Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 9. kapitola

Raphael sledoval Elenu, která zrovna vešla do místnosti - měla odřenou ruku a kulhala. Napadlo ho, zda přeci jen bude muset vůdce své Sedmy zabít.
"Jednou ho zabiju," řekla a plácla s sebou do sedačky v jejich obývacím pokoji. "A mam v plánu užít si každou minutu."

Zhodnotil krvežíznivý výraz její tváře a rozhodl se, že jí Dmitriho přenechá. "Mám se na ten kotník podívat?"
"Zdá se, že se to uzdravuje celkem rychle samo." Tázavě se na něho zadívala. "Moje regenerační schopnosti se taky zlepšily?"



"Do určité míry ano. Odřeniny a škrábance se ti zahojí během dne, ale vzhledem k tvé nedávné přeměně by se zlomeniny stále hojily týdny."
"Lepší než měsíce." Elena si přejela zraněnou rukou po obličeji. "Měla jsem za to, že budeš mít spousty práce s archandělskejma záležitostma."

Při pohledu na Elenu - zdrchanou a zraněnou - by někteří spatřili zranitelnost a slabinu. Raphael viděl sílu, odhodlání a vůli, kterou nemohl nikdo rozdrtit.
"Mluvil jsem s Noelem."
"Co řikal?"
Když s ním Raphael skončil, výraz upírovy tváře byl ponurý.
"Nemáme žádnou solidní stopu, kterou bychom mohli sledovat." Odhadla Elena.
"Ne. Byl přepaden ve chvíli, kdy byl sám v odlehlé části Elijahova území Útočiště." Doprava byla ve městě povolena do té míry, dokud byla zachována určitá míra slušnosti. "Nechal jsem to Jasona prověřit, ale nebyl schopen nalézt jediného svědka."
"Byl na místě, kde Noela přepadli?"
"Bylo vystaveno povětrnostním vlivům. Jakákoli známka, která by po nich zůstala, byla dávno pryč." Což vypovídalo o velmi pečlivém plánování. "A Noel byl natolik těžce raněn, že se nedalo říct, zda ti, co ho přepadli, na jeho těle zanechali stopy své vlastní krve, nebo potu."

Elena zavrtěla hlavou. "Nemyslim si, že by něco takovýho udělali - kdyby jo, zachytila bych jejich pach, když jsme ho našli. Ale celá oblast byla naprosto čistá. Co ty stopy na jeho zádech?"
"Nezůstalo po nich tolik detailů - jeho kůže se tou dobou už začala hojit." Raphael si byl jistý, že to bylo záměrné. Nechtěli, aby se zahojily veškeré stopy, jen si chtěli být jistí, že skleněné střepy byly zašlapány dostatečně hluboko, aby způsobily nesnesitelnou bolest, ve chvíli, kdy se Noel probere z bezvědomí.
"Jak je na tom?" Zeptala se potichu.
"Špatně."

Elena si zraněnou rukou sevřela koleno a proti temně zlaté barvě její kůže jí vybledly šlachy. "Věříš tomu, že by toho byl Elijah schopnej?"
"Ne, jde pouze o pokus si se mnou zahrávat." Kdyby se Elijah rozhodl Raphaela zabít, neplýtval by časem malichernými hrami. "Elijah nemá žádnou touhu po dobývání."
Elena se mu zadívala do očí a bylo jasné, že je slepou uličkou, ve které se ocitli otrávená. "Můžu něco udělat?"
"Čím budeš silnější, tím bude složitější ti ublížit."

Výraz Eleniny tváře byl upřený, jako kdyby slyšela něco, čeho si nebyl vědom, že by vyslovil. "Je to pro tebe osobní záležitost, stejně jako pro Illia a všechny ostatní."
"Nedovolím, aby se s mými lidmi zacházelo jako s postradatelnými pěšáky." A hodlal chladnokrevně ukončit život toho, kdo se odvážil jít po Eleně.
"Takhle pracujou lovci. Napadneš jednoho z nás, napadneš nás všechny." Souhlasně přikývla. "Mam pocit, že už někoho podezříváš."
"Nazarach je přes sedm staletí starý a stejně jako u většiny starých, se i pro něho stala bolest potěšením."
Nazarach spadal pod Raphaela a pokud by se ukázalo, že se stal zrádcem, trest, který by ho čekal, by do světa vyslal nepřeslechnutelné varování.

Elena si mezi prsty pohrávala s rukojetí nože, kterého si do teď Raphael nevšiml. "To je moment, kdy zjistíš, že ses dostal na druhou stranu."
Vzhlédla k němu a v očích měla ztrápený výraz. "Když se ti to začne líbit."
"Ty tuhle hranici nikdy nepřekročíš," odpověděl jí a popošel k ní, aby jí pomohl vstát. Možná si nebyl jistý ohledně sebe, ale když přišlo na Elenu, tak o tom nepochyboval.
"Jak to můžeš vědět?" Její obličej byl jako maska, skrývající tisíce nočních můr. "Byla jsem ráda, když Uram zemřel. Byla jsem tak zatraceně šťastná, že je ten parchant mrtvej."
"A užívala sis jeho bolest?" zašeptal jí do ucha. "Smála si se, když krvácel, když se mu pálila kůže? Smála si se, když jsem ukončil jeho život?"

Cítil její reakci - její odmítnutí - dokonce i před tím, než zavrtěla hlavou a pevně ho objala rukama. "Máš ty z toho někdy strach?"
"Ano. Zdá se, že krutost je symptomem věku a síly." Raphaelovy myšlenky se zatoulaly k Lijuan a k oživování mrtvých. K tomu, jak si s nimi hraje, jakoby si dítě hrálo s panenkami.

"Když se podívám do svého srdce, zpět se na mě dívá prázdnota."
"Nenechám tě do ní spadnout." Slíbila mu odhodlaně.
Raphael ji sevřel pevněji, svou nesmrtelnou se srdcem smrtelníka.

O hodinu později, když vešla do třídy, stále kolem sebe cítila Raphaelovy paže.
Když se posadila na volné místo v půlkruhu, upíralo se na ni deset párů zářivých očí. Elena na ně zírala zpět. V tuto chvíli se ocitla nejmladším nesmrtelným nejblíže, jak kdy byla - působili mnohem křehčeji, než by řekla. Jejich křídla byla tak delikátní, že by jim je mohla poškodit holýma rukama.
Nakonec se jí jedno děvčátko, s žluto-hnědými vlasy, svázanými do culíků a s křídly podzimního západu slunce odvážilo zeptat. "Jseš taky dítě?"

Elena se kousla do rtu a zavrtěla se na velkém, tvrdém čalounění - k její neskonalé vděčnosti, tu v rohu bylo jedno normální velikosti - které mělo patrně funkci židle. "Ne," odpověděla a byla překvapena vyplepšením nálady, které po rozhovoru s Raphaelem rozhodně nečekala. "Ale andělem nejsem moc dlouho."

Samozřejmě, když jí Dmitri řekl, že bude docházet na vyučování, aby urychlila získávání nových vědomostí o kultuře andělů - aby se zachránila před svou vlastní nevědomostí - toto opravdu neočekávala.
Od jednoho anděla k druhému se roznesl šepot ukrytý za dlaněmi. Dokud jedna dívka s mandlovým tvarem očí neprohlásila, "Ty si byla smrtelník."
"Jo." Elena se předklonila a opřela se lokty o kolena.
"Tohle by si neměla dělat," zašeptal naléhavě chlapec s černými vlnitými vlasy, který seděl po její levici. "Jestli tě Jessamy uvidí, budeš mít problémy."
"Díky." Elena se narovnala a chlapec vedle ní - vypadal tak na čtyři roky - pochvalně přikývl. "Proč to nesmim dělat?"
"Protože je to špatné pro tvé držení těla."

"Výborně, Same," ozval se zpoza Eleny dospělý hlas. O vteřinu později se kolem ní protáhla žena anděl, mířící do středu půlkruhu. Byla vysoká a neuvěřitelně štíhlá, oblečená do dlouhé, modré róby. Toto, napadlo Elenu, musela být obávaná Jessamy.
"Vidím, že už jste se všichni seznámili s naší nejnovější studentkou," pronesla učitelka.
Sam zvedl ruku.
"Ano, Same?"
"Můžu jí to tady ukázat."
"To je od tebe velmi milé." Jessamyny přísné, hnědé oči se zatřpytily, ale stačilo jedno mrknutí a bylo to pryč. Elena si toho ale stačila všimnout a okamžitě začala mít tuto ženu ráda.
"Nyní," řekla Jessamy, "protože je to Elenin první den, bych si ráda zopakovala látku, kterou jsme spolu již prošli, obzvlásť pak tu, která souvisí s naší fyziologií."
Elena se podívala na Sama. "Tobě nejsou čtyři, že ne?"
"Nejsem žádný mimino," bylo jeho pobouřenou odpovědí, pak byli oba umlčeni svými sousedy.

Poté už Elena poslouchala a učila se od ostatních studentů, kteří jí povídali o názvech a funkcích každého svalu, kosti i jednotlivého peří - od těch, která kontrolovala směr letu, až po ta, která potlačovala zátěž a zvyšovala tah.
Ve chvíli, kdy hodina skončila, měla Elena hlavu plnou informací a velmi dobře si uvědomovala jak moc se toho ještě potřebovala naučit.

"Můžete jít," řekla Jessamy třídě, když vstala. "Eleno, ráda bych si s tebou promluvila."
V Samových velkých, hnědých očích, se zračilo obrovské zklamání. "Mám na tebe počkat?"
"Jasně," odpověděla mu Elena. "V týhle části Útočiště jsem ještě nebyla." Rozkládalo se přímo uprostřed rozlehlého města - a podle Illia to bylo neutrální území.

Sam se na ni zářivě usmál a najednou působil tak nevinně, že o něj Elena dostala strach. "Počkám na tebe na hřišti."
Uklonil hlavu směrem k učitelce a odešel ze dveří. Hnědá křídla s černými špičkami za sebou táhl po zemi.
"Sameone," řekla Jessamy jemně.
"Hups." Následoval další úsměv. "Promiň." A přizvedl křídla ze země.
"Jakmile bude za rohem, zase je potáhne po zemi," Jessamy ukázala na dvě dospělé velikosti polstrovaných sezení, umístěných vedle stolu, plného knih. "Kdo ti řekl, aby ses přidala k této třídě?"
Jakmile vešla do třídy a usadila se na místo, pojala Elena podezření. "Dmitri."
"Aha." V očích učitelky se zablesklo. "Neměla si být s těmi nejmladšími. Měla jsem tě doučovat zvlášť."
"Mohla bych mu hrozit, že ho stáhnu z kůže," zamumlala Elena, "ale tu hodinu jsem si opravdu užila. Vadilo by ti, kdybych sem chodila i dál? Dokážou mě učit samotnou svojí existencí."

"Jsi tu kdykoli vítaná." Jessamyna úzká tvář byla najednou vážná. "Ty se ale budeš muset učit daleko rychleji než oni, pokud máš přežít Zhou Lijuan."

1 komentář: