Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 26. kapitola

Honor s Dmitrim stáli na schodech Jianina skvostného sídla a Dmitriho vlasy se v záři slunečních paprsků hedvábně leskly a vyzývaly k doteku. 
„Jewel Wan,“ řekla mu, „ti možná dala Jianino jméno, ale ty si věděl, že ona k nim nepatřila.“ S touto upírkou jednal s respektem už od okamžiku, kdy sem dorazili.
Když jí neodpověděl, chytila ho za paži. „Jak dlouho už si podezříval Amose?“
Jeho temný pohled jí přišpendlil na místě, ale nic z něho nevyčetla. „K čemu by ti bylo dobrý, kdybys věděla, koho jsem podezříval?“


„Přestaň mě pořád před vším ochraňovat! Já to nepotřebuju!“
Výraz Dmitriho tváře se změnil. Z kamenného výrazu se rázem stal ostře pronikavý. „A kdy jsem tě před čím ochraňoval?“
„Co?“
Já vím, že se o mě vždycky postaráš.
Honor si znovu přitlačila prsty na spánky. „Za to může ten hlas.“ A ozýval se snad ze samotného jejího nitra.
„Honor?“ V tom na zádech ucítila jeho ruku. Sklonil se k ní blíž a jeho dech jí na spánku odvál vlnící se prameny vlasů. „Co je ti?“
„To nic neni,“ odpověděla, protože kdyby řekla cokoli jiného, znamenalo by to, že uvěřila té sluchové halucinaci. „To je jen… jeden sen.“ Který se začínal prolínat s realitou. „Měl si mi to říct.“
„Je mi téměř tisíc let.“ Začal jí pomalými, krouživými pohyby hladit po zádech. Ale jak byl jeho dotek něžný, byla jeho slova kalkulovaně krutá. „Jsi oproti mně tak mladá, že je to k smíchu. A na to, abys zpochybňovala moje rozhodnutí, nemáš ani moc, ani právo.“
Jeho slova popřela jakýkoli příslib vztahu, který tohoto rána jeden druhému učinili. Dmitrimu to tak možná nepřipadalo, ale Honor by nedokázala být s mužem, který by očekával, že si mezi sebou budou udržovat odstup. „Víš, kde Amose najdeme?“ zeptala se a veškerou bolest, kterou pociťovala, navzdory její intenzitě, odstrčila stranou. Vzdát se ho, už nepřipadalo v úvahu, ale Honor potřebovala nějaký čas na to, aby si vše porovnala v hlavě. Potřebovala si v klidu sednout a popřemýšlet nad tím, jestli věřila tomu, že by byl Dmitri schopen vztahu, po kterém toužila. Představa, že by odpověď byla negativní… v ní vyvolávala devastující nicotu.
„Už jsem nechal zkontrolovat místa, kde se obvykle zdržuje i jeho oblíbený úkryty.“ Jeho pohled setrvával na její tváři, jakoby jí dokázal číst myšlenky. Ale to byla díky Bohu schopnost, kterou nevládl. „Nakonec se někde objeví a mezitim budou moji muži pokračovat ve sledování jeho domu – na svý matce byl vždycky nezdravě závislej.“
„Taky se mi zdá.“ Žádného normálního syna by nikdy nenapadlo pozvat svoji matku k sexuálním hrám a navíc ji ještě chtít potěšit výběrem obětí. „Co bude s Jianou?“
„To je na tobě. Ty jsi oběť.“
„To nemáš pravdu, Dmitri. Já jsem přeživší.“
„Ano, to jsi.“ Přitakal bez zaváhání. „Ale její trest stejně záleží na tobě.“
„Ta žena se hodlá trestat po zbytek svýho hodně dlouhýho života. Nech jí bejt.“
„Promluvim si s ní.“ Pak se otočil a vykročil zpět ke vstupním dveřím sídla. „Jdeš se mnou?“
„Ne, počkam tady.“ Ale nepočkala. Jakmile Dmitri zmizel dovnitř, vykročila směrem k příjezdové cestě a posadila se na okraj fontány. Kaskáda tekoucí vody vydávala uklidňující zvuk a po tváři ji hladil jemný vánek. Honor se pokoušela porozumět iracionální hloubce svého utrpení. Vždycky si uvědomovala, že se Dmitri nikdy nebude chovat jako člověk.
Tohle není můj Dmitri.
Ozval se znovu ten hlas z jejího nitra. Honor měla pocit, že musel pocházet přímo z její duše. Místo toho, aby se ho snažila zahnat pryč, mu tentokrát naslouchala.
Vždycky byl tak silný a choval se ochranitelsky. Nikdy mi ničím neublížil. Mně nikdy.
Ať už tento střípek její představivosti zosobňoval kohokoli, pomyslela si Honor, tak ta dotyčná žena žila ve vysněném světě. Dmitri nebyl ničí rytíř v blyštivé zbroji. A pokud jí tohle uvědomění drásalo na kusy, nemohla vinit nikoho jiného, než sama sebe - protože Dmitri jí o sobě nikdy nelhal. Nikdy nepředstíral, že byl někým, kým ve skutečnosti nebyl. „Nebuď bláhová, Honor. Moje lidská část zemřela už hodně dávno.“
„Kam jedeme teď?“ zeptala se, když jejich Ferrari opustilo Jianin pozemek.
„Do Andělský Enklávy – Jiana tam vlastní další dům.“ Jeho slova byla chladná, praktická a Honor přemýšlela nad tím, jestli mu vůbec docházelo, jak moc poškodil to křehké „něco“, co mezi nimi vznikalo.
„Je sice prázdnej, ale stejně jsem ho nechal sledovat. Nicméně, myslim, že je načase, abych se podíval dovnitř.“
A to byla další věc, o které se jí nezmínil. Další názorný příklad toho, že možná oceňoval její určité schopnosti, ale jednat s ní jako rovný s rovným… Na druhou stranu ta představa byla směšná, že? Jí bylo pouhých dvacet devět let, zatímco on byl naživu mnoho staletí. Ona byla smrtelná, zatímco on byl mocným upírem.
Nicméně se zdálo, že na žádném jejím logickém uvažování stejně nezáleželo, protože Honor nebyla o nic blíž tomu, aby porozuměla hloubce svých emocí. Tou dobou už Dmitri vjížděl do Andělské Enklávy – exkluzivní čtvrti, která se táhla kolem útesů nad řekou Hudson. Většina zdejších sídel byla posazená daleko od silnice a Honor si připadala, jakoby projížděli neobydlenou oblastí. Stromy po obou stranách cesty byly tak staré a vzrostlé, že téměř zastiňovaly oblohu.
Když Dmitri zastavil, nacházeli se před branami, kde strážil upír, kterého Honor nepoznávala. Vystoupila z vozu, došla k ozdobné, kovové bráně, a zatímco Dmitri mluvil s přítomným upírem, zatlačila na jedno křídlo a otevřela ho. Uvnitř spatřila relativně krátkou příjezdovou cestu – ačkoli, když se vydala kupředu, musela zahnout za roh a brána jí ihned zmizela z dohledu. Bylo skutečně lákavé pokračovat dál a prozkoumat místo, které pravděpodobně bylo doupětem monstra, které ji mučilo. Jenže tentokrát to nebylo jako s Jewel Wan. Tentokrát stále myslela racionálně a uvědomovala si, že kdyby pokračovala dál sama, bylo by to velmi hloupé.
„Honor.“
Otočila se a spatřila Dmitriho, který se k ní rychle přibližoval – a v tom momentě se protrhla stavidla. „Mam veškerý právo zpochybňovat tvoje rozhodnutí,“ řekla a vůbec poprvé se tak odkazovala na tu zvláštní přitažlivost, která mezi nimi vládla.
Dmitri ani nemrknul.
Vždycky byl tak tvrdohlavý a přesvědčený, že má ve všem pravdu.
Na tom se Honor s tím hlasem, který jí zněl v hlavě, rozhodně shodla. Zatímco bez hnutí stála na místě a čekala na odpověď upíra, který nebyl zvyklý své chování nikomu vysvětlovat, si s listy okolních stromů i s jeho vlasy pohrával mírný vánek. Roztáhla prsty a zjistila, že se vydala směrem k němu, pak mu zajela rukou do hustých, hedvábných vlasů. Byl to intimní akt, ke kterému nežádala jeho svolení a zrovna Dmitri byl mužem, kterého se bez vyzvání neodvážil dotknout nikdo.
Nezastavil ji. Místo toho zvedl ruku a prstem jí přejel po čelisti. „Chceš po mně, abych se choval jako člověk,“ pronesl po velmi dlouhé době, „ale já nejsem člověk. A už jsem jím nebyl hodně dlouhou dobu.“
„A ty,“ řekla a položila mu dlaň na zátylek, „se mě zase snažíš přesvědčit, že nejsi schopnej žádnejch skutečnejch emocí. Jenže já vim, že jsi.“ Dmitriho srdce nebylo mrtvé a jeho duše nebyla nenapravitelně poskvrněná. Tím si byla Honor naprosto jistá.
Dmitri jí sklouzl rukou na bok a přitáhl si jí k sobě blíž. „Kdo jsi, Honor St. Nicholasová?“ Byla to zvláštní otázka, ale byla to otázka, na kterou Dmitri potřeboval znát odpověď. Protože vůně téhle smrtelnice mu připomínala divoké květiny z úbočí hor, které už dávno pohltil čas.
Na jeho otázku zavrtěla hlavou a setkal se s jejím hlubokým, smaragdově zeleným pohledem. „Já nevim, Dmitri.“
Přestože to bylo nemožné, její odpověď mu dávala smysl. „Pojď. Zajdem prozkoumat ten dům.“
„Myslela jsem si, že už jsi to udělal.“
„Pověřil jsem svý muže, aby ho prohlídli, ale možná je načase, abysme se tam se všema těma novejma informacema porozhlídli důkladnějc.“
Honor šla po jeho boku a působila jak důstojně, tak i smyslně žensky. A s tím vším v sobě měla i hluboce zakořeněnou sílu, která se už skutečně probudila… a Dmitriho přímo omámila. Chtěl natáhnout ruku a znovu se jí dotknout. A tahle jeho neutuchající touha sahala daleko hlouběji, než by sahal pouhý sexuální chtíč.
To všechno ale bude muset počkat – její dychtivost po tom, aby prohledali tenhle dům a aby dostihli Amose, se mu dostala pod kůži a pociťoval jí stejně důrazně, jako svůj vlastní puls.
Odemknul vstupní dveře a otevřel je. Nejdřív je kromě mírně zatuchlého pachu nepoužívaného domu neuvítalo vůbec nic. Ale pak zachytil závan hniloby. Závan rozkládajícího se masa.
Honor vedle něho ztuhla a v momentě držela v ruce pistoli. „Je tu něco mrtvýho.“
„A je to tu už tak dlouho, že se to stihlo rozložit.“ Což znamenalo, že Amos se buď vkradl dovnitř i přes hlídku, kterou sem Dmitri umístil a zanechal jim tu nechutný vzkaz, nebo tu šlo o něco úplně jiného. „A přesto to tu nemohlo bejt zas tak dlouho, protože ti, co tu byli před náma, nezaznamenali nic podezřelýho.“
„Dmitri.“
Následoval směr Honořiny zvednuté paže a všiml si, že ukazovala na plochou televizní obrazovku, která visela na zdi. Svítící ukazatel pohotovostního režimu nefungoval. A když chtěla Honor rozsvítit světla, nic se nestalo. „Je tu vypnutá elektrika. Možná nějakej zkrat.“
„Je to poměrně starej dům,“ podotkl Dmitri a následoval ten slabý zápach. „Takový věci se stávaj.“
Pach rozkladu je nakonec nezavedl do sklepa, jak Dmitri napůl očekával, ale do veliké místnosti v zadní části domu. Na dveřích k této místnosti nebyl žádný zámek. Vlastně tam nebylo nic, co by ji odlišovalo od všech ostatních místností.
„Bože.“ Když Dmitri otevřel dveře, Honor si přiložila ruku přes ústa a nos. Tady byl ten zápach přímo odporný. Byl ve vzduchu místnosti tak koncentrovaný, že byl hutný jako polévka.
Kromě dřevěné poličky, kde byly vyskládané nějaké knihy a časopisy a jedné židle, která vypadala, jako kdyby tady byla na hanbě, protože byla příliš rezavá, než aby mohla být v jiné místnosti tohoto domu, tu nebylo skoro nic. Ještě tu stál malý ohořelý stolek, na kterém stála křišťálová sklínka a nádoba s temně rudou tekutinou. Koberec, kterým byla pokrytá podlaha, už byl velmi prošlapaný.
Tenhle pokoj působil jako ošuntělé, ale bezpečné doupě, které by si pro sebe mohl zařídit muž, který potřeboval trochu klidu a ticha… až na to, že když se jeden zadíval pozorněji, uvědomil si, že ta židle byla namířená ke konkrétní části stěny. Za normálních okolností by tu nemělo být nic, co by jí odlišovalo od zbytku zdí v místnosti a to byl důvod, proč to jeho lidé přehlédli. Ale právě teď, zpoza té zdi prosakovalo poměrně velké množství vody, která tu promáčela koberec.

„Mrazák,“ zašeptala Honor. „Za tou zdí je mrazák.“    

19 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc za další pokračování kapitoly

    OdpovědětVymazat
  3. Moc dekuji za preklad .Draza

    OdpovědětVymazat
  4. Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Knihomolka.36520. ledna 2015 19:59

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  10. Super, díky moc za překlad. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat