Honor s Dmitrim
stáli na schodech Jianina skvostného sídla a Dmitriho vlasy se v záři
slunečních paprsků hedvábně leskly a vyzývaly k doteku.
„Jewel Wan,“ řekla
mu, „ti možná dala Jianino jméno, ale ty si věděl, že ona k nim
nepatřila.“ S touto upírkou jednal s respektem už od okamžiku, kdy
sem dorazili.
Když jí neodpověděl,
chytila ho za paži. „Jak dlouho už si podezříval Amose?“
Jeho temný pohled jí
přišpendlil na místě, ale nic z něho nevyčetla. „K čemu by ti bylo dobrý,
kdybys věděla, koho jsem podezříval?“
„Přestaň mě pořád
před vším ochraňovat! Já to nepotřebuju!“
Výraz Dmitriho tváře
se změnil. Z kamenného výrazu se rázem stal ostře pronikavý. „A kdy jsem
tě před čím ochraňoval?“
„Co?“
Já
vím, že se o mě vždycky postaráš.
Honor si znovu
přitlačila prsty na spánky. „Za to může ten hlas.“ A ozýval se snad ze
samotného jejího nitra.
„Honor?“ V tom
na zádech ucítila jeho ruku. Sklonil se k ní blíž a jeho dech jí na spánku
odvál vlnící se prameny vlasů. „Co je ti?“
„To nic neni,“
odpověděla, protože kdyby řekla cokoli jiného, znamenalo by to, že uvěřila té
sluchové halucinaci. „To je jen… jeden sen.“ Který se začínal prolínat
s realitou. „Měl si mi to říct.“
„Je mi téměř tisíc
let.“ Začal jí pomalými, krouživými pohyby hladit po zádech. Ale jak byl jeho
dotek něžný, byla jeho slova kalkulovaně krutá. „Jsi oproti mně tak mladá, že
je to k smíchu. A na to, abys zpochybňovala moje rozhodnutí, nemáš ani
moc, ani právo.“
Jeho slova popřela
jakýkoli příslib vztahu, který tohoto rána jeden druhému učinili. Dmitrimu to
tak možná nepřipadalo, ale Honor by nedokázala být s mužem, který by
očekával, že si mezi sebou budou udržovat odstup. „Víš, kde Amose najdeme?“
zeptala se a veškerou bolest, kterou pociťovala, navzdory její intenzitě,
odstrčila stranou. Vzdát se ho, už nepřipadalo v úvahu, ale Honor
potřebovala nějaký čas na to, aby si vše porovnala v hlavě. Potřebovala si
v klidu sednout a popřemýšlet nad tím, jestli věřila tomu, že by byl
Dmitri schopen vztahu, po kterém
toužila. Představa, že by odpověď byla negativní… v ní vyvolávala
devastující nicotu.
„Už jsem nechal
zkontrolovat místa, kde se obvykle zdržuje i jeho oblíbený úkryty.“ Jeho pohled
setrvával na její tváři, jakoby jí dokázal číst myšlenky. Ale to byla díky Bohu
schopnost, kterou nevládl. „Nakonec se někde objeví a mezitim budou moji muži
pokračovat ve sledování jeho domu – na svý matce byl vždycky nezdravě
závislej.“
„Taky se mi zdá.“
Žádného normálního syna by nikdy nenapadlo pozvat svoji matku k sexuálním
hrám a navíc ji ještě chtít potěšit výběrem obětí. „Co bude s Jianou?“
„To je na tobě. Ty
jsi oběť.“
„To nemáš pravdu,
Dmitri. Já jsem přeživší.“
„Ano, to jsi.“
Přitakal bez zaváhání. „Ale její trest stejně záleží na tobě.“
„Ta žena se hodlá
trestat po zbytek svýho hodně dlouhýho života. Nech jí bejt.“
„Promluvim si
s ní.“ Pak se otočil a vykročil zpět ke vstupním dveřím sídla. „Jdeš se
mnou?“
„Ne, počkam tady.“
Ale nepočkala. Jakmile Dmitri zmizel dovnitř, vykročila směrem
k příjezdové cestě a posadila se na okraj fontány. Kaskáda tekoucí vody
vydávala uklidňující zvuk a po tváři ji hladil jemný vánek. Honor se pokoušela
porozumět iracionální hloubce svého utrpení. Vždycky si uvědomovala, že se
Dmitri nikdy nebude chovat jako člověk.
Tohle
není můj Dmitri.
Ozval se znovu ten
hlas z jejího nitra. Honor měla pocit, že musel pocházet přímo z její
duše. Místo toho, aby se ho snažila zahnat pryč, mu tentokrát naslouchala.
Vždycky
byl tak silný a choval se ochranitelsky. Nikdy mi ničím neublížil. Mně nikdy.
Ať už tento střípek
její představivosti zosobňoval kohokoli, pomyslela si Honor, tak ta dotyčná žena
žila ve vysněném světě. Dmitri nebyl ničí rytíř v blyštivé zbroji. A pokud
jí tohle uvědomění drásalo na kusy, nemohla vinit nikoho jiného, než sama sebe
- protože Dmitri jí o sobě nikdy nelhal. Nikdy nepředstíral, že byl někým, kým
ve skutečnosti nebyl. „Nebuď bláhová,
Honor. Moje lidská část zemřela už hodně dávno.“
„Kam jedeme teď?“ zeptala
se, když jejich Ferrari opustilo Jianin pozemek.
„Do Andělský Enklávy
– Jiana tam vlastní další dům.“ Jeho slova byla chladná, praktická a Honor
přemýšlela nad tím, jestli mu vůbec docházelo, jak moc poškodil to křehké
„něco“, co mezi nimi vznikalo.
„Je sice prázdnej,
ale stejně jsem ho nechal sledovat. Nicméně, myslim, že je načase, abych se
podíval dovnitř.“
A to byla další věc,
o které se jí nezmínil. Další názorný příklad toho, že možná oceňoval její
určité schopnosti, ale jednat s ní jako rovný s rovným… Na druhou
stranu ta představa byla směšná, že? Jí bylo pouhých dvacet devět let, zatímco
on byl naživu mnoho staletí. Ona byla smrtelná, zatímco on byl mocným upírem.
Nicméně se zdálo, že
na žádném jejím logickém uvažování stejně nezáleželo, protože Honor nebyla o
nic blíž tomu, aby porozuměla hloubce svých emocí. Tou dobou už Dmitri vjížděl
do Andělské Enklávy – exkluzivní čtvrti, která se táhla kolem útesů nad řekou
Hudson. Většina zdejších sídel byla posazená daleko od silnice a Honor si připadala,
jakoby projížděli neobydlenou oblastí. Stromy po obou stranách cesty byly tak
staré a vzrostlé, že téměř zastiňovaly oblohu.
Když Dmitri zastavil,
nacházeli se před branami, kde strážil upír, kterého Honor nepoznávala.
Vystoupila z vozu, došla k ozdobné, kovové bráně, a zatímco Dmitri
mluvil s přítomným upírem, zatlačila na jedno křídlo a otevřela ho. Uvnitř
spatřila relativně krátkou příjezdovou cestu – ačkoli, když se vydala kupředu,
musela zahnout za roh a brána jí ihned zmizela z dohledu. Bylo skutečně
lákavé pokračovat dál a prozkoumat místo, které pravděpodobně bylo doupětem
monstra, které ji mučilo. Jenže tentokrát to nebylo jako s Jewel Wan.
Tentokrát stále myslela racionálně a uvědomovala si, že kdyby pokračovala dál
sama, bylo by to velmi hloupé.
„Honor.“
Otočila se a spatřila
Dmitriho, který se k ní rychle přibližoval – a v tom momentě se
protrhla stavidla. „Mam veškerý právo zpochybňovat tvoje rozhodnutí,“ řekla a
vůbec poprvé se tak odkazovala na tu zvláštní přitažlivost, která mezi nimi
vládla.
Dmitri ani nemrknul.
Vždycky
byl tak tvrdohlavý a přesvědčený, že má ve všem pravdu.
Na tom se Honor
s tím hlasem, který jí zněl v hlavě, rozhodně shodla. Zatímco bez
hnutí stála na místě a čekala na odpověď upíra, který nebyl zvyklý své chování
nikomu vysvětlovat, si s listy okolních stromů i s jeho vlasy pohrával
mírný vánek. Roztáhla prsty a zjistila, že se vydala směrem k němu, pak mu
zajela rukou do hustých, hedvábných vlasů. Byl to intimní akt, ke kterému
nežádala jeho svolení a zrovna Dmitri byl mužem, kterého se bez vyzvání
neodvážil dotknout nikdo.
Nezastavil ji. Místo
toho zvedl ruku a prstem jí přejel po čelisti. „Chceš po mně, abych se choval
jako člověk,“ pronesl po velmi dlouhé době, „ale já nejsem člověk. A už jsem
jím nebyl hodně dlouhou dobu.“
„A ty,“ řekla a
položila mu dlaň na zátylek, „se mě zase snažíš přesvědčit, že nejsi schopnej žádnejch
skutečnejch emocí. Jenže já vim, že jsi.“ Dmitriho srdce nebylo
mrtvé a jeho duše nebyla nenapravitelně poskvrněná. Tím si byla Honor naprosto
jistá.
Dmitri jí sklouzl
rukou na bok a přitáhl si jí k sobě blíž. „Kdo jsi, Honor St.
Nicholasová?“ Byla to zvláštní otázka, ale byla to otázka, na kterou Dmitri
potřeboval znát odpověď. Protože vůně téhle smrtelnice mu připomínala divoké
květiny z úbočí hor, které už dávno pohltil čas.
Na jeho otázku
zavrtěla hlavou a setkal se s jejím hlubokým, smaragdově zeleným pohledem.
„Já nevim, Dmitri.“
Přestože to bylo
nemožné, její odpověď mu dávala smysl. „Pojď. Zajdem prozkoumat ten dům.“
„Myslela jsem si, že
už jsi to udělal.“
„Pověřil jsem svý
muže, aby ho prohlídli, ale možná je načase, abysme se tam se všema těma
novejma informacema porozhlídli důkladnějc.“
Honor šla po jeho
boku a působila jak důstojně, tak i smyslně žensky. A s tím vším v sobě
měla i hluboce zakořeněnou sílu, která se už skutečně probudila… a Dmitriho
přímo omámila. Chtěl natáhnout ruku a znovu se jí dotknout. A tahle jeho
neutuchající touha sahala daleko hlouběji, než by sahal pouhý sexuální chtíč.
To všechno ale bude
muset počkat – její dychtivost po tom, aby prohledali tenhle dům a aby dostihli
Amose, se mu dostala pod kůži a pociťoval jí stejně důrazně, jako svůj vlastní
puls.
Odemknul vstupní
dveře a otevřel je. Nejdřív je kromě mírně zatuchlého pachu nepoužívaného domu
neuvítalo vůbec nic. Ale pak zachytil závan hniloby. Závan rozkládajícího se
masa.
Honor vedle něho
ztuhla a v momentě držela v ruce pistoli. „Je tu něco mrtvýho.“
„A je to tu už tak
dlouho, že se to stihlo rozložit.“ Což znamenalo, že Amos se buď vkradl dovnitř
i přes hlídku, kterou sem Dmitri umístil a zanechal jim tu nechutný vzkaz, nebo
tu šlo o něco úplně jiného. „A přesto to tu nemohlo bejt zas tak dlouho,
protože ti, co tu byli před náma, nezaznamenali nic podezřelýho.“
„Dmitri.“
Následoval směr Honořiny
zvednuté paže a všiml si, že ukazovala na plochou televizní obrazovku, která
visela na zdi. Svítící ukazatel pohotovostního režimu nefungoval. A když chtěla
Honor rozsvítit světla, nic se nestalo. „Je tu vypnutá elektrika. Možná nějakej
zkrat.“
„Je to poměrně starej
dům,“ podotkl Dmitri a následoval ten slabý zápach. „Takový věci se stávaj.“
Pach rozkladu je
nakonec nezavedl do sklepa, jak Dmitri napůl očekával, ale do veliké místnosti
v zadní části domu. Na dveřích k této místnosti nebyl žádný zámek.
Vlastně tam nebylo nic, co by ji odlišovalo od všech ostatních místností.
„Bože.“ Když Dmitri
otevřel dveře, Honor si přiložila ruku přes ústa a nos. Tady byl ten zápach
přímo odporný. Byl ve vzduchu místnosti tak koncentrovaný, že byl hutný jako
polévka.
Kromě dřevěné
poličky, kde byly vyskládané nějaké knihy a časopisy a jedné židle, která
vypadala, jako kdyby tady byla na hanbě, protože byla příliš rezavá, než aby
mohla být v jiné místnosti tohoto domu, tu nebylo skoro nic. Ještě tu stál
malý ohořelý stolek, na kterém stála křišťálová sklínka a nádoba s temně
rudou tekutinou. Koberec, kterým byla pokrytá podlaha, už byl velmi prošlapaný.
Tenhle pokoj působil
jako ošuntělé, ale bezpečné doupě, které by si pro sebe mohl zařídit muž, který
potřeboval trochu klidu a ticha… až na to, že když se jeden zadíval pozorněji,
uvědomil si, že ta židle byla namířená ke konkrétní části stěny. Za normálních
okolností by tu nemělo být nic, co by jí odlišovalo od zbytku zdí
v místnosti a to byl důvod, proč to jeho lidé přehlédli. Ale právě teď,
zpoza té zdi prosakovalo poměrně velké množství vody, která tu promáčela
koberec.
„Mrazák,“ zašeptala
Honor. „Za tou zdí je mrazák.“
Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další pokračování kapitoly
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatMoc dekuji za preklad .Draza
OdpovědětVymazatDěkuji moc :)
OdpovědětVymazatDiky za preklad :)
OdpovědětVymazatSkvele:-) dakujem:-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad ! viki
OdpovědětVymazatSuper, díky moc za překlad. Renca :-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazat