Zatímco
děti malovaly a vytvářely dárky pro Sama, Elena si v rohu učebny
četla spis současných událostí. Najednou v mysli ucítila vůni
moře.
Něco
se stalo, napadlo ji dříve, než stihl Raphael promluvit a rychle
přejela třídu pohledem, aby se ujistila,
že nikdo nechybí. Nestalo se nic žádnýmu
dalšímu dítěti?
Lijuan
ti poslala dar.
Při
myšlence, co by anděl, který jako svůj symbol používal smrt,
mohl považovat za vhodný dar, Elenu zamrazilo. Víš, co to je?
Klíčem
k otevření je tvoje krev.
Elena
si nemohla pomoci a zachvěla se. Chystáme se jít navštívit
Sama. Hned po tom za tebou přijdu. Měla pocit, že Lijuanin dar
by jí nepřivedl do vhodného rozpoložení k návštěvě nemocného
dítěte.
Přijď
za mnou do kanceláře. Pošlu za tebou někoho, kdo tě bude
střežit.
Pošli
kohokoli kromě Galena. Neměla nic proti jeho schopnostem
zbrojíře – ten parchant byl zručný. Ale jeho nechuť k její
osobě byla pevná jako skála. A i přes krátké období, které ho
znala, stihla pochopit, že nebyl typem člověka, který by snadno
změnil svůj názor. Bude lepší je oba ušetřit přítěže a
vyhnout se zbytečnému vzájemnému kontaktu.
Vůně
moře začala ustupovat. Musím jít.
Chtěla
se ho zeptat, co dalšího se děje, ale rozhodla se nechat si svoji
otázku na 'potom, až
se setkají, kvůli jejímu daru'. Pro
tuto chvíli se hodlala soustředit na děti a jejich nakažlivé
nadšení nad přípravami k návštěvě jejich kamaráda... ne na
ženu archanděla, která nacházela potěšení pouze ve věcech
spojených se smrtí.
Raphael
letěl ke vzdálenému konci Útočiště a v mysli mu stále
doznívaly ozvěny Elenina hlasu. Na skalnatém výčnělku hory,
daleko od zvídavých pohledů, na něho čekal Elijah. Horské větry
si pohrávaly s prameny jeho blonďatých vlasů. Raphael přistál a
přistoupil k němu na okraj útesu. „Co si zjistil?“
„Neuzavřeli
jen své hranice,“ odpověděl druhý archanděl. „Titus se
připravuje na vpád k Charisemnonovi.“
Archandělé
se nevměšovali do záležitostí ostatních archandělů a to
dokonce ani v případě, že by měly vést k masovému krveprolití.
Museli být ale připraveni.
„Titus
odmítá připustit, že jeho důkaz mohl být zfalšovaný?“
„Nevěří
tomu, že si s nimi takto jednoduše pohrává pouhý anděl,“
prohlásil Elijah, „nechce přijmout fakt, že by anděl dokázal
zažehnout válku, která je udrží na jejich území, zatímco on
znesvětí Útočiště.“
Raphael
se zahleděl na sněhem pokryté vrcholky hor v dálce a přemýšlel
nad jejich politikou o nevměšování. „Dokonce i ve válce mezi
sousedními archanděli, zemřou tisíce. A přesto, pokud zůstane
zachována rovnováha sil v Kádru, to považujeme za přijatelné.“
Elijahovi
trvalo dlouhou dobu, než odpověděl. „To je velmi lidské
prohlášení, Raphaeli.“
Pak
tě zabije. Učiní tě smrtelným.
Tato
slova mu řekla Lijuan hned po té, co mu radila, aby zabil Elenu.
Starší žena archanděl měla pravdu – Elena v něm něco
změnila. Krvácel rychleji a hojil se pomaleji. Ale také dostal ten
nejneočekávanější dar. „Možná díky tomu budu v Lijuaniným
věku stále příčetný.“
„Takže
nakonec je alespoň jeden z nás dost odvážný na to, aby to
vyslovil nahlas.“ Pronesl Elijah. „Lijuan není nepříčetná v
pravém slova smyslu.“
„Její
mysl není zlomená,“ souhlasil Raphael, „ale věci, pro které
jí používá – nejsou tím, co by dělala, kdyby byla skutečně
při smyslech.“ Lijuan už nebyla ničím blízkým tomu, co znali,
ale politické hry vždy hrávala s čistou myslí.
„Jsi
si jistý?“ Elijah se ohnul a zvedl kámen, který se nějakým
záhadným způsobem ocitl na jinak hladkém povrchu skal. „Nikdo z
nás ji neznal, když byla mladá, ale říká se, že ji smrt
fascinovala i tenkrát. Někteří dokonce říkají... ne, to jí
nemůžu přiřknout bez důkazu.“
Raphael
řekl to, co si druhý archanděl netroufl. „Že si do své postele
vzala mrtvé.“
Elijah
se na něho ostře podíval. „Tys tu zvěst také zaslechl?“
„Zapomněl
si, Elijahu, že oba moji rodiče byli archandělé.“
„Caliane
a Nadiel znali Lijuan, když byla mladá?“
„Ne,
ale znali ty, kteří ano.“ A to, co řekli jeho rodičům, bylo
šeptáno za nejsilnějším závojem utajení. Protože tou dobou už
se Lijuan stala bytostí, které se všichni obávali.
„Nyní
je jedinou pradávnou,“ řekl Elijah zamyšleným hlasem. „Považují
nás za nesmrtelné, ale nakonec se i my v moři času obrátíme v
prach.“
„Ale
až po miléniích,“ poukázal Raphael. „Jak by řekla Elena –
nejsi snad zvědavý, co na nás čeká na druhé straně?“
„Podle
většiny lidí, jsme posli jejich Bohů.“
Raphael
se zahleděl na Elijaha. „Po Lijuan jsi z nás nejstarší ty. Na
svém území je považována za polobohyni. Zvažoval si někdy, že
bys pro sebe chtěl takový osud?“
„Viděl
jsem, co se stane těm, kteří to udělali.“ Elijah se na Raphaela
nepodíval, ale smysl jeho slov byl jasný. „A navíc mám Hannu.
To co k ní cítím je příliš skutečné, příliš z tohoto
světa.“
Raphael
se zamyslel nad tím, jak moc se milovali jeho rodiče. Jejich láska
byla mocná, téměř povznášející a srovnal to s tím, co cítil
k Eleně. Na bolestné touze jeho ptáka, když se jí dotkl,
pulzujícím chtíči, který k ní pociťoval, nebylo nic
povznášejícího.
„Titus
a Charisemnon povraždí stovky nevinných,“ pronesl nakonec, „ale
skutečnou hrozbou je Lijuan.“
„Moji
muži mi řekli, že její armáda znovuzrozených se během
posledních šesti měsíců zdvojnásobila.“ A také kolovali
znepokojující zvěsti o tom, že někteří její vojáci byli
mrtví jen velmi krátce – jako kdyby byli obětováni, aby
nakrmili chladnou schopnost Lijuaniny síly a moci.
„Pokud
je vypustí do světa, předznamená tím další Dobu Temna.“
Poslední
Doba Temna zničila civilizace, které se vytvářely tisíce let.
Zničila budovy a díla tak mistrovského umění, že svět takové
znovu už nepozná. Padly miliony a miliony lidí – přijatelné
škody ve válce mezi anděly. Tenkrát ale neválčili s armádami
mrtvých – s oživlými nočními můrami.
Ďakujem za preklad.No to som zvedavá na ten dar.Lenka
OdpovědětVymazatděkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad.Veronika
OdpovědětVymazatĎakujem :)) lil
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat