Archangel's Kiss - 2/2 11. kapitola

"Zaneprázdněn." Když k ní Michaela kráčela blíž, vysmívala se jí a přesto byl každý pohyb jejího těla smyslný. "Krvácíš, lovkyně. To ode mne bylo velmi nemotorné."
Elena ucítila na rozseklém rtu železitou příchuť, ale pohledem stále sledovala Michaelu. Byla si dobře vědoma, že si s ní ta mrcha pohrává, a že sem přišla kvůli svým vlastním důvodům. "Jestli si mu ublížila, Raphael tě za to dostane."
"A pokud ublížím tobě?"
"Tak tě dostanu já." Vykopla a zamířila chodidlem do Michaelina kolena. K jejímu překvapení, žena archanděl skončila na zemi. Elena věděla, že důvodem bylo spíše překvapení, než cokoli jiného, protože o vteřinu později byla Michaela opět na nohou a její oči začaly zářit. "Myslím," řekla žena archanděl tónem, který Eleně připoměl děsivost Uramovy sadisticky zlé povahy, "že jsem ochotná zjistit, co Raphael udělá někomu, kdo se odváží ublížit jeho malému mazlíčkovi."



Elena stiskla spoušť své pistole, kterou na ni zvládla zamířit ve chvíli, kdy Michaela spadla. Ale nic se nestalo. Poté její prsty ztuhly a jeden po druhém se narovnaly, nakonec jí pistole vypadla z ruky a přistála na mramorové podlaze. V tu samou chvíli ucítila, jak jí něco praštilo do hrudníku, ale když se podívala dolů, nic neviděla. Srdce jí začalo panicky rychle tlouct. O chvíli později jí připadalo, jakoby se jí kolem bušícího orgánu sevřely drobné kostnaté prsty - s nehty zabroušenými do zákeřných špiček - a stiskly, dokud se jí ústa nenaplnila krví, která jí pak začala stékat po bradě.

Michaela se tvářila téměř pobaveně. "Sbohem, lovkyně."
Elena zahlédla po pravé straně záblesk modré a spatřila Illia obklopeného spoustou zakrvácených křídel. V tom okamžiku se jí do prstů vrátil cit. "Mrcho." Bylo to jen tiché zašeptání, které bylo určeno k rozptýlení, aby mohla bez povšimnutí sevřít v ruce nůž, skrytý v boční kapse kalhot. Elena ho tasila se vší umíněnou odhodlaností, kterou v sobě měla, ignorovala bolest, ignorovala krev, které měla plná ústa a vrhla ho.

Michaela vykřikla, když se jí nůž zabodl do oka. V další vteřině sežehnul altán žhavě bílý oheň, ale tentokrát to byla Michaela, kdo skončil rozmáznutý o zadní pilíř, ne Elena. Navíc byla Michaela v bezvědomí. Elena se snažila pochopit, co se stalo, ale její pohled byl rozmazaný čirou silou, která proťala vzduch. Pak zahlédla Raphaela, jeho ruce obklopovala smrtící záře andělského ohně. Elena vyplivla z úst krev. "Ne." Zaskřehotala, ale nikdo jí neslyšel.

Raphaeli, nedělej to, ona za to nestojí. Raphael sice zabil Urama, ale to se muselo stát a přesto ho zabití jiného archanděla něco stálo. Elena v něm tu jizvu cítila, i když nevěděla jak. Vyprovokovala jsem jí.
Na tom nezáleží. Přišla sem, aby tě zabila. Raphael zvedl ruku a v tu chvíli mu modré plameny už olizovaly celé paže. Eleně bylo jasné, že Michaela zemře. Podlomily se jí nohy a sklouzla na zem. Pak řekla něco, co nikdy žádnému muži neřekla. Potřebuju tě.

Raphael se k ní okamžitě otočil, jeho zářivé oči vypadaly naprosto neznámě. Čas se zastavil. V další vteřině už klečel po jejím boku a jeho tělo do sebe pohltilo modrý plamen. "Eleno." Dotkl se její tváře a ona pocítila zvláštní teplo, které se jí začalo rozlívat tělem a dotklo se i pohmožděného srdce. O chvíli později bylo její srdce jako dřív.
Elena zvedla ruce, které se jí ještě stále třásly a přitáhla si ho k sobě, aby mu mohla šeptat do ucha. "Nenech ji, aby z tebe udělala to samé, čím je ona. Nenech ji vyhrát."
"Přišla sem, aby ublížila někomu, kdo je můj. To nemohu nechat bez potrestání."
V jeho očích se jako černý plamen zrcadlila majetnickost, ale Elena věděla, že je to ještě o něčem jiném. "Je to o moci, mam pravdu?"

Raphael přikývl a Eleně přes ruce sklouzly hedvábné, černé prameny jeho vlasů, její archanděl byl ochoten jí naslouchat. Alespoň pro teď.
"Je mimo, v bezvědomí a s mym nožem zapíchnutym v oku. Nech jí někde, kde jí můžou všichni vidět."
"To je od tebe velmi krvelačné." Řekl jí se rty těsně u těch jejích, ale svou zuřivost už ovládl. "Ponížení pro ni bude daleko horší, než jakékoli fyzické utrpení."

"Ta mrcha šla nejen po mně, ublížila Illiovi. Je-"
"Je členem mé Sedmy," přerušil ji Raphael. "Přežije - ačkoli bych to samé asi neřekl o Michaeliných mužích."
"Chudák Bluebell," řekla a sledovala Illia, který složil posledního anděla, se kterým bojoval. "Zdá se, že je vždycky zraněněj kvůli-" Sevřelo se jí hrdlo, protože Illium zrovna odsekl mečem, který vytáhl doslova odnikud, padlému andělu křídla. "Raphaeli..."
"Je to zasloužený trest." Raphael vstal a zamířil k Michaelinu tělu. Když ji zvedl, žena archanděl zasténala, ale vědomí nenabyla. "Zůstaň tu, Eleno. Vrátím se pro tebe."

Elena sledovala, jak vzlétl a nebyla si zcela jistá, jestli druhý archanděl přežije ledový vztek, který se vrátil do Raphaelova nepřístupného výrazu. Takto zuřivého ho nezažila od doby, kdy se stali milenci. Zapřela se rukou o mramorový sloup, který měla za sebou a vydrápala se na nohy, přesně ve chvíli, kdy do altánu vstoupil Illium. Jeho tvář, vlasy i meč byli potřísněné krví.
"Odkud se vzal ten meč?" zeptala se ho, když si v obranné pozici stoupl přímo před ní. Jeho záda byla holá, protože mu v boji strhli košili. Illium roztáhl křídla a skryl ji za svými zády. Její svět se proměnil v zeď krví potřísněných mužských svalů a stříbrno-modrého peří, zmáčeného tekutinou, která začínala rezavět.

"Znovu jsem tě zklamal." Odpověděl jí napjatě.
Elena se několikrát zhluboka nadechla a sáhla si rukou na srdce, stále cítila ty neviditelné prsty, které se po něm drápaly. "Illium, přemohl si pět andělů. A uťal jsi jim křídla." S klidnou a chladnou efektivností.
Illium otočil hlavu, aby se jí mohl podívat do očí a v mrazivém tónu jeho hlasu se ozval lehký Britský přízvuk. "Tobě je jich líto?"
"Já jen-" zavrtěla hlavou a snažila se najít správná slova. "Když jsem sedávala ve svym bytě a sledovala anděly, kteří přistávali na střeše Věže, záviděla jsem jim jejich schopnost lítat. Křídla jsou něco jedinečnýho."
"Dorostou jim zpátky," řekl Illium. "Jednou."

Bezcitná chladnost jeho hlasu pro ni byla šokující. Muselo to na ní být poznat, protože se Illium usmál, ale i jeho úsměv byl chladný. "Tvůj mazlíček má ostré zuby, Eleno. A to tě odpuzuje."
To byla facka, kterou potřebovala, aby se probrala ze zbývající mlhy, která jí zastírala mysl. "Považuju tě za svýho přítele. A většina mých přátel dokáže nakopat zadek prudérního anděla jakejkoli den v tejdnu."

Illium zamrkal. Jenou. Dvakrát. A pak se na jeho tváři opět objevil jeho známý uličnický úsměv. "Ransom má velmi dlouhé a velmi pěkné vlasy. Možná bych je měl seznámit s Bleskem."
Samozřejmě, že Illium svůj meč pojmenoval. "Zkus to a vsadim se s tebou, že až se vrátíš, bude ti chybět nějaký peří."

Modrokřídlý anděl zvedl dlouhé oboustranné ostří, jako kdyby si ho chtěl zasunout do pouzdra na zádech. Zrovna ho chtěla varovat, že nemá svou výstroj... když meč zmizel. "Všichni máme nějakou schopnost, Ellie." Rozpačitě se na ni usmál. "A ta moje je celkem užitečná. Nemám osobní Neviditelnost, ale můžu nechat zmizet malé předměty, které jsou v mé blízkosti."
Elenu napadlo, zda to znamená, že se jednoho dne stane archandělem. "Nosil si u sebe ten meč celou dobu, co tě znam?"
Illium pokrčil rameny. "Meč, pistoli, příležitostně i šavli. Ta je výborná na stínání hlav."

Elena nad jeho krvelačným proslovem zavrtěla hlavou a pak ztuhla, protože se jí začala motat. "Bež ze sebe umejt tu krev, Bluebelli."
"Až se vrátí Raphael."
Elena udělala několik kroků kolem altánu a popostrčila Illia, aby jí uhnul z cesty. "Domu dojdu."
Cítila, že se jí vybarvují modřiny, ale nebylo to tak hrozné, jak to mohlo být - obzvlášť, když přišlo na její srdce. Přitiskla si na něj dlaň. Bylo trochu rozbolavělé, ale jinak v pořádku. "A vzhledem k tomu, že nemam sebevražedný sklony, můžeš mě doprovodit."
"Pán po tobě chtěl, abys zůstala tady."

Popravdě, pomyslela si Elena, to byl spíše rozkaz - s přesvědčením, že ho uposlechne. "Illium, jestli má tohle naše přátelství mít nějakou naději, aby vůbec mohlo fungovat, měl bys o mě vědět jednu věc. Je vysoce nepravděpodobný, že uposlechnu Raphaelovy rozkazy."
V Illiově tváři se zračila kritika. "Má pravdu, Ellie. Nejsi tu v bezpečí."
"Jsem rozenej lovec," odpověděla mu a její hlas byl nakřáplý. "Nikdy jsem nebyla v bezpečí."

"Oh, moje malá lovkyně, moje sladká, přesladká lovkyně."

Elena ze sebe tu vzpomínku setřásla jako nechtěný kabát, přestože věděla, že se vrátí, aby ji pronásledovala znovu a znovu a znovu dokola. Vykročila vpřed, ale Illium se jí snažil postavit do cesty. Elena proti němu měla výhodu - věděla, že by na ni nevztáhl jediný prst. V tu chvíli zapomněla na anděly, které po sobě zanechal v zahradách. Vypadali jako polámaní ptáci, jejichž krev potřísnila zem a rozkvetlou zahradu přeměnila na jatka.