Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 13. kapitola

Když vyšli ven, nebe bylo jasně černé a hvězdy tak zářivé, že jí připadalo, jakoby se stačilo natáhnout a sáhnout si na ně. Pod nohama se jim třpytil první sníh, který v Útočišti musel tajně napadnout ve chvíli, kdy byla uvnitř.
"Jak těžká jsou tvá zranění?" Dmitriho pohled byl chladný a jeho oči ji hodnotily jako další zbraň v řadě.
"Funguju," odpověděla mu. Věděla, že ztuhlost svalů, ani bolest na hrudi ji v práci neomezí. "Nemam nic zlomenýho."
"Možná budeš muset stopovat."
"Tahle moje část nikdy fungovat nepřestane. Jak sám moc dobře víš."
"Nechceme přeci, abys vyšla ze cviku." Pronesl bezstarostně, ale jeho oči byly jako oči dravce na lovu a rychlost chůze, kterou nasadil rychle ukrajovala vzdálenost části Útočiště, která se zdála být zastavěná rodinými příbytky.



V každém okně, které míjeli, se svítilo, a přesto se svět kolem zdál strašidelně tichý.
"Jsme tu." Dmitri zamířil po úzké cestě, osvícené lampami, které vypadali, jakoby sem byly přeneseny z Anglie poloviny devatenáctého století. Eleně v mysli vířily možnosti, ale pohled měla pevně namířený k zemi, protože cesta se klikatila ze strany na stranu. Nakonec došli k malému domku, který stál na úplném okraji skalního útesu.
Perfektní umístění.

Útes poskytoval skvělou možnost vzletu a před domem bylo spousty místa pro přistání. Na druhou stranu, se zdálo, že tu byla pouze jedna přístupová cesta pro pěší - cesta, po které zrovna přišli. Příliš jednoduché, tak proč Raphael potřeboval stopaře?

Eleno.

Následovala Raphaelův hlas a zamířila do domku... ze kterého se linul pach železa, které už začínalo rezivět. Na prahu zamrzla a její nohy ho odmítaly překročit.
Kap.
Kap.
Kap.
"Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej."

Ta vzpomínka ji překvapila a vtáhla ji do minulosti takovou rychlostí, že s tím Elena nestihla bojovat.
Belle byla ještě na živu, když vešla dovnitř. Ale jen na krátký okamžik. Už ve chvíli, kdy k ní Elena natáhla ruku, se v jejích očích zrcadlila smrt-

Ucítila vlny vůně dekadentní čokolády a šampaňského s příslibem rozkoše a bolesti. V Eleně začalo vzrůstat vzrušení a to bylo v tuto chvíli natolik nevhodné, že ji to vyprostilo ze smyčky její noční můry. Roztřeseně se nadechla a překročila práh. Pak se přinutila zamířit do další místnosti, ze které cítila zlo.
Dmitriova vůně začala téměř okamžitě a rychle slábnout. Došlo jí, že odešel, protože si uvědomoval, že s jeho intenzivní vůní, která se uvolňovala do vzduchu, nemohla efektivně stopovat. Zůstal ale dostatečně dlouho, aby ji poskytl tu psychickou facku, když na prahu domku zaváhala. A to ji dostalo do pozice jeho dlužníka.

Nad tímto uvědoměním se zamračila a začala se soustředit na své okolí. Nyní se zjevně nacházela v obývacím pokoji, s klenutým stropem, který místnosti dodával prostor. Zdi lemovaly police naplněné knihami a na zemi pod jejíma nohama ležel Persky modrý, ručně tkaný koberec. Po své levici viděla hrníček, postavený na malém, zajímavě vyřezávaném stolku a pod ním leželo něco, co vypadalo jako vycpaná dětská hračka. Když si všimla té otrhané věci, sevřelo se jí srdce. Andělé, jak už nyní věděla, měli děti.

Narovnala se v ramenou a obrnila se proti hrůze, kterou by tu mohla najít. Ignorovala dveře po obou stranách a vkročila do chodby, která vedla do zadního pokoje.
Bílé zdi potřísněné rudou barvou.
Zvuky ženského vzlykání.
Spadané skleničky, ohryzek od jablka, který se válel na kuchyňské lince.
Jako jednotlivé střípky skla, zaplnily Eleninu mysl útržky myšlenek a obrazů. Sevřelo se jí hrdlo a ztuhla jí páteř, ale i přes to se přinutila zůstat, vnímat. První věc, kterou zaregistrovala, byl Raphael, klečící před dalším andělem - drobnou ženou s lesklými, kudrnatými, černo-modrými vlasy. Její křídla byla hnědá s bílým žíhováním. Raphaelova křídla ležela na zemi a vůbec ho netrápila zlatá tekutina, která tu byla rozlitá.

Najdi ho. Zazněl jeho rozkaz podbarvený intenzivními emocemi.
Elena přikývla a zhluboka se nadechla... v tu chvíli ji zavalila lavina pachů.
Čerstvá jablka.
Roztávající sníh.
Závan pomerančů namočených v čokoládě.

Pro její smysly lovce už nebylo žádným překvapením, jak mohli upíři vonět. Znovu okusila ten poslední pach a do základu ho rozložila - dokud by nebyla schopná oddělit jeho jednotlivé kombinace dokonce i v davu tisíci jiných pachů. Nicméně ty ostaní pachy - čerstvá jablka a sníh, to nebyli upíří pachy. Jejich složení bylo jedinečné, takové nikdy předtím necítila. Zkontrolovala to znovu. Ne, rozhodně to nebyl upír. A také to nebyly, jak se zezačátku domnívala, zvýrazněné vůně jejího okolí. Byla to další osoba.

Čerstvá, vzrušující, ostrá svěžest moře. Vítr štípající do tváří.
Příchuť jara, slunečního svitu a čerstvě posekané trávy.
A pod tím vším se jí na jazyku mihotala známá chuť kožichů.

Tentokrát si s ní ale Dmitri nezahrával. "Kdo tu žije?" Zvládla se zeptat i přes chaos dojmů, které na ni útočily. "Cejtim sníh, jakblka, kožich a jaro." Nedávalo to smysl, ale než stihla dokončit větu, Raphael už byl v její mysli. Snažila se potlačit instinktivní reakci a neblokovat ho, uvědomila si, že potřeboval vědět, co našla.

Sam jsou ta jablka se sněhem, jeho otec kožichy a jeho matka je to jaro.

Když se zadívala do zmučené modři jeho očí, téměř se jí zastavilo srdce "Kde je Sam?"
"Unesen."

Drobná žena anděl zvedla ruku k ústům. Její ruka byla tak drobná, že by mohla patřit dítěti. "Najdi mého syna, Lovče Spolku." Kdyby ta samá slova vyslovil Raphael, zněla by jako rozkaz. Od této ženy zněla jako prosba.
"Najdu." Byl to slib a zároveň přísaha.
Elena znovu nasála okolní pachy, zastavila se a otáčela hlavou jako lovecký pes.

Lehký závan pomerančů.


Následovala ten pach, prošla kolem Raphaela a Samovy matky. Sáhla na kliku od zadních dveří, pach tu byl silnější. "Ano," zašeptala. Její lovecké smysly zpívaly nadšením. Otevřela dveře a vkročila… do prázdna.

8 komentářů: