44
Mahiya posedávala na střeše domu v
Andělské Enklávě, který patřil Archandělovi Raphaelovi a jeho družce. Zdálo se
jí jen těžko uvěřitelné, že to byl teprve týden, co opustila palác své matky.
Město ze zářivé oceli a lesknoucího
skla, které viděla za řekou, ji fascinovalo skoro stejně, jako žena anděl
s téměř bílými vlasy, která zrovna přilétala.
Elena přistála těsně vedle ní a Mahiya
se nad její otevřenou radostí z letu musela pousmát. „To bylo zcela určitě
za deset bodů,“ pronesla. Tuhle hru spolu už během minulého týdne hrály.
„Jsi milá, ale musela jsem trochu
balancovat.“
„Tak tedy devět celých tři bodů.“
„To beru, i když mi pořád nadržuješ.“
Elena si složila svá úchvatná křídla barvy půlnoci a úsvitu a posadila se vedle
ní. „Čekáš na Jasona?“
„Je uvnitř s Raphaelem.“
Mahiya vyrostla na dvoře archanděla, a
proto jí přítomnost tak mocné bytosti neovlivňovala tolik, jako by mohla
jiného, stejně mladého anděla, ale přesto nikdy nezapomínala, že to byla zcela
odlišná stvoření, se kterými se muselo jednat opatrně. „Přišla jsem obdivovat
vaše vytížené a zářivé město a poslouchat zpěv řeky.“
Řeka protékala hned za útesem a Mahiya
dokonce viděla dvě plavidla, která zrovna plula kolem.
Elena zvedla koleno a zahákla si za
něj ruku. „Zůstaneš tady?“
Mahiya tuhle možnost dlouze zvažovala,
ale nakonec ji vyloučila – New York byl uchvacující a překrásný, ale měl ostré
hrany, které působily příliš nemilosrdně. „Myslím, že sem budu ráda jezdit na
návštěvy.“ A ochutnávat jeho nádheru po malých douškách. „Ale není to místo,
kam bych zapadla.“
Elena přikývla. „Moje město není pro
každýho, ale já ho zbožňuju.“ Sundala si malou kuši, kterou měla připnutou
k levému stehnu a odložila ji vedle sebe na střechu.
„Byla jsi na lovu?“ Mahiyu stále
překvapovalo, že družka archanděla něco takového dělala. A také ji
překvapovalo, jak se Raphael na Elenu díval a jak se Elena dívala na svého
archanděla. Navzdory všemu, co o nich zaslechla, by tak spalující hlubinu
spojení nikdy nečekala.
„Ne, vedla jsem trénink
v Akademii Spolku. Byla jsem na řadě.“ Elena natočila tvář proti mírnému
větříku, který kolem nich pofukoval a dalších deset minut spolu jen mlčky
seděly. Pak se k ní Elena natočila a tiše promluvila, „dáš na Jasona
pozor, že jo?“
Mahiya byla její otázkou zaskočená,
ale přesto odpověděla, „Jason není mužem, který by potřeboval ochraňovat.“
„A přesto,“ zareagovala Elena a
zaměřila na ní svůj stříbrno-šedý pronikavý pohled, „si myslim, že tě
potřebuje.“
Ano. Otázkou zůstávalo, zda jí Jason
dovolí, aby mu dala to, co potřeboval, nebo zda vycouvá pryč, jako divoké
stvoření noci, kterým byl. Nebylo to pro něho to nejvýstižnější přirovnání,
protože Jason měl vybrané chování a způsoby jakéhokoli muže, který vyrostl
přímo na dvoře archanděla. A přesto nebyl jedním z nich. Jedna jeho část stále
zůstávala tím malým chlapcem, který zůstal opuštěný na ostrově uprostřed
oceánu. „Chovám k němu tak hluboké city,“ zašeptala, „že mě to až děsí.“
„To je dobře,“ řekla Elena a šťouchla
do ní ramenem. „Jinak bys nikdy nezapadla do našeho klubu.“
Mahiya na ni zamrkala. „Jakého klubu?“
„Do klubu pro ty z nás, který
jsou dost šílený, aby se zamilovaly do seriózně nebezpečnejch chlapů, před kterejma
by citlivější a rozumnější ženský s křikem utekly.“ Elena se na ní
zakřenila. „Naučim tě naše tajný podání ruky.“
Mahiya se rozesmála a byl to upřímný
smích, sdílený s přítelem. Elena byla družkou archanděla a měla přístup
k moci a síle nad možnosti ostatních. Neměla potřebu se s ní
přátelit, a přesto Mahiya věděla, proč to udělala. Důvodem nebyla jen její
vrozená vlídnost, díky které se tu od začátku cítila vítaná, ale i to, že Jason
byl „jedním z nich.“
Mahiye rozhodně nevadilo být
adoptovaná do takovéhle rodiny. Našla tu radost, loajalitu a nejlepší ze všeho
bylo to, že se jí nikdo nepokoušel využít jako pěšáka pro své politické hry.
Oh, nepochybovala o Raphaelových instinktech, ale také věděla, že zmíněný
archanděl s ní bude jednat s respektem, který jí náležel jako milence
jednoho z členů jeho Sedmy.
Až na to, že si označením milenka už
nebyla jistá – nevěděla, jestli Jason jednoduše nečekal, že se osamostatní.
Nechoď, Jasone. To byla slova, která by mu nikdy neřekla – okovy, kterýma by ho
nikdy nespoutala. Ale myšlenka na to, že by už nikdy nepocítila drsný žár jeho
doteku a nespatřila divoký, černý plamen v jeho temně hnědých očích, ji
drásala na kusy.
Raphael vyšel ze své pracovny s Jasonem
po boku a oba zamířili k útesu nad řekou.
Ahoj,
Archanděli.
Pousmál se. Zdravím tě, hbeebti. Podíval se přes rameno a spatřil svou družku,
jak sedí s princeznou, kterou s sebou Jason přivedl domů, na střeše
jejich domu. Obě ženy k sobě byly otočené čelem, a zatímco Eleniny vlasy
působily jako bílé plameny, Mahiya měla svůj ebenově vlnitý vodopád svázaný do
pevného uzlu na temeni hlavy.
Kdyby měl hádat, jaké ženě se nakonec
podaří dostat se za Jasonovy štíty, rozhodně by netipoval tuhle elegantní
princeznu z Nehy země. Její zdvořilá elegance a bezchybné chování, působili
jako poklidný povrch vodní hladiny bez hloubky. A přesto… Jason byl jeho šéfem
špionáže, který dokázal velmi schopně proklouznout skrz obranné štíty druhých. Co si myslíš o Jasonově princezně?
Zeptal se své družky.
Že
má vůli z oceli, a že Jasona miluje celým svým srdcem – a že se toho
v ní skrývá daleko víc, než ty nebo já budem schopni zahlídnout, dodala po chvíli,
kdy už svou pozornost vrátil zpět k Jasonovi. Ale na tom neni nic divnýho archanděli. Všechny střípky mýho já znáš
taky jen ty.
Stejně tak, jako jen Elena znala jeho,
napadlo ho, když se s Jasonem zastavili na útesu nad řekou Hudson. Přesně
na tomto místě vedl se svým šéfem špionáže už tolik rozhovorů – Jason byl
raději na volném prostranství, než uvnitř čtyř zdí. „Princezna,“ pronesl, „tu
najde útočiště tak dlouho, jak bude potřebovat.“
„Děkuji, Pane, ale myslím, že může
bezpečně žít kdekoli ve světě, kde bude chtít.“ Jason si přerovnal křídla.
„Bude muset být opatrná, ale věřím, že přes své výhrůžky je Neha příliš hrdá,
než aby porušila své slovo. A co se týče Mahiyiny matky… tímhle vztahem se bude
muset naučit navigovat sama.“
Raphael s Jasonem ohledně Nehy
souhlasil. Tahle žena archanděl nebyla tak vrtošivá jako Michaela – čestného
chování si považovala a tím pádem i svého vlastního. „Má princezna kam jít?“
„Ano, má.“
Raphael si nechal ovívat tvář okolním
vánkem, projel si prsty skrz vlasy a čekal. Věděl, že mu chtěl Jason říct ještě
něco dalšího.
„Pane.“ Jasonův pohled stále směřoval
k Manhattanu a jeho hlas byl zcela klidný. „Propouštím tě z tvého
slibu.“
Raphael už žil celé jedno a půl
milénia a některé jeho vzpomínky byly zřetelnější, než jiné. Ale každičký den,
kdy mu jeden z jeho Sedmy přísahal svou loajalitu, byl v jeho paměti
křišťálově jasný – Jason byl tenkrát velmi mladý, a přesto z něho Raphael
pociťoval moc a sílu, která k němu promlouvala. Už tenkrát věděl, že se
z toho chlapce jednou stane zocelený muž. Ale také věděl, že ta ocel měla
jednu fatální vadu.
„Za svou loajalitu si od tebe žádám
slib.“ To byla slova, která mu Jason tenkrát řekl. Jeho pleť byla hladká a
postrádala své osobité tetování, které se začalo objevovat až v dalším desetiletí.
„Nebyl jsem… zformován zcela správně. Jedna moje část je nenapravitelně
poničená a jednoho dne by mě mohla přemoci. Žádám tě – až se tak stane – abys
mě raději popravil, než abys mě nechal této korozi podlehnout.“
Raphael se Jasona na jeho minulost
nikdy neptal, ale dokázal si poskládat jednotlivé dílky skládačky dohromady a
pochopil, že jeho šéf špionáže přežil dětství, které by mnohé poznamenalo
natolik, že by už nedokázali normálně žít. Pochopil, že Jason si sebou nesl
jizvy, které se už možná nikdy nezahojí. Jizvy… a zranění na duši. A tak mu to
slíbil a zároveň doufal, že svůj slib nebude muset nikdy dodržet.
Jeho tvář políbil chladný vánek a
s Jasonovými slovy se mu z ramen zvedla obrovská tíha. „Jsem za to rád,
Jasone.“
Jason se stále díval přes řeku a
v momentě, kdy si Raphael myslel, že řekne ještě něco dalšího, jen
nepatrně zavrtěl hlavou, ale i nadále mlčel.
Raphael nevěděl, jestli Jason nakonec
nalezl svůj klid a mír, nebo zda byl tento mír jen třpytícím se objektem na
vzdáleném horizontu, ale doufal, že černě okřídlený anděl už znovu nikdy nebude
mít potřebu takového slibu. Protože dokonce i archanděl mohl truchlit.
Mahiya byla uvnitř Elenina skleníku a
obdivovala bujné žluté květy rostliny s širokými listy jasně zelené barvy.
V tom se za ní otevřely dveře. Nepotřebovala se otočit, aby věděla, kdo
zrovna vstoupil dovnitř – zdálo se, že celé její tělo si v jeho
přítomnosti oddychlo úlevou. Její touha po jeho přítomnosti pulsovala celým
jejím srdcem. Ale její šéf špionáže se jí naposledy dotkl před bitvou s Nehou.
„Myslím, že tohle je ze všeho, co jsem v téhle zemi zatím viděla, mé
nejoblíbenější místo.“ Všechno tu pučelo životem a nebyly tu žádné skryté
úmysly, ani politikaření.
„Pokud si to přeješ, tak takovou
zahradu můžeš mít.“
Mahiya se rozesmála. „Ano, to můžu.“
Byla to úchvatná představa a hned jak najde místo, které bude moci nazývat svým
domovem, tak se dá do její realizace. Platí
stále tvá nabídka na půjčku? Přestože se choval fyzicky odtažitě,
neztratila Mahiya veškerou naději, protože ode dne, kdy jí dovolil vstoupit za
své štíty, jí ani jednou od své mysli neodřízl pryč.
Samozřejmě,
že ano.
„Vlastním dům, který by ti mohl vyhovovat, než se rozhodneš jinak,“ přidal
vzápětí nahlas.
Mahiya se otočila a opřela se o
lavici, na které stál květináč se žlutě kvetoucí rostlinou, která čekala na
přesazení do většího truhlíku, který ležel hned vedle. Jason stále postával
mezi dveřmi, kterými vstoupil a na křídlech mu spočinul pnoucí výhonek
rostliny, která visela v závěsném truhlíku. Na takovémhle místě by měl
působit příliš tvrdě, příliš temně, ale nějakým záhadným způsobem sem přesto
zapadal.
Mohla za to jeho divokost, napadlo ji.
Jason byl uvnitř stejně divoký jako zdejší rostliny, které byly jen dočasně
zkrocené, aby mohly růst ve skleníku – kdyby byly zanechány svému vlastnímu
osudu, tak by se množily a rostly, dokud by celý skleník zcela nepohltily.
Jason byl také zkrocený jen, když to sám chtěl. Jen když držel svou vnitřní
bouři na uzdě.
„Je ten dům opuštěný?“ zeptala se
muže, který pro ni byl podmanivou neznámou, a který se k ní zavázal krevní
přísahou. Ne… počkat. „Jasone, kdo vypovídá krevní přísahu?“ Svůj úkol plnil
pro Nehu, ale přísaha byla svázaná s krví Mahiyi.
Jason po její otázce znehybněl
způsobem, že by téměř uvěřila, že zkameněl. „Strana, které se krevní přísaha
skládá.“
„Oh, to jsem nevěděla. Pak tě tedy
propouštím.“ Nechtěla, aby s ní byl svázaný poutem, ke kterému byl
přinucen. „Je to všechno, co musím udělat, nebo říct?“
„Ano, je.“ Jeho nehybnost polevila.
„Na pozemku žijí jen ti, co se o dům starají,“ odpověděl na její dřívější
otázku. „Důvěryhodní upíři, které mi doporučil Dmitri – budou rádi, až zjistí,
že v domě bude zase někdo bydlet. Obývají
oddělenou budovu, která je jen pár vteřin chůze od hlavního domu.“
„A je to blízko?“ Zářící město, které
se rozkládalo za řekou, sice nebylo pro ni, ale nechtěla od něho být tak daleko,
aby nemohla udržovat svá nově vznikající přátelství – s Elenou a
s upírkou jménem Miri, která pracovala pro Věž, ale která byla několikrát
v průběhu týdne v archandělově domě v Andělské Enklávě. Pro ženu,
které nebylo nikdy dovoleno mít přátele, to byl velmi vážený dar.
„Tři hodiny letu průměrnou rychlostí,
devadesát minut, když si pospíšíš,“ odpověděl. „Je to velký pozemek. Dost velký
na to, aby tě tam nikdo nepřekvapil, aniž by nenarazil na bezpečností systémy a
zároveň není tak izolovaný, abys tam musela být sama, kdybys nechtěla.“
Znělo to nádherně a Mahiya od
nejlepšího šéfa špionáže celého Kádru nic jiného ani nečekala. Tenhle muž znal
lidi lépe, než se znali oni sami. Ale znal Jason sám sebe? Mahiya se pousmála,
popošla k němu blíž a položila si dlaně na jeho hrudník. Na tomhle novém
místě si nebyla jistá sama sebou ani jím, ale přesto se ho nehodlala vzdát.
Bez zaváhání ji objal pažemi a položil
jí ruku na bedra. „Chtěla bys ten dům vidět?“
„Ano, chtěla.“ Ocitnout se znovu
v jeho blízkosti bylo neuvěřitelně příjemné. „Můj dluh vůči tobě
neuvěřitelně narůstá.“
„Tohle není žádný dluh, Mahiyo.“ Začal
jí na zádech kreslit dlaní kroužky. „Mezi námi dvěma ne.“
Rozbušilo se jí srdce. Chtěla se jeho
slov chytit a přinutit ho, aby jí je objasnil, ale s tímhle mužem by
vyžadování odpovědí nikdy nefungovalo. „Ne,“ odpověděla, „musíš mi dovolit,
abych se ti nějak odvděčila.“ O kousek se od něho odtáhla a střetla se
s jeho pohledem. „Tak dlouho, jak si to budeš přát, bude můj domov i tvým
domovem.“
Přestože se mu zajiskřilo
v očích, jeho jedinou odpovědí bylo tiché přikývnutí. Nestydatost, která
se jí rozlila žilami, pramenila ze stejně tvrdohlavé odhodlanosti, díky které
přežila staletí svého kontrolovaného života. „A vzhledem k tomu, že na
splacení svého dluhu nebudu mít prostředky ještě mnoho let, tak bych možná
mohla tvoji štědrost odměňovat nějakými smyslnými službami.“
Jasonovu tvář zastínila temnota a jeho
paže okamžitě sklouzly pryč. „Nic takového bych od tebe nikdy nežádal.“
Mahiya se rozesmála a vzala jeho tvář
do dlaní. „Jasone, jen tě škádlím.“ Jejich polibky nikdy neiniciovala, ale teď
se cítila povzbuzená tím, že jí její doteky oplácel, a proto to udělala.
Ochutnávala jeho pevné, překrásné rty, dokud ji znovu neobjal. „Jakékoli
smyslné doteky, které s tebou sdílím, jsou z mé svobodné vůle a
vždycky budou.“
Jednou rukou si ji k sobě
přitiskl pevněji, tou druhou jí natočil hlavu tak, jak preferoval a pak nad
jejich polibkem převzal kontrolu. Dotýkal se jazykem toho jejího způsobem, že
z toho téměř roztávala. Černé plameny, které byly manifestací jeho moci a
síly, byly jeho temnou a překrásnou součástí.
Neměla
bys mě takhle škádlit, Mahiyo.
Někdo
musí.
Byl hříšně dokonalý a Mahiye bušilo srdce jako o závod. Snažila se k němu
dostat ještě blíž a zeptat se na otázku, na kterou se styděla zeptat nahlas. Je ten dům natolik izolovaný, abychom spolu
mohli tančit v oblacích?
Jasonovou mocnou figurou projelo nepatrné
zachvění. Ne. Ale znám místo, kde bychom
mohli.
Dobře. Protože
Mahiya si se svým šéfem špionáže chtěla zatančit smyslně erotický tanec
andělských milenců, který byl součástí námluv a zároveň testem síly a
schopností. A pokud byl proveden správně, tak s sebou nesl obrovskou dávku
rozkoše. Nikdy dříve nikomu nevěřila natolik, aby se s ním tímhle způsobem
sdílela. Už se nemůžu dočkat, Jasone.
Jason ukončil jejich polibek a jeho
tváře barvil náznak červeně. „Otevřel jsem na tvé jméno několik účtů a převedl
tam prostředky, díky kterým by ses měla zvládnout postavit na nohy.“
V jeho hlase nebyl ani náznak
něžnosti… ale stále ji k sobě tiskl a jeho křídla kolem ní vytvořila
ochranný kokón, takže neviděla nic jiného, než svěží čerň. „Půjčka bude splatná
ve chvíli, kdy si budeš myslet, že jsi schopná ji splatit a je bezúročná.“
„Jasone!“ Mahiya se rozesmála a zaťala
mu ruce na hrudi do pěstí. „To je ta nejnevýhodnější půjčka, o jaké jsem kdy
slyšela – ať se na to podívám z jakéhokoli úhlu, tak na tom proděláš.“
Výraz Jasonovy tváře zůstával vážný.
„Ne, neprodělám. Protože tak dlouho, jak mi budeš dlužit, tak dlouho budu mít
domov.“
Tentokrát znehybněla Mahiya. Čas kolem
ní se zastavil a ustal snad i její srdeční tep. „V tom případě,“ zašeptala
hlasem přetékajícím láskou, kterou k tomuto muži cítila, „je to půjčka,
kterou ti nikdy nesplatím.“
Předtím, než promluvil – předtím, než
pochopila hloubku jeho touhy – by trvala na splacení celého svého dluhu do
posledního centu. Považovala by to za důkaz své nově nabyté nezávislosti. Ale
teď pochopila, že to nebylo o penězích, nebo o kontrole nad jejím životem.
Jason měl celá staletí na to, aby shromažďoval majetek, který pro něho
neznamenal nic víc, než praktičnost, kterou představoval. Ale domov? Domov
neměl od doby, kdy pohřbil svou matku. A neměla ho ani ona, protože
Archandělská pevnost, pro ni nebyla bezpečným místem.
V ten moment se Mahiya rozhodla,
že se chopí příležitosti, kterou jí tu nabízel a také pochopila proč jí to
nabízel - Jason potřeboval hmatatelné spojení, které mezi nimi jeho půjčka
vytvořila.
Jednoho dne, pomyslela si, už Jason žádné
spojení potřebovat nebude a přijme skutečnost, že v jejich domově bude
vždycky vítaný. Toho dne se spolu budou smát jejímu stále nesplacenému dluhu a
možná, bude moci svého černě okřídleného anděla i škádlit tím, že dovolil sotva
opeřené princezně, aby z něho vymámila takhle příšernou dohodu.
A do té doby ho bude jednoduše
milovat. „Pojďme domů.“
Moc děkuju za krásný překlad
OdpovědětVymazatSkvělé, diky moc za další krásnou kapitolu
OdpovědětVymazatJupííííí, další kapitolka ! ! ! Jsi prostě super ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatZdravím vás... nedávno jsem objevila tyto stránky, když jsem hledala zřejmě naši oblíbenou autorku. Chtěla jsem se zeptat, zda nevíte, jestli jsou někde ke stažení v angličtině pokračování této série a série psy/changeling... za jakékoliv tipy budu vděčná, info klidně do mailu (hakova7@gmail.com)
OdpovědětVymazatDíky moc
Jů ... to skoro vypadá jako konec ...! :-O
OdpovědětVymazatMoc ti děkuji za skvělý překlad!!☺
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatmoc díky za další pokračování, míša
OdpovědětVymazatOpět děkuji za další kapitolu. Dráža
OdpovědětVymazatDakujem, krasna kapitola:-)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDíky moc za překlad :) Iva
OdpovědětVymazatMoc děkuji za nový překlad.
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad ďalšej kapitoly... :-);-)
OdpovědětVymazatUff... už sa blíži koniec ďalšej časti... Nelly, bude aj ďalšia časť? Prosím, prosím... :-D :-D