil obraz starověkého pokladu. Za všechna staletí jeho existence, ho ani jednou nenapadlo se ho vzdát. Dokud nepotkal Elenu. Jeho smrtelnici. Možná by nakonec kvůli ní, válku s Michaelou rozpoutal. "Máš stráže na svých místech?"
"Samozřejmě."
Tyto stráže evidentně nestačily - celý Kádr očekával, že po ní Uram půjde a přesto byla chycena nepřipravená. "Potřebuješ více mužů? Jsi daleko od domova."
"Ne." Z toho jediného slova odkapávala pýcha. Michaela došla k okraji balkónu a pozorovala Elenin postup. "Pokud tvoje lovkyně zachytila jeho pach, pak to znamená, že mě pozoroval dostatečně dlouho na to, aby po sobě zanechal rozpoznatelný otisk."

Raphael mohl Elenu požádat o potvrzení této skutečnosti, ale po incidentu, který vedl k jeho období Ticha, se pokoušel do Eleniny mysli nevstupovat. Známka slabosti, varovala ho Lijuan - podlehl lidské emoci, ohledům vůči jiné osobě? Možná. Ale Raphael neměl nikdy rád, čím se stal během období Ticha. A tentokrát … to bylo až příliš blízko Calianině šílenství. "Jsi stále stejná, jako dříve?" zeptal se Michaeli a pohřbil starodávné vzpomínky na Caliane.

Michaelina kůže se napjala a ostré linie kostí se jí téměř prořezávaly skrz pokožku. "Jsem stále archanděl bez Neviditelnosti, ano."
"Nešťastné."
Michaela se zasmála tichým tónem, který nutil muže myslet na sex. Když poprvé spatřil Michaelu, měla ústa kolem ptáka archanděla, který tenkrát vládl Byzantské říši. Když pomalu přiváděla archanděla k šílenství, dívala se při tom Raphaelovi do očí. Už tenkrát mu bylo jasné, že Michaela bude jednou vládnout. O dvacet let později byl Archanděl Byzantské říše mrtev.

Raphael pohledem opět vyhledal Elenu, zrovna vstoupla do zalesněné oblasti, která oddělovala jeho pozemky od Michaeliných. "Mluvila si o tom s Lijuan?" zeptal se a sledoval, jak Elena v naprostém soustředění sevřela rty. Její ústa byla šťavnatá, smyslná. Raphael byl velice zaujat představou, cítit je, po celém svém těle. Ale jako všechny válečnice, si ji nejdříve bude muset zkrotit.

"Mluví v hádankách," vyprskla Michaela, "nemá žádné vysvětlení, proč se mi Nevidetelnost vyhýbá." Za normálních okolností, by tento nedostatek nebyl příliš velkým problémem - Michaela měla jiné schopnosti, o některých se vědělo, o jiných ne, ale nikdo nemohl pochybovat o jejím archandělském statusu. Nicméně, v této konkrétní situaci, byla ve smrtelné nevýhodě, protože spolu s Neviditelností přicházela i obrana proti ní. Raphael se před Uramem nemohl schovat, ale Anděl Krve se před ním také neschoval. "Odvolej Rikera."
"Proč?"
"Ty Urama nemůžeš spatřit, ale Elena ho umí vycítit."
Michaelina následující slova byla pohrdavá. "Riker ji jen hlídá, nic víc. A pokud by ztratil kontolu, jsou tu i jiní lovci." Následovala pauza. "Ona je člověk, Raphaeli. Neví nic o rozkoši, kterou ti můžu ukázat já."

Raphael roztáhl svá křídla, připraven k odletu. "Myslel bych si, že se ti bude zamlouvat Charisemnon. Kdysi už tvým milencem byl."
Zelené oči se setkaly s těmi jeho, ale Raphael došel na konec balkónu, vytvořeného pro anděly - žádné zábradlí, nic, co by zabránilo smrtelnému pádu. "Ale tebe jsem nikdy nezkusila. Umím věci, které by věčnost proměnily v erotický sen."
"Problém ale je, že tví milenci, zdá se, mají velmi krátkou živostnost." Raphael vzlétl a letěl přes zahradu, až k zalesněné oblasti. Riker stál jen pár desítek centimetrů od Eleny a jeho úsměv byl plný nebezpečí.
Elena si mezi prsty protáčela nůž, a ani v nejmenším nepůsobila vyděšeně, její postoj prozrazoval, že byla trénována v boji zblízka. Když otevřela pusu a chystala se na něj promluvit, Raphael přistál těsně za Rikerem, jednu ruku na jeho rameni a druhou na jeho zádech. "Tohle je moje území," řekl. "Tvoje paní je tu hostem." A to bylo veškeré varování, které mu dal, než Raphael vrazil ruku skrz vrstvu oblečení, masa a svalů, aby chytil Rikerovo panicky bušící srdce. O vteřinu později, už Raphael svíral Rikerovo srdce v dlani a Riker se zmítal v leže na zemi.

"Proč si to udělal?" Raphael vzhlédl a spatřil Elenin zděšený výraz, když si všimla, že Rikerovo upíří srdce stále bije. "Existují určité hranice. A je lepší, jak pro smrtelné, tak i pro nesmrtelné, když tyto hranice nejsou překročeny." Elena svírala nůž v ruce tak pevně, že ji zbělaly klouby. "Tak si ho prostě zabil?"
Raphael upustil srdce na zem, podíval se na svou zakrvavenou ruku a napadlo ho, zda si Uram bral srdce svých obětí stejným způsobem. "Není mrtvý."
"Já-" Když se k ní Raphael začal přibližovat, Elena pokla a ustoupila zpět. "Vim, že se dokážou uzdravit skoro ze všecho, ale z kompletního odstranění srdce?"
"Zase se mě bojíš." Raphael neviděl tento výraz v Elenině tváři ode dne, kdy se poprvé setkali na střeše. "Zrovna si vyrval holou rukou upírovi srdce z těla." V Elenině hlase se ozýval šok. "Takže jo, bojim se tě."
Raphael se zadíval na krev, která pokrývala jeho kůži. "Tohle bych ti neudělal, Eleno."

"Řikáš, že moje smrt bude rychlá a sladká?"
"Možná, místo toho, abych tě zabil," řekl jí, "z tebe udělám svou otrokyni."
"Sakra doufam, že tohle je jen tvoje pokřivená představa hodně špatnýho vtipu." Byla to odvážná slova, ale Elena už alespoň uklidila svůj nůž. "Už se můžem vrátit k tobě domu, aby sis mohl umejt tu krev, stejně jsem jeho pach ztratila."
"Odletěl?"
"Myslim, že jo." Elena si založila ruce na prsou a kývla hlavou směrem k Michaelinu domu. "Máš její rozvrh, kde se bude pohybovat?"
"Bude doručen během hodiny." Když spolu odcházeli, Raphaela zajímalo, proč mu záleží na tom, co si o něm tato smrtelnice myslí. "Máš v plánu procházet okolní ulice a pokusit se jeho pach zachytit?"
"Jo." Elena vykračovala kupředu odhodlanými kroky. "Pokud je na ní skutečně tak fixovanej, jak si myslíte - a on sakra je, když se jí dvoří lidskejma srdcema - nepude od ní moc daleko."
"Ne. Nepůjde." Z krve zrození vždy zabili jiného anděla, než degenerovali kompletně. Ve většině případů, se jednalo o anděla, který jim byl nejbližší - svátost hrůzy - jakoby od sebe chtěli odříznout všchno, čím dříve bývali.

Elena přikývla. "Pak bysme mohli bejt shopný chytit ho v jeho doupěti, zatímco bude zlenivělej z množství krve, který vypil. Pokud to ovšem není u andělů jinak?" Podívala se na něj, ale pohled jí sklouzl k jeho zakrvavené ruce a předloktí. Se syknutím se nadechla a podívala se pryč.
"Z toho, co víme," řekl Raphael a ruku zaťal do pěsti, "z krve zrození-"
"Z krve zrození?" Zamračila se Elena. "Máte název pro to, čím se Uram stal? To znamená, že to není ojedinělej případ."
"Z krve zrození," zopakoval Raphael a ignoroval její otázku, "jsou přesycením ovlivněni stejně, jako jsou upíři. Bude zlenivělý, ospalý a zranitelný."

Elenin vztek ohledně jeho odmítnutí zodpovědět její otázku byl patrný, ale cokoli, co se mu v tu chvíli chystala říct, bylo přerušeno zazvoněním jejího mobilního telefonu. Vytáhla ho z kapsy a přijala hovor. "Slyšim." Její pohled byl najednou zmatený. "Cože?" Následovala pauza. "Já-" poprvé ji spatřil nejistou. "Jo. Budu tam." Elena ukončila hovor. "Potřebuju si dojít něco zařídit. Budu zpátky dřív, než Michaela doručí svůj rozvrh."
"Kam jdeš?" zeptal se Raphael a vůbec se mu nelíbil výraz její tváře.
Elena se na něj odmítavě podívala. "Do toho ti sakra vůbec nic neni."
Mělo ho to rozzuřit. Jedna jeho část, část s více než tisíce lety nahromaděné arogance byla ruzzuřena. Ale zbytek byl silně zaujat. "Dáváš mi ochutnat moji vlastní medicínu?" Elena pokrčila rameny a našpulila pusu.
"Tvůj otec."
Elena ztuhla. "Jakto sakra, umíš odposlouchávat i cizí rozhovory?"
"Tohle neumí dokonce ani archandělé." Nebyla to zcela pravda, ale bylo to pravdou v tomto případě. Raphael si přísahal, že jí do mysli vnikat nebude. "Ale udělal jsem si ohledně tebe průzkum."
"To máš dobrý." Kdyby slova uměla řezat, Raphael by byl právě naporcován na kousky.

Raphael se podíval na svoji zakrvavenou pěst a zajímalo ho, zda ho nyní Elena vnímá jako monstrum. "Jeffrey Deveraux se zdá být jedinou lidskou bytostí, se kterou si neumíš poradit."
"Jak už jsem řekla, do toho ti vůbec nic neni." Elena měla čelist zaťatou tak pevně, že ji to muselo bolet.
"Jsi si jistá?"

Když Elena stoupala po schodech, vedoucích k budově, obložené hnědým kamenem, ze které si její otec udělal soukromou kancelář, v mysli se jí stále dokola opakovala Raphaelova otázka.
Jeffrey měl ještě další kancelář, která byla umístěna nahoře, v budově ze skla a oceli, ale tady se odehrávaly ty skutečně důležité obchody a události. Také to bylo místo, kam se nedalo dostat bez pozvání. Elena nikdy dříve nepřekročila práh této Jeffreyho kanceláře. Nyní se zastavila před zavřenými dveřmi a oko ji padlo na nenápadnou kovovou destičku, která byla umístěna vlevo.

DEVERAUX ENTERPRISES

Rodina Devereaxových mohla svoje kořeny doložit tolik generací nazpět, že si Elena někdy myslela, že si snad dělali záznamy i v dobách pravěku. Stiskla rty. Škoda, že druhá strana její rodiny, takto prokazatelné kořeny neměla. Imigrantský sirotek, vychovaný po pěstounských rodinách na okraji Paříže, Marguerite, neměla žádnou známou rodinu - nic, kromě matných vzpomínek na Marocký původ její vlastní matky. Byla ale překrásná, se zlatou barvou kůže a téměř bílými vlasy. A její ruce … nadané ruce, které uměly kouzlit.

Elena nebyla nikdy schopna pochopit, proč se její rodiče vzali. A pravděpodobně to ani nikdy nepochopí. Rodič, který by jí to mohl říct, byl mrtvý a ten, který zůstal, se zdálo, že zapomněl, že kdysi ženu jménem Marguerite měl. Ženu, která mluvila s přízvukem a smála se tak nahlas, že vždy vyhnala veškeré ticho.

Byla zvědavá, zda si její otec někdy vzpomněl na Ariel a Mirabelle, nebo zda je ze svého světa také kompletně vymazal.
Ve chvíli, kdy křičela, se na ni Ari dívala a Bellina krev tekla po kuchyňské podlaze. Elenina bosá chodidla po té tekutině uklouzla a dopadla na tvrdou podlahu, pod svou dlaní cítila teplé mokro.

Ruka svírající stále tlukoucí srdce.

Elena prudce zavrtěla hlavou, snažila se vymazat změť odporně nechutných obrazů. To, co Raphael udělal … bylo další připomínkou toho, že nebyl člověkem, nebyl ani ničím, co by se člověku blížilo. Ale Archanděl New Yorku nebyl monstrem, kterému sem přišla čelit.

Elena zvedla ruku, zmáčkla tlačítko a podívla se do malé bezpečnostní kamery. O vteřinu později se dveře otevřely. Na druhé straně ale nestál Jeffrey a Elena ho tam ani nečekala. Její otec byl příliš důležitý muž na to, aby otevíral dveře svému nejstaršímu, žijícímu dítěti. Přestože to dítě neviděl více, než deset dlouhých let.

"Slečna Deveraux?" Na tváři malé brunety se objevil profesionální úsměv. "Prosím, pojď dál." Elena vstoupila dovnitř. Do očí ji uhodila křídově bledá barva kůže druhé ženy, kterou zvýrazňoval tmavě modrý, usedlý, ale velmi dobře střižený kostýmek. Každým coulem působila jako asistentka ředitele, její vzhled zvýrazňoval pouze třpytící se diamant na prostředníčku jedné ruky a stojací límeček jejího saka. Elena se zhluboka nadechla a pak se pousmála. Žena ztuhla. "Jmenuji se Geraldine, jsem osobní asistentka pana Deveraux."
"Elena." Potřásla si s Geraldine rukou a okamžitě si všimla její nízké tělesné teploty. "Doporučila bych ti sehnat si recept na léky s obsahem železa." Výraz Geraldinina obličeje se téměř nezměnil. "Popřemýšlím o tom."
"To udělej." Elena se zamyslela nad tím, zda si je její otec vědom mimopracovních aktivit své asistentky. "Můj otec?"
"Prosím, následuj mě." Následovalo drobné zaváhání. "On o tom neví." Nebylo to vyjádření prosby, spíše téměř naštvané prohlášení.
"Hele, co děláš ve svym volnym čase, je jen tvoje věc." Elena pokrčila rameny a mysl se jí naplnila obrazy Dmitriho, skloněného nad krkem té blondýny. Hladu v jeho očích, poté, co mu podřízla krk. "Jen doufám, že to stojí za to."
Druhá žena se mírně, důvěrně usmála a pak zamířila chodbou pryč. "Oh, to teda stojí. Je to lepší, než cokoli, co si umíš představit."

O tom Elena dost pochybovala a v mysli se jí vynořily vzpomínky na Raphaelovu ruku, svírající její ňadro, v té chvíli byl mocný, majetnický a více než trochu nebezpečný. Škoda, že nemohla zapomenout na obrazy té samé ruky, když s ní vyrval srdce z upírova hrudního koše.

Geraldine se zastavila před zavřenými, dřevěnými dveřmi. Lehce zaklepala a odstoupila. "Prosím, běž dál. Tvůj otec tě očekává."

"Díky." Elena položila ruku na kliku dveří.