Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 31. kapitola

O dvě hodiny později už měla Elena svaly, které nesly její křídla vyčerpané natolik, že je téměř necítila. Věděla, že ji tato necitlivost dostane skrz příštích pár hodin, ale několik následujících dní bude vskutku bolestivých. Nicméně měla takový zvláštní pocit, že následující dny nebudou problém – cokoli, co na ně čekalo, se odehraje dnes – a ona to buď přežije, anebo možná ne. Všechno ostatní bylo jen velmi vzdálenými obavami.

Raphael letěl přímo před ní a vypadal jako zlato bílý plamen, protínající vířící vřavu temných mračen, která se zdála připravená je oba pohltit. Déšť byl jejich věrným, chladným společníkem. Podle jejích hodinek bylo několik minut po čtvrté odpoledne, ale nebesa byl tak temná, že kdyby letěli nad městem, celá obydlená oblast by zářila jako tisíce droboučkých žároviček – okna kancelářských budov, pouliční osvětlení i rozsvícené výškové budovy.

Na rozdíl od města, se krajina, kterou prolétali, skládala pouze z horských pásů a zalesněných ploch, jež byli velmi zřídka osídlené malou osadou nebo farmami. Během letu dokonce zahlédli ještě menší vísku, než byla ta, ve které zůstal Naasir. Vřelá záře z této malé vísky nebyla natolik silná, aby prosvítila temnotu, která doprovázela zuřící bouři. Když si pak Elena o kus dál všimla dalšího světla, vymrkala z očí dešťové kapky a soustředila se – bylo to zvláštní, ale mohla by přísahat, že její vidění bylo ostřejší, jako kdyby se její oči snažily vykompenzovat nepříznivé okolní podmínky.

Zahnala tu myšlenku do pozadí mysli a dál se soustředila. Ta světelná záře byla nejasná a vyzařovala z daleko rozlehlejší oblasti, než by mohla tvořit farma, nebo další osada. Musela to být nějaká větší vesnice. Začala klesat pod vrstvu mraků, aby se mohla podívat z větší blízkosti. Nejdříve nemohla tak docela pochopit, co to vlastně viděla. Její mysl nedokázala zpracovat tu nereálnost. Pod ní se rozprostíraly elegantní linie něčeho, co vypadalo jako město, vystavěné z blyštivého šedého kamene a celé ho halil závoj duhové záře v barvě Aegeanského tyrkysu. Nejenže byly všechny budovy naprosto odlišné od architektury tohoto regionu – sakra, dokonce celé této země! – ale podle satelitních snímků, které Elena viděla, tohle město dnešního rána vůbec neexistovalo. Raphaeli!

Nedočkala se žádné odpovědi a napadlo ji, zda se Caliane opět podařilo blokovat jejich komunikaci. Pak ho ale spatřila, protože se snesl přímo pod ní. Jeho křídla byla v zuřícím větru roztažená do jejich nejširšího rozpětí.
Počkej tady nahoře, Eleno. A s těmito slovy se rozletěl přímo do úchvatně se třpytící záře pod nimi.
Elena věděla, že to byl ten nejbezpečnější způsob – ale každá buňka jejího těla jí našeptávala, že nechat ho vkročit do tohoto zvláštního města samotného, bude velmi, velmi špatný nápad.
Zamířila strmě dolů, ale svůj sestup dokázala jen stěží kontrolovat. Dostihla ho těsně před tím, než by prolétl skrz… cokoli, co to vlastně bylo.

Když se na ní podíval, jeho pohled svou intenzitou téměř spaloval a ona nebyla schopná ho vydržet na dlouho. Eleno. Byl to rozkaz.
Hrůzou jí téměř vstalo peří na křídlech, ale ona zvládla svou reakci potlačit a vymrkala slzy, které způsobil kratičký kontakt s jeho očima. Musim tam jít s tebou. Věř mi.
Tohle není otázka důvěry. Nepřijdu o tebe kvůli šílenství mé matky.
Elena slétla kousek pod něj, aby se jejich křídla v letu nedotkla a vznášela se na místě. Já o tebe kvůli ní taky nepřijdu. Tohle se tváří jako past, Raphaeli.

Raphael ji chytil za ruku a držel ji na místě. Může být. A ty do ní padneš se mnou?
Elena do svého hlasu přidala nezbedný podtón. Trable nejsou jen mí prostřední jméno, ale taky křestní a zároveň i příjmení.
Jakmile jí obalila Raphaelova moc a síla, aby ji stínily před okolními vlivy, ucítila teplo elektrického žáru. Tímto štítem ji už jednou ochraňoval – když spolu tančili ten nejintimnější z tanců. Cítila, jak ji sežehly i v momentě, když byl naštvaný, ale nikdy ji neobklopovaly s tak nemilosrdnou kompletností. Oči se jí z toho zalily slzami. Pevně zavřela víčka a stiskla jeho ruku. Nic nevidim.

Nebude to trvat dlouho. Má síla nás ochrání, a pokud je štít kolem toho města skutečně pastí, budeme mít dostatečně dlouhou dobu na to, abychom se dostali pryč.
S těmito slovy vyrazil s ní v závěsu vpřed. V momentě, kdy narazili do chladné energie štítu města, to Elena okamžitě poznala. Celým tělem se jí prohnala šoková vlna, která se ale soustředila na místo, kde se spojovaly jejich ruce. Ucítila prudké škubání, které se je od sebe pokoušelo oddělit, a věděla, že pokud se tak stane, ona by byla odhozena pryč, zatímco Raphael by zmizel uvnitř města – města, o kterém si nebyla jistá, zda nebylo pouhou fata morgánou, přeludem, který vytvořila nejstarší žena archanděl, ze které Elenu mrazilo až do morku kostí, jen když na ni pomyslela.
Vydrž.

Nebyla si jistá, kdo z nich to řekl. Její tělo stále týral ledový déšť, který teď dopadal daleko krutěji a její kosti v zápěstí už se začínaly téměř lámat – Caliane byla odhodlaná je od sebe rozdělit. Tak to se ti sakra nikdy nepodaří, pomyslela si a zaťala zuby, aby překonala bolestivý tah ve šlachách, které už musely každou vteřinou povolit.

O okamžik, který se zdál věčností později, oba unikli krutému dešti, propadli se skrz štít a začali ukrutně rychle klesat ke zvláštnímu městu. Před pár měsíci by neměla šanci svůj pád zastavit. Ale tenkrát byla anděl, který se sotva naučil létat. Pustila se Raphaelovy ruky, aby ho s sebou nestáhla dolů, doširoka roztáhla křídla a rychlými, mocnými pohyby začala bojovat proti rychlosti pádu svého vlastního chvějícího se těla. Velmi rychle jí došlo, že rychlost, se kterou klesala, byla smrtelná. Za přibližně čtyři vteřiny skončí roztříštěná na kousíčky na placaté střeše z šedého kamene, která byla přímo pod ní.
Eleno.

Jakmile se Raphael pokusil převzít kontrolu nad její myslí, okamžitě vztyčila své štíty. Neplejtvej svojí silou. Pak sesbírala veškerou svou vlastní sílu a soustředila se na vybrání pádu, který mohl být v jejím věku smrtelným. Kdyby přišla o více částí těla, byla by vyřízená, ale Elena trénovala velice tvrdě a měla dostatečné zkušenosti. Muselo se jí jen podařit- Mám to!
Změnila směr letu natolik, že minula střechu a zamířila do prostoru mezi dvěma elegantními stavbami. O drsný povrch kamenné budovy zavadila jen špičkami křídel. Změna trajektorie jí poskytla dostatečný čas na to, aby získala rovnováhu a mohla opět vzlétnout k nebi.

Očekávala, že Raphael bude kvůli její vzpurnosti zuřit, ale když k němu doletěla, díval se dolů na město a odhrnul si z obličeje mokré vlasy.
„Kde to jsme?“ zeptala se. Projela si prsty své vlastní zmáčené vlasy… a uvědomila si, že tady žádná bouře neřádila. Déšť s nepolevující silou dál útočil na štít města, ale uvnitř byla celá oblast zalita zlatým světlem, kterému se téměř dařilo zjemnit drsné okraje zdejších budov. „Potřebovalo by to tu nějaký rostliny,“ řekla nevědomky. „Nevypadá to vůbec přirozeně.“

Už nebyla schopná se déle vznášet na místě, a tak zamířila ke střeše, do které před pár minutami málem narazila. Raphael se s daleko větší elegancí snesl za ní. „Kdysi dávno to tu jimi přetékalo.“
„Čim?“
„Rostlinami.“
Elena došla k okraji střechy a podívala se dolů. Spatřila úchvatnou přehlídku rytin, které byly vytesány do stěny protějšího domu. Stavební kameny se třpytily droboučkými barevnými úštěpky, které by zdejší město ve sluneční záři proměnily v úchvatně řezaný diamant.

Rozbušilo se jí srdce. „Co je tohle za místo?“
„Drahokam drahokamů mé matky. Ačkoli je daleko od místa, kde by měl být.“
„Věděl si, že většina archeologů se shodla na tom, že Amanat nikdy neexistoval?“ zeptala se. Šokovala ji myšlenka na to, kolik moci a síly by bylo zapotřebí nejen na to, nechat zmizet celé město, ale také ho celé přemístit. „Jsou přesvědčení, že bylo jen legendou.“
Na Raphaelově tváři se objevil slabý úsměv, který se ale neodrazil v jeho pohledu. „Zajímalo by mne, proč si lidští archeologové nepromluví s těmi z nás, kteří v časech této legendy žili.“

Elena si odfrkla. „Ty děláš, jako kdyby jim jakejkoli anděl na jejich otázky odpověděl.“
Znáš nás skutečně dobře, Eleno. Byla to odlehčená slova, ale ze způsobu, jakým stál, i z pohledu, jakým zkoumal toto zvláštní město ze stínu a kamene, bylo jasné, že byl ve stavu smrtonosné ostražitosti.
Elena také zpozorněla a začala hledat jakoukoli známku Illiovy přítomnosti. Sice stáli na střeše, ale po její pravé straně kaskádovitě stoupaly další střechy, které byly zasazeny přímo do skalní stěny. Celá ta terasovitá struktura vypadala, jako kdyby byla vytesaná z jednoho kusu kamene. Což bylo absolutně nemožné - až na to, že se tu potýkali s nesmrtelnou bytostí, která vládla takové moci a síle, že se jí děsila i samotná Lijuan.

A to děsilo Elenu k smrti na druhou. „Illium?“
„Stále chvilkově upadá do bezvědomí, ale cítím ho.“ Raphael opustil střechu a s ladností, která ji přiměla k zamyšlení, čím se stane za dalších tisíc let, se snesl k zemi. Něčím výjimečným, tím si byla naprosto jistá. Ledaže… ať už to bylo cokoli, co mu jejich vztah způsoboval… by ho to připravilo o jeho nesmrtelný život. Ne. Ve chvíli, kdy se chodidly dotkla země, tu myšlenku okamžitě zahnala, ale věděla, že ji nemůže ignorovat.

„Co vidíš, Lovkyně Spolku?“
Na okamžik si myslela, že se mu podařilo uhodnout směr jejích myšlenek, ale pak se zadívala směrem, kterým se díval on. Tohle ztracené město, s jeho kamennými stěnami, které byly tesané s nadpozemsky mistrnou zručností, okamžitě zařadila do tak dávné doby, že v dnešní moderní době nemělo žádnou obdobu. Jen si tu tak pospávalo, jako perfektně zachovaná elegantní dáma. „Mělo by se to tu rozpadat, ale všechno vypadá…“
„Jako kdyby celé město po dobu jedné dlouhé noci jen spalo,“ doplnil Raphael.

Elena přikývla. „Jo.“ Její myšlenky pokračovaly zcela logickým směrem. „Raphaeli, co se stalo s lidma, který v Amanatu žili v dobách, kdy celý tohle místo ulehlo ke Spánku?“
Mlčky prošli prvními dveřmi, které byly dostatečně široké i pro křídla a vstoupili do jakéhosi druhu chrámu. Navzdory skutečnosti, že byl vytesán do skalní stěny, byl plný světla. Elena nevěděla, co očekávala, že tu uvidí, ale rozhodně to nebylo to, co tam našli.

12 komentářů: