středa, 1. leden 2014
V tu chvíli Elena pochopila, že Archanděl New Yorku jí svěřil něco, co nikdy neřekl nikomu jinému. Nemohla přijít na to, jak to věděla, ale věděla. Tak jako věděla, že na Raphaelovu otázku neexistovala odpověď. Tu mohl poskytnout jen čas, ale... "Tvůj život nabral takovej směr, že se vsadim, že ani Lijuan to nemohla předvídat. Nic neni daný."
V tu chvíli Elena pochopila, že Archanděl New Yorku jí svěřil něco, co nikdy neřekl nikomu jinému. Nemohla přijít na to, jak to věděla, ale věděla. Tak jako věděla, že na Raphaelovu otázku neexistovala odpověď. Tu mohl poskytnout jen čas, ale... "Tvůj život nabral takovej směr, že se vsadim, že ani Lijuan to nemohla předvídat. Nic neni daný."
Raphael
po několik dlouhých minut nepromluvil. Jen tam tak stáli a kolem
jejich těl se proháněl noční vítr. Hrál jim temnou hudbu a
hladil jejich křídla. Její archanděl se neobtěžoval vzít si
jinou košili a Elena mohla pod rukama i pod tváří cítit dotek
jeho úžasné kůže. Uvědomila si, že i přes zneklidňující
události tohoto dne, se cítila zvláštně spokojená.
"Noc
je tichá," promluvil nakonec Raphael, "vítr celkem klidný
a viditelnost je do všech směrů také dobrá."
"Skvělá
noc pro lítání," zašeptala.
"Přesně
tak."
Elena
se ho pevně držela, když vzlétl a pak se ho chytila kolem krku.
Při vzletu jí vítr odvál vlasy z obličeje a pak jim je oběma
foukl zpět do tváří. "Musim si je ostříhat,"
zamumlala a zatímco jednou rukou se stále držela Raphaela, druhou
si odhrnula vlasy z obličeje.
Proč
si to neudělala už jako lovec? Řekl bych, že pro tebe musely být
nevýhodou.
Staré
rány byly zrovna dnes moc blízko povrchu, ale Elena mu i přes to
odpověděla. "Mám stejný vlasy jako měla moje matka. Ze čtyř
dětí jsem byla jediná, kdy je po ní podědil. Ari a Belle měly
obě zlatou blond po Jeffreym a Beth podědila vlasy po babičce. Má
nádhernou jahodově-blond."
Takže
jsme oba obrazem svých matek.
Elena
věděla, že zatímco ona si tuto skutečnost cenila, pro něho
mohla být kletbou. Nabídla mu tichou útěchu jejího dotyku a
přejela mu rty po čelisti. "Leť rychlejc."
Raphael
bez varování vzlétl nahoru a obratem zase zpět dolů. Elena se z
čiré radosti rozesmála a omotala si nohy kolem jeho boků. Dokud
její křídla nezačala chytat vítr, vůbec si neuvědomila, že je
roztáhla.
"Raphaeli!"
"Zatáhni
je," řekl. "Nebo bude naše přistání drsné."
Elena
se koncentrovala na každý krok a zatáhla křídla zpět k tělu –
její svaly mírně zaprotestovaly, protože pracovaly proti větru,
ale nebylo to natolik závažné, aby si s tím musela dělat
starosti. "Chtěj se znova rozevřít."
"To
je instinkt." Raphael zamířil k přistání, roztáhl svá
křídla do jejich plné šíře a ladně přistál na malé skalní
plošině, ze které byl nádherný výhled do údolí zakrytého
sněhem, které se rozprostíralo pod nimi.
"Tohle
místo vypadá jinak, než okolí Útočiště." Vrcholky skal
byly již ohlazené časem a údolí pod nimi působilo, jako by mělo
spíše ukolébat, než rozdrtit.
"Zdejší
sníh bývá měkký," řekl Raphael. "Proto je to dobré
místo pro lekce létání."
Eleně
poskočilo srdce radostí. "Teď?" Byla přesvědčená, že
měl v plánu se jít jen proletět s ní v náruči.
"Teď."
Elenou
projela vlna vzrušení, přikročila k okraji plošiny a podívala
se dolů.
A
dolů.
Závratě
nikdy nebyly jejím problémem, ale- "teď, když vim, že můžu
spadnout, se to najednou zdá daleko hlubší."
"Bojíš
se?" Raphael se dotkl křídly těch jejích a Elena periferně
zahlédla blyštící se zlatou barvu.
Ušklíbla
se. "Ty na mně sypeš prach, Archanděli?"
"Když
se ve tmě z křídel sype andělský prach, vypadá to nádherně."
Raphael si stoupl za ní a vtiskl jí na čelist polibek. Jeho
afrodiziakální prach, chutnal jako neředěný sex. "Až
poletíš, vsákne se ti do kůže a připraví tě pro mě."
"Řeči,
řeči," zamumlala a cítila, že ji pevně chytil za pas.
"Co
mám udělat teď?"
"Jediný
způsob, jak se naučit létat, je létat." V ten moment do ní
strčil a Elena přepadla přes okraj skalní plošiny.
Všechno
ostatní, kromě potřeby přežít, přebil obrovský strach. Elena
roztáhla křídla a začala plachtit. Svaly sice při náhlém
zatížení začaly protestovat, ale přesto se jí podařilo svůj
pád zpomalit. Raphaelova košile se jí vyhrnula nahoru a odhalila
její břicho povětrnostním vlivům. Elenu to ale nezajímalo, měla
spousty práce s tím, aby přinutila svá křídla správně
pracovat. Bylo už ale příliš pozdě, zem se přibližovala se
smrtící rychlostí.
Žádný
sníh nebyl tak měkký – dopadne do něho takovou rychlostí, že
si poláme kosti. Najednou jí v podpaží zachytily ruce a naprosto
bez námahy jí vynesly vzhůru.
Zatáhni
křídla.
Elena
poslechla, přestože adrenalin, který jí zrovna proudil tělem, jí
nutil udělat pravý opak. V momentě, kdy se chodidly dotkla země
se na patě otočila a strčila ho do hrudi. Při kontaktu s jeho
nahou kůží jí v dlaních mravenčilo. "Tohle je tvoje
představa učení? Mohla sem bejt rozpláclá odsud až do
Manhattanu!"
"Ani
na moment si nebyla v žádném nebezpečí." V očích mu
zářilo pobavení a to ji naštvalo ještě víc.
"Takhle
se učí létat mladí andělé – vystrčí se z hnízda ještě
před tím, než začnou chápat, co je to strach."
Ačkoli
jí srdce stále bilo jako o závod, zuřivost už polevila.
"Vy
vystrčíte malý děti jen tak do prázdna?"
"Jak
si myslíš, že se učí létat ptáčata?"
"Huh."
Elena si založila ruce na prsou a Raphaelova košile se přilepila k
její potem nasáklé kůži. "Víš, já jsem dospělá – já
už vim, co je to strach."
"To
je důvod, proč jsem ti nedal žádné varování. Instinkt
zapracoval tak, jak měl." Utřela si dlaněmi pot z obličeje a
snažila se uklidnit. Zhluboka se nadechla, svázala konce košile a
znovu přikročila k okraji plošiny.
"Tak
jo. Strč do mě."
"Můžeš
přeci jen vykročit vpřed."
Elena
se už před dlouhou dobou naučila nechat si své strachy pro sebe,
věděla, že to byly slabosti, které by mohly být použity proti
ní. Ale tentokrát se nedalo dělat nic jiného, než se přiznat.
„Na to jsem moc velkej srab.“
Raphael
jí vtiskl polibek na zátylek a opět jí chytil za pas. „Tentokrát
roztáhni křídla ihned, jak to bude možné.“
Přikývla
a sotva se stihla připravit, když do ní opět strčil. Trvalo jí
minimálně tři vteřiny, než stačila křídla roztáhnout. Příliš
pomalu. Raphael jí znovu vynesl nahoru. A znovu. A znovu.
„Ještě
jednou,“ řekla, přestože její svaly už vyčerpáním
protestovaly. „Potřebuju to zvládnout.“
Výraz
Raphaelovy tváře byl strohý, ale přesto přikývl. „Naposledy.“
Elena
věděla, že její tělo to vzdá dříve, než její mysl a tak o
pár kroků couvla.
„S
rozeběhem to nebude tak hrozný.“
„Pamatuj,
že musíš křídla roztáhnout v okamžiku, kdy budeš ve vzduchu,
nebo začneš klesat tak rychle, že už tomu nebudeš moct
zabránit.“
Elena
přikývla a odhrnula si z obličeje potom nasáklé prameny vlasů.
Poté si představila své letící tělo a rozeběhla se. O pár
vteřin později byla ve vzduchu a teprve když ucítila tah
ramenních svalů, si uvědomila, že roztáhla křídla. Na kratičký
okamžik dokonce letěla nahoru, pak začala opět klesat. Ale
tentokrát už cítila jistou kontrolu.
Její
přistání nebylo ani zdaleka tak ladné jako Raphaelovo. Tvrdě
přistála na kolenou a dokonce přepadla obličejem na zem, ale když
zvedla hlavu ze sněhu, smála se. „Já jsem to dokázala!“
Archanděl
si klekl před ní a v očích se mu zračila pýcha. „Nikdy jsem o
tom nepochyboval.“ Sledoval ji, jak si oprášila sníh z obličeje.
„Zítra tě bude všechno bolet, jako kdyby tě někdo zbil, ale
musíš pokračovat v tréningu.“
„Já
vim. Stejný pravidla, jako u čehokoli jinýho.“
„Ale
kdyby tě něco bolelo skutečně hodně, musíš mi to říct.“
Prsty ji chytil za bradu. „Je lepší nechat drobná zranění
zahojit, než aby se z nich stala nějaká závažnější.“
„Obzvlášť
pak, když nás tlačí čas.“ Elena se mu zahleděla do očí.
Jeho pohled zářil i ve tmě sněhem zasypaných hor. „Ty si
myslíš, že Lijuan využije mojí nezkušenosti s mým vlastním
tělem proti mně.“
Raphael
pustil její bradu a přikývl. „Použije všechno, co bude moct.“
„Proč?“
„Rozptýlení
její znuděnosti.“ Archanděl stiskl rty do úzké linky. „Kdyby
se jí na to někdo zeptal, odpověděla by, že je to kvůli moci,
kvůli politice, ale skutečnost je taková, že jde jen o její
vlastní pobavení. Ty jsi nová hračka, která jí zaujala.“
„A
my s ní musíme její hru hrát.“ Přestože ji bolel každičký
sval v těle, se Elena postavila na nohy. Raphael se také zvedl.
Navzdory tomu, že byl do půl těla úchvatně svlečený, se zdálo,
že nepociťuje žádný chlad. „Za jiných podmínek, bych to
pozvání mohl odmítnout“ -nevyslovená připomínka toho, že byl
také archandělem- „ale tohoto plesu se zúčastnit musíme.“
Elena
přikývla. „Potřebuješ vidět, jak dalece degenerovala.“ Podle
toho, co zaslechla, nejstarší z archandělů už zcela odmítala
opustit své území a to dokonce i když se měla setkal se samotným
Kádrem.
„Pokud
své znovuzrozené vypustí do světa, nebude návratu.“
Z
představy chodících mrtvých a jejich duší, lapených v děsivých
skořápkách jejich těl, se Elena zachvěla. V tu chvíli zahlédla
ve vzduchu zlatý prach. „Proletíš se pro mě, Raphaeli?“
zeptala se ho. Rozhodla se, že dnešní noc si chce užít. „Chtěla
bych vidět, jak se ti z křídel sype andělskej prach.“
Raphael
roztáhl křídla a Eleně se zadrhl dech. Zlatý vzor jeho křídel
byl jedinečný, ale ve tmě nezřetelný. Elena to zářivé schéma
jeho levého křídla, které vypadalo jako exploze, znala až do
posledního proužku, do poslední linky. Byla to jizva, která
zůstala po kulce ze zbraně, ze které ona vystřelila. Té noci byl
tak chladný. „Budeš někdy znovu v období Ticha?“ zeptala se
najednou.
Jeho
odpověď nesla stín vzpomínek. Stín uvědomění toho, jak blízko
se ocitl propasti zla. „Ta potřeba by musela být opravdu
obrovská.“ V tu chvíli vzlétl z jemného poprašku sněhu. Jeho
moc a síla ji přinutila se pevněji rozkročit, aby zůstala stát.
O chvíli později se jí na jazyku rozvinul pocit extáze a Elena si
uvědomila, že v momentě, kdy vzlétl, ji zasypal andělským
prachem.
Speciální
směsí.
Celé
její tělo se začalo zmítat touhou a Elena sledovala, jak Raphael
vylétl ještě výš, až se z něho stala jen silueta na noční
obloze. Když začal klesat, bylo to v pomalých, téměř líných
poklesech, jako kdyby klouzal po jednotlivých větrných poryvech.
Každý jeho pohyb kopírovaly vodopády zlaté barvy. Oproti noční
obloze to byla úchvatná světelná podívaná.
Znovu
jí to zasáhlo přímo u srdce – jak mohlo být toto úžasné a
mocné stvoření její? A přesto to byla pravda. Možná jí
nepatřil a nikdy jí patřit nebude – ne tak, jak by mohl smrtelný
muž, ale na druhou stranu, ona se ke smrtelným mužům nikdy moc
dobře nehodila. Shledávali její sílu lovce jako nepřitažlivou a
do tváře jí říkali, že nepůsobí příliš žensky.
Seš
naprosto úchvatnej, poslala myšlenkou svému archandělovi a on
ji slyšel, protože jeho další klesání bylo daleko ostřejší a
když vzlétl, tak ještě výše, než předtím.
Ďakujem za preklad! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem :)) Strašne som sa tešila na novú kapitolku!! Mimochodom šťastný nový rok! :) lil
OdpovědětVymazatDíky za překlad a Šťastný Nový rok
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za pokračovanie! :-D .....Soňa
OdpovědětVymazatDěkuji :-) Nika
OdpovědětVymazatpřeji krásný, pohodový nový rok, splněná přání a samozřejmě moc děkuji za překlad. Ala
OdpovědětVymazatDěkuji moc a moc za překlad Evik
OdpovědětVymazatDíky! :-) Anna
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat