Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 32. kapitola

32
Honor zaujatě sledovala neuvěřitelně spletité linie Jasonova tetování, které mu pokrývalo levou půlku obličeje. Ebenově temný inkoust úžasně ladil s jeho vřele hnědým odstínem kůže. S vlasy staženými z obličeje do pevného copu působil jak sexy, tak i nedostupně. „Snažíš se mě varovat, nebo ho přede mnou chránit?“
„Nemusí to být ani jedna z těch možností.“
„Mě před Dmitrim varovat nemusíš, Jasone,“ řekla a přemýšlela nad tím, zda tento temný anděl vůbec někdy přestal být ostražitý. „Vim, jakej je a vim, kým je. A co se týče tý druhý možnosti… tak to není vůbec nutný.“
Pravdou totiž bylo, že Dmitrimu patřilo celé její srdce.

Jasonovy oči působily stejně, jako jeho křídla. Přestože se díval přímo na ní, v nich neviděla naprosto žádný odraz ani odlesk.
„Po tom, cos prožila, by se jiní stáhli do sebe a nakonec zemřeli.“
Při svém prohlášení si ji velmi pozorně prohlížel a zdálo se, že čekal na odpověď.
„Já taky skoro umřela,“ pronesla a podivovala se nad tím, proč by Jasona její odpověď zajímala. V hloubi duše ale věděla, že tomu tak skutečně bylo.
„Ale ukázalo se, že zášť je sakra dobrou motivací – nechtěla jsem, aby nade mnou ti parchanti vyhráli.“
Jason z ní stále nespouštěl pohled a Honor měla zvláštní pocit, že se tomuto tématu chtěl věnovat o něco déle… ale jeho další slova byla čistě pragmatická. „Všechno v tomhle domě je přesně takové, jak se dalo očekávat.“
„Souhlasím – ne, počkej.“ Otočila se a zamířila k malbě, kterou před chvílí narovnávala. Byl to Jianin akt, na kterém ležela v posteli a přivřeným očima hleděla na umělce, který ji maloval. Dívala se na něho způsobem, jakým se žena dívá na svého milence.
„Tohohle jsem si všimla, když jsem ten obraz viděla poprvé,“ zašeptala a prstem obtáhla písmeno A, které bylo v pravém spodním rohu. Nad závěrem, který z toho vyplýval, se jí udělalo nevolno. „Tohle maloval Amos.“
„To je možné.“
Honor přikývla a vzhlédla. „Máš pravdu, to neni žádnej přímej důkaz. Zkusíme najít něco dalšího.“
Když prozkoumávala chodby pokryté hutnými, krémově barevnými koberci – tam, kde nebyly potřísněné krví a zničené převráceným nebo rozbitým nábytkem – byl jí černě okřídlený anděl tichým doprovodem. Čím hlouběji se dostávali do domu, tím méně znatelný byl masakr, který se tu udál. Nakonec se ocitli na samém konci druhého podlaží, kde nebylo poškozeného vůbec nic.
Až tady objevili důkaz, který by Honor radši nikdy nenašla. Drahé přikrývky na veliké posteli byly rozházené a na nočním stolku byla lahvička uvolňujícího masážního oleje. Na podlaze vedle postele neležel jen bronzově saténový župánek, který Honor okamžitě poznala, ale také pánská bunda a naleštěné kožené boty. „Amos nebyl obutej.“ To bylo zřejmé z krvavých otisků jeho chodidel, které našli po domě.
Jason stál za ní, roztáhl svá křídla a jedním z nich se jí otřel o záda. Honor pocítila vřelou tíhu jeho doteku. „Některé věci by se jednoduše neměly dít.“
„S tím souhlasím.“ Amos, napadlo jí, neměl nikdy šanci. Na druhou stranu, na světě existovalo mnoho ostatních, kteří hrůzu zločinů, které na nich byly spáchány, překonali, aniž by pociťovali potřebu ubližovat dalším. A přesto si nedokázala pomoci a představovala si muže, který byl její vlastní noční můrou, jako vystrašené, bezbranné dítě. „Máš tušení, kdy tohle všechno mohlo začít?“
„Amos s Jianou si byli vždycky blízcí takovým způsobem, že si toho všimli ostatní.“ Pak se odmlčel. „Nenápadně jsme to prověřovali, ale neobjevili jsme nic zneklidňujícího.“
„Chovali se chytře.“ Honor si vybavila Jianiny slzy a jak velmi přesvědčivě působilo její zoufalství. „Ona se chovala chytře.“ Otočila se pryč od mlčenlivého obvinění, které představovali rozházené přikrývky a řekla, „Kdyby se na tohle přišlo, byla by za to potrestaná tvrdě?“ A pokud ano, tak by to bylo tím nejpádnějším důvodem, proč by se Jiana pokusila zavraždit svého vlastního syna.
„Ano – stihl by jí nikdy nekončící trest. Dokonce i mezi těmi nejzhýralejšími nesmrtelnými,“ dodal Jason a Honor v jeho hlase zaslechla temný žár, o kterém si uvědomila, že to byla zuřivost, „jsou věci, které se považují za hluboké tabu. A vystavit dítě takovéhle mravní zkaženosti, je nad všechnu únosnost.“
„Tak roztomilá a tak maličká.“ Jeho hlas byl svou jemností přímo mrazivý. „Slyšel jsem, že krev nemluvňat je naprosto delikátní.“ Pak na své tváři ucítila jeho horký dech. „Ne! Prosím ne!“ křičela, když se ocitla bezmocně přitisknutá ke zdi. Rozesmál se a pak následoval mlaskavý zvuk, po kterém proťal okolní vzduch křik jejího děťátka.
Honor sebou s hrůzným výkřikem, který se jí zadrhl v hrdle, trhla zpátky do přítomnosti. Prosmýkla se kolem Jasonových křídel, která na dotek působila jako tekuté hedvábí a rozeběhla se chodbami domu. Běžela, dokud nedoklopýtala ven a neocitla se v nečekaném slunečním svitu, který rychle vystřídal odeznělý déšť. Zalily ji zlatavé paprsky brzkého rána, které tvořily světélkující protipól hrozivému smutku, který se jí zmocnil uvnitř domu.
Ta ohavná představa, řezající slova a příšerné zvuky, jí ale nepřipadali jako sen, nýbrž jako vzpomínka. Její vzpomínka – přestože se v tak hrozivé situaci nikdy neocitla. Srdce se jí svíralo takovým způsobem, že to nedokázala snést a vystrašené výkřiky té malé holčičky jí trhaly duši na kusy.
„Honor.“
Dostat se z té propasti vzpomínek, které jí stále přetrvávaly v mysli a otočit se k Jasonovi, jí stálo spousty úsilí. „Nic dalšího už tam nenajdeme.“ Místo úspěchu a zadostiučinění, o kterých si myslela, že bude prožívat v okamžiku, kdy se bude hon na jejího únosce a útočníky chýlit ke konci, pociťovala prázdnotu a pocit ztráty, který předčil tak malichernou věc, jakou byla pomsta.
„Zajedu si do Spolku.“
Jason mávl křídly, Jejich půlnoční barva byla tak sytá, že absorbovala i sluneční paprsky.
„U brány na tebe čeká auto.“
„Dmitri,“ zamumlala. Bylo jí jasné, že to měl na svědomí on.
Jason jí věnoval pronikavý pohled. „Je to upír ze starých časů. Pečovat o ženu, kterou považuje za svou, je pro něho přirozenost.“ O moment později už byl pryč. Vzlétl s neuvěřitelnou silou a rychlostí a zamířil rovnou nad vrstvu mraků. Po chvíli už Honor neviděla ani černou tečku. Ale než odletěl, tak jí věnoval informaci, která byla pro jednání s Dmitrim a nahlížení na jejich vztah zcela zásadní.
O ženu, kterou považuje za svou.
Honor neměla žádné pochybnosti o tom, že Jason pronesl ta slova velmi úmyslně a ona tak měla další náznak toho, jak fungovala Dmitriho mysl. Zamířila k bráně, která střežila pozemek a během cesty zvažovala, jak naložit s čekajícím vozem – Dmitri byl nejdůležitější částí jejího života a ona si to nehodlala popírat.
Mohla přistavené auto odmítnout a zavolat si taxík - tím by mu dala jasně najevo, že mu nehodlala dovolit, aby s ní jednal jako s chatrnou květinkou. Nebo mohla nasednout do auta, které pro ni zorganizoval a přijmout fakt, že její milenec byl plus mínus tisíc let starým upírem, který pocházel z časů, kdy by se nad jeho jednáním nikdo nepodivoval.
Kdyby měla být naprosto upřímná, musela by přiznat, že bylo hezké cítit se opečovávaná a chtěná. Až do této doby se o sebe celý život musela postarat sama. Sice nedokázala svůj vztah s Dmitrim přesně definovat, ale byla si jistá, že až do jeho konce by ji ochraňoval s naprosto nemilosrdným odhodláním.
Došla k vozu a nasedla. Nejenže v New Yorku nebylo nic zvláštního na tom mít vlastního řidiče, ale navíc, podvolit se v této situaci jí nic nestálo. To nejdůležitější na tom všem bylo, že nechala Dmitriho udělat to, co potřeboval udělat: postarat se o ní.  
Po tváři se jí rozlil úsměv a do krve se jí vlil pošetilý druh štěstí a spokojenosti a Honor se tomu vůbec nebránila. Po chvíli jí napadlo, že její kapitulace ohledně přistaveného vozu by jí mohla poskytnout nástroj ke smlouvání, kdyby se v budoucnu naskytla nějaká zásadnější událost. Klíčem k jednání s mužem, který byl tak inteligentní a tak krutě praktický, jako byl Dmitri, byla zcela určitě strategie.

Můj Dmitri.

19 komentářů: