Archangel's Kiss - 2/2 7. kapitola

Tentokrát jí Raphael neodpověděl a popostrčil jí směrem k ložnici. "Musíš odpočívat, nebo nebudeš fit až přijde čas zúčastnit se plesu."
Elena ho následovala, otřesená pravdou, které jí přinutil čelit.
Raphael jí položil ruce na ramena. "Rozepni si ramínka." Žár jeho těla byl jako neviditelné, svěží pohlazení, kterému se nedalo uniknut.

Její křídla byla okamžitě ve smyslném ohni. Vznítila se v ní potřeba, které podlehlo všechno ostatní. Dalo jí práci dýchat i mluvit. "Raphaeli, vnikl si mi do mysli?" Odtáhla se od něho a začala si rozepínat ramínka, která držela na místě látku křížem přes prsa.
"Ne." Přes klíční kost a do prohlubně mezi ňadry jí začaly přejíždět dlouhé, silné prsty. "Máš tak hebkou kůži, Lovče Spolku."
Eleně se zdálo, že jí každý kousek těla začala spalovat žízeň, která nemohla být uhašena. "Tak co se mi to děje?"
"Stále se utváříš."



Raphael z ní stahoval top a Elena vnímala každý dotek látky, která jí klouzala po kůži a když se o ní otřely jeho prsty, zachvěla se.
"Víš, jakou chuť cítím na křivce tvého krku?" Přitiskl jí rty na místo, o kterém zrovna mluvil. "Oheň a zemi, jarní bouřky okořeněné špetkou oceli."
Znovu se zachvěla a sáhla za sebe, aby mu mohla vjet prsty do hustých hedvábných vlasů. "Takhle mně vnímáš?"
"Taková jsi."

Klouzal rukou po jejím boku a ten dotek byl pomalým sváděním, ze kterého s očekáváním zalapala po dechu. Ale nic ji nemohlo připravit na oslnivý šok, který v ní vyvolal Raphaelův dotek na jejím ňadru, jeho záměr velice jasný. Nemohla si pomoci a sledovala jeho ruku, celé tělo měla vyladěné i na jeho nejmenší pohyb. Pak jí znovu políbil na krku a její smysly se roztříštily. Zaťala ruku, kterou svírala jeho vlasy a otočila se. Vzala do dlaní jeho tvář a zmocnila se jeho krásných, krutých rtů svými vlastními. Jejich polibek byl divoký, plný její zuřivé potřeby a jeho barbarské majetnickosti.

Jedna silná mužská ruka jí chytila za bok a druhá za zátylek, Raphael jí odmítal nechat se od něho odtáhnout. Ňadra měla přitisknutá k jeho košili, jejíž látka jí lahodně - téměř bolestivě - drsně laskala přecitlivělé bradavky. Z pomsty za to, co jí udělal ho kousla do rtu. Raphael jí to oplatil, ale její ret pouštěl s pomalou koncentrovaností, ze které musela stisknout stehna k sobě, protože se v ní začal rozlívat vlhký žár.
Chtěla mu vklouznout rukou pod košili, ale Raphael ji chytil za zápěstí. "Ne, Eleno."
"Nejsem tak křehká," řekla frustrovaně. "Neměj strach."

Na okamžik jí sevřel pevněji, pak ji pustil a ustoupil o krok zpět. Zničil tak sílu okamžiku. Elena byla připravená bojovat za to, co chtěla, co potřebovala, vzhlédla k němu... a na místě zamrzla. "Raphaeli."
Z jeho modrých očí šlehaly azurové plameny, které vypadaly stejně smrtelně jako andělský oheň, který v závěrečné, katastrofální bitvě vrhal po Uramovi.
"Běž do postele," řekl tónem, který zněl tak klidně a chladně jako by byl potažený ledem. Ale oheň v jeho očích neuhasl.

Elena cítila, že jí z toho pohledu začalo srdce bít rychleji a omotala kolem sebe ruce, aby tak zakryla svá ňadra. Nevěděla, jestli tak chtěla chránit sebe nebo jeho. "Vrátíš se?"
"Jsi si jistá, že chceš, abych se vrátil?" Než mu stihla odpovědět, otočil se a odešel na balkón.

Sledovala ho, když vzlétl do nekonečné temnoty noci nad horami, pak zavřela dveře a zadívala se na prsty, které vytlačily temně rudé půlměsíce do její vlastní pokožky a zalezla do postele. Přestože přes sebe přetáhla všechny přikrývky, které měla k dispozici, trvalo jí velmi dlouho, než se přestala třást. Byla přesvědčená, že věděla, že rozumněla. Ale nebyla to pravda. Od chvíle, kdy se probrala, jednala s Raphaelem jako s naprosto bezpečným. Dnes v noci ale zažila kruté probuzení. Raphael nebude nikdy bezpečný. Vše, co by bylo zapotřebí, bylo jedno šlápnutí vedle, jedna chyba a mohl by jí zabít.
Byla natolik silná, aby podstoupila takové riziko?

"Učinila si mě trochu více člověkem."

Tato slova jí řekl té noci, kdy ho postřelila, té noci, kdy tak moc krvácel, že pro něho plakala a ruce se jí třásly při snaze zastavit rudý proud jeho krve. Bál se tenkrát? Dokázal Raphael vůbec chápat strach? Na své otázky odpovědi neznala a nebyla si jistá, zda by jí odpověděl, kdyby se ho zeptala. Elena znala strach velmi důvěrně. Ale... napadlo ji a svaly se jí začaly uvolňovat, na konci se nebála. Když její polámané tělo leželo v Raphaelově náručí, nebála se. A to byla její odpověď.

Ano, řekla a poslala tu myšlenku Raphaelovi. Neznala sílu jejich psychického spojení a nebyla si jistá na jakou vzdálenost mohlo fungovat. Ano, chci, aby ses vrátil.


Neodpověděl jí a ona si nebyla jistá, zda jí vůbec slyšel. Ale hluboko uprostřed noci, cítila na krku pohlazení rtů a vnímala temný žár velkého mužského těla, které se k ní přitisklo. Její křídla byla lapena mezi jejich těly... nepopsatelná intimita mezi dvěma anděly.