Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 14. kapitola

Věděla, že má pravdu, potlačila svou neochotu a vykročila k Illiovi. Zjistila, že Naasir se vytratitl do tmy. "Je to mnou, nebo je Naasir krotkej asi tak jako horskej lev?"
"V porovnání s ním, jsou lvi jako mourovatá koťata." Illium ji chytil kolem pasu a Elena mu omotala ruce kolem krku. Svá křídla co nejvíce přitáhla k páteři - bylo tak snadnější jí nést a navíc se tak skryla neuvěřitelně citlivá vnitřní křivka, kde jí křídla vyrůstala ze zad.
"Co tvoje modřiny?"
"Opovaž se mě upustit, protože se bojíš mě chytit pořádně."
"Nenechám tě spadnout." Ozval se jí u ucha intimní šepot, v okamžiku, kdy s ní v náručí Illium vzlétl.
"Slavná poslední slova," zamumlala.
Vítr jí odfoukl vlasy z obličeje a téměř odvál i slova z jejích úst.
"Jsi rozmazlená, Ellie. Jsi zvyklá, že tě nosí archanděl."


Illium podletěl několik dalších andělů a zamířil k elegantnímu seskupení budov, které se tyčily na relativně rovném povrchu. Okolí budov bylo osvětleno delikátně tvarovanými kovovými lucernami, díky nimž vypadali cesty jako melodie tvarů a funkčnosti.
"To pod náma jsou zahrady?" zeptala se. Když se k ní Illium naklonil, aby slyšel její otázku, ucítila na tváři jeho teplý dech.

"Michaela to tu sice navštěvuje jen zřídka, ale její zahrady jsou v Útočišti vyhlášené. Dokáže najít rostliny, které rostou a někdy dokonce kvetou i v zimě."
Kvetou.
Eleninu mysl zahltily obrazy ze skrytých zahrad plných divokého kvítí - krví potřísněné květy, které pokrývaly zem, zohavená těla ležící uprostřed těchto květů a především zapadající slunce, které se odráželo v Illiově meči, když s nelítostnou efektivností odsekl křídla svých protivníků. Napadlo ji, zda tam tito andělé stále byli, zda tam stále leželi zapomenuti ve tmě.

"Michaela je hodně věcí - krutá, zákeřná, sobecká," zamumlal Illium, když hladce přistál na okraji terasy Michaelina domova, "ale nemyslim si, že by Královna Konstantinopole ublížila dítěti."
"Tys neviděl její pohled v tom altánu." Elena odstoupila z Illiova obětí a vůbec ji nepřekvapilo, když se před ní z hlavních dveří objevil Riker. Zachytila jeho vůni - evokující a nečekanou vůni cedru s nádechem ledu - už ve chvíli, kdy přistávali.
"Zdravím, Rikere." Dalo jí práci udržet konverzační tón hlasu - naposledy, když Michaelina oblíbeného stážce viděla, byl přišpendlený ke zdi ulomenou nohou od stolu, která byla zaražená přímo do jeho srdce a ještě před tím na ní venku zkoušel své odporné hry.

Riker na ni zíral svým obvyklým způsobem - studeně, jako jakýkoli jiný plaz. "Jsi na území mé Paní. Tady se na tebe ochrana nevztahuje."
"Hledám Sama," odpověděla mu Elena. "Illium mi řekl, že Michaela by dítěti neublížila, takže doufam, že nám dá povolení prohledat její území - pro případ, že by tudy ten upír procházel."
"Moje Paní nemá zapotřebí tvoje uznání."

Elena si zajela rukou do vlasů a přestože jí krví proudila naléhavá bezmoc, stále se pokoušela udržet svůj tón pod kontrolou. "Koukej," řekla mu, "nejsem tu, abych způsobovala nějaký rozbroje. A pokud tvojí Paní na dětech opravdu záleží, nebude nadšená, když zjistí, žes nás tady zdržoval."
Riker se nepohnul a ani na vteřinu z ní nespustil svůj ještěří pohled.
Elena věděla, že jim utíká čas a už chtěla Illia požádat, jestli by se s ní nemohl proletět po okolí, aby zkusila, zda nezachytí nějaký pach ze vzduchu, když se Riker otočil a otevřel dveře.
"Paní ti dovolí, aby ses prošla po jejím domě."

Elena byla sice překvapená, ale ani na vteřinu nezaváhala a s Illiem za zády následovala Rikera dovnitř. Michaely dům jí vyrazil dech - samotná vstupní hala si zasluhovala termín "umělecké dílo". Dlaždice pod jejíma nohama tvořila ebenově žíhaná žula a zdi po obou stranách byly vymalované obrazy, ze kterých přecházel zrak. Elena nebyla v umění zrovna vzdělaná, ale i ona poznala umělce, který tato díla ztvárnil. "Michelangelo?"
"Pokud to maloval," zamumlal Illium, "v momentě, kdy Útočiště opustil, na to zapomněl. O tomto místě nesmí vědět žádný smrtelník."

A přesto, napadlo Elenu, Sára o něm věděla. Zabolelo jí u srdce. Rapahel to povolil kvůli ní - a pro ní. Byl to obrovský krok, který by od archaněla, kterého potkala na větrem-zmítané střeše v New Yorku, nikdy nečekala. "Někde hluboko v duši si to pamatoval," odpověděla mu a začala kontrolovat místnost, která navazovala na vstupní halu.
Ukázalo se, že byla čistá. Jak pokračovali dál, zachytila pach několika jiných upírů, ale ani náznak pachu toho, kterého cítila v malé kuchyni, utápěné v soli slz Samovy matky. Zatím byli jen na začátku. Elena vzhlédla k tyčícímu se centrálnímu schodišti a položila ruku na zábradlí. "Potřebuju to zkontrolovat nahoře."
"Budeš si držet odstup od pokojů mé Paní."
"Jak chceš." Pokud Michaela toho upíra chránila, neudělalo by žádnou dobrotu, kdyby se k ní Elena vkradla a nechala tak sebe i Illia zabít dřív, než by dostala Sama do bezpečí. Všechno, co potřebovala, bylo najít sebemenší stopu jeho pachu.

Druhé patro se ale ukázalo být stejně čisté a elegantní jako to první. Každá socha byla umístěna na takovém místě, aby zdůraznila celkový půvab domu a koberce pod jejíma nohama přetékaly barvami. Když poblíž druhého schodiště přecházela po jednom z nich, který nesl rudé a krémové barvy, praštilo ji to.

Pomeranče ponořené do čokolády.

Elena ztuhla. V mžiku se na patě otočila a rozeběhla se dál chodbou, před kterou jí Riker speciálně varoval, aby do ní nevstupovala. Zdravý rozum přemohly instinkty. Pro tohle se narodila, její smysly byly vyladěné-
Najednou ji kolem pasu zachytila paže a přitáhla ji k pevnému, svalnatému hrudníku. Její křídla byla zahlcena pocity. "Riker by byl skutečně rád, kdybys mu poskytla oprávněný důvod k tomu, aby tě zabil." Ozval se Illiův hlas s neznatelným Britským přízvukem, okořeněný ocelově tvrdým varováním.
"Jasně." Elena zavrtěla hlavou, aby si ji pročistila a najednou si uvědomila, že Michaelin oblíbený upír stál jen desítky centimetrů od ní. A ona ho nechala dostat se takhle blízko, protože byla zaslepená nutkáním následovat tu pachovou stopu a osvobodit Sama. "Jasně."

Illium jí stále držel, dokud sama jeho ruce neodstrčila a neustoupila o krok stranou, aby tím mezi sebou a Rikerem vytvořila větší prostor. "Rapahel?"
"Už jsem ho kontaktoval." Střetla se s Illiovým pohledem - bohatou a unikátní barvou Benátského zlata. "Nebude mu to trvat dlouho."
Elena musela sevřít ruce do pěstí a zatnout zuby, bojovala s nutkáním opět se rozeběhnout za vypařujícím se pachem upíra. Riker stál po Illiově druhé straně, ale z Eleny ani na okamžik nespustil pohled. Z jeho výrazu se jí na krku postavily chloupky. Mchaela očividně svůj rozkaz, který kdysi Rikerovi dala - zabít Elenu - nikdy neodvolala.
"Běžíš za svým pánem," prohlásil upír bez varování, "jako malé děcko."
"Rapahel je můj milenec, ne můj pán." Ve chvíli, kdy ta slova opustila její ústa, si Elena nadávala, že se nechala vyprovokovat.
"To si skutečně myslíš?" řekl a znělo to jako pobrukování - tiché a svým sladkým podtónem vysmívající se. "Nazývají tě jeho mazlíčkem."

Elena ztuhla. Ta slova byla příliš podobná těm, která jí řekl Raphael těsně po jejím probuzení.
"Jak vypadá ta kabelka, kterou si z tebe tvoje Paní udělala?" zeptala se ho, chtěla mu připomenout, že Michaela mu kdysi stáhla kůži z zad, kterou pak vysušila. "Pořád se o ni dobře stará?"
"Nejlépe, jak to jde." Tón jeho hlasu se nezměnil a to bylo ze všeho nejhrozivější. Riker už byl natolik ztracen, že se mu to líbilo.
"Tvůj pán přichází."
Elena odmítla odpovídat na jeho provokaci a počkala, dokud Raphael nevstoupil a nezastavil se vedle ní.
"Michaela není potěšena," byla jeho první slova.
"A tebe to zajímá?"

Jsme v jejím domě, Eleno. Platí tu pravidla hostitele.

Elena se snažila držet svůj tón pod kontrolou, ale bylo to těžké, její lovecké smysly jí ovlivňovaly se stále větší a větší silou. "Cejtim tu upíra, kterej unesl Sama. A jde to odtamtud."
"Následuj to." Michaela zuří, ale ještě víc si přeje vidět tvoje ponížení.
Tak to bude celkem zklamaná.

A přesto ji leželo v hlavě, jak si žena archanděl mohla být tolik jistá Eleniným neúspěchem. Upír, který unesl Sama tu byl - žádné 'pokud', žádné 'ale'. Kyselý nádech pomeranče, sladkost čokolády - mohla to téměř ochutnat. Ta vůně byla tak pronikavá, tak sytá, že skoro nepostřehla vůni, kterou překrývala.

Sníh dopadající na jablka.

6 komentářů: