Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 19. kapitola

Policisté nejen hlídali místo činu, ale také ho izolovali za takovým množstvím žluté pásky, že by si to jeden mohl splést s plotem.
“To mě poser.” Uniformovaný policista, který stál nejblíže místu, kde Elena přistávala na šťavnatém, zeleném trávníku v blízkosti mostu, si posunul čepici z čela a zíral na ni.
“Jsou skutečný?”
Nemohla si pomoci. “Ne, jeden obchod s kostýmama měl výprodej.”
Policista na ni přimhouřil oči a začal si jí prohlížet podrobněji. Pak se mezi ně postavil detektiv v civilu s širokými rameny. “Vítej zpátky, slečno Deveraux.”

“Je hezký bejt zpátky, detektive Santiago.” Upřímně se na policejního veterána usmála a kývla směrem k pásce, kterou bylo ohraničené místo činu. „Trochu přehnaný, nemyslíš?“
Santiago se podrbal na čelisti, která byla pevná a výrazná, jako by patřila bojovníkovi boxu. Pokrývalo ji šedé strniště, které bylo na pokožce barvy sušeného tabákového listí, ještě výraznější. „Zelenáč.“

Nadzvedl část, kde bylo pásky nejméně, a kde Elena zvládla podlézt i se svými křídly. „Zpanikařil – je to jeho první vyšetřování vraždy. Jiní už zpanikařili i podstatně víc.“
Elena bojovala s tím, aby ji detektivova slova nevtáhla zpět do minulosti, která odmítala zůstat pohřbená. Ona u prvního mrtvého těla, které viděla, také zpanikařila. Jediným rozdílem bylo, že jí tenkrát bylo deset let a to tělo patřilo její sestře Mirabelle. Dlouhonohé Belle, která si ráda hrála s míčem a tančila se stejně atletickou elegancí. Belle, jejíž nohy Slater rozdrtil na tolik částí, že i kdyby přežila, nebyla by schopná se znovu věnovat ani jedné ze svých oblíbených aktivit.

„Mohlo by jít o lidskýho psychopata„ – Santiagův hluboký hlas jí vrátil zpět do přítomnosti- „a po všech těch věcech, který už jsem za svojí kariéru viděl, jsem se naučil, nechat si to potvrdit.“
Elena opatrně sešla z mírného svahu a následovala pach krve, který ji zavedl téměř až k okraji řeky. Tak nějak očekávala, že oběť bude mokrá, nebo napůl pod vodou, ale náctiletá dívka ležela v trávě, v zastíněném rohu pod mostem a její tělo bylo zcela suché. Suché až na všechnu tu krev, která jí pokrývala od hlavy až k patě. Na celém jejím těle prosvítalo jen pár míst tak světlé pokožky, že by se dala přirovnat k papíru.

Santiago, který slezl ze svahu méně elegantně, a kterému na trávě párkrát podklouzly polobotky, si povzdychl. „Bylo to ještě dítě.“
Elena se snažila si dívčin věk nepřipouštět, snažila se ji nesrovnávat s Belle ani s Ariel, ale bylo to těžké. S jejími hustými tmavými vlasy a letními šaty s těžko-si-zapamatovatelným vzorem puntíků, působila jako pohanská oběť, jejíž tělo laskaly ve větru se vlnící stébla trávy. Pak se vítr otočil, přinesl s sebou pach smrti a celá ta iluze se rozplynula.
„Jo.“
„Připravená odvézt svojí část práce?“

„Jo, jsem.“ Elena přešla do pracovního módu a zhluboka se nadechla. Zamračila se. „Je tady nezvyklý množství upířích pachů.“ Celá oblast byla zahlcená tak rozdílnými druhy vůní, jako byl den a noc. Od hořkého černého čaje, přes spršku mořské soli, až po lepivé kostky karamelek. A to nebyly jediné pachy, které ve vzduchu zachytila. Oh.
„Kdybych nevěděla co a jak, tak bych řekla, že se sem lidi choděj muchlovat.“
Santiago pozvedl hlavu. „Hej, Brente! Dlužíš mi deset babek!“
„Do hajzlu.“

Eleně zaškubaly koutky a hned po té následoval pocit viny. Jak si dovoluje se usmívat, když jí u nohou leží tělo mrtvé dívky? Elena té myšlence vzdorovala – pravdou bylo, že na místech činu se člověk musel od všeho nějak distancovat, nebo by ho ty hrůzy sežraly za živa. „Takže teď se na mě vsází, jo?“
Santiago na ní mrknul. „Další zelenáč. Tahle sázka byla jednoznačná a jednoduchá jako facka.“ Založil si ruce v bok, odhrnul si bundu stylem, kterým to muži dělávají a řekl, „Spolu se svejma lidskejma partnerama se tu poflakuje hodně mladejch upírů. Sledujeme to, ale po většinu času jsou celkem neškodný – rádi si tu zaflámujou a jo, choděj se sem muchlovat.“

„Huh.“ Elena si uvědomila, že od doby, co se probrala z kóma, nebyla poblíž žádných mladých upírů. „No, pokud po sobě pachatel – jestli to skutečně byl upír – na jejím těle nezanechal dostatečnou pachovou stopu, kterou bych dokázala jednoznačně identifikovat, tak by to mohl bejt problém.“
Navlékla si latexové rukavice, které si vzala v Akademii Spolku – sice mohla být imunní vůči nemocem, ale zrovna dvakrát by si neužívala, kdyby musela prsty nořit do krve a jiných tělesných tekutin – a klekla si vedle těla oběti. Ne vedle dívky, která měla ráda těžko-si-zapamatovatelný puntíkovaný vzor a navzdory studenému záchvěvu vzduchu měla oblečené pěkné letní šaty. Ne vedle dívky s dlouhýma nohama tanečnice, ale vedle těla oběti.

„Můžu se jí dotknout?“ zeptala se a snažila se, zachovat si emocionální odstup.
„Jen do toho. Vyšetřovačka už je tu hotová.“
Spodní část křídel jí lechtala stébla trávy. Jednou rukou se zapřela vedle hlavy mrtvé dívky a sehnula se, aby si přičichla k jejímu rozervanému hrdlu.
Železo. Staré. Uschlé.
Mýdlo.
Syntetický parfém.
Pak se jí zastavil dech.
Svěží, lyrická, smyslná a tak neobvyklá vůně, že byla neuvěřitelně jedinečná.
„Černý orchideje,“ zašeptala si sama pro sebe, ale bylo tu něco…
Když do ní a do Raphaela u nich před domem udeřil náraz větru, byla si jistá, že zachytila i nějaký další nepatrný podtón – ryzí, tak moc ryzí. Nicméně, vzhledem k nepředvídatelné povaze jejích schopností vycítit anděly, to nebylo nijak průkazné.

„Co?“ Santiago si klekl vedle ní. „Myslíš, že to mohla udělat celá skupina upírů?“
Elena naprázdno polkla. Byla si jistá, že šlo o něco mnohem, mnohem horšího. Zvedla prst a naklonila se k tělu ještě blíž, aby mohla prozkoumat některé z ran, které nebyly překryté zaschlou krví. „To nejsou kousance,“ řekla překvapeně. „Jsou to řezný rány. Drobounký řezný rány.“ A byly po celém těle oběti. Způsobil je někdo, kdo držel v ruce nějaký nůž, ale skutečnou otázkou bylo, co, nebo kdo jeho ruku vedl.

„Byla umučená.“ Mohutný detektiv se se zaúpěním postavil na nohy. „Spadá to pod Spolek nebo pod nás?“
„Pod Spolek.“ Nebyla to tak docela pravda. „Tohle neudělal člověk.“
Elena si sundala rukavice, držela je v jedné ruce a tou druhou se chytila nabídnuté ruky Santiaga, aby se snáze postavila na nohy. „Díky.“
„V pohodě. Kontejner na biologickej odpad je tam.“ Palcem si ukázal přes rameno. Popošla s ním o kousek zpět, zbavila se rukavic a vytáhla mobil, aby zavolala Raphaelovi.

„Je tu něco, co musíš vidět.“

12 komentářů: