Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 15. kapitola

To nebude nutné. Z ničeho nic byla Elena ze skalní římsy odnášena archandělem. Dlaně mu přitiskla na hrudník a on je oba snesl skrz záplavu křídel do otevřeného prostoru na úplném dně. "Byla si schopna toho upíra od Michaely stopavat dál?"
"Ne. Vypadá to, že jeho andělskej komplic ho přinesl dovnitř a pak zase ven." Snažila se přemýšlet jen o základech celého lovu, protože si nebyla jistá, že by zvládla myslet na samotný útok na Sama. Chudák dítě muselo být strašně vyděšené. "Otázkou zůstává – jak se v první řadě vůbec do jejího domu dostali? Její stráže pracujou celkem působivě."
"Jsou ale také loajální?" Zrovna se nacházeli v místě, kde vládlo absolutní ticho a Raphaelova chladná zuřivost zazněla o to důrazněji. Riker mohl být Michaeliným stvořením, ale všechny své upíry ještě nezlomila. "Pojď, musíš se setkat s Keirem."


Chystala se mu odpovědět, ale slova jí uvízla v hrdle. "Same." Skleněná stěna přímo před ní, byla osvícena jemným bílým světlem. Samovo křehké tělo v bezvědomí, leželo přímo uprostřed veliké postele a křídla měl připevněná k nějakému druhu kovového rámu, aby byla natažená. Vedle něho, v obětí anděla s rozcuchanými vlasy a širokými rameny, seděla jeho matka. Sam byl těžce zraněn, ale už vypadal lépe, než když ho zvedala z truhly do náruče. "Zdá se mi to?"
"Ne." V mysli ucítila čistou a svěží vůni větru a moře, která byla jako nevyřčené ujištění. "Během letu do Mediky se již začal trochu zotavovat."
Elena vzala Raphaela za ruku a v projevu tiché úlevy ho stiskla. V ten moment se z poza rohu objevil anděl. Muž měřil možná 168 centimetrů a měl figuru jako osmnáctiletý chlapec. Jeho pohled, který k nim směřoval vzhůru, byl teple hnědý a tmavší tvář, která byla téměř žensky krásná, mu lemovaly černé vlasy. Měl výraznou čelist a plné rty. Co ho zachraňovalo, byla sebedůvěra, se kterou kráčel. Sebedůvěra, ze které čišela mužnost.

"Připadá mi, že tě znam," zamumlala Elena a dívala se do obličeje, který nedokázala nikam zařadit. Mohl se narodit ve starém Egyptě, v Indonésii, nebo na stovce různých jiných míst. Raphael pustil její ruku a položil jí ji na zátylek. "Keir na tebe dohlížel, když si spala."
"A někdy" -Keirova perfektní ústa se usmála- "jsem ti i zpíval, přestože mě Illium prosil, abych to nedělal."

Lehká slova, ale jeho úsměv... byl starý, tak starý. Elena cítila v kostech, že navzdory skutečnosti, že vypadal jako náctiletý chlapec, který byl zrovna na prahu dospělosti, viděl Keir už více úsvitů, než si ona dokázala představit.
"Udržuješ Sama v umělym spánku?" zeptala se ho.
"Ano. Je příliš mladý na to, aby si pamatoval, že nesmí hýbat s křídly. Nepřivedeme ho do plného vědomí, dokud se mu zcela nezacelí kosti."
Raphael ji chytil pevněji. "Můžou nějaká jeho zranění způsobit dlouhodobou újmu?"
Elena se podívala skrz sklo do Samova pokoje. "Andělé můžou bejt takhle hodně zranění?"
"Když jsme velmi mladí," řekl Keir, "tak ano. Některá zranění se mohou hojit i staletí." Hnědé oči se zaměřily na Raphaelovu tvář. "Chce to velmi tvrdé odhodlání, aby jeden přežil takové množství bolesti, ale Sam to nebude potřebovat. Nemá žádná zranění, která by se nezahojila během příštího měsíce."
Elena se o sklo opřela dlaní. "Nedokážu si představit zášť, která by někoho dovedla k tomu, aby byl schopnej tohle udělat."

Raphael jí prsty přejel po pulsujícím bodě na krku a ona věděla, že se ze všech sil snaží udržet pod kontrolou svůj vztek, zajímalo ji, jak velké úsilí ho to muselo stát. "Už si viděla topit se v krvi nevinné a přesto se ptáš?"
"Bill," řekla a vzpomněla si na lovce, který dřív, než mohla ukončit jeho život, zmasakroval řadu mladých chlapců, "udělal to, co udělal kvůli duševní nemoci, která zamořila duši muže, kterým předtím byl. Tohle bylo plánovaný." Spatřila vypálený cejch na Samově tváři i ošklivé podlitiny, které už byly nyní ovázané. "Stihne ta značka vyblednout, než se vzbudí?"
"O tom se ujistím." Keirův tón hlasu zchladl, jako by se v tu chvíli stal někým jiným. Mužem, který nikdy nepoznal soucit léčitele a nikdy ani nepozná. "Toto je čin, který by mohl Útočiště navždy poznamenat."

Raphael se také zadíval skrz sklo. "Co jeho mysl?"
"Je mladý." Keir se dlouze zadíval na Raphaela. "A mladí jsou houževnatí."
"Jizvy ale zůstanou."
"Někdy jsou jizvy tím, co nás utváří."

Elena se zamyslela nad jizvami, které poznamenaly syna dvou archandělů a zda jí o nich jednoho dne řekne. Nebude na něho tlačit, protože sama dobře věděla, jak moc a jak dlouho mohou staré rány bolet. Rok. Století. Když přijde na srdce, na čase nezáleželo. Jizvy, které se jí vytvořily v kuchyni předměstského domku v době, kdy jí bylo sotva deset let, jí nenávratně poznamenaly. Jejího otce poznamenaly také, ale zcela jiným způsobem. Jeffrey Deveraux si zvolil se s nimi vypořádat tím, že svou první ženu a dvě nejstarší dcery zcela vymazal z paměti.

Elena zaťala nehty do dlaní. "Pudu se znova podívat, jestli nenajdu stopy toho upíra." Město bylo obrovské, ale třeba by mohla mít štěstí – a rozhodně to bylo lepší, než nicnedělání.
"Vrátím se s tebou," řekl Raphael. "Buď zdráv, Keire."
Když odcházeli, anděl pozvedl ruku, aby jim zamával.
"Maj vaši léčitelé speciální schopnosti?" zeptala se Elena.
"Někteří ano. Někteří mají blíže k lidským doktorů."
"Museli bejt svědkama procedůr sahajících od použití pijavic, přes transfúze, až po transplantace orgánů."
Jakmile dorazili do čekárny, Elena se chytila Raphaela kolem krku a nechala se od něho vynést nahoru na skalní římsu. Když vyšli z budovy, Illiova křídla působila v odlesku sněhu jako modré stíny a tvář měl otočenou vzhůru k nočním nebesům, ze kterých se tiše snášel sníh. "Voda, Ellie," řekl, "smyje všechny pachy."

"Sakra." Voda byla jedinou věcí, která dokázala vymazat veškeré naděje na pachové stopy. Elena si v dlani nechala rozpustit několik sněhových vloček a snažila se přemýšlet pozitivně. "Někdy sníh neni zas tak špatnej – jednou jsem úspěšně vystopovala upíra jen proto, že místo toho, aby sníh jeho pach smyl, ho uzavřel do sebe."
"Pak si musíš pospíšit." Raphael jí chytil rukama kolem pasu. "Illium, Naasir si myslí, že v severním kvadrantu možná na něco natrefil."
Illiovi oči proti jasným liniím jeho tváře téměř zářily. "Poletím k němu a pomůžu mu to prověřit."
Když vzlétli do vzduchu, Elena přitiskla rty k Raphaelovu uchu a položila mu otázku, která se jí již dlouho honila hlavou. "Je Illium silnější?"

Uram ho těžce zranil a Illium upadl do hlubokého hojícího spánku, který se nazývá anshara. Bylo to poprvé – a někdy se během anshary v těle mohou odehrát různé změny.

"Jak silnej může bejt?"
To se nedá předpovědět. Raphael zamířil dolů a Elena na tvářích ucítila ledový vítr. Jsme v oblasti blízko Samova domova.
"Ve vzduchu nic necejtim. Spusť mě na zem – uvidim, jestli něco dokážu zachytit ze sněhu."
Ale to se také ukázalo bezvýsledným. "Neni to úplná prohra." Elena zamrkala, aby shodila vločku, která jí přistála na řasách. "Je taková zima, že sníh v blízký době rozhodně neroztaje. Mam spoustu času, abych prošla celý Útočiště."
"Jak daleko můžeš jeho pach ze sněhu zachytit?"
"Nanejvejš několik málo metrů."
Raphael se podíval vzhůru. "Nebe se dnes v noci ještě otevře."
"Tak to asi zůstaneme vzhůru." Elena se zadívala do půlnoční modři jeho očí a pocítila nutkání k němu vztáhnout ruku a pohladit jeho tvář. "My ty parchanty najdeme."

Raphael se pod jejím dotykem neobměkčil a nestal se méně odtažitým. "Skutečnost, že se opovážili unést dítě, vypovídá o hlubokém úpadku. Úpadku, který musí být odstraněn dříve, než zasáhne celou naši rasu."
"Nazarach a ti ostatní?"
"Všichni byli v tu dobu viděni."
"Jasně, že byli."
"Nezáleží na tom, zda se dotyčný anděl samotného aktu neúčastnil – jeho prohnilost je základem. To, co bylo spácháno Noelovi zasluhuje smrt. Za to, co bylo spácháno Samovi... bude smrt konečné milosrdenství."

Špičky jejích prstů, které se dotýkaly Raphaelovi pokožky, zasáhla záře. Jeho síly se obávala, byla by blázen, kdyby tomu bylo jinak. Nemohla ho ale tuto hranici nechat překročit, nemohla dovolit, aby ho tento lov stáhl do propasti.
"Raphaeli."
"V křiku tvých nepřátel," zamumlal Raphael a sklonil oční víčka, aby skryl led, který prýštil z jeho pohledu, "se skrývá temná hudba."
"Nedělej to," zašeptala a snažila se dostat k jeho mysli. Jak jí jednou sám řekl, symptomem věku a síly byla krutost. Elena tomuto faktu ale odmítala podlehnout. Odmítala ho nechat pohltit násilím, spojeným s jeho vlastní mocí. "Nedělej to."


Raphael ji ale neposlouchal. "Ty bys mu nechtěla přejet po hrdle dýkou, Eleno?" V ten moment sevřel rukou její hrdlo – smyslně, jemně, ale se smrtící jistotou. "Nechtěla bys ho sledovat, jak žebrá o svůj život?"  

9 komentářů: