To
nebude nutné. Z ničeho nic byla Elena ze skalní římsy
odnášena archandělem. Dlaně mu přitiskla na hrudník a on je oba
snesl skrz záplavu křídel do otevřeného prostoru na úplném dně.
"Byla si schopna toho upíra od Michaely stopavat dál?"
"Ne.
Vypadá to, že jeho andělskej komplic ho přinesl dovnitř a pak
zase ven." Snažila se přemýšlet jen o základech celého
lovu, protože si nebyla jistá, že by zvládla myslet na samotný
útok na Sama. Chudák dítě muselo být strašně vyděšené.
"Otázkou zůstává – jak se v první řadě vůbec do jejího
domu dostali? Její stráže pracujou celkem působivě."
"Jsou
ale také loajální?" Zrovna se nacházeli v místě, kde
vládlo absolutní ticho a Raphaelova chladná zuřivost zazněla o
to důrazněji. Riker mohl být Michaeliným stvořením, ale všechny
své upíry ještě nezlomila. "Pojď, musíš se setkat s
Keirem."
Chystala
se mu odpovědět, ale slova jí uvízla v hrdle. "Same."
Skleněná stěna přímo před ní, byla osvícena jemným bílým
světlem. Samovo křehké tělo v bezvědomí, leželo přímo
uprostřed veliké postele a křídla měl připevněná k nějakému
druhu kovového rámu, aby byla natažená. Vedle něho, v obětí
anděla s rozcuchanými vlasy a širokými rameny, seděla jeho
matka. Sam byl těžce zraněn, ale už vypadal lépe, než když ho
zvedala z truhly do náruče. "Zdá se mi to?"
"Ne."
V mysli ucítila čistou a svěží vůni větru a moře, která byla
jako nevyřčené ujištění. "Během letu do Mediky se již
začal trochu zotavovat."
Elena
vzala Raphaela za ruku a v projevu tiché úlevy ho stiskla. V ten
moment se z poza rohu objevil anděl. Muž měřil možná 168
centimetrů a měl figuru jako osmnáctiletý chlapec. Jeho pohled,
který k nim směřoval vzhůru, byl teple hnědý a tmavší tvář,
která byla téměř žensky krásná, mu lemovaly černé vlasy. Měl
výraznou čelist a plné rty. Co ho zachraňovalo, byla sebedůvěra,
se kterou kráčel. Sebedůvěra, ze které čišela mužnost.
"Připadá
mi, že tě znam," zamumlala Elena a dívala se do obličeje,
který nedokázala nikam zařadit. Mohl se narodit ve starém Egyptě,
v Indonésii, nebo na stovce různých jiných míst. Raphael pustil
její ruku a položil jí ji na zátylek. "Keir na tebe
dohlížel, když si spala."
"A
někdy" -Keirova perfektní ústa se usmála- "jsem ti i
zpíval, přestože mě Illium prosil, abych to nedělal."
Lehká
slova, ale jeho úsměv... byl starý, tak starý. Elena cítila v
kostech, že navzdory skutečnosti, že vypadal jako náctiletý
chlapec, který byl zrovna na prahu dospělosti, viděl Keir už více
úsvitů, než si ona dokázala představit.
"Udržuješ
Sama v umělym spánku?" zeptala se ho.
"Ano.
Je příliš mladý na to, aby si pamatoval, že nesmí hýbat s
křídly. Nepřivedeme ho do plného vědomí, dokud se mu zcela
nezacelí kosti."
Raphael
ji chytil pevněji. "Můžou nějaká jeho zranění způsobit
dlouhodobou újmu?"
Elena
se podívala skrz sklo do Samova pokoje. "Andělé můžou bejt
takhle hodně zranění?"
"Když
jsme velmi mladí," řekl Keir, "tak ano. Některá zranění
se mohou hojit i staletí." Hnědé oči se zaměřily na
Raphaelovu tvář. "Chce to velmi tvrdé odhodlání, aby jeden
přežil takové množství bolesti, ale Sam to nebude potřebovat.
Nemá žádná zranění, která by se nezahojila během příštího
měsíce."
Elena
se o sklo opřela dlaní. "Nedokážu si představit zášť,
která by někoho dovedla k tomu, aby byl schopnej tohle udělat."
Raphael
jí prsty přejel po pulsujícím bodě na krku a ona věděla, že
se ze všech sil snaží udržet pod kontrolou svůj vztek, zajímalo
ji, jak velké úsilí ho to muselo stát. "Už si viděla topit
se v krvi nevinné a přesto se ptáš?"
"Bill,"
řekla a vzpomněla si na lovce, který dřív, než mohla ukončit
jeho život, zmasakroval řadu mladých chlapců, "udělal to,
co udělal kvůli duševní nemoci, která zamořila duši muže,
kterým předtím byl. Tohle bylo plánovaný." Spatřila
vypálený cejch na Samově tváři i ošklivé podlitiny, které už
byly nyní ovázané. "Stihne ta značka vyblednout, než se
vzbudí?"
"O
tom se ujistím." Keirův tón hlasu zchladl, jako by se v tu
chvíli stal někým jiným. Mužem, který nikdy nepoznal soucit
léčitele a nikdy ani nepozná. "Toto je čin, který by mohl
Útočiště navždy poznamenat."
Raphael
se také zadíval skrz sklo. "Co jeho mysl?"
"Je
mladý." Keir se dlouze zadíval na Raphaela. "A mladí
jsou houževnatí."
"Jizvy
ale zůstanou."
"Někdy
jsou jizvy tím, co nás utváří."
Elena
se zamyslela nad jizvami, které poznamenaly syna dvou archandělů a
zda jí o nich jednoho dne řekne. Nebude na něho tlačit, protože
sama dobře věděla, jak moc a jak dlouho mohou staré rány bolet.
Rok. Století. Když přijde na srdce, na čase nezáleželo. Jizvy,
které se jí vytvořily v kuchyni předměstského domku v době,
kdy jí bylo sotva deset let, jí nenávratně poznamenaly. Jejího
otce poznamenaly také, ale zcela jiným způsobem. Jeffrey Deveraux
si zvolil se s nimi vypořádat tím, že svou první ženu a dvě
nejstarší dcery zcela vymazal z paměti.
Elena
zaťala nehty do dlaní. "Pudu se znova podívat, jestli nenajdu
stopy toho upíra." Město bylo obrovské, ale třeba by mohla
mít štěstí – a rozhodně to bylo lepší, než nicnedělání.
"Vrátím
se s tebou," řekl Raphael. "Buď zdráv, Keire."
Když
odcházeli, anděl pozvedl ruku, aby jim zamával.
"Maj
vaši léčitelé speciální schopnosti?" zeptala se Elena.
"Někteří
ano. Někteří mají blíže k lidským doktorů."
"Museli
bejt svědkama procedůr sahajících od použití pijavic, přes
transfúze, až po transplantace orgánů."
Jakmile
dorazili do čekárny, Elena se chytila Raphaela kolem krku a nechala
se od něho vynést nahoru na skalní římsu. Když vyšli z budovy,
Illiova křídla působila v odlesku sněhu jako modré stíny a tvář
měl otočenou vzhůru k nočním nebesům, ze kterých se tiše
snášel sníh. "Voda, Ellie," řekl, "smyje všechny
pachy."
"Sakra."
Voda byla jedinou věcí, která dokázala vymazat veškeré naděje
na pachové stopy. Elena si v dlani nechala rozpustit několik
sněhových vloček a snažila se přemýšlet pozitivně. "Někdy
sníh neni zas tak špatnej – jednou jsem úspěšně vystopovala
upíra jen proto, že místo toho, aby sníh jeho pach smyl, ho
uzavřel do sebe."
"Pak
si musíš pospíšit." Raphael jí chytil rukama kolem pasu.
"Illium, Naasir si myslí, že v severním kvadrantu možná na
něco natrefil."
Illiovi
oči proti jasným liniím jeho tváře téměř zářily. "Poletím
k němu a pomůžu mu to prověřit."
Když
vzlétli do vzduchu, Elena přitiskla rty k Raphaelovu uchu a
položila mu otázku, která se jí již dlouho honila hlavou. "Je
Illium silnější?"
Uram
ho těžce zranil a Illium upadl do hlubokého hojícího spánku,
který se nazývá anshara. Bylo to poprvé – a někdy se během
anshary v těle mohou odehrát různé změny.
"Jak
silnej může bejt?"
To
se nedá předpovědět. Raphael
zamířil dolů a Elena na tvářích ucítila ledový vítr. Jsme
v oblasti blízko Samova domova.
"Ve
vzduchu nic necejtim. Spusť mě na zem – uvidim, jestli něco
dokážu zachytit ze sněhu."
Ale
to se také ukázalo bezvýsledným. "Neni to úplná prohra."
Elena zamrkala, aby shodila vločku, která jí přistála na řasách.
"Je taková zima, že sníh v blízký době rozhodně
neroztaje. Mam spoustu času, abych prošla celý Útočiště."
"Jak
daleko můžeš jeho pach ze sněhu zachytit?"
"Nanejvejš
několik málo metrů."
Raphael
se podíval vzhůru. "Nebe se dnes v noci ještě otevře."
"Tak
to asi zůstaneme vzhůru." Elena se zadívala do půlnoční
modři jeho očí a pocítila nutkání k němu vztáhnout ruku a
pohladit jeho tvář. "My ty parchanty najdeme."
Raphael
se pod jejím dotykem neobměkčil a nestal se méně odtažitým.
"Skutečnost, že se opovážili unést dítě, vypovídá o
hlubokém úpadku. Úpadku, který musí být odstraněn dříve, než
zasáhne celou naši rasu."
"Nazarach
a ti ostatní?"
"Všichni
byli v tu dobu viděni."
"Jasně,
že byli."
"Nezáleží
na tom, zda se dotyčný anděl samotného aktu neúčastnil – jeho
prohnilost je základem. To, co bylo spácháno Noelovi zasluhuje
smrt. Za to, co bylo spácháno Samovi... bude smrt konečné
milosrdenství."
Špičky
jejích prstů, které se dotýkaly Raphaelovi pokožky, zasáhla
záře. Jeho síly se obávala, byla by blázen, kdyby tomu bylo
jinak. Nemohla ho ale tuto hranici nechat překročit, nemohla
dovolit, aby ho tento lov stáhl do propasti.
"Raphaeli."
"V
křiku tvých nepřátel," zamumlal Raphael a sklonil oční
víčka, aby skryl led, který prýštil z jeho pohledu, "se
skrývá temná hudba."
"Nedělej
to," zašeptala a snažila se dostat k jeho mysli. Jak jí
jednou sám řekl, symptomem věku a síly byla krutost. Elena tomuto
faktu ale odmítala podlehnout. Odmítala ho nechat pohltit násilím,
spojeným s jeho vlastní mocí. "Nedělej to."
Raphael
ji ale neposlouchal. "Ty bys mu nechtěla přejet po hrdle
dýkou, Eleno?" V ten moment sevřel rukou její hrdlo –
smyslně, jemně, ale se smrtící jistotou. "Nechtěla bys ho
sledovat, jak žebrá o svůj život?"
Ďakujem za preklad.Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad. Veronika
OdpovědětVymazatDiiiky
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatMoc děkuji.Ala
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat