17
„Nicholasová!“
Při zvuku svého jména
Honor vzhlédla vzhůru a spatřila rozložitého detektiva, afroamerického původu s osobitým
černo-šedým strništěm, které se zdálo být jeho permanentním příslušenstvím.
„Santiago,“ pozdravila.
Před pár lety s ním spolupracovala na jednom ze svých několika málo případů,
ke kterým byla během doby, kdy žila na Manhattanu přidělena.
„Co pro mě máš?“
„Tohle.“ Santiago se
skrčil a podlezl pásku, která ohraničovala místo činu. Pak si klekl vedle těla,
které leželo napůl na chodníku a napůl na přilehlé silnici. Přizvedl plachtu,
překrývající oběť, a kývl na ní, aby se podívala.
„To vypadá, jakoby na
něj zaútočil pes.“ Hrdlo mladého muže bylo roztrhané a ohlodané, jako po útoku
velkých zubů. Santiago zabručel. „Jo, až na to, že jediný místo, který má
pokousaný jsou krk a vnitřní strana stehna.“
Krční a stehenní
tepna.
Honor se naklonila
blíž a prozkoumala obě zranění. Kalhoty oběti byly stažené až ke kotníkům, ale
stále měl oblečené trenýrky. Cílem útoku byla zjevně krev oběti – ačkoli
vzhledem k tomu, co viděla kolem těla, jí jeho útočník nechal docela velké
množství přijít nazmar.
„Nejsem žádnej
patolog, ale řekla bych, že jeho zranění jsou příliš rozsáhlý, než aby se z nich
dalo určit, jestli šlo o upíra.“ Pozůstatky po upířím kousnutí by se v následných
útočných zraněních ztratily.
„Měl by to tu
zkontrolovat někdo z rozenejch lovců,“ řekla, „a zjistit, jestli tu dokáže
zachytit nějakej upíří pach. Ransom je ve městě, to vim. S Elenou si
nejsem jistá – zavolam do Spolku a zeptam se, jestli by nám mohl bejt některej
z nich k dispozici.“
Všechno ohledně
tohoto místa činu bylo divné a nezapadalo, jak by mělo. Názor dalšího lovce by
určitě uvítala. „Podle rozstřiku krve jsem si jistá, že ho zabili přímo tady,“
pronesla po té, co vznesla svou žádost.
„I v noci je to
tady dost na očích.“
„To je sice pravda,
ale v týhle ulici jsou převážně kanceláře. Nejsou tu žádný restaurace,
jenom jeden zavšivenej bar,“ oponoval Santiago. Zamračil se a husté, prošedivělé
obočí mu zakrylo oči světle hnědé barvy. „Podle manažera, kterýho jsem zrovna
probudil, zaměstnanci toho baru, zavřeli, uklidili a v půl čtvrtý ráno odešli.
Veřejná prádelna támhle na rohu otevírá v půl sedmý a vzhledem k času,
kdy nám zavolal ten anonym, bych se vsadil, že se to celý odehrálo mezi čtvrtou
a pátou ráno.“
„Ještě před tim, než
se rozednilo.“ Přikývla Honor. „Pozdějc už by tudy zase chodili lidi na metro.“
„Jo, řeknu svejm
lidem, aby to tu zejtra ráno pohlídali a zkusili vyzpovídat lidi, který tudy
choděj pravidelně.“ V ten moment nad nimi proletěl stín a Santiago vzhlédl
vzhůru.
O chvíli později
vedle nich přistála žena anděl, jejíž křídla měla tu nejúchvatnější černou
barvu, která přecházela v půlnočně modrou a indigo, pokračovala do
zářivého odstínu, který Honor připomínal úsvit, a končila třpytící se zlato
bílou. Její vysokou figuru zdobilo štíhlé svalstvo a pohybovala se s elegancí, které
šla ruku v ruce s uměním se ubránit protivníkům, kteří byli obvykle
silnější a rychlejší, než ona sama.
Honor ji samozřejmě
viděla na fotkách, ale realita toho, že jeden z lovců měl skutečná křídla,
byla bizarní. „Vim, že na tebe zíram,“ řekla do ticha, které její přistání způsobilo,
„ale Eleno, ty máš kurňa křídla…“
Elena se rozesmála. Její
oči se v pouličním osvětlení zdály skoro stříbrné a vlhké, téměř bílé
vlasy měla stažené do pevného francouzského copu. „Ještě pořád se mi stává, že
když se ráno probudim, tak jsem upřímně překvapená,“ pronesla, a když se její
pohled stočil z Honor k Santiagovi, její tvář ztratila svou zářivost. „Zkontroluju
ty pachy.“ Klekla si na zem a rozprostřela svá neuvěřitelně krásná křídla na
špinavém asfaltu silnice. Zdálo se, že ji to vůbec netrápilo. Odhrnula z oběti
plachtu a prozkoumala nejdříve zranění na krku a pak na stehně. „Necejtim na
něm nic, co by značilo upíra.“ Její hlas zněl přesvědčeně. „Vzhledem k tomu,
jak dlouhou dobu s nim musel jeho útočník strávit, by po sobě musel zanechat
výraznou pachovou stopu.“ Vzhlédla k Honor a na její temně zlaté pokožce čela,
se vytvořily vrásky. „Tohle je divný. Možná to byl obyčejnej člověk se zbroušenejma
zubama do špičky?“
Zbroušené zuby – to bylo
vodítko, které Honořina mysl potřebovala. Vzpomněla si na článek, který četla v nemocnici
v novinách Spolku. „Santiago, můžem s nim trochu pohnout? Potřebovala
bych se podívat na jeho pravý rameno.“
„Jasně, žádnej
problém.“ Santiago vsunul ruce v latexových rukavicích pod tělo oběti a
převalil ho na bok. Elena si rychle natáhla rukavice, aby mu pomohla tělo na
boku vybalancovat, a Honor mu mohla vyhrnout triko. Ani policista, ani
okřídlená lovkyně neřekli jediné slovo, a přesto Honor dokázala vycítit všudypřítomné
napětí, které je obklopovalo.
Rozhodla se, že bude
předstírat, že si ničeho nevšimla. Evidentně se totiž jednalo o něco soukromého.
Podařilo se jí obnažit rameno oběti. „Sakra, fakt jsem si myslela, že se pletu.“
Dvě hlavy se sklonily
níž, aby si mohly také prohlédnout její odhalení. Šlo o malé tetování ve tvaru
písmena V, které bylo uvnitř kruhu, a z něhož vyčnívala dvě křídla. Elena
se zamračila. „Tohle jsem nikdy dřív neviděla.“
„Vydání novin Spolku,
ve kterejch se o tom psalo, vyšlo v době, kdy si byla v komatu a
rostly ti křídla.“
„Ty čteš Spolkový
noviny? Já myslela, že tvym oborem jsou pradávný legendy.“
„Popravdě jsem to
zahlídla jen koutkem oka,“ pronesla s úsměvem, který byl po dlouhé době
skutečně upřímným. „Tohle „hnutí“ – poklepala na tetování na rameni oběti – „podle
všeho vzniklo v Londýně. A my právě zjistili, že se rozšířilo i přes
Atlantik.“
Santiago položil tělo
zpět na záda a vstal. V kloubech mu při tom pohybu zapraskalo jako ve
střešních trámech, do kterých se opřel vítr. „Řekni mi o tom všechno, co si
pamatuješ.“
Honor také vstala.
Elena ji následovala a přitiskla svá křídla pevně k páteři. „Všechno co
vim, už jsou poměrně starý informace, ale jedná se o ilegální hnutí, který
založili starší teenageři. Těm nejstarším členům bylo kolem dvaceti. Snažili se
napodobovat upíří životní styl.“ Zavrtěla hlavou a pohled jí padl na
hromádku, překrytou plachtou. Ztráta takhle mladého života ji mrzela. „Z velký
části je to všechno jen výmluva pro sex.“
„A není v tomhle
věku výmluva pro sex skoro všechno?“ zamumlal Santiago.
Honor nikdy nebyla
takhle bezstarostně mladá, a proto si takovou nevinnost nedokázala vůbec představit.
„Většinou je to všechno jenom neškodná zábava – až na pár jedinců, který zajdou
dál a vzájemně ze sebe pijou krev.“
„To si ze mě děláš
prdel,“ pronesl Santiago.
„Obávam se, že
nedělam.“
„Upíři můžou pít z jakýhokoli
dárce, protože jejich těla se dokážou vyrovnat s čimkoli, co by dárcova
krev mohla obsahovat,“ pronesla Elena. Zamračila se a její oči potemněly do
barvy šedé bouře. „Tyhle děcka si zahrávaj s bůhví jakejma nemocema.“
„Pokud se jim vůbec
podaří to polknout,“ poznamenala Honor a stále nedokázala pochopit, jaké vábení
v sobě mohl skrývat život, jemuž vládla chuť po krvi. Santiago si rozepnul
bundu a dal si ruce v bok. „Chceš říct, že bysme se měli podívat po
zvratkách?“
Tím, kdo mu
odpověděl, byla Elena. „Záleželo by na tom, kolik by toho on, nebo ona vypili,
ale jo.“
„Skvělý, to někomu
udělá ohromnou radost.“
„Možná o sobě tyhle
děcka uvažujou jako o opravdovejch upírech,“ dodala Honor, když Santiago
zavolal na nejbližšího strážníka. Policista se po vyslechnutí svého úkolu
zašklebil, ale začal kroužit kolem místa činu.
„Já bych začala tim,
že bych se podívala po kamarádech toho kluka. Zdá se, že někomu sehrál ochotnýho
dárce a věci se vymkly z rukou.“
„Podle umístění těch
kousanců,“ řekla Elena, „bych řekla, že tu mohlo jít i o něco sexuálního.“
Santiago se podrbal
na bradě a jeho strniště zašustilo proti kůži jeho prstů. „Starý dobrý násilí a
sex.“
Honor mu jeho
myšlenky chtěla odsouhlasit, ale v tom ji v kapse zavibroval telefon.
„Omluvte mě.“ Popošla o kousek dál, ale stále Santiaga i Elenu slyšela.
„Už přišel ten
postroj,“ pronesl detektiv s poněkud odměřenou úsečností. Než mu Elena
odpověděla, na moment se odmlčela. „Já jsem tě tu taky nečekala.“
„No, jo.“ Pak se
ozval šustot oblečení a podrážka, šoupající se o povrch chodníku. „Řekl bych,
že se budu muset přizpůsobit – starej pes se holt bude muset naučit nějakej ten
novej trik.“
Elena mu odpověděla
velice potichu. „Děkuju.“
Než Santiago
pokračoval, následovala delší pauza. „Takovejhle případ je fakt to poslední, co
potřebuju.“ Jeho tón hlasu už zněl normálně. „Stačí, že mam na krku jeden
případ, kde se nám křížej jurisdikce.“
„Toho útočníka,
kterej si vybírá míšenky?“
„Jo. Sice jsme
nenašli žádný těla, ale muj instinkt mi řiká, že jsou mrtvý.“
Když se k nim nakonec
Honor vrátila, to napětí, které mezi nimi předtím vládlo, bylo pryč a nahradila
ho opatrná familiérnost – vztah dvou lidí, kteří spolu velice často pracovali a
snažili se mezi sebou najít novou rovnováhu. Honor se podívala z jednoho na
druhého a prohlásila, „Musim zpátky do Věže.“
Dmitriho zpráva byla
prostá. Doneslo se ke mně, že už si
vzhůru. Já taky. Můžeme vyrazit.
Děkuji mnohokrát za překlad další části knihy ! ! !
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!:-)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDíky za překlad. :)
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatĎakujem :m)
OdpovědětVymazatDíky moc za další překlad, Skvělé, moc jsem se těšila na pokračování.
OdpovědětVymazatMoc díky za další překlad.Katka
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji pěkně :-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazat