ZZK - 15. kapitola

Kapitola Patnáctá

(Protože nyní je perfektní čas na to, abychom dali slovo Alexovi)

Alex

„No, ty vole,“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to mohl zastavit. Ve dveřích stála Allison a vypadala, jako kdyby jí přejel náklaďák. Konkrétně teda její obličej. Taky vypadala, jako kdyby se chystala na nějakej zvláštní druh maškarního bálu - kam se chtěla vypravit za neupravenou, zneužívanou domácí paničku. Měla na sobě noční košili, byla na boso, vlasy jí trčely do všech stran a na obličeji měla nějakou chladivou masku. Kdybych se okamžitě nebál o stav jejího zdraví, začal bych se smát.

„Tebe někdo napadl?“ zeptal jsem se a vešel jsem dovnitř jejího domu. Alli vypadala, jako kdyby mi buď chtěla jednu vrazit, anebo se chtěla schoulet do nejvzdálenějšího rohu místnosti. Nedokázal jsem posoudit, která z těch variant to byla.

Zavrtěla hlavou. „Ne.“ A pak si povzdychla.

„A jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a znovu si jí prohlížel. Podél lícních kostí měla modřiny. „Ublížil ti někdo?“

Začervenala se, nebo jsem si alespoň myslel, že se začervenala. Zpoza tý masky, to šlo jen těžko poznat.

Tohle byla část Alli, kterou jsem zatím neviděl. Obvykle byla prudká a důrazná – jako dynamo. Abych byl upřímnej, když jsem se s ní setkal úplně poprvé, cítil jsem se trochu zastrašenej. Tahle ženská rozhodně měla koule. A navíc byla velmi krásná, což vytvářelo kombinaci, na kterou by si měl dát každej setsakra pozor.

Přesvědčil jsem se, že jí nic dalšího nebylo. Nikde jinde, než na obličeji, žádná další zranění neměla. A vrtěla hlavou.

„Ne, nikdo mi neublížil. Teda kromě jednoho doktora, ale já mu za to zaplatila. Patrně proto, že jsem naprostej idiot.“

Pozvedl jsem obočí, protože teď jsem se v tom ztratil. „Cože?“

Znovu si povzdychla a tvářila se zahanbeně. Nebo se mi to zpoza její masky alespoň tak zdálo. Zíral jsem na ni a čekal na vysvětlení.

Pokrčila svá útlá ramena a pak mi odpověděla. „Byla jsem na Botoxu a pak na něj měla ošklivou alergickou reakci.“

Nemohl jsem si pomoct a rozesmál se. A dokonce ani rozhořčenej a zahanbenej výraz na Allině obvykle půvabnym obličeji nezabránil tomu, abych se nesmál ještě víc a víc. Než jsem se byl schopnej dát nějakym způsobem dohromady, po tvářích mi doslova tekly slzy.

„Jsem ráda, že jsem tě pobavila,“ pronesla Alli. Z toho, co sem mohl vidět, bych řekl, že její velmi oteklé tváře se začervenaly ještě o něco víc. Polkl jsem zbytek svýho pobavení. „Bolí to?“ zeptal jsem se, ale ona zavrtěla hlavou.

„Ne. Ale vypadám naprosto příšerně. Zdržíš se?“ ukázala rukou směrem, kde jsem předpokládal, že byla kuchyň a já se vydal za ní.

Její dům byl nádhernej – přesně tak, jak jsem předpokládal, že bude. Drahej nábytek, vkusný umění, hodně přirozenýho světla a moderní vybavení. Zavedla mě do kuchyně a začala šátrat ve svý pracovní tašce.

„Žádnej Botox nepotřebuješ,“ řekl jsem její nervózně ztuhlý páteři. Svym smíchem jsem jí evidentně postrčil do defenzivního módu a to jsem rozhodně neměl v plánu udělat. „Vypadáš skvěle a já se omlouvám, že jsem se smál. Smál jsem se, protože mě šokovalo, že by sis něco takovýho nechala udělat. Vypadáš nádherně tak, jak jsi.“

A její páteř se uvolnila.

Zdálo se, že občas jsem se dokázal přemoct a říct i něco taktního. Evidentně jsem se za uplynulejch čtyřicet let svýho života i něco naučil.

Otočila se ke mně a na rtech jí pohrával nepatrný úsměv. „Díky,“ řekla vlídně a podávala mi firemní složku. „A za to, že ses smál, tě nemůžu vinit. Moje nejlepší kamarádka se smála taky.“

„Super kamarádka,“ odpověděl jsem a Alli se zase pousmála.

„Abych byla fér, tak jsem to byla já, kdo si to vymyslel a přesvědčila jí, aby tam šla se mnou. Evidentně mi to patří. Nezapomněla zmínit Karmu a podobný věci. Jenže ona mě donutila do tisíce jinejch věcí… a můžu tě ujistit, že všechny byly daleko horší, než tohle.“

Zíral jsem na ni. „Horší než Botox?“ o tom jsem dost pochyboval.

Přikývla. „Rozhodně. Daleko horší. A všechny jsou naprosto nevhodný pro diskuzi s mým šéfem.“

A teď jsem byl silně zaujatej. Jenže jsem se očividně nemohl na nic zeptat. Už tak přede mnou stála v noční košili. Mluvit ještě k tomu podle ní o zcela nevhodnejch věcech se zdálo trochu přes čáru.

Obzvlášť pak, vzhledem ke skutečnosti, že mě přitahovala. To jsem si byl schopnej přiznat už při našem prvním setkání. Hej, byla to úchvatná, chytrá ženská a já jsem chlap. To bylo naprosto normální.

Přistoupil jsem k ní o krok blíž. „Co ti řekli, že s tim máš dělat? A kdy myslíš, že ty otoky splasknou?“

„Vzala jsem si ibuprofen a chladim to,“ odpověděla a stáhla si zmíněnou chladící masku o kousek níž.

Zamyslel jsem se. „Neměla by sis na to namazat antihistaminovou mast? Moje sestra občas mívá kopřivku a používá antihistaminum, aby jí slezly otoky. Máš tu nějakou?“

„Ooh, to je výbornej nápad!“ pronesla Alli a okamžitě se na patě otočila. „Mívam jednu doma pro svojí dceru, Sophii. Někdy taky mívá kopřivku. Super nápad, děkuju.“ Zavolala na mě přes rameno a rozeběhla se pryč.

„Hned budu zpátky!“

„Nespěchej.“ Odpověděl jsem. Posadil jsem se na židli u snídaňovýho baru a čekal. V mezičase jsem se rozhlížel kolem sebe. Chromový kuchyňský vybavení, žulový pracovní desky, naprosto vycíděná kuchyň. Nebyl jsem si jistej, jestli jí vůbec používala, ale rozhodně byla dobře zařízená. Vedle mě byla mísa s čerstvejma citrónama a limetama. Mezi různejma obrazama, který visely na zdi, byla i fotka usmívající se teenagerky. Oříškový oči, uchvacující úsměv, tmavý vlasy. Ta holka vypadala přesně jako Alli – musela to bejt její dcera. Když jsem si zmíněnou fotku prohlížel zblízka, začal mi zvonit telefon. Mrknul jsem na něj a na obrazovce svítilo číslo mýho syna.

Povzdechl jsem si a přijal hovor. „Ahoj, Colby.“

„Čau tati,“ odpověděl mi nevzrušeně. „Dostal jsem tvuj vzkaz. A fakt se mi nechce dělat v tvý nový práci stážistu. O tomhle už jsme se bavili snad stokrát.“

„Skutečně?“ odpověděl jsem tak trpělivě, jak jsem jen dokázal. „A co jinýho by sis představoval, že budeš dělat? Máš vysokoškolskej diplom. Už je načase, aby ses rozhodl a začal s něčim pořádnym. Pro Boha, dyť je ti tři a dvacet.“

„A přesně tohle mi řikáš už po sto první,“ odpověděl mi Colby. Musel jsem se hodně přemáhat, abych neutrousil nějakou sarkastickou poznámku. Můj syn byl neskutečně tvrdohlavej - povahovej rys, kterej pravděpodobně zdědil po mně. Podle mojí ex-manželky ho definitivně zdědil po mně.

„Poslouchej mě, začneš v pondělí. Plat budeš mít docela slušnej a dostaneš se do opravdu dobrý firmy. Jseš kreativní a jsem si jistej, že přijdeš na to, že marketing sedne tvojí vynalézavý mysli naprosto perfektně. Doraž v pondělí ráno na ředitelství společnosti Zeller a na recepci se ptej po Allison Lancasterové. Je Výkonnou ředitelkou marketingu. Spadá přímo pode mě a řekl bych, že ti padne do oka.“

Colby se na moment odmlčel, ale nakonec mi odpověděl. „Allison Lancasterová, jo? Dobře. V pondělí se u ní zastavim a dam tý stáži šanci. Evidentně ti na tom záleží.“

Byl jsem zaskočenej, ale snažil jsem se, aby to na mně nebylo poznat. „Výborně! Jsem rád, že si změnil názor a jsem si jistej, že ses rozhodl správně, Colby.“

„No, to ještě uvidíme,“ odpověděl. Pak jsme oba zavěsili a já si zhluboka oddychl. Můj syn byl rozhodně jedno velký překvapení. Stejně tak, jako moje nová Výkonná ředitelka. Otočil jsem se v židli a čekal, až se vrátí zpátky. Colby byl stejně paličatej a tvrdohlavej, jako jsem byl já a já jen doufal, že si s nim Alli dokáže poradit.