Šok
z absolutní černo černé tmy byl tak náhlý, že ani nevykřikla, ani nezačala
volat o pomoc. Kromě toho, že zírala na dveře, o kterých věděla, že tam skutečně byly, neudělala vůbec nic. V nastalé
temnotě neviděla dokonce ani své vlastní prsty. Nikde nebyl ani jediný proužeček
světla, prostě nic.
Po několika
vteřinách, když jí opět začal fungovat mozek, se pokusila spojit se svým
archandělem. Raphaeli?
Ticho.
Nevyděsilo jí
to – věděla, že stál na druhé straně a jediné, čím se zabýval, bylo, jak ji
odtamtud dostat ven.
Všechno, co
musela udělat, bylo zůstat stát na místě a snažit se přemoci pocit
dezorientace, kterou způsoboval naprostý nedostatek jakýchkoli podnětů k
vnímání.
„Snadný jako
facka,“ řekla si sama pro sebe. Velmi opatrně se přemístila, aby se mohla zády
opřít o zeď a přitiskla křídla pevně k páteři. Uvědomila si, že ticho
v kamenné místnosti působilo, jako by se ocitla… v hrobce.
A v tom
momentě je uslyšela.
Šepot. Tolik
různých šeptajících hlasů. Ozývaly se všude kolem ní a dokonce i v její
vlastní mysli.
Kap.
Kap. Kap.
Pojď
blíž, malá lovkyně, ochutnej.
Klekni
si na kolena a škemrej. Pak tě možná přijmu zpátky do rodiny.
Utíkej,
Ellie. Utíkej.
Neuteče.
Vidíš, líbí se jí to.
Ah,
chérie, víš, že já tuhle místnost nikdy neopustím.
Mami?
Ari
hezky spinká-
„Nech toho!“
zakřičela a přitiskla si dlaně přes uši. Ty hlasy ji ale týraly dál. Byly to
její noční můry a vynořily se všechny najednou. Chtěly ji lapit do pasti, která
by byla daleko horší, než děsivá temnota, která ji obklopovala ze všech stran.
Malá
lovkyně, malá lovkyně, kdepak jsiiiiii?
Možná
bych tě mohl připoutat k Bobbymu a nechat ho se z tebe nakrmit.
Hnusíš
se mi.
Mrtvé,
všechny jsou mrtvé.
Kvůli
tobě. To byl hlas její sestry Ari.
Zrůdo.
Zašeptala Belle tichým a zlomyslným hlasem. Jsi
zrůda.
„Je mi to
líto,“ zašeptala Elena. „Mrzí mě to.“
Zrůdo.
„Já to
nevěděla. Přísahám, že jsem to nevěděla!“
Bude
lepší, když v tý hrobce umřeš, protože pak nebudeš moct zapříčinit smrt
všech ostatních.
Ari by jí
tohle nikdy neřekla a Belle s ní nikdy nemluvila takhle zlomyslným hlasem.
Eleně došlo, jak nesprávně to všechno znělo – a to jí vytrhlo ze spárů všech
jejích nočních můr, které se jí pokoušely lapit. Vztyčila své psychické štíty,
na jejichž pevnosti pracovala od doby, co se probrala z kóma, a jakmile si
uvědomila, že popošla několik kroků kupředu, okamžitě se zase zády přitiskla ke
stěně. „Odmítám s tebou hrát tuhle hru!“
V momentě,
kdy se zády dotkla kamenné zdi, si uvědomila, že jí u nohou profukuje studený
vzduch. Zmocnila se jí panika a začala před sebou chodidlem zkoumat podlahu.
Nohu posunovala vpřed o pouhé centimetry, ale když ji měla téměř nataženou,
ucítila hranu kamene – jako kdyby tam podlaha z ničeho nic končila a dál
byl jen smrtonosný sráz.
Zachvěla se,
stáhla nohu zpátky a do obou rukou popadla své nože. Po spáncích jí stékaly
kapky potu, které jí k obličeji přilepily prameny vlasů. Vzduch kolem ní
byl najednou chladnější, ale Elena ten nával pocitů jen uvítala a rozhodla se
zariskovat – možná, že se svým vlastním životem.
Popřej
mi štěstí, Archanděli.
Nedočkala se
žádné odpovědi, ale věděla, že touhle dobou už musel na kamenné dveře útočit
andělským ohněm.
On ji ven
dostane.
Ona musí jen
zůstat dostatečně dlouho na živu.
Jako na
zavolanou zaslechla, jak se něco sune po kamenné podlaze – něco velkého,
šupinatého a plazovitého. Zachvěla se a jeden z nožů vyměnila za krátký
meč. Galen jí s ním trápil při výcviku tak dlouho, dokud s ním nebyla
schopná zacházet i poslepu. Musí se jí jen podařit vyhnout se té díře
uprostřed.
„Hry,“ řekla. Mluvila
k inteligentní bytosti, která stála v pozadí této dobře připravené
pasti, „jsou pod tvojí úroveň.“ Profukující studený vzduch sice cítila i nadále,
ale také pocítila přítomnost něčeho – někoho – kdo se díval a poslouchal.
Přestože na ni doléhala tíha oné přítomnosti, snažila se pomalu a zhluboka
dýchat a odhalit polohu toho – ať už to bylo cokoli – co se za ní vyšplhalo
z díry, která se vytvořila uprostřed místnosti.
Pižmo.
Hlína. Mech.
Teprve
poslední tón toho pachu jí poskytl směr, který potřebovala – když odsud
odváděla Illia, rozhodně tu necítila žádné živoucí rostliny. Ta potvora byla v rohu,
po její levé straně, pomyslela si… a měla namířeno přímo k ní.
Elena začala
kousek po kousku ustupovat doprava, ale než přenesla váhu, vždy chodidlem
zkontrolovala povrch. Nevěřila tomu, že by ta díra zůstala uprostřed místnosti.
„Byla si
bohyní,“ řekla, zatímco ustupovala. „Inteligentní a nádhernou bohyní, kterou
lidi uctívali z lásky, ne ze strachu. Já jsem jenom nově Stvořenej anděl a pro
někoho tvojí síly a moci nejsem žádnou výzvou.“ Byla to nepopiratelná pravda a
to, napadlo Elenu, by ji mohlo zachránit. Pokud ovšem nebyla Caliane stále
zcela pohlcená šílenstvím. „Mučit mě, nemá žádnej smysl. Jen se tim snížíš a to
nemáš zapotřebí.“ Okamžitě kolem sebe pocítila chlad, ze kterého se jí zadrhl
dech. V tu samou chvíli ta věc, která s ní byla v místnosti,
vzteky zasyčela a Elena věděla, že se pohybovala po velmi tenké linii, která jí
byla sotva tolerována. Musela mluvit dál, musela Caliane zabavit, aby té
potvoře nepřikázala zaútočit. „Víš, co mi Raphael řekl?“ zeptala se, a když ve
zdi za svými zády ucítila chvění, vzrostla v ní naděje. Archanděli.
Její
momentální rozptýlení ji málem stálo život, protože ten had, nebo co to sakra
bylo, jejím směrem něco plivl. Zlomek vteřiny před tím, než by už pro ni bylo
příliš pozdě, zachytila pach kyseliny a praštila sebou o zem. Během svého
úhybného manévru si ale patrně zlomila žebro. Vzniklá bolest v hrudníku
nebyla v porovnání se spalující agónií, která zasáhla špičku jejího levého
křídla, vůbec ničím. Spolkla výkřik, který se jí dral z hrdla, zatlačila
slzy, které se jí vehnaly do očí, a odplazila se o dalších pár desítek
centimetrů pryč. „Řekl mi,“ protlačila ze sebe skrz sžírající bolest, „že si měla
ten nejnádhernější hlas. Tak čistej, silnej a protkanej láskou, že když si
zpívala, tak se celej svět zastavil, aby tě mohl poslouchat.“
Chladný vzduch
se vytratil tak rychle a nečekaně, že Elenu napadlo, zda Caliane nepřekvapila.
Už bylo stejně příliš pozdě – ocitla se lapená v rohu místnosti. Napravo
od ní se podlaha propadala ostře dolů, nalevo a za zády měla pevné, kamenné
stěny…. a ta potvora měla namířeno přímo k ní.
Viděla dvě svítící
místa, vířící žlutými a zelenými barvami, o kterých se domnívala, že byly její
oči a podle zvuku, který vydávala, když se plazila po zemi, musela být opravdu obrovská.
Vhledem
k tomu, do jaké pasti se chytila, neexistovala možnost, jak by s tou
věcí mohla bojovat a navíc ani neměla čas-
„Idiote.“
V okamžiku, kdy jí ta myšlenka napadla, už byla v pohybu. Překulila
se doprava, přímo do díry v podlaze a doširoka roztáhla křídla, aby zpomalila
svůj pád. Měla pocit, že dopadnout až na dno by se jí určitě nelíbilo – kdo
mohl sakra tušit, co tam na ní čekalo. Vzniklý prostor, který jáma vytvořila,
jí k manévrování postačoval. Nechtěla vůbec přemýšlet nad možností, že by
se podlaha místnosti mohla zase zavřít a rozmačkat ji – možná, ale opravdu jen
možná, Caliane slyšela dost na to, aby se rozhodla, že jí dá alespoň nějakou
šanci.
Přetočila se,
aby čelila poslední známé pozici té potvory, zamávala křídly a zaútočila svým
krátkým mečem. Zuřivý řev a pronikavý pach tělních tekutin jí prozradil, že zasáhla
svůj zamýšlený cíl. Její nadšení mělo krátkého trvání – protože vzápětí
zasáhla její levou část těla příšerně bolestná agónie a Elena si uvědomila, že
na ni ta potvora znovu plivla kyselinu.
Připadala si,
jakoby jí někdo trhal maso přímo od kostí. Věděla, že nesmí projevit žádné
známky slabosti, ale přestože se je pokoušela zadržet, po tvářích jí stékaly
slzy. A pak začalo vynechávat její levé křídlo a Elena věděla, že kyselina
zasáhla něco životně důležitého. Snažila se udržet se ve vzduchu, ale narazila
do stěny jámy, jejíž drsný povrch jí sedřel kůži na pažích i na obličeji.
Vteřinu po té, pod sebou zaslechla plazivé pohyby.
Pane
Bože. Ztěžka polkla a mávala zdravým
křídlem rychleji. Chtěla se pokusit vzlétnout výš, ale podařilo se jí jen
zpomalit svůj sestup dolů.
Archanděli,
jestli máš nějaký esa v rukávu, tak teď by byl ten správnej čas je
vytáhnout.
Ozvala se
třeskutá rána a pak spatřila světlo. Bylo tak jasné, že vykřikla a zdravou
rukou si zakryla oči. Se shora začalo padat kamení, kusy skály… a vlhčí, slizčí
věci. Vyhnula se kousek do strany, a když jí jedno z křídel přestalo zcela
fungovat, šátrala rukama po hrubém povrchu stěny, aby se něčeho zachytila.
„Raphaeli!
Tady dole!“
Utrhla si
jeden nehet. Pak druhý. Po prstech jí stékaly pramínky krve. Honem!
Za ramena ji
chytily silné ruce a o dvě vteřiny později už jí Raphael pronášel skrz zející
díru, ve které kdysi bývaly dveře.
Okolní světlo
jí přinutilo mrkat. Elena se snažila promluvit, ale skrz pevně sevřené zuby se
jí nepodařilo vysoukat jediné slovo. Bolestná agónie z levé strany těla se jí začínala šířit i do pravé.
Raphael jí
odhrnul vlasy z tváře. „Mám tě, Eleno. Mám tě.“ Skrz kůži se jí do těla
začalo rozlévat teplo z jeho dlaní, které odhánělo tu ukrutnou bolest pryč.
Připadala si, jako kdyby měla všechny vnitřní orgány v obrovském mlýnku na
maso.
Podlehla své
touze, a zatímco ji Raphael svými schopnostmi uzdravoval, zabořila mu hlavu do
hrudi a rukou sevřela jeho mokrou košili. Byl vysoký, silný a hřál. Elena
ho chtěla vysvléknout ze všeho oblečení, přitulit se k jeho nahému tělu a
zůstat tak, dokud by nebyli oba v bezpečí.
Jakmile jí
dlaní přejel po stále bolestně citlivém boku, zalapala po dechu, zaťala čelist
a držela se ho jako o život. Dříve, než tomu byla schopná uvěřit, se všechna
její bolest stala pouhou vzpomínkou. „Jak jsem na tom?“ zeptala se s hlavou
stále zabořenou v jeho hrudníku. „Co moje křídlo?“
Vůbec ho
necítila - jako kdyby odumřelo. Ne.
Prosím, jen to ne.
Ďakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDanke
OdpovědětVymazatDíky moc za další pokračování.
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDíky za překlad moc a ještě víc chtěly bych poprosit jestli posílaš i celé knížečky poslala by jsi mi ty dvě novely a dva první díly anděla moc děkuji na meil DARKNES1111@SEZNAM.CZ ještě jednou dik za odpověd
OdpovědětVymazatKnížky poskládaný nemám, takže neposílám - vzhledem k tomu, že to při překládání dohromady čtu tak desetkrát, nepředpokládam, že bych si to někdy chtěla přečíst znovu :o) NELA
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu :)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat