Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 16. kapitola

Když se otočila zpět, spatřila všude kolem sebe jatka… a jen dvě další stojící postavy. Ransom držel v obou rukou kouřící, zlomyslně vypadající pistole. Stál ze široka rozkročený a pohledem kontroloval, zda ve své blízkosti nezahlédne upíra, který by ještě stále dýchal. Jeho tvář byla rozsápaná od drápů, jeho černé tričko téměř rozpárané na cáry a jeho hedvábné, černé vlasy, které se při boji uvolnily z gumičky, mu nyní volně splývaly po zádech.

Vedle dveří, blízko místa, kde byla napadena, stál Venom a v rukou protáčel své zakřivené nože. Jeho sako a kravata byly pryč a jeho bílá košile byla zacákaná krví. Ani jeho vlasy pro jednou nevypadaly jako z prestižního pánského časopisu GQ. Místo toho mu spadaly do čela a spolu s divokým úsměvem, ho to změnilo ve velmi znepokojivě atraktivního muže.

V tom okamžiku se jeho nelidský, hadí pohled setkal s tím jejím. „Neslyším žádný puls.“
„Jednoho po druhym je zkontrolujeme, chci si bejt jistá,“ odpověděla. Stejně jako oba muži, stále těžce oddychovala. „Tahle skupinka byla příliš organizovaná a rozhodně nechcem, aby to nějakej z nich přežil.“
Potichu se vydali udělat přesně to, co řekla, a rozptýlili se po celém skladišti. „Napočítal jsem jich patnáct,“ prohlásil Ransom, jakmile se střetli uprostřed.
„Já taky,“ přidal se Venom. „Venku je ještě jeden, takže dohromady jich je šestnáct.“

Ransom se poprvé skutečně zadíval na druhého muže… zatřásl hlavou a podíval se na něho ještě jednou. „Do hajzlu, tvoje oči vypadaj, jako oči zatracený kobry.“
Venom pozvedl jedno obočí. „A ty máš hezčí vlasy, než Astaadovy konkubíny.“
Ransom ukázal upírovi prostředníček. Venom se zaculil a Elena si byla jistá, že v jejich mužském světě už bylo zase všechno, jak má být. Sáhla do kapsy, vylovila gumičku a hodila ji Ransomovi. „Kdybych zrovna nestála uprostřed toho všeho, řekla bych, že to není možný. Míváme ve státě kolik… možná tak tři škodící upíry ročně?“
„Škodící, jo,“ poukázal Ransom a svázal si vlasy tím tvrďáckým způsobem, jak to muži dělávali. „Ale krvežíznivej? To byl možná tak jeden.“

„Pán si své upíry udržuje pod kontrolou,“ řekl Venom a sedl si do podřepu, aby si o košili jednoho padlého upíra otřel své zakrvácené nože.
„Tohle by se jednoduše nemělo stát.“ Elena si vybavila slova padlého upíra a okamžitě jí došlo, že existovaly vysoké šance, že za tím vším stála Caliane. Nahlas ale nic neřekla. Navzdory tomu, jak moc jí tížilo mít před Ransomem a před Spolkem tajemství, souhlasila s tím, že bude Raphaelova družka. A v tom případě patřila její loajalita prvořadě jemu. Jeho důvěru by nezradila – a navíc, dělit se o střípky informací, když s tím stejně nemohli nic udělat, nemělo žádný smysl.

„Potřebujeme ty upíry identifikovat,“ řekla a sklonila se, aby si mohla kotoučo-kuši připnout zpět k jednomu stehnu a mini plamenomet k tomu druhému. „A upozornit úřady.“
„Postarám se o úřady,“ prohlásil Ransom a vytáhl mobil. „Vědí, že jsem byl na cestě.“
„Minimálně dva z nich od pohledu poznávam,“ řekl Venom a zasunul si nože do zkřížených černých pouzder na zádech. Teď, když už neměl sako, byla dobře viditelná. „Dej mi pár minut a uvidíme, kolik dalších dokážu identifikovat.“

Jakmile se Venom pustil do práce, začala Elena hledat peněženky, které nespálil její plamenomet, nebo které nebyly zničené jiným způsobem. Nakonec jich našla sedm. Venom podle pohledu poznal další čtyři upíry, což je nechalo s pěti neidentifikovanými těly. Většina z nich byla zuhelnatělá k nepoznání, a nebo jim díky Ransomově pistolím chyběl celý obličej.

„Anděl, spravující tohle teritorium je už na cestě i se zástupci úřadu,“ řekl jim Ransom, když zavíral svůj mobil. „Vezme si na starost identifikaci těch zbylejch těl, ale na pár z nich budou asi potřebovat testy DNA.“
Elena vzhlédla k díře ve střeše, kterou se dostala do skladiště a zjistila, že stále pršelo. „Myslim, že se všichni potřebujem trochu spláchnout.“

Ani jeden muž nic neřekl a mlčky jí následovali ven ze skladiště, rovnou do lijáku. Voda se kolem nich zbarvila do rezavé, pak do světle oranžové, pak do slonovinové a nakonec z nich stékala čirá. Elena zamrkala, aby si z očí vyhnala dešťové kapky a pak zamířila zpět ke dveřím.
„Ellie.“ Ozval se Ransom. „Svojí práci jsme udělali. Už tu musíme jenom vydržet, než dorazej policajti.“
Elena přikývla. „Já vim, ale ještě chci zkontrolovat jejich pachy. Takovejhle druh epidemie… co my víme, třeba jde o nějakej zmutovanej virus.“

I přesto, že už ověřili, že každý jednotlivý upír byl skutečně po smrti, se oba muži samozřejmě vydali dovnitř spolu s ní. Upíři nebyli skutečnými nesmrtelnými. Mohli být zabiti nejen ostatními upíry a anděly, ale také lidmi – setnutí hlavy a oheň byly nejúčinnějšími metodami, ale vyjmutí srdce také fungovalo – pokud se jim pak pro jistotu setnula hlava, nebo v Ransomově případě, odstřelila hlava.

Nechala oba muže, kteří si v blízkosti dveří potichu povídali, a vydala se od jednoho těla k dalšímu. Hledala, pátrala…
Temná, lyrická, okázalá.
Ucítila to znovu. Pod ostatními pachy padlých upírů, našla tu vtíravou, spletitou vůni. Byla si téměř jistá, že tu samou věc cítila i v okamžiku, kdy ji mocný poryv větru srazil do řeky Hudson… jenže v hlavě jí leželo ještě něco. Něco tu tak docela nesedělo a Elena nemohla přijít na to, co to bylo. „Sakra.“
Byla si jistá, že jakmile se vrátí zpět do města, bude pátrat po zdroji vůně této konkrétní černé orchideje.

Hluboko v srdci Manhattanu Raphael sežehl mysl krvežíznivého upíra, vzal si z ní vědomosti, které potřeboval a pak mu zlomil vaz. Informace, které se dozvěděl, byly zvrácené a… smutné. Někteří by řekli, že Archanděl New Yorku v sobě neměl špetku milosrdnosti, ale Raphael si plýtvání životem rozhodně neužíval. Většina těchto upírů zešílela a nebylo pro ně cesty zpět.

Upírovi, který zešílel, nemohlo být dovoleno, aby žil. Pohltilo ho nutkání konzumovat daleko větší množství krve, než k životu potřeboval a takový upír by zabil stovky nevinných. „Nebylo mu ani pět desetiletí,“ řekl Dmitrimu. Po té, co vůdce jeho Sedmy skoncoval se svou vlastní kořistí, si stoupl vedle něj. Město kolem nich pohltil závoj strachu a nebezpečí. Světla výškových budov působila proti temnotě, která se na město před hodinou snesla, křehce a vzdáleně.
„Tomu mému taky ne,“ odpověděl Dmitri. Okraje jeho dlouhého černého kabátu nadzvedával lehký větřík. „Venom mi zrovna poslal zprávu – všichni, které dokázal v Bostonu identifikovat, byli mladí. Žádnému z nich nebylo víc, než šedesát let.“

„Ona zatím skutečně neprocitla a její moc je stále slabá,“ řekl Raphael. „A přesto, dokáže udělat takovéhle věci.“
Způsobit krveprolití v rozsahu, který nepamatoval po celá staletí. Proměnit dříve rozumně uvažující upíry v zabijáky.
„Pane… Aodhan s Naasirem. Jak blízko jsou k jejímu odhalení?“
Raphael vzhlédl k srpku měsíce, který vykukoval z poza mraků, které halily oblohu. „Moje matka,“ odpověděl muži, kterému jako jednomu z mála skutečně důvěřoval, „byla inteligentní dokonce i v poslední fázi svého šílenství. Přes tisíc oběhů Země kolem Slunce, ji nebyl nikdo schopen najít. I kdyby se nám to nakonec podařilo, zadržet ji, by rozhodně nebyl jednoduchý úkol.“

Ale on se o to bude muset pokusit.
Protože žila jen díky tomu, že on selhal.
„Ššš, zlato moje, ššš.“          

To byla poslední slova, která mu řekla těsně před tím, než od něho odešla a jak se od něho její drobná chodidla vzdalovala, zdála se čím dál menší. Vypadalo to, jako by po rosou pokryté louce téměř tančila a ta rosa se ve slunečním světle třpytila spolu s rudými kapkami jeho krve. Když spadl z té ukrutné výšky, celou louku zbarvila barevná sprška, jeho křídla byla polámaná, jeho tělo dopadlo na zem rychlostí, která mu odervala části těla. Z úst mu vytékal pramen krve, jeho hrudní koš se promáčkl dovnitř a poškodil mu srdce i plíce. Noha, která mu zůstala, byla rozdrcená nejméně na patnáct jednotlivých kusů.

Jak tam tak ležel, zranitelný způsobem, jakým nebyl už od svého dětství, klekla si vedle něho a starostlivým, mateřským dotekem mu odhrnula z tváře krví nasáklé prameny vlasů.
„Oh, zlatíčko. Chudáčku. Můj Raphaeli. Teď to bolí, ale muselo se to stát.“ V jejích modře modrých očích se zračila něžnost. „Neboj se Raphaeli, nezemřeš. Nemůžeš umřít, protože jsi nesmrtelný.“ Políbila ho na zlomenou lícní kost. Ten polibek byl lehoučký, jako křídla motýla. „Jsi synem dvou archandělů.“

Raphael jí neodpověděl. Nemohl promluvit, protože měl rozdrcené hrdlo. Caliane ale pochopila, co spatřila v jeho pohledu – i nesmrtelní mohli zemřít. Sledoval, jak zemřel jeho vlastní otec. Rukou jeho matky.
„Miláčku, on musel zemřít. Kdyby nezemřel, na Zemi by vypuklo peklo.“ Stále se na ni upřeně díval a v jeho pohledu se odráželo tisíce různých věcí. Caliane se pousmála. „A já musím také – proto si mě přišel zabít, je to tak?“ Rozesmála se. Její smích byl něžný a přetékal láskou ke svému synovi. „Můj sladký Raphaeli, ty mě nemůžeš zabít. Zničit archanděla může jen další člen Kádru Desíti a oni mě nikdy nenajdou.“

S ladnou elegancí našlapovala chodidly po trávě a na ploskách nohou jí ulpívala jeho životadárná tekutina, která zbarvila louku do ruda. Za jejími křídly zůstávala stopa andělského prachu, který se ve světle slunečních paprsků nádherně třpytil a blyštěl – jako by se mu svou ryzí nevinností přímo vysmíval.

„Jdeme, Dmitri,“ řekl a odstrčil své vzpomínky zpět do pozadí mysli, kde byly po většinu jeho dospělého života. „Musíme pokračovat.“
Od okamžiku, kdy zdejší město prohlásil za své, se nikdy nemusel zúčastnit hlídkování – byl archandělem a jeho pozornost si vyžadovaly důležitější záležitosti.


Ale dnes, jak se večer přehoupl do noci, byl Raphael přinucen létat. Potřeboval se prohnat městem a vyčistit ho od zla, které na něj Caliane vypustila. Jeho matka si jeho území nepodrobí. A on znovu neselže – dokonce ani v případě, kdy by byl donucen zabít ženu, která ho kdysi s nekonečnou láskou, jejíž ozvěny ho pronásledovaly dokonce i teď, chovávala v náruči.

9 komentářů: