Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 32. kapitola

Dmitri se podíval na Raphaela. Stáli na útesu za archandělovým domem a vody řeky Hudson pod nimi byly relativně klidné. Naproti nim se jako fata morgána rýsoval v ranních paprscích slunce třpytící se Manhattan.
„Mýlil jsem se?“ zeptal se, protože věděl, že Raphael už s Jianou mluvil. Chtěl se mýlit a ta touha pocházela z části jeho osobnosti, která věřila, že matka by se o své dítě měla vždycky postarat. Z té části jeho já, které vědělo, že Ingrede se snažila zachránit jejich Mishu a Caterinu až do svého posledního dechu.

„Tvá žena bojovala o záchranu vaší dcery, Dmitri. Taková malá a křehká panenka.“
Raphaelova slova přehlušila vzpomínku na Isisin krutý šepot i ozvěny jeho zmučených výkřiků.
„Ne, nemýlil ses. A Jasonovy informace se také potvrdily.“
„A Jiana?“
„Postarám se o ni osobně.“ V jeho slovech zazníval jen absolutní chlad, který byl připomínkou toho, že Archanděl New Yorku neměl žádné slitování s těmi, kteří páchali zvěrstva – a že navzdory tomu, že jeho družka v něm probudila plamen lidskosti, stále zůstával stvořením, vládnoucím ukrutnou silou.
„Jiana měla pravdu – to by měl být můj úkol.“ A z toho, že by jí měl potrestat osobně, rozhodně neměl sebemenší výčitky svědomí. Amos se stal tím, čím ho Jiana stvořila. A Amos ublížil Honor tak krutě, že na to Dmitri nedokázal myslet, aniž by se jeho pohled nezbarvil do ruda.
Kdybych Jianu zlomil, Honor by se o tom nikdy nedozvěděla, řekl Raphaelovi. Archandělovi chvíli trvalo, než mu odpověděl. Jsi si jistý, že nechceš, aby tě tvá lovkyně skutečně znala?
Nikdo, dokonce ani Raphael, ho od Ingrediny smrti skutečně neznal – své srdce nechal tam, kde zlomil vaz svému synovi a věřil, že na tom místě také zemřelo. Skutečnost, že to nebyla pravda… Dmitri tak docela nevěděl, jaké pocity to v něm vyvolávalo. Byl si jistý pouze jednou věcí – Honor by se nikdy nedokázal vzdát.
„Kdyby se mi někdy něco stalo, jak dlouho bys počkal, než by ses znovu oženil?“ Zeptala se jeho žena s pobaveným výrazem ve tváři a pak se naklonila nad jeho nahou hruď. „Měl by ses přemoct, chovat se slušně a počkat alespoň jedno roční období.“
Věděl, že si ho dobírala, ale jejím slovům se nedokázal zasmát. Zajel jí rukou do vlasů, které měla zacuchané z toho, jak se před momentem milovali, a přitáhl si jí k sobě. Pak se zmocnil jejích úst polibkem, ze kterého měla opuchlé rty a doširoka otevřené oči.
„Dmitri.“ Prsty se dotkla jeho rtů a její hlas byl pouhým šepotem.
„Nikdy,“ odpověděl jí. „Nikdy bych se znovu neoženil.“
Chytila mu tvář do dlaně a on na své strništěm porostlé pokožce ucítil její hebkou kůži.
„Takový věci nesmíš říkat.“
Chytil jí za zápěstí, přitáhl si její ruku k ústům a vtiskl jí do dlaně něžný polibek.
„Ty mě snad plánuješ opustit, Ingrede?“ Patřilo jí jeho tělo i duše. Byla důvodem jeho bytí.
„Nikdy.“ Pak se mu otřela nosem o ten jeho. Bylo to pošetilé gesto, které dělávala a díky kterému se naprosto vždycky pousmál.
„Ale kdyby nás něco rozdělilo, tak bych nechtěla, abys zůstal osamělý. Nesnesla bych pomyšlení na to, že si smutný.“ Než jí mohl něco odpovědět, ale ještě dodala, „Ale nesmíš se oženit s Tatianou. Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá.“
Rozesmál se a znovu jí políbil. „Ty si ale nezbedná ženská.“ Když se nakonec jeho pobavení vytratilo, řekl jí nepopiratelnou pravdu. „Mé srdce žádné jiné ženě nikdy patřit nebude.“ A jakmile v jejím pohledu spatřil první náznak trápení, přitiskl jí prst ke rtům. „Počkám, až si mě znovu najdeš, tak ať ti to netrvá moc dlouho.“
Ale v tomto okamžiku se ocitl blízko tomu, aby svůj slib Ingrede porušil.
„Zrazuju jí?“
„Řekl bych,“ pronesl Raphael a jeho křídla se ve slunečním svitu zlatě zatřpytila, „že tvoje Ingrede byla žena s velice štědrým srdcem.“
Ano, souhlasil Dmitri, to byla. Ingrede se nikdy nechovala otevřeně majetnicky – kromě Tatiany, která se na něho ale skutečně dívala s výzvou v očích, která by neměla být soustředěna na ženatého muže. Ta vzpomínka ho přiměla se pousmát. „Taky byla pěkně žárlivá.“
Raphael se rozesmál. „Když mě viděla poprvé a myslela si, že jsem měl v úmyslu tě svést, věnovala mi ten nejzuřivější pohled.“
A pak, vzpomínal Dmitri, když si uvědomila, že anděl nebyl ničím jiným, než jeho přítelem, pozvala Raphaela, aby s nimi povečeřel. Jeho Ingrede byla něžným stvořením, ale když všichni tři stáli na čerstvě osetém poli, mluvila s nesmrtelným andělem bez jakéhokoli náznaku strachu a tenhle nesmrtelný pak skončil u jejich lidského stolu. „Neřekl bych, že jsme se ještě někdy nasmáli tak, jak jsme se nasmáli toho večera.“
„Je to vzpomínka, kterou si hýčkám,“ pronesl Raphael. „Na ten večer jsem nikdy nezapomněl a v mé paměti nikdy nevybledl.“
To pomohlo, pomyslel si Dmitri. Pomohlo mu vědomí, že si jí pamatoval ještě někdo jiný, než on sám. Že někdo další znal jejich děti. Misha s Caterinou měli velice pomíjivé životy, ale i přesto se dokázaly vpálit do samotné Dmitriho duše. A teď se tam začínalo usazovat i další jméno. Jméno lovkyně, které v něm probouzela dávné vzpomínky a jejíž smích začínal z jeho mysli vytlačovat ten Ingredin. Promiň mi to, Ingrede.
„Kallistos,“ řekl Raphael po dlouhé chvíli ticha, zatímco sledoval anděly, kteří prolétávali nad řekou a chystali se na přistání na střeše Věže.
Dmitri oprostil svou mysl od jediných dvou žen – jedné sladce něžné a domácky založené, druhé, která sice byla lovkyní, ale měla stejně něžné ruce – které se během téměř tisíce let jeho existence zmocnily jeho srdce. „Zalarmoval jsem naprosto každého našeho člověka v celém regionu.“
Dmitri věděl, že Kallistos byl blízko – jeho dobíravé chování bylo příliš osobní. A přinejmenším na Times Square se musel zdržovat v blízkém okolí, aby mohl být svědky Dmitriovy reakce. „Je starej a inteligentní.“
Nicméně, Isisin bývalý milenec mu nedělal takové starosti, jako ten mladý anděl, kterého Kallistos unesl.
„Dokáže ten chlapec přežít všechno to, čemu ho Kallistos podrobil?“
Výraz Raphaelovy tváře byl chmurný a pod pokožkou se mu ostře rýsovaly lícní kosti. „Je mladý a stále hodně zranitelný. Nikdo z nás nemůže vědět, jak moc mu Kallistos ublížil.“
Nechal si svou lovkyni sledovat?
Samozřejmě. Pokud byl Kallistos skutečně tak nepříčetný, že by se chtěl pokusit o pomstu, kterou mu vyhrožoval, tak by se Honor stala jeho terčem – protože Honor byla smrtelná a bylo by snadné ji zranit a zabít. Stejně tak, jako byla smrtelná Ingrede.

„Tentokrát se to nestane,“ pronesl nahlas a jeho slova byla přísahou. 

17 komentářů:

  1. Perfektní ! ! !Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad celé kapitoly ;) Dráža

    OdpovědětVymazat
  3. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolu. Skvělé jako vždy. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Skvělé, díky za překlad. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat