Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 19. kapitola

V okamžiku, kdy Elena přistávala u městské márnice, aby se ujistila, že mrtvá žena byla skutečně ta, která zavraždila upíra v parku, jí v hlavě stále zněla Dmitriova mrazivá slova.
Vše, co bylo zapotřebí, byl jeden hluboký nádech – z pokožky vražedkyně, sladká vůně jedovatého oleandru přímo vyzařovala. Jakmile svůj úkol splnila, proplížila se do Věže, aby se v rychlosti osprchovala. Připadalo jí nevhodné, aby za Evelyn zamířila rovnou z domu smrti.

„A jsme tu,“ řekla o dvacet minut později, když prováděla svou sestru pevnými ocelovými dveřmi Akademie Spolku. Velice dobře si uvědomovala, že malé tělíčko její sestry bylo ztuhlé nervozitou. „Seš moc mladá na to, abys byla plnohodnotnym členem a nikdo neočekává, že tu budeš bydlet, ale dostaneš rozvrh hodin, na který budeš docházet po škole a tam se naučíš ovládat a zdokonalovat svoje schopnosti.“

Evelyn se ohlédla přes rameno na Amethyst, která prkenně vykračovala po boku Gwendolyn. „A bude sem Amy moct chodit se mnou?“
„Když budeš chtít, tak samozřejmě jo.“ Přestože to byla Eve, která byla rozenou lovkyní, byla to nečekaně Amy, která svou intenzivně vyvinutou rozlíceností a silnou nedůvěřivostí Eleně připomínala samu sebe. Došlo jí, že Eve byla stále ještě příliš malá a svět kolem sebe vnímala tak, jak ho vidět chtěla. Amy na druhou stranu o své růžové brýle přišla už před dlouhou dobou. Patrně pochopila bolestnou pravdu, která se skrývala ve vztahu mezi Gwendolyn a Jeffreym – že je oba dva stále pronásledoval Margueritin duch.

Když došli ke skleněným dveřím, vedoucím do čekárny, Elena ze sebe setřásla proud svých myšlenek a otevřela je. K jejímu překvapení, je uvnitř uvítal muž v technologicky nejvyspělejším kolečkovém křesle. Nicméně samotné křeslo pro ni tím překvapením nebylo. „Viveku!“ Došla k němu, chytila do dlaní jeho obličej a políbila ho na obě tváře. Až do této chvíle si neuvědomila, jak moc jí chyběl. Vivek se začervenal, ale nezacouval od ní pryč. „Vau, podivej na ty křídla. Dokonce i po tom, co jsem viděl všechny ty zprávy, jsem si myslel, že mě všichni voděj za nos.“

Použil kontrolku kolečkového křesla a popojel. Ignoroval Evelyn, Amethyst i Gwendolyn a okukoval její peří. „Myslíš, že bys mě nechala-„
„Pozdějc,“ řekla a jemně přiložila Evelyn dlaň mezi lopatky. Cítila zodpovědnost za to, aby vše proběhlo správně, aby si její nejmladší sestra nikdy nemyslela, že byla obdařena namísto daru prokletím. „Přivedla jsem do Spolku novou studentku.“
Vivekova pozornost změnila cíl. Jeho hnědý pohled byl přísný a zkoumavý.
„Rozená lovkyně,“ řekl se strohou sebejistotou. „Zdaleka ne tak talentovaná jako ty, ale dost talentovaná na to, aby se dostala do problémů, jestli nebude opatrná.“

Při jeho drsném, téměř odměřeném souhrnu myšlenek se Evelyn přisunula blíž k Eleně. Elena ji zatahala za culík. „Nevšímej si ho. Vivek většinu času mluví jenom s počítačema – co se jeho týče, je s lidma příliš mnoho problémů.“
Bylo velice netypické vidět ho mimo podzemní tunely, které byly jeho doménou.
Počítačový génius, obývající budovu Spolku něco zabručel a kývl směrem k vytížené kanceláři za nimi. „Běžte tam, postaraj se o všechno papírování.“

Elena s Evelyn vešly dovnitř, ale ve chvíli, kdy bylo jasné, že se Gwendolyn dokáže o celý proces papírování postarat sama, vyšla Elena ven, aby si promluvila s Vivekem. „Jsem ráda, že tě zase vidim Ví.“
„Dostala se k tobě ta zbraň, co jsem ti poslal po Sáře?“ zeptal se. V jeho pohledu, který se stočil směrem k jejím křídlům, se mihla závist. V jeho kůži by se ocitnout nechtěla. Také byl rozeným lovcem, ale jako dítě byl po vážné autonehodě paralyzován a od ramen dolů přišel o cit. Jeho kolečkové křeslo bylo bezdrátově upravené a bylo nejnovějším kouskem technologie, ze kterého vládl svému teritoriu – Sklepení.

Vždy chápala, proč preferoval zůstávat v tajném úkrytu a informačním centru, umístěném pod hlavní budovou Spolku – přítomnost na povrchu, když neměl žádnou možnost vybití svých loveckých instinktů, pro něho musela být smyslovou noční můrou. A skutečnost, že si vzhledem ke své kondici dokázal zachovat nejen zdravý rozum, ale stát se nepostradatelnou součásti Spolku, vypovídala o jeho neuvěřitelné vůli.
„Máš na mysli tuhle zbraň?“ Z pouzdra na stehně vytáhla pistoli, ale ihned ji zase zastrčila zpět, aby se nedostala do problémů za bezdůvodné držení zbraně na veřejnosti.

Vivek se usmál a jeho tvář byla najednou okouzlující. Byl sice příliš hubený a pod kůží, která byla o odstín tmavší, než ta Venomova, se mu rýsovaly kosti, ale i tak to byl pohledný muž. A přesto z toho nikdy nic neměl – tak dlouho, jak si pamatovala, nebyl sexuálně aktivní. Patrně záměrně, napadlo ji. „Takže, co si to chtěl udělat s mejma křídlama?“
Na čele se mu objevily vrásky. „Chtěl jsem tě požádat, aby sis je nechala zrentgenovat, abysme měli lepší představu o jejich vnitřní kostní struktuře, ale… díky tomu bys pak byla zranitelnější.“

Vivek pohnul hlavou a jeho kolečkové křeslo se dalo do pohybu. Zamířil pryč od kanceláře, směrem k balkónu, který se táhl po celé délce přední strany budovy. Elena se vydala za ním a opřela se o zábradlí. „To je pravda.“ Založila si ruce na prsou a přemýšlela o loajalitě. „Patří mu moje srdce, Ví. Nikdy bych neudělala nic, čim bych ho zradila.“
Vivek se na ni dlouhou dobu mlčky díval a pak se mu na tváři objevil rošťácký úšklebek. „Vždycky mě zajímalo, komu se podaří dostat se skrz to tvý brnění – mohlo mě napadnout, že to bude sakra děsivej archanděl.“
Naklonil hlavu směrem ke kanceláři. „Takže…“
„Jo.“ Vivek věděl o jejích pokřivených vztazích s rodinou více, než kdokoli jiný – kromě Sáry. Ale vzhledem k odmítnutí, kterého se mu po nehodě dostalo od jeho vlastní rodiny, Eleně možná dokázal porozumět lépe než Sára.

Zahleděl se přes vydlážděnou příjezdovou cestu, směrem k masivní železné bráně, která střežila vstup do Akademie Spolku. „Než si přistála, sledoval jsem kamerový záznamy. Tvoje sestry sem přivezl váš otec. Je venku a čeká tam v tom svým Mercedesu.“
Elena ztuhla – byla to instinktivní reakce, které nedokázala zabránit. Aniž by jí to musel kdokoli říkat, jí došlo, že důvodem, proč se Jeffrey dostavil, byla Gwendolyn. Nějakým záhadným způsobem, v sobě ta krásná žena, která se vždy zdála být jen dekorativním doplňkem, našla vůli k tomu, aby přinutila svého zarputilého manžela k podpoře svých dětí.
„Nejsem dost silná. Odpusťte mi to děťátka moje.“

Myslí jí prolétla vzpomínka na hlas její vlastní matky. Byl protkaný bolestí a tak ztracený, že se jí z toho zaťaly ruce do pěstí. Na rozdíl od Gwendolyn tam Marguerite tenkrát nebyla, aby se kvůli svým dcerám Jeffreymu postavila a on se pak pomalu měnil v cizince. Na druhou stranu, Gwendolyn nebyla nucena poslouchat své dvě dcery, které byly umučené k smrti. Neměla zpřelámané nohy a ruce, aby jim nemohla jít pomoci. Netrpěla hanbou, ze které by několik dní po té bez ustání křičela.
„Ellie?“

Z myšlenek jí vytrhl Vivekův ostrý tón hlasu, narovnala se v ramenou a ohlédla se zpět ke kanceláři. „Dohlídneš na ní Viveku?“ Paralyzovaný nebo ne, Vivek měl oči všude. „Když bude tady na Akademii, dohlídneš na ní – na obě dvě?“
„Víš, že na to se ani nemusíš ptát.“ Když se na něho podívala, jeho pohled potemněl bolestí.
„Odezní to někdy? Ta bolest?“
Její okamžitou reakcí bylo odpovědět, že ne, ale zaváhala a chvíli nad tím přemýšlela. „Ne,“ odpověděla nakonec a chytila ho rukou za rameno. „Ale jiný, silný emoce to můžou… utlumit.“ Jako například zuřivě oslepující city, které svazovaly lovkyni a archanděla.
„Bojíš se někdy? Že o to všechno přijdeš?“ Znovu.
„Jo,“ přiznala, protože měl odvahu jí takovou otázku položit. „Ale teď už nejsem bezmocný, malý dítě. Kdyby mě z nějakýho důvodu chtěl Raphael opustit, bojovala bych za nás do posledního dechu.“
Protože nyní patřil jí.

Vivek se pousmál. „Doufám, že vám to vyjde, Ellie. Kvůli nám všem.“
Ticho, které následovalo po jeho od srdce jdoucím přání, proťalo zvonění jejího mobilu. Podívala se na displej, a než hovor přijala, řekla směrem k Vivekovi, „to je Sára.“
„Čau, šéfko.“
„Zrovna jsem od policie obdržela žádost o asistenci.“ Tón Sářina hlasu byl rázný a zněl velmi oficiálně – Ransom ho nazýval ‘ředitelský tón’. Označení  ‘ředitelský’ ovšem použil jen jednou – a dostal přidělený úkol, při kterém musel stopovat v divokých lesích nějakého zapadákova. Místní věnovali jeho vlasům a kožené bundě jediný pohled a označili ho za ‘fajnovku’.

Eleně zacukaly koutky, když si vzpomněla, jak tam odsud utíkal, když svůj úkol dokončil – chtěl se co nejrychleji dostat z dosahu místních krásek a jejich tatíčků, ozbrojených brokovnicemi.
“O co jde?”
“Vim, že si včera měla pernej den, ale jsi jediná, kdo dneska neni vytíženej, takže hejbni kostrou.”

Elena byla víc, než ráda, že se mohla vrátit zpět do zaběhlých kolejí, ale- “Jsem fakt jediná, koho máš k dispozici?”
Sára měla přístup k obrovské síti lovců, napříč pěti samosprávnými obvody.
“Ransoma chci nechat v klidu, aby se po tom včerejšku mohl dát dohromady.” Odpověděla Sára. Mezitím Eleně Vivek pošeptal, že se vrací zpět do budovy. “Několik dalších lovců utrpělo v tom včerejším chaosu podobný zranění a Ashwini se sice už vrátila, ale v pět ráno se odvlekla do Sklepení, takže bude mimo, jak zhasnutá žárovka.”

Lovci chodili do Sklepení přespávat z různých důvodů, ale tím nejčastějším bylo, že potřebovali místo, kde se mohli skrýt. “Mám se vůbec ptát?” Elena zamávala Vivekovi, který mezitím zamířil ke své přepravní rampě.
“Zahrnuje to Janviera, ručně psaný vzkaz a velký množství medu. To je všechno, co ti smím říct.”

Při zmíňce Cajuanského upíra, kterého jak se zdálo Ashwini naháněla snad polovinu svého dosavadního života, se Elena zahihňala a řekla, “a kde mně to teda potřebuješ?”
“Delanceyho ulice, přímo pod Williamsburgským mostem. Nahlásili nám tam jednu oběť, která pravděpodobně zemřela na velký počet upířích kousnutí, ale policajti si kvůli množství zranění nejsou jistí. Měl by to bejt celkem jednoduchej úkol.”

 Elena ztuhla. “Nemusíš mě šetřit, Sáro.”
“Neremcej.” Odsekla Sára. “Ještě nejsi v plný síle, a kdybych měla někoho jinýho, neposílala bych včera do Bostonu tebe. Využij toho, když se nic moc neděje a dostaň se znovu do formy, nebo tě budu nasazovat na úkoly, který se budou týkat idiotů, co si myslej, že můžou po roce od Stvoření utýct od Smlouvy.”
Elena se zašklebila. “To bylo zlomyslný.”
“To je důvod, proč jsem tak dobře placená.”
Elena se podívala směrem ke kanceláři a všimla si, že Gwendolyn s dívkami už dokončují papírování.
“Budu tam tak za pěta-dvacet minut.”

“Policajti to tam mezi tím pohlídaj.”  

7 komentářů: