O dvě hodiny
později už měla Elena svaly, které nesly její křídla vyčerpané natolik, že je
téměř necítila. Věděla, že ji tato necitlivost dostane skrz příštích pár hodin,
ale několik následujících dní bude vskutku bolestivých. Nicméně měla takový
zvláštní pocit, že následující dny nebudou problém – cokoli, co na ně čekalo,
se odehraje dnes – a ona to buď přežije, anebo možná ne. Všechno ostatní bylo
jen velmi vzdálenými obavami.
Raphael letěl
přímo před ní a vypadal jako zlato bílý plamen, protínající vířící vřavu
temných mračen, která se zdála připravená je oba pohltit. Déšť byl jejich
věrným, chladným společníkem. Podle jejích hodinek bylo několik minut po čtvrté
odpoledne, ale nebesa byl tak temná, že kdyby letěli nad městem, celá obydlená
oblast by zářila jako tisíce droboučkých žároviček – okna kancelářských budov,
pouliční osvětlení i rozsvícené výškové budovy.
Na rozdíl od
města, se krajina, kterou prolétali, skládala pouze z horských pásů a zalesněných
ploch, jež byli velmi zřídka osídlené malou osadou nebo farmami. Během letu
dokonce zahlédli ještě menší vísku, než byla ta, ve které zůstal Naasir. Vřelá
záře z této malé vísky nebyla natolik silná, aby prosvítila temnotu, která
doprovázela zuřící bouři. Když si pak Elena o kus dál všimla dalšího světla,
vymrkala z očí dešťové kapky a soustředila se – bylo to zvláštní, ale
mohla by přísahat, že její vidění bylo ostřejší, jako kdyby se její oči snažily
vykompenzovat nepříznivé okolní podmínky.
Zahnala tu
myšlenku do pozadí mysli a dál se soustředila. Ta světelná záře byla nejasná a
vyzařovala z daleko rozlehlejší oblasti, než by mohla tvořit farma, nebo
další osada. Musela to být nějaká větší vesnice. Začala klesat pod vrstvu
mraků, aby se mohla podívat z větší blízkosti. Nejdříve nemohla tak docela
pochopit, co to vlastně viděla. Její mysl nedokázala zpracovat tu nereálnost.
Pod ní se rozprostíraly elegantní linie něčeho, co vypadalo jako město,
vystavěné z blyštivého šedého kamene a celé ho halil závoj duhové záře v barvě
Aegeanského tyrkysu. Nejenže byly všechny budovy naprosto odlišné od
architektury tohoto regionu – sakra, dokonce celé této země! – ale podle
satelitních snímků, které Elena viděla, tohle město dnešního rána vůbec
neexistovalo. Raphaeli!
Nedočkala se
žádné odpovědi a napadlo ji, zda se Caliane opět podařilo blokovat jejich
komunikaci. Pak ho ale spatřila, protože se snesl přímo pod ní. Jeho křídla
byla v zuřícím větru roztažená do jejich nejširšího rozpětí.
Počkej
tady nahoře, Eleno. A s těmito slovy se
rozletěl přímo do úchvatně se třpytící záře pod nimi.
Elena věděla,
že to byl ten nejbezpečnější způsob – ale každá buňka jejího těla jí našeptávala,
že nechat ho vkročit do tohoto zvláštního města samotného, bude velmi, velmi
špatný nápad.
Zamířila strmě
dolů, ale svůj sestup dokázala jen stěží kontrolovat. Dostihla ho těsně před
tím, než by prolétl skrz… cokoli, co to vlastně bylo.
Když se na ní
podíval, jeho pohled svou intenzitou téměř spaloval a ona nebyla schopná ho
vydržet na dlouho. Eleno. Byl to
rozkaz.
Hrůzou jí téměř
vstalo peří na křídlech, ale ona zvládla svou reakci potlačit a vymrkala slzy,
které způsobil kratičký kontakt s jeho očima. Musim tam jít s tebou. Věř mi.
Tohle
není otázka důvěry. Nepřijdu o tebe kvůli šílenství mé matky.
Elena slétla
kousek pod něj, aby se jejich křídla v letu nedotkla a vznášela se na
místě. Já o tebe kvůli ní taky nepřijdu.
Tohle se tváří jako past, Raphaeli.
Raphael ji
chytil za ruku a držel ji na místě. Může
být. A ty do ní padneš se mnou?
Elena do svého
hlasu přidala nezbedný podtón. Trable
nejsou jen mí prostřední jméno, ale taky křestní a zároveň i příjmení.
Jakmile jí
obalila Raphaelova moc a síla, aby ji stínily před okolními vlivy, ucítila
teplo elektrického žáru. Tímto štítem ji už jednou ochraňoval – když spolu
tančili ten nejintimnější z tanců. Cítila, jak ji sežehly i
v momentě, když byl naštvaný, ale nikdy ji neobklopovaly s tak
nemilosrdnou kompletností. Oči se jí z toho zalily slzami. Pevně zavřela
víčka a stiskla jeho ruku. Nic nevidim.
Nebude
to trvat dlouho. Má síla nás ochrání, a pokud je štít kolem toho města skutečně
pastí, budeme mít dostatečně dlouhou dobu na to, abychom se dostali pryč.
S těmito slovy
vyrazil s ní v závěsu vpřed. V momentě, kdy narazili do chladné
energie štítu města, to Elena okamžitě poznala. Celým tělem se jí prohnala šoková
vlna, která se ale soustředila na místo, kde se spojovaly jejich ruce. Ucítila
prudké škubání, které se je od sebe pokoušelo oddělit, a věděla, že pokud se
tak stane, ona by byla odhozena pryč, zatímco Raphael by zmizel uvnitř města –
města, o kterém si nebyla jistá, zda nebylo pouhou fata morgánou, přeludem,
který vytvořila nejstarší žena archanděl, ze které Elenu mrazilo až do
morku kostí, jen když na ni pomyslela.
Vydrž.
Nebyla si
jistá, kdo z nich to řekl. Její tělo stále týral ledový déšť, který teď
dopadal daleko krutěji a její kosti v zápěstí už se začínaly téměř lámat –
Caliane byla odhodlaná je od sebe rozdělit. Tak to se ti sakra nikdy nepodaří,
pomyslela si a zaťala zuby, aby překonala bolestivý tah ve šlachách, které už
musely každou vteřinou povolit.
O okamžik,
který se zdál věčností později, oba unikli krutému dešti, propadli se skrz štít
a začali ukrutně rychle klesat ke zvláštnímu městu. Před pár měsíci by neměla
šanci svůj pád zastavit. Ale tenkrát byla anděl, který se sotva naučil létat.
Pustila se Raphaelovy ruky, aby ho s sebou nestáhla dolů, doširoka
roztáhla křídla a rychlými, mocnými pohyby začala bojovat proti rychlosti pádu
svého vlastního chvějícího se těla. Velmi rychle jí došlo, že rychlost, se
kterou klesala, byla smrtelná. Za přibližně čtyři vteřiny skončí roztříštěná na
kousíčky na placaté střeše z šedého kamene, která byla přímo pod ní.
Eleno.
Jakmile se
Raphael pokusil převzít kontrolu nad její myslí, okamžitě vztyčila své štíty. Neplejtvej svojí silou. Pak sesbírala
veškerou svou vlastní sílu a soustředila se na vybrání pádu, který mohl být
v jejím věku smrtelným. Kdyby přišla o více částí těla, byla by vyřízená,
ale Elena trénovala velice tvrdě a měla dostatečné zkušenosti. Muselo se jí jen
podařit- Mám to!
Změnila směr
letu natolik, že minula střechu a zamířila do prostoru mezi dvěma elegantními
stavbami. O drsný povrch kamenné budovy zavadila jen špičkami křídel. Změna
trajektorie jí poskytla dostatečný čas na to, aby získala rovnováhu a mohla
opět vzlétnout k nebi.
Očekávala, že
Raphael bude kvůli její vzpurnosti zuřit, ale když k němu doletěla, díval
se dolů na město a odhrnul si z obličeje mokré vlasy.
„Kde to jsme?“
zeptala se. Projela si prsty své vlastní zmáčené vlasy… a uvědomila si, že tady
žádná bouře neřádila. Déšť s nepolevující silou dál útočil na štít města,
ale uvnitř byla celá oblast zalita zlatým světlem, kterému se téměř dařilo
zjemnit drsné okraje zdejších budov. „Potřebovalo by to tu nějaký rostliny,“
řekla nevědomky. „Nevypadá to vůbec přirozeně.“
Už nebyla
schopná se déle vznášet na místě, a tak zamířila ke střeše, do které před pár
minutami málem narazila. Raphael se s daleko větší elegancí snesl za ní.
„Kdysi dávno to tu jimi přetékalo.“
„Čim?“
„Rostlinami.“
Elena došla
k okraji střechy a podívala se dolů. Spatřila úchvatnou přehlídku rytin,
které byly vytesány do stěny protějšího domu. Stavební kameny se třpytily
droboučkými barevnými úštěpky, které by zdejší město ve sluneční záři proměnily
v úchvatně řezaný diamant.
Rozbušilo se
jí srdce. „Co je tohle za místo?“
„Drahokam
drahokamů mé matky. Ačkoli je daleko od místa, kde by měl být.“
„Věděl si, že
většina archeologů se shodla na tom, že Amanat nikdy neexistoval?“ zeptala se.
Šokovala ji myšlenka na to, kolik moci a síly by bylo zapotřebí nejen na to,
nechat zmizet celé město, ale také ho celé přemístit. „Jsou přesvědčení, že
bylo jen legendou.“
Na Raphaelově
tváři se objevil slabý úsměv, který se ale neodrazil v jeho pohledu.
„Zajímalo by mne, proč si lidští archeologové nepromluví s těmi
z nás, kteří v časech této legendy žili.“
Elena si
odfrkla. „Ty děláš, jako kdyby jim jakejkoli anděl na jejich otázky odpověděl.“
Znáš
nás skutečně dobře, Eleno. Byla to odlehčená
slova, ale ze způsobu, jakým stál, i z pohledu, jakým zkoumal toto
zvláštní město ze stínu a kamene, bylo jasné, že byl ve stavu smrtonosné
ostražitosti.
Elena také
zpozorněla a začala hledat jakoukoli známku Illiovy přítomnosti. Sice stáli na
střeše, ale po její pravé straně kaskádovitě stoupaly další střechy, které byly
zasazeny přímo do skalní stěny. Celá ta terasovitá struktura vypadala, jako
kdyby byla vytesaná z jednoho kusu kamene. Což bylo absolutně nemožné - až
na to, že se tu potýkali s nesmrtelnou bytostí, která vládla takové moci a
síle, že se jí děsila i samotná Lijuan.
A to děsilo Elenu
k smrti na druhou. „Illium?“
„Stále
chvilkově upadá do bezvědomí, ale cítím ho.“ Raphael opustil střechu a
s ladností, která ji přiměla k zamyšlení, čím se stane za dalších
tisíc let, se snesl k zemi. Něčím výjimečným, tím si byla naprosto jistá.
Ledaže… ať už to bylo cokoli, co mu jejich vztah způsoboval… by ho to
připravilo o jeho nesmrtelný život. Ne.
Ve chvíli, kdy se chodidly dotkla země, tu myšlenku okamžitě zahnala, ale
věděla, že ji nemůže ignorovat.
„Co vidíš, Lovkyně
Spolku?“
Na okamžik si
myslela, že se mu podařilo uhodnout směr jejích myšlenek, ale pak se zadívala
směrem, kterým se díval on. Tohle ztracené město, s jeho kamennými stěnami,
které byly tesané s nadpozemsky mistrnou zručností, okamžitě zařadila do
tak dávné doby, že v dnešní moderní době nemělo žádnou obdobu. Jen si tu
tak pospávalo, jako perfektně zachovaná elegantní dáma. „Mělo by se to tu
rozpadat, ale všechno vypadá…“
„Jako kdyby celé
město po dobu jedné dlouhé noci jen spalo,“ doplnil Raphael.
Elena
přikývla. „Jo.“ Její myšlenky pokračovaly zcela logickým směrem. „Raphaeli, co
se stalo s lidma, který v Amanatu žili v dobách, kdy celý tohle
místo ulehlo ke Spánku?“
Mlčky
prošli prvními dveřmi, které byly dostatečně široké i pro křídla a vstoupili do
jakéhosi druhu chrámu. Navzdory skutečnosti, že byl vytesán do skalní stěny, byl
plný světla. Elena nevěděla, co očekávala, že tu uvidí, ale rozhodně to nebylo
to, co tam našli.
Díky:)
OdpovědětVymazatĎakujem!!!
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za pokračování ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDanke, čím dál zajímavější
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad, ach jaj až zajtra sa dozvieme čo ďalej? :-) :-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatdíky za pokračování
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad další kapitoly. Katka
OdpovědětVymazatMoc dekuji za preklad !
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat