"Same."
Byl to pouhý šepot, protože v tu chvíli už byla v pohybu. Daleko
více ji zajímala jeho jemná vůně, než pach, který ji sem
zavedl. Chodba končila dveřmi, na kterých byla složitě vyřezávaná
deska, vyleštěná do temné záře jantaru.
Než
se stihla zastavit, už se o ně opírala dlaněmi. "Je
vevnitř."
"Ne,
není." Michaelin hlas proťal vzduch. Z ničeho nic stála po
jejich levici a její tvář i tělo bylo opět dokonalé jako dřív.
Byl to důkaz její archandělské síly. "Rozhodně si hodlám
užít, až tě budu trestat za to, že si bezdůvodně zneuctila můj
dům."
"Žádný
trest nebude," odpověděl jí Raphael. "Spadá pod mojí
ochranu."
Michaela
se usmála a její úsměv byl sice nenápadný, ale spokojený a
zlomyslný. "Ona tě ale za svého pána nepřijala. Nemůžeš
se chovat jako její štít."
Eleně
bylo jasné, že se Michaela skutečně, skutečně těšila, až jí
přinutí křičet. V tuto chvíli jí na tom ale nezáleželo.
"Otevři ty dveře."
Michaela
slabě mávla na Rikera. "Udělej, co ta lovkyně říká."
Riker
zamířil ke dveřím, aby vyhověl přání své Paní a Elena
poodstoupila, aby se vyhnula jejich případnému vzájemnému
kontaktu. Dveře se otevřely a odhalily mísnost zahalenou do stínů,
jediné světlo tvořily měsíční paprsky odrážející se od
sněhu. Na to, aby našla svůj cíl, Elena světlo nepotřebovala.
Vešla dovnitř a neomylně zamířila k něčemu, co se ukázalo být
velkou truhlou. V ten moment Riker rozsvítil nástěnná světla,
která vydávala tlumenou medovou záři.
"Může
andělský dítě přežít bez vzduchu?" zašeptala Elena
zoufale, když se snažila otevřít víko truhly.
"Po
určitou dobu," odpověděl Raphael chladně a pomohl jí s
víkem truhly, zatímco je Illium střežil. Poprvé ve svém životě
Elena doufala, že se zmýlila, že Sam v té truhle nebude. Kádr si
ji ale najal, protože byla nejlepší – ona nechybovala.
"Pane
Bože!" Instinktivně okamžitě sáhla dovnitř, ale centimetry
od malého, zkrouceného tělíčka zaváhala. "Ublížim mu."
Samovo tělo bylo zakrvácené a celé polámané.
"Musíme
ho odnést k našim léčitelům."
Elena
přikývla a zvedla pokroucené tělo do náruče. Samova křídla
byla rozmačkaná a jemné kůstky byly pravděpodobně polámané.
Převážné množství krve bylo ze zranění, které měl na hlavě
a z řezné rány na hrudníku. Hrudníku, který se nehýbal. Bože,
prosím tě. "Je na živu?"
Raphaelova
tvář byla jako z kamene, dotkl se chlapcova spánku a teprve tehdy
si Elena všimla sekhemu vypaléného do jeho jemné pokožky.
"Ano,
žije."
Jako
hurikán se v ní rozpoutala zuřivost, držela Sama tak blízko, jak
se jen odvážila a prošla kolem Michaely ven z místnosti. Žena
archanděl ze Sama nespustila pohled a ve tváři měla tak otřesený
výraz, že se Eleně sevřelo hrdlo a nohy jí přirostly do
podlahy.
"Je
naživu?" zeptala se Michaela, jako kdyby neslyšela jediné
slovo, které do té doby zaznělo.
"Ano,"
odpověděl jí Raphael. "Žije."
"Nemohu
ho uzdravit," pronesla Michaela a podívala se na své ruce,
jako kdyby patřily cizinci.
"Raphaeli,
já ho nemohu uzdravit."
Raphael
k ní popošel a položil jí ruku na rameno. "Bude v pořádku,
Michaelo, ale musíme ho odnést hned."
Elena
už i s Illiem stála u dveří vedoucích do chodby a čekala na
Raphaela, aby mu předala své vzácné břímě. "Ty seš
rychlejší. Leť."
Raphael
se bez dalších slov vznesl. Elena ho chtěla následovat, ale v tom
zaslechla Michaelu, "Já tohle neudělala." Zněla opravdu
zlomeně.
Otřeseně
se ohlédla za sebe a spatřila Rikera, klečícího vedle své Paní,
která se sesunula k zemi a jejíž nádherná křídla se po ní
válela. "Já tohle neudělala," zopakovala. Riker jí
odhrnul vlasy z tváře a v očích se mu zračila jasná a
oslepující oddanost. "Tys tohle neudělala," řekl jí,
jako by ji ujišťoval. "Ty bys nemohla."
"Eleno,"
-o její ucho se otřely Illiovy rty- "musíme jít."
Otočila
se zpět k východu, následovala ho a dokud se neocitli venku, na
studeném vzduchu, nepromluvila. "Měla jsem jí přečtenou,"
zašeptala potichu, byla si vědoma velkého počtu upírů, kteří
momentálně obklopovali Michaelin dům. "Byla to Královna
Mrcha a tim to končilo."
"Z
velké části je přesně taková."
"Ale
to co jsme dneska viděli... odkud se tohle vzalo?"
Cítila,
že Illium zaváhal. Když nakonec promluvil, jeho slova byla
šeptaná. "Andělé nemívají mnoho dětí. A když o ně
přijdeme, je to naše největší bolest."
Michaela
přišla o dítě. Tato vědomost s ní zamávala a překroutila její
pohled na Michaelu do úplně jiného a nečekaného směru. "Potom
tenhle hajzl nechtěl ublížit přímo Samovi." A to bylo snad
ještě horší. "Chtěl ublížit Michaele."
"Nebo,"
řekl Illium, "mířil ještě daleko výš. Titus a Charisemnon
už válčí kvůli děvčeti, o kterém Charisemnon přísahá, že
ji neunesl a Titus zase přísahá, že ano. Tento anděl s tím mohl
mít také něco dočinění, nebo se mohl třeba jen inspirovat. Ale
pravdou je, že oni dva jsou zavřeni ve svém vlastním světě a
nevěnují pozornost ničemu jinému."
Kousky
skládačky zapadly na svá místa. "Nepodařilo se mu poštvat
proti sobě Elijaha s Raphaelem, ale kdyby si mě nezastavil, kdyby
se Rikerovi podařilo se mě dotknout-"
"Rapahel
by šel po krvi."
"Sam
byl návnadou?" Eleně se zvedl žaludek.
"Kdyby
ta léčka byla úspěšná, další dva archandělé by byli z
rovnice pryč."
A
Kádr by byl oslaben - vzniklo by místo pro přesilu, ze které by
psychopat vyšel jako archanděl. "Potřebuju zkontrolovat
okolí." Řekla a přinutila se nemyslet na odpornou povahu toho
útoku. Ignorovat nervy drásající pohled na Samovu krev, která jí
ulpěla na rukou i na oblečení.
"Je
tu šance, že ten upír odešel po svejch."
Illium
tasil svůj meč. "Jdi."
Michaelini
upíři byli cítit po spoustě věcech – hřebíček s eukalyptem,
vinná réva s badyánem. Základní vůně byly v rozsahu od
sandalového dřeva až po nejtemnější pohlazení višní. Nikde
ale necítila ani náznak citrusů nebo pomeranče ponořeného do
čokolády. "Nic," řekla o více, než třicet minut
později, když zkontrolovala téměř třiceti-metrový radius kolem
domu, přičemž si celou dobu uvědomovala jejich tiché obecenstvo.
Několik
upírů se přesunulo do popředí a když ji sledovali, zářily jim
oči. Jeden z nich se dokonce usmíval. Byla více, než šťastná,
že byla po zuby ozbrojená.
"Chceš
to ještě obletět?"
"Jo."
Elena si ale nedělala naděje, uplynulo už příliš mnoho času.
Illium
s ní několikrát obletěl celé pozemky, ale nakonec stejně musela
zavrtět hlavou. "Nic."
Dokud
hladce nepřistáli před nízkou bílou budovou, která harmonicky
splývala s bílým popraškem sněhu, ani jeden z nich nepromluvil.
"To
je nemocnice?"
Illium
lehce přikývl. "Tohle je Medika."
Elena
zamířila dovnitř... a téměř přepadla do prázdna přes skalní
římsu. Ve chvíli, kdy začala couvat, ji Illium zachytil. "Sakra,"
zamumlala a srdce jí bilo jako o závod. "Už si to musim
zapamatovat!"
"Po
nějaké době se to stane tvou druhou přirozeností."
Elena
si promnula obličej a zadívala se dolů. Její pohled vyplnila
křídla stovek různých odstínů a tisíců odlišných vzorů. A
přesto nezahlédla dno jeskynního prostoru – což znamenalo, že
budova měla více, než tři poschodí pod zemí. "Tohle je
čekárna?"
"Jsou
tu kvůli Samovi," odpověděl jí Illium a něžně ji teplými
pažemi – svalnatými a nyní už známými pažemi – chytil
kolem pasu.
"Pojď,
odnesu tě za ním."
Ďakujem za preklad.Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatĎakuje za preklad
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad. :) -Peťa
OdpovědětVymazatMoc děkuji. Už se nemůžu dočkat další kapitoly. Veronika
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.Džejn
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat