Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 13. kapitola

Raphael byl naštvaný. Ale Elena byla přesvědčená, že s tímto čistým, jasným hněvem se bude umět vyrovnat. Když se rozzuřil, tak jako předtím na Michaelu, bála se o jeho duši. "Pověz mi o svym dětství," vyzvala ho. "Pověz mi o tom, jaký to je vyrůstat ve světě andělů."

"Povím, ale nejdřív půjdeš do postele a já ti přinesu něco k jídlu."
Usoudila, že to byla bitva, kterou zrovna nemusela vyhrát a když Raphael zamířil do jiné místnosti, aby došel pro jídlo, sundala ze sebe osušku a nasoukala se do jeho košile. Otvory na zádech jí splývaly kolem křídel a Elena nemohla najít nic, čím by si košili kolem sebe uvázala. Rozhodla se, že se nebude obtěžovat hledáním a když se Raphael vrátil, seděla tiše na posteli.
Na chvíli se zarazil. "Jsem překvapený, že si můj rozkaz poslechla."
"Nejsem nerozumná... pokud je rozkaz rozumnej."



Když pokládal tác s jednohubkami mezi ně na postel, v jeho arkticky modrých očích se blýskalo pobavením. Sklenice s vodou položil na noční stolek a pak se posadil na protější konec postele. Jednou už spolu takto seděli, ale tenkrát seděl na stejné straně jako ona. Elena si velice dobře uvědomovala vzálenost, která je dělila, ale nic neřekla a vzala si malinkatý sendvič, který vypadal, že je naplněný něčím jako plátky okurky. "Takže?"

Než promluvil, uplynula dlouhá doba. "Být dítětem mezi anděly je radost. Děti jsou opečovávané a všeobecně rozmazlované. Dokonce ani Michaela by neublížila srdci dítěte."
Tomu se Eleně jen těžko věřilo. Na druhou stranu, Michaela kdysi vstala z postele, aby osvobodila ptáče, o kterém se domnívala, že bylo chycené do pasti. Žena archanděl nebyla úplně Zlá čarodějnice, i když by ji do této role Elena ráda pasovala.

"Moje dětství bylo docela obyčejné, až na to, že můj otec byl Nadiel a moje matka Caliane."
Elena prudce vydechla. "Jseš synem dvou archandělů?"
"Ano." Raphael se otočil a zadíval se směrem k horám. Eleně bylo ale jasné, že se nedívá na sněhem pokryté špičky hor, ani na hvězdnou oblohu. "Není to takový dar, jak by se mnohlo zdát."

Elena zůstala zticha a čekala.
"Ve své době by se Nadiel rovnal současné Lijuan. Byl starší jen o jedno tisíciletí."
Tisíc let a Raphael o nich mluvil, jakoby to nic nebylo. Jak stará byla tedy Lijuan?
"Byl tím, co nazýváte pradávný."
"Ano." Raphael se otočil zpět k ní. "Pamatuju si, když hovořil o dávných obléháních a bitvách, ale především si pamatuju, když jsem ho sledoval umírat."
"Raphaeli."
"A nyní mně lituješ." Raphael zavrtěl hlavou. "Bylo to na úsvitu mé existence."
"Byl to ale tvůj otec."
"Ano."

Elena přejížděla pohledem po té drsně mužné a přesto neuvěřitelně nádherné tváři a pak odložila tác s jídlem na podlahu. Raphael tiše sledoval, jak odstrčila stranou přikrývky, posadila se před něj a položila mu dlaň na stehno. "Otcové a matky," řekla najednou, "po sobě zanechaj stopy a nezáleží na tom, jestli jsme je znali celej život, nebo jen jedinej den."

Raphael se natáhl a pohladil její křídlo barvy noci a indigo.
"Raphaeli." Vyšlo z ní zastřeně a zároveň kriticky.
"O svých rodičích jsem nemluvil celá staletí." Znovu jí pohladil po křídle.
"Moje matka popravila mého otce."
Jeho slova s bezcitnou přesností proťala mlhu rozkoše, která ji začínala obklopovat. "Popravila?"
Najednou její mysl zaplavily obrazy polámaných, rozkládajících se těl, protože se opět ocitla v místnosti, kde Uram ukájel své zvrácené choutky.

"Ne," řekl zničeho nic Raphael, "nebyl z krve zrozený."
V Elenině mysli nebyla žádná vůně větru, ani deště. "Jak si věděl, na co myslim?"
"Máš tu hrůzu vepsanou v obličeji." Jeho oči se změnily do barvy, která neměla pojmenování, byla plná vzpomínek. "Uram uctíval to, čím byl můj otec."
"Proč?"
"Zkus hádat, Eleno."
Když se zamyslela, co o Uramovi věděla, nebylo těžké na to přijít. "Tvůj otec si myslel, že andělé by měli bejt uctívaný jako bozi," řekla opatrně. "Že by se před váma měli smrtelníci i upíři klanět."
"Ano."

Než mu stačila odpovědět, ozvalo se zaklepání na balkónové dveře. Elena se tím směrem zadívala, ale spatřila pouze temnotu. "Je to Jason?"
"Ano," odpověděl jí Raphael a s vážným výrazem vstal z postele. "A Naasir čeká dole." Elena sledovala, jak vstoupil na balkón a přestože věděla, že tam Jason stál, stále toho černo-okřídleného anděla neviděla.

Oblékni se, Eleno.

Zaskočená naléhavostí jeho rozkazu, okamžitě vstala z postele a oblékla si bavlněné spodní prádlo. Nevšímala si modřin, které už se jí na zádech a stehnech začínaly vybarvovat do hezky tmavé fialové barvy a natáhla si černé kalhoty, které byly z nějakého pevného, kůži podobného druhu látky. Vysvlékla se z košile a oblékla si top, který se kolem ní obtáčel v komplikovaném systému pruhů, ale který jí ve finále zakryl hrudník, zatímco paže a velká část jejích zad zůstala holá. Byl sice přiléhavý, ale měla tak volnost pohybu a nemusela se bát, že by se jí přebytečný materiál dostal do cesty.

Cítila přicházející studenou frontu a proto si ještě natáhla dlouhé, těsné rukávy, které končily těsně pod rameny - poskytnou jí teplo a přitom její paže zůstanou volné. Když se chystala nazout si boty, namířila své myšlenky k Raphaelovi, protože věděla, že na balkóně už nebyl. Kam mam jít?
Dmitri tě doprovodí.

Upír na ni již čekal na chodbě a tentokrát kolem něj nebyl ani náznak sexu - pokud by tedy svůj sex neměla ráda smrtící. Dmitri měl černé kožené kalhoty, černé tričko, které obepínalo jeho štíhlou, svalnatou postavu a dlouhý černý kabát, který mu sahal až ke kotníkům. Vypadal jako samotná smrt.
Přes hrudník měl křížem popruhy a Elena si uvědomila, že to bylo dvojité pouzdro na pistole.
"Zbraně?" zeptal se jí.
"Pistole a nože." Nože měla připevněné na obou stehnech, ale pistoli si nakonec zastrčila do boty. Zvažovala, zda si ji má zasunout vzadu za kalhoty, ale rozhodla se, že si ještě natolik nevěřila, že by zvládla dostat svá křídla dostatečně rychle z cesty, aby ji mohla včas vytáhnout.

Dmitri už byl v pohybu, ale přesto prohásil, "Jdeme."

7 komentářů: