O dvě hodiny později, se srdcem přetékajícím tichou,
intenzivní radostí, byla Elena na cestě za Sárou, se kterou se měla setkat
ještě před schůzkou s Jeffreym. V tom jí zazvonil mobilní telefon.
Přistála na nejbližší ploché střeše a přijala hovor od svého otce. „Budeme se
muset sejít až zítra,“ řekl bez okolků. „Dnes se musím vypořádat s nečekanou
pracovní situací.“
Měla to nechat být, ale na povrch vyplula opuštěná dívka,
která se v ní i po tolika letech stále ukrývala. „Rodina je u tebe pořád
až na druhym místě, co Jeffrey?“
Její otec se zostra nadechl a Elenu na okamžik zaplavil
matoucí pocit, že mu ublížila. Ve chvíli kdy promluvil, jí však zarazil nůž
přímo do srdce. „Rodina rozhodně není tvou specialitou, Elieanoro.“
Ne, nebyla, protože on se ujistil, že nebude.
Elena ukončila hovor a opět vzlétla. Její dobrá nálada se
vytratila. Navrch tomu všemu, nebyla Sára ve Spolku. Otrávená a s pocitem,
že potřebovala něco, čím by se zaměstnala, se rozhodla zamířit do
Ignatiova bytu. Bylo nepravděpodobné, že by objevila něco, čím by se
vysvětlilo jeho bizarní chování, ale-
Z ničeho nic se před ní z výšky sneslo nebesky
modré pírko se stříbrnou špičkou. Její předešlá radostná nálada se vrátila a zatlačila
do pozadí pozůstatky Jeffreyho výsměchu. Chytila modré pírko a začala se
rozhlížet po jeho majiteli. Na tomto poli, nad ní měl Illium obrovskou výhodu.
Její schopnost vznášet se na místě a pak rychle odletět potřebným směrem,
nebyla ani zdaleka dost dobrá na to, aby mohla dohnat anděla, kterého Galen
nazýval Motýlem.
Zastrčila si pírko do kapsy, aby ho přidala ke sbírce,
kterou měla v plánu darovat Zoe a pokračovala v letu. O chvíli
později zahlédla záblesk modré barvy.
„Kdy ses vrátil?“
Illium místo odpovědi stáhl ruce i křídla k tělu a jako
kámen se vrhl přímo dolů, ke střechám mrakodrapů. Elena stěží potlačila výkřik,
ale byla si celkem jistá, že když o milimetry minul špičatou střechu jedné z výškových
budov, vylétl zpět nahoru a začal se před ní do půl těla nahý vznášet na místě,
odvedla dobrou práci svým předstíraným nonšalantním chováním.
„Ou, Ellie.“ Jeho oči vypadaly jako starodávné zlaté
mince a jeho černé řasy s modrými špičkami, je ještě více zvýrazňovaly. „Žádnej
křik? Připravila si mě o všechnu zábavu.“
„To jsem celá já. Nestydatej kazič zábavy.“ Stěží
potlačovala úsměv a jako vždy, když se jednalo o jediného člena Raphaelovy
Sedmy, kterého považovala za svého přítele, její srdce směšně zjihlo. „To už ti
napařili šichtu mýho bodyguarda?“ Bude si muset s Raphaelem promluvit o
jeho zvyku nařizovat lidem, aby jí pronásledovali, ale zrovna v tento okamžik
nehodlala svou ochranku odřeknout – protože ač jí to lezlo na nervy, stále byla
velkým tlustým terčem všech médií.
Během cesty za Sárou se už jednou musela vydat oklikou,
aby se vyhnula vrtulníku, který patřil hlavnímu zpravodajství. Lopatky jeho
vrtule vířily vzduch takovým způsobem, že by ji to strhlo přímo do ocelové
džungle Manhattanu. Na rozdíl od Illia, by v žádném případě nebyla schopná
ze strmého pádu opět vzlétnout a způsobila by si obrovská zranění. Ti idiotští
reportéři si neuvědomovali, že nebyla tak silná jako ostatní andělé – a nedokázala
by se udržet ve vzduchu, když by ho v její blízkosti rozrážela vrtule helikoptéry.
Illium, s jeho modro stříbrnými křídly a tváří,
která dokázala svést ženy i muže, nehledě na jeho schopnosti provádět ve
vzduchu nejneuvěřitelnější akrobatické kousky, byl více než schopný poskytnout kýžené
rozptýlení. Skutečnost, že se rozhodl zbavit poloviny svého oblečení, byla jen
třešničkou na dortu. Přemístil se a nyní letěl vedle ní. „Nic mi nenapařili,
požádal jsem o to,“ zodpověděl její dřívější otázku. „Vim, že mě máš nejradši.“
Když mu neodpověděla, otřel se o ní křídlem. „Přísaham Bohu,“ zamumlala a
snažila se potlačit smích, „že jestli si mě zasypal modrym prachem, uvážu ti na
koulích uzel a pověsim tě za ně na nejbližší ostrej předmět, kterej uvidim.“
Naposledy, když jí zasypal křídla modrým andělským
prachem, byl Raphael – po nějaké době – schopen v celé situaci spatřit
humor. Kdyby se to však mělo opakovat, nebyla by Elena schopna zaručit andělovo zdraví. Illium klesl níž a pak opět vyletěl vzhůru. Přestože to celé působilo
líně a odpočatě, vyžadovalo to značnou svalovou sílu. „Buď na mě hodná, nebo ti
nedám tvůj dárek.“
„Pitomče.“ Ale Illium byl
její nejoblíbenější člen Sedmy. Jak by mohl nebýt, když její lidské srdce
vnímal jako dar místo prokletí? Když by položil svůj vlastní život za život
Elenina archanděla? Když se smál se stejnou radostnou uvolněností, s jakou
se smály děti v Útočišti?
“Sam,“ zašeptala a při vzpomínce na chlapce, který byl
tak strašlivě zraněn, se jí stáhlo hrdlo. „Je-„
„Je v pořádku, Eliie. Dáváme na něho pozor.“ Jeho slova
byla tichou připomínkou skutečnosti, že navzdory jeho smíchu a kráse, byl
Illium také členem Raphaelovy Sedmy a že neměl žádný problém s doručením těch
nejkrvavějších trestů. Nikdy nezapomene na pohled, který se jí naskytl, když
stál uprostřed zvláštní, v zimě kvetoucí zahrady, jeho tělo bylo
potřísněné krví a zatímco jeho meč odrážel jasné sluneční světlo, Illium odsekával
křídla andělům, kteří přišli s úmyslem ubližovat.
„Chybíš mu.“
Stín jejích vzpomínek vymazal přihlouple šťastný úsměv. „Dyť
jsem pryč teprve pár dní.“
„Slavnostně jsem mu přísahal, že ti vyřídim, abys mu
každej večer zavolala. Tak ze mě neudělej lháře.“
„Nikdy.“ Elena malého Sama zbožňovala, a když byla během
svého zotavování po útoku v Pekingu v Medice, trávila s ním dlouhé
hodiny. „A co Noel?“ Upír se stal obětí útoku Anoushky - dcery ženy archanděla Nehy
- která lačnila po moci. Ze svých zranění se zotavil už před několika týdny, ale
jeho fyzická zranění nebyla ta nejhlubší.
„Je…“ Illium se na dlouhý okamžik odmlčel. „Zlomený.
Uvnitř je zlomený.“
Elena věděla jaké to je, být zlomená. Ale také věděla své
o přežití. „Muž, kterej byl schopnej přežít to, co mu udělali“ – krev a maso,
tohle z něho zbylo v okamžiku, kdy ho našli – „se bude schopnej
dostat i ze svojí vlastní zlomenosti.“
„Bude muset,“ odpověděl Illium. „Raphael mu přidělil
místo na dvoře u Nimry. Ona sice nehraje žádné mocenské hry – ale dokonce ani
Nazarach se neodváží bez pozvání vkročit na její území.“
Elena se zamračila a pomyslela si, že se bude muset
Raphaela zeptat, proč poslal zlomeného upíra na místo, které se tvářilo jako
smrtelně nebezpečné území. Pokud se Nimře dařilo udržet Nazaracha mimo své
teritorium, musela být jak nemilosrdná, tak i krutá a Noel se potřeboval
uzdravit, ne bojovat o svůj další nádech.
Zvuk vrtulníku,
prořezávajícího si cestu vzduchem. Výrazný zvuk. Nevítaný zvuk.
„Je to-„ Elena v dálce spatřila černou tečku, která
se na horizontu každou vteřinou zvětšovala. „Sakra!“ Byla to stejná posádka
zpravodajství, která ji pronásledovala po celé ráno.
Illium se přemístil před ní. „Tohle se opovážej udělat?“
Tón jeho hlasu náhle patřil muži, který s chladnou odvetou odsekal křídla
jiným andělům. „Ujistím se, že se to už nebude opakovat.“
„Ne, Illium.“ Elena ho zvládla chytit za svalnatou paži. „Žádnou
krev a rozhodně ne tady. Tohle je můj domov.“
Jeho fantasticky vypadající vlasy – ebenově černé, s konečky
barvy rozdrcených safírů, působící zarážejícím dojmem – odfoukl sílící poryv
větru, způsobeného přibližující se helikoptérou. „Pokud jim nedáš lekci hned,“
řekl, když ho sevřela pevněji, aby se udržela na místě, „tak tě ti supi budou
vnímat jako slabou. A tebe nesmí nikdo brát jako slabou, Ellie.“
Protože
byla Raphaelovou družkou.
A slabina u archanděla mohla být fatální chybou.
„Do hajzlu.“ Snažila se udržet na místě a zakřičela proti
silnému větru. „Jak seš silnej?“ Illium byl pět set let starý, přežil smrtelný
pád do řeky Hudson a jednou ho na vlastní oči viděla zářit vnitřní mocí. Jenže
neměla ponětí, jak by se všechna tato fakta dala přeložit do fyzické síly.
„Jsem dost silnej na to, abych ten vrtulník přelomil
vejpůl.“
Oh. „A co
takhle, kdybys ho obrátil vzhůru nohama a nechal je tak přistát?“ Stiskla mu
ruku, a když se jí snažil ve vzduchu lépe stabilizovat, ucítila, jak se mu v paži
zatínají svaly. „Žádná smrtelná zranění, Bluebelli.“
Illium zamrkal, podíval se jí zpříma do očí… a pak se mu
na tváři pomalu rozlil rošťácký úsměv. „Kam poletíš ty?“ Když mu to řekla, odpověděl,
„přiletím tam za tebou.“
Elena se ho pustila, co nejrychleji klesla pod úroveň
větrné turbulence, způsobené helikoptérou a odletěla mu z cesty.
Neletěla tak rychle, aby jí neunikl pohled na Illia,
který se momentálně vznášel přímo nad vrtulníkem. Vyschlo jí v hrdle, a
kdyby byl dostatečně blízko, aby ji mohl slyšet, řekla by mu, aby toho nechal.
Pane Bože, kdyby se dopustil jediné chyby v úsudku, lopatky vrtulníku by v mžiku
dokázaly jeho křídla rozcupovat na kousíčky. Jenže pak Illium – smějící se,
hravý a mocný Illium – udělal něco a vrtule
helikoptéry se prostě… zastavila. Po dvě střeva kroutící vteřiny, nechal vrtulník
padat volným pádem, pak ho ze shora chytil a prostě ho otočil vzhůru nohama.
Elena si uvědomila, že se ten blázen dobře baví.
Zavrtěla hlavou a zamířila zpět k Ignatiovu bytu,
který se, jak se brzy ukázalo, nacházel velmi blízko Věže. Díky Bohu měla
výšková budova plochou střechu a Elena nemusela řešit složité přistávání.
Sklouzla se po hrubém povrchu a chvíli jí trvalo, než popadla dech. Teprve pak
se vydala hledat vchod do budovy. Který byl zamčený.
„Znovu díky, Ashwini.“ Kolegyně ze Spolku nejenže Elenu
naučila, jak se schopností mistrného zloděje šperků otevírat zámky – a tím v ní
vzbudila spousty velmi zajímavých otázek – ale také jí věnovala uzoučký set
nářadí, které s sebou nosila ve speciální vnitřní kapse pouzdra na nůž,
které měla připevněné na stehně.
Elena vytáhla nástroj, který zrovna potřebovala a dala se
do práce. „Příliš snadný.“ Protáhla se malými kovovými dveřmi, a když se do
křídla škrábla o zrezavělý roh, zasyčela. Ohlédla se za sebe a všimla si, že na
temně modrém peří měla rezavé kovové úlomky, ale nikde neviděla žádnou krev. To byla klika, napadlo ji. Rozhodla se,
že výtah na konci servisní chodby nepoužije – kdo ví, jak malá byla jeho kabina
- a místo toho zamířila ke schodům.
Seběhla o tři patra níž, na podlaží, kde měl být Ignatiův
byt. Ve chvíli, kdy otevřela dveře schodiště a vstoupila do chodby s byty,
ucítila jeho pach – připálená melasa, která v něm byla obsažena, byla
nasáklá do samotných zdí i koberce. Nebyl tu ale jen jeho pach. Ve skutečnosti se
tu vzduchem linulo tolik upířích pachů, že ji napadlo, zda se nemohlo jednat o
ubytovnu. Bylo možné, že by to tu využívali upíři, kteří nebyli tak vysoko na žebříčku
hierarchie, aby si mohli pronajmout pokoj přímo ve Věži, ale přesto u ní
potřebovali zůstat blízko.
Když se zastavila před Ignatiovým bytem, opodál v chodbě
se otevřely dveře.
Rozdrcené
diamanty ponořené do vyzrálé brandy. Dekadentní čokoláda, která se jí otřela o
ňadra a honosné kožešiny, které ucítila na nejintimnějším místě svého těla.
Moc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad,super hravá kapitola :) Lenka
OdpovědětVymazatDíky za překlad jako vždy jsem si jeho čtení užila.
OdpovědětVymazatVždy když večer zapnu internet jdu si sem přečíst archanděla.
ďakujem za preklad
OdpovědětVymazatSkvělé, díky za pokračování.
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat