středa, 29. leden 2014
Ples se konal venku,
na obrovském nádvoří, které rámovaly nízké budovy plné světla, jídla a
muzikantů. Vzduchem se linuly hypnotické tóny theehru. Když se Elena rozhlédla,
nemohla dělat nic jiného, než obdivovat ohromující jednoduchost, se kterou byl
celý ples pojatý – úzké, obdélníkové dlažební kameny pod nohami hostů, byly
vydrhnuty do lesklého, krémově bílého odstínu a celé prostory osvětlovaly
drobné lucerny, které zářily tisíci různými odstíny, jejich světlo se odráželo
od hvězdami poseté noční oblohy.
Třešňové stromy byly
v plném květu – nemožné – a roztahovaly své růžovými kvítky poseté větve
nad hlavami dvořanů. Každá z větví byla omotaná světýlky, která se
třpytila jako diamanty. Elena si sundala z vlasů jeden dokonale rozbalený
květ. „Cejtim pravdu, která se za tim ukrývá,“ řekla. Cítila nepatrný závan
hniloby a smrti, „ale napovrch je to fakt okouzlující.“
„Královna si musí udržovat
dvůr, o kterém se bude hovořit. Bohyně si musí udržovat dvůr, na který se nikdy
nezapomene.“
Elenin pohled zaplnila
křídla. Všude kolem ní ladně přistával anděl za andělem a každý z nich byl
oblečen v róbě, která vyzdvihovala jejich nesmrtelnou krásu. Dokonce i
upíři, jejichž tváře byly příkladem nejsmyslnější symetrie, je ohromeně
pozorovali. Pár smrtelníků, kteří byli pozváni nebo přivedeni jako doprovod,
bojovalo s tím, aby otevřeně nezírali, ale takovou bitvu nemohli vyhrát.
Elena by mohla
reagovat stejně – kdyby nestála vedle nejpodmanivějšího muže v celém
prostoru. Raphael se dnes večer oblékl do černé a tato strohá barva dala ještě
více vyniknout jeho očím. Stalo se z něho stvoření nadpozemské krásy a zároveň
král válečníků, který by neváhal prolít krev.
„Nečekal jsem, že se
dostaví.“
Elena se podívala
stejným směrem a spatřila Nehu. Královna byla oblečena v hedvábném, ničím
nezdobeném, bílém sárí a vlasy měla vyčesané do prostého drdolu. Pohledem
visela na Michaele a z jejích temných očí sršela nenávist.
Michaela působila
lhostejně, tělo měla zahalené do exkluzivní, po kotníky dlouhé róby,
v barvách zapadajícího slunce a byla zavěšená do Daharielova rámě.
Anděl se neusmíval,
jeho výraz byl nezaujatý, stejně jako výraz predátora, jehož zbarvení měla jeho
křídla. Ale sexuální napětí, které mezi těmi dvěma panovalo, se nedalo
přehlédnout.
Elena od nich
odvrátila zrak a střetla se pohledem s Nehou. Žena archanděl, která vládla
Indii, si zrovna všimla její a Raphaelovy přítomnosti. Elena ztuhla. To, co se
ukrývalo uvnitř Nehy, bylo starší, než mnohé civilizace – chladné, kruté
stvoření, které nemělo duši, ani svědomí.
Jakmile se Neha
trhavými pohyby, které ani trochu nepřipomínaly její obvyklý ladný krok, vydala
směrem k nim, zamrzla Eleně v žilách krev.
V tu chvíli
zašelestila křídla, z temnoty noci se objevili Aodhan s Jasonem a
přistáli vedle nich. Neha ignorovala všechny, kromě Raphaela.
„Odpouštím ti,
Raphaeli.“ Řekla prázdným tónem.
„Anoushka překročila
náš nejposvátnější zákon. A kvůli tomu zemřela.“
Raphael jí
neodpověděl, Neha se otočila a bez dalšího slova odešla směrem ke skupině
upírů, s hnědýma očima a snědou pletí, která prozrazovala jejich původ
z dávných zemí, kde vládlo utajené, intenzivní a elegantní násilí,
připomínající tygry, kteří se plížili tamními pralesy.
„Kolik z toho,“
řekla Elena a pustila rukojeť své pistole, „co řekla, mohla myslet vážně?“
„Nic a zároveň
všechno.“ Neha se zachová jako archanděl,
ale nenávist je jedem, požírajícím duši.
Vydechla vzduch,
který ani netušila, že zadržovala a podívala se směrem kupředu, ke schodům,
které vedly nahoru k čemusi, co rozhodně musel být trůn. Lijuan seděla na
umělecky vyřezávaném křesle, které bylo zcela jistě ze slonoviny. Vedle ní
stáli tři muži – Xi, s šedo-rudými křídly, upír Číňan s naprosto
bezchybnou tváří a znovuzrozený, který Elenu s Raphaelem obsluhoval při
večeři. Dnes už ale nebyl jediným přítomným svého druhu.
Ostatní stáli po
okrajích davu a tvořili tichou armádu, sledující veškeré dění. Jejich pohledy
měly zvláštní lesk, připomínající hlad, ze kterého byla Elena na pozoru. Maso,
vzpomněla si. Vybavila se jí zpráva, kterou četla, když seděla v Jessamině
sluncem zalité třídě. Živí se lidským masem.
„Všude kolem jsou
její znovuzrození,“ řekla a podivovala se nad tím, jak bylo možné, že ostatní
hosté necítili hnilobu a zatuchlý pach znesvěcených hrobů.
Raphael nespustil
pohled z Lijuan, ale jeho slova jí řekla, že si byl dobře vědom jejich
okolí. „Anděl bez křídel je zmrzačeným stvořením, polapenou kořistí.“
Elena se zhluboka
nadechla a mysl jí zahltily obrazy západu slunce ve skryté zahradě, plné
lučního kvítí. Ve chvíli, kdy Illium odsekl křídla Michaeliným strážcům, byl
jeho meč jen stříbrnou šmouhou. Instinktivně zaťala svá vlastní křídla ještě
těsněji a pak obrátila pozornost zpět k trůnu. A zjistila, že se Lijuan
dívá přímo na ni.
Dokonce i z této
dálky cítila zdrcující dopad jejího pohledu a vůbec ji nepřekvapilo, že když se
Lijuan postavila, veškeré okolní dění utichlo.
„Dnes večer,“
prohlásila Lijuan, její hlas se snadno nesl vřele teplým vzduchem, „oslavujeme
nový začátek pro naši rasu. Stvoření anděla.“
Všechny hlavy se
otočily a následovaly směr Lijuanina pohledu. Elena pocítila tíhu pozornosti,
která na ni byla upřena ze všech směrů. Někteří byli zvědaví, jiní naštvaní a
ostatní zlomyslní. A jeden… přeběhl jí mráz po zádech. Zlo. Připadalo jí to
jako zákeřný polibek, kterému chtěla celou svou bytostí uniknout. Zůstala ale
tiše stát. Nechala je myslet si, že nic netuší, nechala je uvěřit, že je
snadným cílem.
„Elena,“ pokračovala
Lijuan a vydala se po schodech směrem k nim, „je jedinečným stvořením, je
nesmrtelná se srdcem smrtelníka.“ Jak se k nim Lijuan přibližovala, dav se
před ní rozděloval a sledoval její pohyb… až na dvojici člověka a upíra, kteří
byli zasažení ohromením anděly a nedostali se z cesty včas. „Adriane.“
Zašeptala Lijuan.
Znovuzrozený muž –
s pletí barvy mozambického ebenu – vytrhl srdce z těla lidské ženy a
téměř ve stejnou chvíli, zanořil špičáky do jejího hrdla a rozerval jí krční
žílu. Žena ještě stála, když se Adrian natáhl a rozerval hrdlo muže upíra. Pak
jeho tělo holýma rukama roztrhal na kusy a z toho nešťastníka zbyla jen
hromada odhozeného masa. Tělo mrtvé ženy se sklouzlo na zem, vedle zbytků upíra.
Z jejich vnitřností stoupala pára a Adrian na okamžik zaváhal, jako kdyby
ho lákalo olízat krev, která potřísnila jeho kůži, nakonec ale vytáhl kapesník
a krev ze sebe otřel.
Lijuan prošla kolem
zmasakrované dvojice, jakoby se nic nestalo a zastavila se přímo před Elenou.
„Mnozí by si mysleli, že tvé lidské srdce bude slabinou a připraví tě o
dar, který ti Raphael dal.“
„Lepší mít srdce
smrtelníka,“ prohlásila Elena potichu, „než srdce, který necejtí vůbec nic.“
Lijuan se na ni
usmála. Působilo to téměř holčičím dojmem a o to více to bylo hrůzostrašné.
„Dobře řečeno, Eleno. Dobře řečeno.“ Pak Lijuan jednou tleskla dlaněmi, jakoby
někomu dávala nevyslovený rozkaz. „Jako symbol této události, tohoto setkání
mezi pradávným a nově zrozeným, bych tě ráda obdarovala vzpomínkou. Je to dar
od starého, novému. Je tak výjimečný a mimořádný, že jsem ho udržovala
v tajnosti i před svými vlastními lidmi.“
Bolest, kterou jí
způsobil Lijuanin minulý dar, ještě zcela neodezněla, ale Elena se obrnila,
protože věděla, že to byl test, u kterého musí uspět – nebo bude po zbytek své
existence odepsaná jako pouhá Raphaelova kdysi smrtelná hračka.
„Philipe.“ Lijuan se
podívala na čínského upíra s neuvěřitelně nádhernou tváří a Philip se
ztratil v davu.
„Bude to jen
chvilička.“ Pak Lijuan obrátila pozornost k Raphaelovi. „Jak se má Keir?
Neviděla jsem ho už celá staletí.“
Byl to pokus o
nezávaznou konverzaci, ale zdálo se to podivně prázdné, jakoby se Lijuan
pokoušela o chování, které se k ní vůbec nehodilo. Elena slyšela, že jí
Raphael odpovídal, ale dokázala vnímat jen vlastní srdce, které bušilo jeden
vleknoucí se úder za druhým a po zádech jí stékala kapka potu. S každým jeho úderem si uvědomovala zlo, které se k ní přibližovalo, až ho mohla
téměř cítit na jazyku.
Hlína
a sladká hniloba, která doprovázela všechny znovuzrozené.
Koření,
které neuměla pojmenovat, náznak skořice a teplé, zlaté sluneční světlo.
Věděla, co ji čeká za
horor, ještě dříve, než se Philip objevil. Po jeho boku kráčel pohledný
hnědovlasý muž, který byl obdařen očima té nejtemnější hnědé barvy. Očima,
které lákaly ženy k hříchu. Než byl Stvořen, býval filmovou hvězdou. Mladé
dívky si vylepovaly jeho plakáty na zdi svých pokojů a hihňaly se, když
vyslovovaly jeho jméno.
V tu chvíli se
jejich pohledy setkaly.
„Pojď
blíž, malá lovkyně. Ochutnej.“
Ďakujem za preklad! :-) ... som zvedavá ako táto kniha skončí ... toto bolo nečakané, skôr som si myslela, že oživí jej sestru, alebo matku... ale muž? ...Susan
OdpovědětVymazatDěkuji za další perfektní překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatděkuji,tak jsem zvědavá jak to ustojí . Ala
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.To je ale prekvapenie,upír čo zabil jej sestry a matku.Lenka
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatDíky, čekala jsem to, ale...
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazatAAAAAAAAA!! uplne zomieram!! :DD dakujem za preklad, lil :)
OdpovědětVymazat