Archangel's Kiss - 2/2 20. kapitola

Elena sledovala, jak se do Samova pokoje tlačilo dítě za dítětem. Keir chlapce přivedl do polovědomého stavu, kdy sice vnímal své okolí, ale necítil žádnou bolest. Sledovala, jak se zářivě usmíval nad dárky, které mu jeho spolužáci přinesli a zmocňovalo se jí najednou štěstí i zuřivost.

Jak mohl někdo být tak nemorální, aby ublížil takhle nevinnému dítěti?

Kap.

Kap.

Kap.

„Koukej, líbí se jí to.“

Když sebou trhla, aby se vrátila zpět do přítomnosti, projela jí čelistí pichlavá bolest, ale nestačilo to, dokonce už ani ve dne nebyla před dlouhými pařáty nočních můr v bezpečí. Viděla Ariiny oči, které se dívaly do těch jejích a jak Slater ukojil svou monstrózní žízeň, Ariin jasný tyrkysový pohled se pomalu stával netečným. Ari Eleně šeptala, aby utekla, ale její starší sestra to nezvládla, její nohy nebyly jen zlámané jako Belliny, ale zcela odtržené, barbarská amputace.

Třísky na podpal.

Přesně tak vypadaly kosti, které trčely z jejích stehen a krev při kontaktu s okolním vzduchem pomalu usychala.

„Neuteče.“ Řekl Ari a zachechtal se. „Koukej, líbí se jí to.“

„Chtěla bys ho vidět?“

Elena se na patě otočila a dívala se do Jessamina vylekaného obličeje. Její mysl byla stále ještě uvězněna v kuchyni a zaplavena utrpením, které ji bude pronásledovat celou věčnost.

Jessamy se jí váhavé dotkla. „Eleno?“

„Ano,“ řekla a slova ze sebe skrz brutální útok vzpomínek musela protlačit. „Jasně, ráda Sama uvidim.“

„Tak běž dovnitř.“ V Jessamyny pohledu se zračila tichá starost, ale nevyzvídala. „My už se s dětmi vracíme zpět do třídy.“

Elena odněkud vyhrabala úsměv, všechno ostatní pohřbila a vkročila do Samova pokoje. „Takže,“ začala, „takhle si se chtěl vyvlíknout z Jessamyina úkolu.“

V pohledu, o který se bála, že se navždy změní v prázdný, se zajiskřilo. Podle Keira, si Sam ze svého únosu nic nepamatoval – pravděpodobně důsledkem zranění hlavy. Existovala šance, že si později na všechno vzpomene, ale léčitelé i jeho rodiče ho na tuto možnost měli v plánu připravit. Tou dobou, už bude silnější a všichni doufali, že také schopnější zpracovat události té hrůzné noci.

„Ne,“ odpověděl jí Sam chraplavým hlasem. „Říkala, že budu muset všechno dohnat.“

„To zní jako ona,“ zašeptala Elena a pak ukázala na dárky. „Dostal si jich celkem slušnou hromadu.“

„Ty si mi taky přinesla dárek?“

Elena se zaculila. „Jasně že jo. Dokonce jsem se ptala tvejch rodičů, jestli ti ho můžu dát.“

Sam se z nadšení na posteli posadil. „Co je to?“

„Hej, opatrně.“ Položila ho zpět na postel a sáhla do kapsy, ze které vytáhla malou dýku, zastrčenou do složitě navrženého, kovového pouzdra.

Když mu ji podala, Sam vykulil oči.

„Dostala jsem jí po úspěšně dokončeným lovu, na kterej si mě najal anděl ve městě Shikoku, v Japonsku. Řekl mi, že je stará tisíc let.“ Elena se dotkla rubínu na konci rukojeti. „Podle legendy byl tenhle rubín částí oka draka.“

Přes drahokam se zbožnou úctou přejely malé prstíky. „A co se tomu drakovi stalo?“

„Byl tak starý, že se jednoho dne rozhodl, že půjde spát. Po nějaké době se proměnil v kámen a stal se největší horou, jaká na světě existovala.“ Když Samovi tento příběh vyprávěla, nemohla si pomoci a vzpomněla si na doby, kdy jí a jejím sestrám jejich matka také vyprávěla pohádky. Všechny byly tenkrát zachumlané v posteli svých rodičů.

Dokonce i Belle, která už byla starší a všechno měla na háku, se vedle nich rozvalila na podlaze, lakovala si nehty a nebo si četla časopisy. Ale během vyprávění jejich matky nikdy neotočila jedinou stránku. Elena zamrkala, aby odehnala ty hořkosladké vzpomínky a pokračovala ve vyprávění příběhu, který poprvé zaslechla od starého Budhistického mnicha. Tenkrát popíjeli zelený čaj vedle neposkvrněné písečné zahrady.

„Jeho oči se proměnily v rubíny a jeho šupiny v diamanty, safíry a smaragdy. Po celou tu dobu se našel jen jeden udatnej válečník, kterej se odvážil přijít do blízkosti spícího draka.“

„A vzbudil se ten drak?“

„Ano.“ Elena se k němu naklonila blíž a spiklenecky zašeptala. „A protože byl ten válečník tak odvážnej, daroval mu drak kousek svého oka.“

„A co ten zbytek?“

„Říká se, že ten drak pořád ještě spí a jestli se najde někdo natolik chytrej, aby našel kde a natolik odvážnej, aby se k němu přiblížil, ten drak mu dá největší bohatství světa.“

„Já toho draka najdu.“ Samovi oči byly najednou tak jasné, jako ty mýtické drahokamy. „A o tvůj dárek se dobře postarám.“

„Já vim, že ano.“ Elena se natáhla a odhrnula z jeho sladkého obličeje černé kudrlinky. Usilovně se snažila držet na uzdě svou zuřivost, která její lovecké smysly nutila jít po krvi. „Teď už spi. Uvidíme se zase později.“

Když Elena vstala, vstoupil do místnosti Keir. Sledovala, jak přejel svými prsty pianisty přes Samovo tělo a přivedl ho do hlubokého spánku. „Bude si tvého daru vážit,“ řekl jí léčitel a opatrně dýku položil na noční stolek. „Takovéhle dary si s sebou dítě vezme až do dospělosti.“

Elena přikývla a pod náhlou tíhou předchozích vzpomínek se sotva držela na nohou – jako kdyby její podvědomí čekalo na okamžik, kdy Sam zavře oči. Proč tady? Proč teď? Ani Ari, ani Belle a ani jejich matka se nezvládly dostat do nemocnice. Jen do márnice.

„Proč si ji sem přivedl?“ ozval se důrazný ženský hlas. „Je to jen dítě.“

Velká ruka, která svírala tu její, jí dodávala odvahu stát zpříma. „Zaslouží si naposledy vidět své sestry.“

„Ne takhle!“

„Beth je ještě malá,“ řekl muž, „ale Ellie už není. Ví, co se stalo. Pane Bože, celé to viděla.“

„Její matka-“

„Křičí pokaždé, když už prášky přestanou účinkovat. Křičí, dokud ji doktoři nedají další sedativa.“ Ostrá slova. „Marguerite pomoct nemůžu, ale Ellie ano. Má to v hlavě všechno pomíchané. Pořád se mně ptá, jestli to monstrum donutilo Arielle a Mirabelle, aby ho měly rády.“

„Tohle tě nenechám udělat.“

„Zkus mi v tom zabránit.“

„Eleno?“

Když se na ni Keir zadíval s příliš všímavým výrazem, Elena rychle zamumlala něco na rozloučenou a zamířila zpět do chodby. Její mysl nemohla přestat kroužit kolem pravdy, kterou její podvědomí zrovna odhalilo – Jeffrey jí vzal do márnice, aby viděla své sestry. Pohádal se s její tetou, pohádal se i s personálem nemocnice, bojoval proti každému... protože ona potřebovala vidět, že Arielle a Mirabelle byly skutečně pryč, že je Slater nezatáhl do jeho pokřiveného světa.

„To je v pořádku, Ellie.“ Po vlasech ji pohladila velká ruka a v jeho hlubokém hlase zaslechla slzy. „Tam, kde teď jsou, už je nic nebolí.“

Ari s Belle, navzdory způsobu, jakým jejich životy skončily, vypadaly, že odpočívaly v míru. Jejich oční víčka byla zavřená a jejich těla, pod bílými prostěradly vypadala vcelku, tak jak měla. Elena na obě chladné tváře vtiskla polibek, pohladila jejich vlasy a rozloučila se. Zůstali vedle jejich těl stát více než hodinu, dokud...

„Tak jo, tati.“ Chytila ho za ruku a podívala se vzhůru na muže, který byl vždy nejsilnějším pilířem celého jejího vesmíru. „Už můžeme jít.“

V jeho světle šedých očích, které byly vždy tak neústupné, tak tvrdé, se třpytily slzy. „Určitě?“

„Neplakej.“ Když se k ní sklonil, Elena mu setřela slzy. „Teď už je nic nebolí.“

Elena se dopotácela ke stěně chodby a když se o ní chtěla opřít, třásla se jí ruka. Vždy věřila tomu, že o svého otce přišla v den, kdy bylo všechno potřísněné krví, ale mýlila se. Toho odpoledne v nemocnici, to byl stále její otec, stále byl mužem, který byl ochoten bojovat za právo své dcery se rozloučit. Kdy se to všechno změnilo? Kdy s ní začal jednat jako se zrůdou, na kterou se nemohl ani podívat? A kolik dalších vzpomínek pohřbila v zapomnění?

„Eleno?“

Otočila se a ocitla se tváří v tvář Keirovi. Výraz jeho obličeje byl ustaraný. „Chtěla bys-“

Elena už ale třásla hlavou. „Promiň, ale musim jít.“ Do čekárny téměř běžela a do přízemí to vzala po skrytém schodišti. Křídla vláčela po schodech, které tu byly kvůli upírům a aniž by jí zastavil někdo další, zvládla se dostat nahoru a ven na ledový vzduch. Na překrvených tvářích byl chladný, čerstvý vítr jako studená facka, ale působil na ni jako balzám.

„Nechci si vzpomenout na nic dalšího.“ Byla to zbabělá myšlenka, ale ona nebyla natolik silná, aby zvládla vědomosti, které se vznášely na okraji jejího vědomí. Protože nebyly hezké. Byly horší, než všechny ostatní a Elena už teď zápasila, aby zvládla přežít.

Zleva se ozvalo zakašlání. „Zeptal bych se tě, jestli se díváš na hvězdy, ale je teprve pět.“

Elena ztuhla. Cože to přesně řekla? Kdokoli, kromě Galena.

„Zdravim, Venome.“