Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 10. kapitola

"Víš stejně dobře jako já, že naše schopnosti jsou svázány s tím, kdo jsme." Raphael stále ještě nedokázal pochopit svůj nejnovější neočekávaný talent - odkud se vzal, jaký měl zdroj a k čemu sloužil?
"A také jsi nikdy nebral prvorozené dítě z každé rodiny ve vesnici jen proto, abys ukázal svoji moc a sílu."

Elijah byl otevřeně šokovaný. "To jsem o Lijuan nikdy nevěděl."
"Byla pradávná už v dobách kdy jsem se narodil, kdy ty ses narodil." A Elijah byl o tři tisíce let starší, než Raphael.
"Udělala spousty věcí, jež byly během času zapomenuty."
"A jak to tedy víš?"
Raphael se zahleděl na druhého archanděla a po chvíli Elijah jednoduše přikývl. "To, že si toho nejsme vědomi, nemile vypovídá o naší inteligenci. Co s těmi dětmi, které si vzala, dělala?"
"Některé z nich vychovala jako své smrtelné mazlíčky - a nechávala si je tak dlouho, dokud ji byli schopni pobavit. Ostatní dala svým upírům jako zdroj potravy."



"Tomu," odpověděl Elijah, "nemohu uvěřit." Ve tváři se mu zračil odpor. "Děti mají být nedotknutelné. To je náš nejposvátnější zákon."
Narození andělů bylo vzácné, příliš vzácné. Každé dítě bylo považováno za dar, ale- "Někteří z nás věří, že jediné děti, kterých se to týká, jsou ty andělské."
Elijahovy rysy tváře viditelně ztvrdly. "Ty tomu také věříš?"
"Ne." Raphael se odmlčel a pak přiznal brutální pravdu. "Ale vyhrožoval jsem dětem smrtelníků, abych mohl ovládat jejich rodiče." Nezáleželo na prohřešcích, kterých se rodiče dopustily, Raphael na jejich děti nikdy nesáhl.
"V první polovině své existence jsem dělal to samé," odpověděl Elijah. "Dokud jsem nepochopil, že samotné vyhrožování je jen krůčkem od skutečného jednání."

"Přesně tak." Před rokem, když ho ovládalo Období Ticha - chladný, nelidský stav bez jakýchkoli emocí, který způsobilo použití specifického druhu jeho moci - temnota, ve které se Raphael nacházel způsobila, že se k životu lidského dítěte zachoval, jako by na něm nezáleželo. Tento akt mu na duši zanechal černou skvrnu, byl to zločin, který si nikdy neodpustí - protože byl neodpustitelný. Už nikdy nebude brát život dítěte jako předmět k vydírání.

"Ten, kdo objevil zvěrstva, která Lijuan páchala," řekl a znovu přemýšlel nad tím, čím by se nebýt Eleny stal, "byl svědkem věcí, které jsou dozajista výsměchem jakýchkoli pochybností."
"Viděl jsem těla." Jasnoův hlas byl napjatý k prasknutí a jeho klanové tetování bylo velmi výrazně černé oproti kůži, která byla za normálních okolností zdravě hnědá. "Droboučké scvrklé věci. Schovává si je jako suvenýry."
"Jak je uchovává?"
"Po té, co je její upíři vysají a zabijí je, nechá je vysušit." Jasonovi temné oči ho sledovaly. "V té místnosti jsou nemluvňata, pane."

Dokonce ani v tuto chvíli nad tím Raphael nemohl přemýšlet, aniž by necítil hluboký odpor. Existovaly věci, které by se prostě neměly dít. "Kdyby žil Uram," řekl o archandělovi, kterého zabil stejné noci, kdy okusil ambrósii. Noci, kdy učinil jistou smrtelnici svou, "mohl se dost dobře ubírat stejnou cestou v evoluci jako Lijuan. Zmasakroval celé město, dokonce i s nemluvňaty v kolébkách a vše proto, že někdo urazil jeho upíra."

"Anděl, který napadl Noela" - Elijahův vztek byl jako tisíce ocelových čepelí- "je na stejné cestě. Dalšího takového v Kádru nepotřebujeme."
"Ne." Jakmile anděl tuto pozici zastával, Kádr by nezasáhl - ne do doby, dokud by dotyčný anděl páchal zvěrstva pouze na svém území a nepůsobil problémy na globální úrovni. Žádný archanděl by nepřipustil vměšování do jeho nebo její svrchované oblasti.

"Viděl si nějakou z dívek, které si Charisemnon bere do své postele?"
"Přiliš mladé." Byl to Venom, kdo přišel s touto informací, upír - s kůží, která prozrazovala indický původ - se lehce vmísil do oblastí vyprahlých pouští, která spadala pod Charisemnonovo území.
"Chodí po tenké linii, ale zatím se mu daří tuto záležitost udržet bez povšimnutí."

Charisemnon byl opatrný, aby si nepřivedl žádnou dívku, mladší patnácti let. Jeho výmluvou bylo, že vyrostl v dobách, kdy patnáct bylo považováno za dostatečný věk pro manželství. Až na to, že dívky, které si vybíral byly vždy ty, které vypadaly o mnoho mladší, než byl jejich skutečný věk. Byl dostatek nesmrtelných - i smrtelníků - kteří s Charisemnonem souhlasili a on si díky tomu mohl svou perverzi bezstarostně vychutnávat.

Elijah se podíval na Raphaela. "Titus tvrdí, že si Charisemnon vzal a zneužil dívku z jeho strany hranice."
"Sleduji tuto situaci - vypadá to, jako by se z toho mohla vyvinout válka o hranice."
"Titus může mít své chyby, ale v této záležitosti stojím za ním. Pokud Charisemnon porušil hraniční zákony, musí zaplatit - u žádného jiného soudu se za své činy zodpovídat nebude."
Raphael s ním souhlasil. Ale ani Charisemnon s jeho odpudivými skutky nebyl hrozbou, která se začínala nezadržitelně přibližovat. "Nejsem si jistý, že může být Lijuan zastavena."
"Ne." Elijah stiskl rty. "Dokonce i kdybychom spojili své síly, nemyslím si, že bychom dokázali její život ukončit." Zhluboka se nadechl. "Ale to se dostáváme moc dopředu. Snad zůstane spokojená s tím, že si se svými znovuzrozenými bude hrát jen na svém dvoru."
"Možná." A možná se Lijuan rozhodne vypustit své armády znovuzrozených a stane se doslovným ztělesněním polobohyně, za kterou ve své domovině už byla považována. Ale tato bohyně by přinesla jen smrt a její znovuzrození by se živili těly živých, zatímco ona by tomu s benevolentním úsměvem na rtech přihlížela.

Později Elenu napadlo, že bylo nevyhnutelné, aby se jí v noci něco zdálo. Cítila, jak jí minulost svírá svýma rukama potřísněnýma krví. Bojovala proti ní, kopala, ale vzpomínky ji stejně stáhly černým klikatým tunelem, který její otec kámen po kameni vydláždil onoho zamlženého léta, až se ocitla v jasné bílé kuchyni, kterou její matka udržovala v absolutní čistotě.

Marguerite stála u kuchyňské linky. "Bébé, proč tam tak postáváš? Pojď za mnou, udělám ti horkou čokoládu."
Elena cítila, že se jí třese spodní ret, cítila, že váhá. "Mami?"
"Samozřejmě, že jsem to já, kdo jiný by to byl?" Zasmála se. Znělo to tak povědomě a nádherně. "Zavři dveře, ať nám sem neleze zima."
Bylo nemožné, aby za sebe nesáhla a nezavřela dveře. Elena byla poděšená, když spatřila svou ruku - byla dětská, malá a byly na ní stopy po škrábancích a oděrkách, které patřily dívce, co radši lezla po stromech, než aby si hrála s panenkami. Otočila se, bála se, že se jí ten zázrak rozplyne před očima, že se na ni místo Marguerite bude dívat to monstrum.

Ale spatřila svou matku, jejíž výraz, když si klekla před Elenu, byl plný otázek. "Proč jsi tak smutná, azeeztee? Hmm?" Dlouhými, nadanými prsty zastrčila Eleně vlasy za uši. Marguerite znala v Marocké Arabštině jen několik slov, byly letmou vzpomínkou na matku, kterou v dětství ztratila. Zvuk jedné z těch ceněných vzpomínek vždy přiměl Elenu věřit. "Mami, tolik si mi chyběla."

Marguerite jí hladila po zádech a pevně ji držela, dokud nepřestala Elena plakat a nepřinutila se ustoupit o krok dozadu, aby si mohla prohlédnout tu milovanou tvář. Nyní vypadala smutně Marguerite, její stříbrné oči byly podmáčené smutnými slzami. "Mrzí mě to, bébé. Tolik mě to mrzí."
Sen se začal rozplývat, začínal na okrajích krvácet. "Mami, ne."
"Vždycky jsi byla ta silná." Marguerite ji políbila na čelo. "Přeju si, abych tě mohla uchránit toho, co přichází."

Elena se zoufalstvím sledovala, jak se místnost začala hroutit a po zdech stékaly proudy temně rudé kapaliny. "Musíme okamžitě ven!" Popadla matku za ruku a pokusila se ji odtáhnout ke dveřím. Přestože kolem stékala krev, která se přibližovala k jejím bosým nohám, Marguerite nešla. Ve tváři měla vepsané urputné varování. "Buď připravená, Ellie. Ještě to neskončilo."
"Mami musíme ven! Pojď ven!"
"Ah, chérie, moc dobře víš, že tuhle místonost už nikdy neopustím."

Raphael konejšil svou lovkyni v náručí, když mu slzami zmáčela hrudník. Její zranitelnost byla jako nůž zabodnutý do jeho srdce. Nenacházel slova, kterými by mohl zmírnit Elenin smutek, místo toho dokola šeptal její jméno, dokud se mu nezdálo, že už ho vnímá, že ho poznala.
"Polib mě, Archanděli." Ozval se rozedraný šepot.
"Jak si přeješ, Lovče Spolku." Zajel jí rukou do vlasů, přitiskl své rty k jejím a zmocnil se jí ve žhavém polibku. Stále nebyla dostatečně silná na to, aby zvládla divošskou hloubku jeho hladu, ale přesto jí mohl dopřát bezvědomí, po kterém toužila - kontrola, kterou k tomu bude potřebovat násilně zesílí sexuální agónii, která už teď hrozila, že ho přivede k šílenství. Neublíží jí, nevezme si, co nebyla připravena mu dát.

Raphael se na posteli posunul a přitiskl se celým tělem k tomu jejímu. Nechal jí pocítit váhu jeho majetnictví.

Noční můry tě nedostanou, Eleno, protože ty už patříš mně.

Zpět se na něho zatřpytily oči barvy tekuté rtuti, které byly plné bouřících emocí. "Tak si mě vem."
"Nebo bych tě mohl jen škádlit." A přesně to také udělal, přiváděl jí k šílenství svým polibkem, svými prsty, svým vytrvalým požadavkem přemoci její noční můry.

Elenino tělo bylo kolem jeho prstů kluzké, její kůže pokrytá vrstvu potu a její pohled zaslepený vzrušením. Teprve pak ji konečně dovedl na vrchol. "Raphaeli!"
Prohnula se v zádech a tělem jí ve vlnách projížděla zdrcující rozkoš. Rozkoš, která byla o to bouřlivější, protože jí byla tak dlouho upírána.


Raphael cítil, jak jeho kůže začala zářit silou a mocí, jeho pták pulsoval nutností zanořit se do Elenina těla, dokud by nebyl vším, co znala, vším, co vnímala. Zaťal zuby a přitiskl jí obličej ke krku, bojoval o znovuzískání kontroly... a uvědomil si své obrovské zadostiučinění, protože zjistil, že její tělo se propadlo do nevědomí spánku.

2 komentáře: