Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

ZZK - 5. kapitola

Kapitola Pátá
(aneb: Jaký skvělý den pro pokus o vraždu)
Alli

Jakmile jsem se vzbudila, cítila jsem se… uspokojeně. Vzhledem k tomu, že byla sobota, nemusela jsem se okamžitě vysoukat z postele a ještě poslepu pospíchat do sprchy. Líně a bez hnutí jsem se povalovala v posteli, zírala do stropu a vzpomínala na minulou noc.
No kurňa. V mysli se mi vynořily vzpomínky na Shadeovy rty, které ochutnávaly každičký kousek mého těla. Jeho prsty byly všude, lehce se mě dotýkaly, mnuly, hladily a tahaly.
Zalapala jsem po dechu. Nikdy, nikdy, nikdy jsem netušila, že šukání mohlo být takovéhle. A ono to bylo šukání. Nemohla jsem to nazývat milováním, protože jsme jeden druhého nemilovali. Ale přesto to bylo něžné a smyslné a pak drsné a rychlé a pak opět něžné. Ztěžka jsem polkla a prsty se dotkla svého krku. V jednom momentě mi Shade uvolnil ruce z pout, a zatímco mě držel za šíji, abych se nehýbala, mě šukal zezadu. Bylo to tvrdé, drsné a svým způsobem primitivní. A mně se to líbilo. Je se mnou něco špatně?
Odsunula jsem přikrývku, vstala z postele a překročila dlouhé tričko, které jsem nosívala na spaní. Když jsem uléhala do postele, odhodila jsem ho na zem a po dlouhé době spala nahá. Vlastně to bylo poprvé, co jsem spala nahá.
Stála jsem v koupelně před zrcadlem, čistila si zuby a rozhodla se, že se mnou nic špatně nebylo. Byla jsem zdravá ženská, která měla ráda sex a na to, abych tuhle svoji novou stránku začala objevovat, jsem rozhodně měla právo. Zatímco jsem debatovala se svým vlastním svědomím, jsem si urputně čistila zuby. Vzhledem k tomu, že jsem neudělala nic špatného, jsem se neměla za co cítit provinile. Chvíli jsem se pozorovala v zrcadle, pak vyplivla zubní pastu a v momentě, kdy jsem se na sebe podívala zpět, jsem v zrcadle spatřila Sophiin šokovaný výraz.
„Proboha, mami! Co kdyby sis na sebe něco oblíkla!“
S rukou přes oči se ke mně otočila zády. Cítila jsem, jak mi začínaly rudnout tváře a rychle jsem si sáhla pro župan. „Omlouvám, se Soph. Nevěděla jsem, že ses vrátila tak brzo. Počkat. Proč se ti omlouvám? Tohle je moje koupelna, kdybys nejdřív zaklepala, nemusela bys pak bejt překvapená.“
Nasadila jsem nonšalantní výraz a otočila se k ní čelem. Sophie na mě zírala s téměř otevřenou pusou. „Kam si včera večer šla v těchhle botech?“ Prstem ukazovala na hromádku mého včerejšího oblečení.
„Oh, byly jsme si se Sárou zatancovat. Potřebovaly jsme upustit trochu páry. A jak ses měla u táty? Myslela jsem, že se máš vrátit až zítra.“
Bill si jí na víkendy nebral tak často, jak by měl. Vlastně si ji bral jen zřídka. Sophie na sobě nenechávala znát, že by jí to vadilo, ale já věděla, jak se věci měly. A pak mě napadaly takové myšlenky, jako znovu si obout své včerejší vysoké podpatky, nakráčet si to k jeho apartmánu a zarazit mu je rovnou do řitního otvoru.
Sophie si povzdychla a vytáhla mě od mých vražedných myšlenek zpět do přítomnosti.
„Táta dneska musel do práce a já jsem nechtěla sedět u něj doma, protože tam nemam co dělat. Poprosila jsem ho, aby mě cestou vysadil tady. Nevadí ti to? Cestou z práce mě zase vyzvedne.“
Dívala se na mě s obavami vepsanými v obličeji, a přestože jsem na Billa dneska rozhodně náladu neměla  – jen při tom pomyšlení se mi stálo hrdlo - jsem k ní přispěchala, abych jí ujistila, že mi to ani v nejmenším nepřekáželo.
„Samozřejmě, že mi to nevadí, zlato. Vždycky jsem ráda, když jsi se mnou doma.“
Její obličej se okamžitě rozjasnil, ale pak se opět přetransformoval do sebejistého teenagerovského výrazu. „Říkala jsem si, že bysme spolu mohly vyrazit na nákupy. Teda jestli nemáš v plánu něco jinýho? Mohly bysme si udělat takovej ten holčičí den. Potřebovala bych nějaký černý džíny, co si o tom myslíš?“
Zrovna jsem se prohrabovala skříní a hledala svoje vlastní džíny. Nakrčila jsem nos. „No, to záleží na tom, jestli to nebudou džíny za 400 dolarů. Jestli budou levnější, tak ti je koupim, jestli budou dražší, tak budeš muset říct tátovi.“
Sophie se pobaveně rozesmála – jako kdyby po mě nikdy nechtěla koupit něco tak směšně drahého – ale obě jsme věděly své. „No tak, mami. Mohly bysme si zajít na oběd a třeba i na manikúru.“
Povzdechla jsem si. Během celého našeho rozhovoru jsem doslova cítila, jak se tenčil obsah mé peněženky. Svou dceru jsem ale milovala, a proto jsem jí stejně jako vždy, když po mě něco chtěla, nedokázala říct „ne“.
„Tak dobře,“ ještě jednou jsem si povzdychla a sáhla pro své oblíbené, vytahané tričko s dlouhým rukávem. Pamatovalo ještě moje léta na vysoké škole a už tenkrát jsem mu ustřihla rolák a udělala velký výstřih, aby mi klouzalo z ramen. Bylo sice staré jako Metuzalém a rozhodně v něm nevynikala moje postava, ale já ho prostě měla ráda.
„Tak dobře,“ zopakovala jsem. „Stejně si potřebuju koupit nějaký tělový mlíko.“
„To si na sebe bereš tohle?“ Sophie se na mě dívala velmi pochybovačně.
„Neprovokuj, nebo nepudu nikam,“ pozvedla jsem na ni jedno obočí. Protočila na mě oči a pak odkráčela z mého pokoje.
Sepnula jsem si vlasy do culíku a přejela rty leskem. Hotovo – dneska nikoho oslňovat nemusim, ne? Přestože budeme na místě plnym lidímůžu přece chodit, v čem se mi zlíbíA pokud mam za šatník svý dcery utratit Bůh ví, kolik peněz, chci u toho mít oblečený svoje oblíbený tričko.

**********
Během dvou hodin jsem své volby oblečení skutečně litovala. Patrně jsem se ráno stále ještě utápěla v dozvucích skvělého sexu s mužem, který byl o téměř dvacet let mladší, než já, protože jinak bych si uvědomila, že jsem byla v Las Vegas a že bylo jaro. Dlouhé rukávy jsem opravdu nepotřebovala. Kdybych se tu mohla procházet nahá, aniž by mě zavřeli za odhalování se na veřejnosti, patrně bych to udělala.
Ale už se stalo, a když jsme se Sophií nakládaly naše úlovky (celkem za 793 dolarů) do kufru mé černé Audiny, byla jsem zpocená a nabručená. Abych byla férová, 234 dolarů bylo za mé vlastní věci. Zbylých 559 padlo na Sophii.
„Za ty věci díky, mami,“ prohlásila nadšeně a hned na to si do uší zastrčila sluchátka a v mžiku vypustila celou mou existenci z hlavy. Vážně. Pak se ta malá potvora otočila k okénku a zírala ven. Teď, když už jsem uspokojila její nakupovací potřeby, zcela přestala vnímat mou přítomnost. Zavrtěla jsem hlavou. Jsou momenty – jako třeba právě teď – kdy jsem absolutně chápala, proč křečci pojídali své mladé.
„Nemáš zač,“ zamumlala jsem a po milionté páté si vyhrnula ty pitomé dlouhé rukávy. Pak jsem na moment nasměrovala svůj přehřátý obličej před klimatizaci a doufala, že mé tváře barvy velmi zralých rajčat zblednou do pěkného, přirozeného, opáleného tónu. Nebo alespoň do lehkého, stydlivého, narůžovělého zbarvení. Zapnula jsem rádio a podívala se na hodiny. Bylo teprve půl druhé odpoledne. Stále jsme ještě měly čas na nějaký ten oběd a pořád bychom se stačily vrátit, než by Bill přijel Sophii vyzvednout. Zařadila jsem zpátečku a ve chvíli kdy jsem začala couvat, můj mozek zaregistroval něčí hlas.
„Ahóóój! Allison! Jseš to ty?“ A pak následoval opravdu ošklivě znějící zvuk. Ruku na srdce – opravdu jsem mezi zaslechnutím toho hlasu a tou ránou neměla čas reagovat. Sophiin pohled se okamžitě střetl s tím mým a já jsem sešlápla brzdu, zařadila neutrál, zatáhla ručku a vyskočila ven z auta… kde jsem přesně za svým levým zadním kolem našla ležící, nechutně vychrtlou, pokroucenou osobu. Říkám nechutně vychrtlou, protože jsem přesně věděla, kdo to byl. Poznala jsem jí podle jejího levného stylu oblékání a samozřejmě také podle obřího kamene, který měla na svém levém, kostnatém prsteníčku. Byla to Billova nová snoubenka, Vanessa. A ta byla nechutně vychrtlá. Samozřejmě kromě těch falešných prsou, která jí Bill dopřál a zaplatil, a která by se v případě pádu letadla, dala využít jako záchranné plováky. Bohužel v případě daleko pravděpodobnější srážky chodce s automobilem, evidentně záchrannou funkci moc dobře neplnila.
Klekla jsem si vedle ní na kolena a zalapala po dechu. „Vanesso! Pane Bože! Jseš v pořádku? Slyšíš mě?“
Zaúpěla, otočila se, aby se na mě mohla podívat a žalostně zafňukala.
„To mě až tak strašně moc nenávidíš, Allison? Vážně?“
Zůstala jsem na ni oněměle zírat - na její dokonale modré oči, na její dokonale tvarované obočí, na její dokonalé, Barbínovsky tvarované, dvaceti-tří leté tělo a na její dokonale plné, našpulené, růžové rty. Ano, ano, opravdu jsem jí nenáviděla. Ale to neznamenalo, že by mi stála za to, abych kvůli ní šla do vězení. Na druhou stranu, nebudu lhát a klidně přiznám, že jsem o tom už párkrát fantazírovala.
„Já jsem tě neviděla, Vanesso,“ povzdychla jsem si. „Proč si mi pro Boha stála přímo za autem?“
„A proč ty ses nekoukala, kam jedeš?“ odsekla mi a přitom studovala svůj růžově nalakovaný nehet. Její lak na nehty perfektně ladil k její rtěnce. „Zrovna teď jsem si nechala udělat nový nehty a tenhle je zlomenej, fakt dík.“
Znovu jsem si povzdychla a natáhla k ní ruku. „Bolí tě něco?“ zeptala jsem se. V tu chvíli už mi za zády postávala Sophie a dokonce si kvůli tomuto divadélku i vytáhla z uší sluchátka. Vanessa zavrtěla hlavou. „Myslim, že mi nic neni. Teda kromě toho nehtu samozřejmě. A jeho opravu si od tebe nechám zaplatit, Allison!“ vyjela na mě znovu. „Jenom jsem tě chtěla dojít pozdravit a ty mě u toho přejedeš jako nějakej šílenec.“
„Já jsem tě nepřejela,“ odpověděla jsem unaveně a vytáhla jí na nohy. „Já tě prostě neviděla-„ v tom momentě mě přerušil bolestný výkřik Slečny Dokonalé, který následovalo zběsilé poskakování po jedné její vychrtlé noze. Na okamžik mi projela hlavou myšlenka, zda jí ta druhá, párátkovitě tenká noha, nezkolabovala pod váhou zbytku těla, jenže vzápětí mi došlo, že to byla prostě blbost. Pod váhou celého jejího těla by se nezmuchlala ani rulička mokrého toaletního papíru.
„Au, au, au. Myslim, že mam zlomenou nohu. Ty jedna zákeřná mrcho, tys mi zlomila nohu!“ Vanessa z čista jasna zapomněla předstírat chování nesmělého a zraněného dítěte.
Zděšeně jsem se podívala dolů, na její nohu, obutou v botě na jehlovém podpatku. Kdo sakra nosí v sobotu dopoledne do obchoďáku jehlový podpatky?  Aniž bych se k její noze musela sklonit, jsem viděla, že jí začínala fialovět.
„Myslim, že sis při tom pádu vymkla kotník,“ oznámila jsem jí a chytila jí kolem ramen, abych jí pomohla udržet rovnováhu. „Proč nosíš takhle vysoký podpatky?“
Vanessa na mě chvíli němě zírala. „Tohle přeci nemá nic společnýho s tím, jaký mam na sobě boty. Laskavě se to na mě přestaň snažit hodit. Prostě a jednoduše si mě přejela.“
Opět jsem si povzdychla. Kdybych měla po ruce jakýkoli ostrý předmět, okamžitě bych ho popadla a vydloubla si vlastní oči.
„Já jsem tě nepřejela,“ zopakovala jsem jí. „Maximálně jsem do tebe nacouvala. Měla by ses dostat k doktorovi, aby se ti na tu nohu podíval. Jseš tu s někým?“
Podívala jsem se směrem za ní, ale nikoho jsem neviděla. A Vanessa pro potvrzení zavrtěla hlavou.
„Ne. Nejsem. Budeš mě muset odvézt ty. Je to to nejmenší, co pro mě v tuhle chvíli můžeš udělat.“
„Jo, to je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“ Když jsem jí prakticky odhodila na zadní sedačky svého auta, varovala jsem jí, „pozor na hlavu.“ Pak jsem se podívala na Sophii. „Soph, zavolej svému otci a řekni mu, aby za náma přijel do Desert Springs nemocnice. Maj tam pohotovost.“
Přikývla, vytáhla mobil a já už se snažila koncentrovat na jízdu a nevnímat Vanessino fňukání, sténání a otevřené osočování.
„Tam mě nepovezeš. Je to díra pro vandráky, flákače a lidi, který pobíraj sociální dávky.
„Ty mě prostě chceš před Billem znemožnit, aby mě už nechtěl.“
„Jednoduše na mě žárlíš, protože jsem mladší a daleko atraktivnější, než ty.“

Neobtěžovala jsem se jí odpovídat ani na jednu z těch věcí. Bylo to velmi dlouhých dvacet minut jízdy, ale Sophie si naštěstí opět nasadila sluchátka a nic z toho neslyšela.
Když jsme nakonec dorazily k nemocnici, požádala jsem Sophii, aby šla napřed a přivezla invalidní vozík, na kterém jsem pak Vanessu odvezla dovnitř. Když jsme na parkovišti míjely dodávku, byla jsem na sebe opravdu hrdá - protože jsem odolala nutkání, poslat jí přímo pod její kola.
Nesmím zabít Vanessu.
Nesmím zabít Vanessu.
Nesmím zabít Vanessu.
Celou dobu, po kterou nám trvalo, než jsme se dostaly do čekárny, a než jsme Vanessu zapsaly na příjmu, jsem si tuto mantru tiše opakovala v hlavě. Zrovna jsem se rozhodovala, jestli jí tam nechat samotnou, nebo tam s ní počkat, když se do čekárny přiřítil Bill.
Bill se vřítil naprosto kamkoli, kam měl namířeno. Trpěl totiž utkvělou představou, že bez něho, nikdy nemohlo nic pořádně začít. Můj ex-manžel nevypadal špatně. Na devěta-třicetiletého chlapa vypadal opravdu žhavě. Měřil kolem metru osmdesáti a měl tmavé vlasy s náznakem šedin kolem spánků. Vždy byl čistě oholený a celkem na sobě pracoval. Podařilo se mu dosáhnout svého snu a řídil svou vlastní firmu, kde jednoho krásného dne potkal Vanessu, která se stala jeho asistentkou. Podle všeho byla v „asistování“ opravdu dobrá.
Ale to už jsem odběhla od původního tématu.
Podle vzezření byl Bill opravdu dobrým úlovkem, protože byl pohledný a navíc úspěšný podnikatel. Jenže, co podle vzhledu poznat nelze, byl fakt, že byl prolhaným, podvádějícím červem. V tom momentě mi hlavou proběhla myšlenka, že bych Vanessu měla spíš litovat, než ji nenávidět. Ta chudinka neměla ponětí o tom, do čeho se dostala. Na druhou stranu, ta zlatokopka a mrcha v jednom si to pravděpodobně zasloužila.
Do háje! Neřekla jsem to omylem nahlas? Rychle jsem se kolem sebe rozhlédla a okamžitě vydechla úlevou. Díky Bohu, neřekla.
„Cos to sakra udělala?“ Vyštěkl na mě Bill, jakmile se přiblížil na doslech. Nezajímalo ho ani to, že jsme byli v lidmi nacpané čekárně, ani to, že tu se mnou stála jeho vlastní dcera.
„Nic. Tvoje přítelkyně se mi postavila přímo za zadní kola auta ve chvíli, kdy jsem couvala,“ odpověděla jsem mu sebejistě.
„Blbost,“ vyštěkl na mě znovu. Když došel až k nám, sklonil se, políbil Vanessu na ústa a pohladil ji po jejích platinově blonďatých vlasech.
„Jsi v pořádku, broskvičko?“ zabroukal a já jsem se skutečně musela snažit potlačit potřebu pozvracet se. Broskvičko? Kolik je jí? Deset? Oh, počkat, možná by i mohlo.
Vanessa mu okamžitě ukázala svůj zlomený nehet a oteklý kotník a celé to představení doprovodila patetickým fňukáním. Bill se narovnal a otočil se ke mně čelem. „Jsi spokojená?“ Spustil znovu. „Chtěla ses mi pomstít a teď se ti to konečně podařilo. Jen si kvůli tomu nemusela ubližovat Vanesse.“
„Bille, to je směšný-„ Začala jsem.
„Tati,“ přerušila mě Sophie. „Já jsem tam taky byla. Máma to neudělala schválně. Vanessa se opravdu postavila přímo za naše auto. Byla to prostě nehoda.“
Bill se otočil a díval se na Sophii. „Sophie, do tohohle se nemotej. Tvoje matka udělala hroznou věc. Nemůžu uvěřit, že by ses jí chtěla zastávat.“
Nevěřícně jsem se na něho podívala. „Hroznou věc? Pokud tou hroznou věcí máš na mysli to, že jsem tvojí náctiletou pubertální přítelkyni zvedla ze země po té, co se postavila za moje couvající auto, načež si zvrtla kotník, protože do obchoďáku chodí v jehlovejch podpatcích, pak jsem jí v podstatě odnesla do svýho auta a vezla jí přes celý město do nemocnice, kde jsem jí zapsala na příjmu a odvezla do čekárny, kde mohla počkat, než dorazíš… pak ano, máš pravdu – udělala jsem hroznou věc. Pokud si tím ale myslel cokoli jinýho, tak seš šílenej. Měj se hezky, Bille.“
Pak jsem se otočila a odcházela pryč. Zpoza mě se vzápětí ozvalo volání. „Připrav se na to, že se ti ozve náš právník. Za tohle tě zažaluju.“
Překvapeně jsem se na místě zastavila. Napočítala jsem do pěti a zhluboka u toho dýchala, protože jinak bych se na místě otočila a musela je oba zabít. Místo toho jsem se otočila velmi pomalu a tiše tleskala svému Herkulovskému sebeovládání.
„Bille, ty seš ale idiot. Na tom parkovišti jsou kamery a jsem si jistá, že jakejkoli soudce a porota v Americe by rozhodly v můj prospěch, protože jediný, co by viděli, by byla tvoje přítelkyně, která se mi postavila do cesty, z čehož by bylo jasný, že šlo o nehodu. Taky by viděli, že tvoje přítelkyně je prakticky dítě a každá ženská, která by seděla v porotě, by se mnou souhlasila už jen z principu. Ale pokud se tímhle směrem opravdu chceš vydat, tak beze všeho. Cokoli, co tě uspokojí, protože oba víme, že v tomhle směru máš jistý problémy.“
Oh, zásah! Výraz Billovy tváře byl k nezaplacení. Sice bych se měla cítit provinile, že jsem něco takového řekla před Sophií, ale prostě jsem byla příliš rozčílená, než abych na to brala ohledy. Pak jsem se otočila k odchodu a Sophie mě následovala. Když po ní Bill vyžadoval, aby tam s nimi zůstala, překvapeně jsem se na ni podívala. Ona se za ním otočila a řekla, „já jsem si to rozmyslela, tati. Nechci s tebou trávit víkend. Ne, dokud se nenaučíš k mámě chovat líp.“ Pak se otočila a kráčela rovnou k autu. Byla jsem ohromená. Šokovaná. Oněmělá.
„Oh, perfektní. Podívej se, co si provedla,“ zavrčel na mě Bill. „Obrátila si proti mně mojí vlastní dceru.“
Znovu jsem byla šokovaná a oněmělá. Tohle pro mě byl rekord – dvakrát během jediné krátké minuty.
„Bille, to si zvládnul udělat úplně sám.“ Pak jsem se také otočila a odkráčela. Litovala jsem jen jedné, jediné věci. A to, že jsem na sobě měla oblečené tohle stupidní triko s dlouhým rukávem. Bylo by skvělé, kdybych zrovna v tenhle moment nebyla neelegantní a upocená, ale vypadala sexy. Ale co. Na to už bylo pozdě.
Sophie na mě čekala u auta a už zase měla nasazená sluchátka. Nasedla jsem dovnitř, otočila se k ní a vytáhla jí z ucha jednu pecku. „Sophie, víš, že se nemusíš přiklánět na ničí stranu. Tvůj táta je pořád tvůj táta a našimi problémy se nemusíš zabývat.“ Podívala se na mě způsobem, jakoby mi narostla druhá hlava, anebo jako bych začala nosit její oblečení, které už loni vyšlo z módy.
„Nehráblo ti, mami?“ zeptala se mě vysoce položeným tónem hlasu. „Táta se choval jako debil. A já debily nemam ráda.“
Automaticky jsem jí začala odpovídat, aby svého otce nenazývala debilem, ale on se skutečně choval jako debil. A to znamenalo, že Sophie jen nazývala věci správnými jmény. Takže jsem pusu zase zavřela a jednoduše zamířila zpátky domů.
„My nepudeme na ten oběd?“ ozvala se Sophie a otočila hlavu od okénka spolujezdce.
„Vážně? I po tom všem, co se zrovna stalo, myslíš na jídlo?“ Beze slova na mě zírala. Povzdychla jsem si. „Chováš se jako typickej teenager.“
Usmála se na mě. „Ale jsem tvůj teenager.“
 Sophie moc dobře věděla, jak na mě. Moje dcera byla opravdu prohnaná. Zajela jsem k naší oblíbené čínské restauraci, kde jsme se nacpaly kuřecím Kung Pao a pak si ještě napůl daly čokoládový dezert.
Po skvělém obědě už jsme se dobře bavily, smály se na celé kolo a na hrozné chování Billa Debila zcela zapomněly.
„Jsem jenom ráda, že ty Vanessiny umělý prsa nevybouchly,“ hihňala se Sophie a nabrala si další sousto čokoládového dezertu. „Takovou explozi by museli cejtit až v Japonsku, kde by mohla způsobit další Tsunami.“
Nemohla jsem si pomoci a rozesmála jsem se. Pak jsem jí ale řekla, aby si z Tsunami nedělala legraci. Protočila na mě oči.
„Já si nedělám legraci. Myslela jsem to úplně vážně. Tak obrovskej výbuch by pravděpodobně spustil nějakej druh přírodní katastrofy. Když ne Tsunami, tak třeba lavinu ve Skalistym pohoří. Beze srandy.“
Zrovna jsem se chystala platit náš účet, ale přesto jsem se znovu rozesmála. Sophie měla pravdu - Vanessina prsa byla opravdu obrovská.
„Jakou myslíš, že má velikost košíčků?“ zamyslela jsem se nahlas, když jsem vytahovala kreditní kartu. „Déčka?“
Sophii se rošťácky rozsvítily oči. „Má DD,“ poopravila mě. „Viděla jsem v tátově koši na prádlo její nevkusnou podprsenku. Vždycky, když jsem v její blízkosti, tak čekám, kdy se tíhou těch věcí převáží.“
Bylo mi jasné, že bych se Sophií o podobných věcech neměla žertovat, ale po tom ránu, jaké jsme zažily, jsem si nemohla pomoci a smála se celou dobu spolu s ní. Já vím. Byla jsem kandidátkou na matku roku.
„Nechtěla by sis zajít do kina?“ navrhla Sophie, když jsme odcházely z restaurace. Zůstala jsem na ní zírat s šokem vepsaným ve tváři. Do kina se mnou nechtěla jít už snad celou věčnost. Zhruba v době, kdy oslavila třinácté narozeniny, jsem se stala postradatelnou. Dozajista náhoda. Jak jsem tam tak stála s téměř otevřenou pusou, Sophie se rozhihňala.
„No co?“ podívala se na mě nevinně. „Máme přece holčičí den, ne?“
Opravdu věděla, jak na mě. A tak jsme se vypravily do kina, koupily obrovskou mísu máslového popcornu a dvě plechovky koly.
Když jsme pak dorazily domů, převlékly jsme se do tepláků a celý večer sledovaly romantické filmy. Jak jsem tak ležela schoulená v sedačce vedle své zrovna-teď-andělsky-se-chovající dcery, pochvalovala jsem si, jaké jsem měla štěstí.
Suma sumárum se mi za víkend podařilo ošukat úchvatného, mladého, sexuálního boha, přejet novou snoubenku svého podvádějícího ex-manžela (samozřejmě, že omylem!) a prožít úchvatný holčičí den se svou někdy-nevrlou-ale-zrovna-dnes-zlatou náctiletou dcerou.
Vlastně to byl zatím kurva skvělej víkend. Oh a skoro jsem zapomněla na skutečnost, že jsem se zdokonalila v říkání slova „kurva“.
Kurva, kurva, kurva. Kurevská kurva.

Sledujete? Začínám v tom bejt opravdu dobrá.


9 komentářů:

  1. Díky za další kapitolu. Skvělé, začínám se čím dál víc bavit.

    OdpovědětSmazat
  2. a to je teprve začátek :o) NELA

    OdpovědětSmazat
  3. Ďakujem za preklad.Skvelá dávka humoru,Lenka :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Taky děkuju za překlad. :)

    OdpovědětSmazat
  5. Další super překlad, díky. Katka

    OdpovědětSmazat
  6. Díky, super překlad. Jsi úžasná.

    OdpovědětSmazat
  7. Mockrát děkuji za překlad. Skvělé!

    OdpovědětSmazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětSmazat