Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 25. kapitola

pondělí, 6. leden 2014

"Probuď se, Eleno!"
Trhla sebou a jedním pohybem se ocitla v klečící pozici, s dobrým přístupem pro nůž, který si ze zvyku dávala pod polštář. 
Když se nad ním Elena tyčila s nožem v ruce, připravená k útoku na jeho hrdlo, Raphael se jí zadíval do očí.

Pohled měla zastřený rudou barvou a její krční šlachy se chvěly potřebou zaútočit.
Eleno. Vyslal k ní vůni moře a větru. Už jsi v bezpečí.
"Já nikdy nebudu v bezpečí." Vyhrkla přiškrceně. Ten zvuk byl tak napjatý, tak bolestivý, že byl sotva slyšet. "Jde po mě ve snech."
"Kdo?"
"Ty víš kdo." Snažila se spustit ruku, ve které svírala nůž, ale svaly jí neposlouchaly.
"Řekni to. Učiň ho realitou, ne přízrakem."


Elenina ústa se naplnila hořkým vztekem. "Slater Patalis." Nejslavnější upíří vrah současné historie. "Byli jsme jeho poslední svačinkou."
"Podle záznamů, ho byli lovci schopni chytit jen proto, že si ho zranila."
"Pamatuju si, že jsem ho bodla do oka, ale to by ho rozhodně nezastavilo." Nakonec jí prsty přeci jen povolily a Elena pustila nůž z ruky. Kdyby ho Raphael uprostřed pádu nezachytil, pořezala by si stehno.
Položil ho na malý noční stolek a řekl, "Tvé vzpomínky nejsou úplné?"
"Vzpomínám si na čím dál tím víc detailů." Elena zaměřila svůj pohled na stěnu pokoje, ale neviděla nic jiného, než krev. "Vždycky jsem vídala určitý části, ale teď jsem přesvědčená, že to byly jenom malý útržky. To, co jsem viděla dneska v noci..." Pálily jí oči a ruce zaťala do pěstí. "To monstrum zlomilo mámě nohy i ruce a připíchnul jí nožema k posteli. A takhle jí přinutil poslouchat, jak zabil Belle a Ari."

Raphael rozevřel náruč. "Pojď ke mě, lovkyně."
Elena zavrtěla hlavou, nebyla ochotná se podvolit své slabině.
"Dokonce i nesmrtelné," řekl Raphael potichu, "mohou stíhat noční můry."
Věděla, že v tuto chvíli nemluvil o ní a nějakým způsobem to zafungovalo a Eleně se ulevilo. Vklouzla do jeho náruče a obličej si zabořila do teplé křivky jeho krku. Plíce jí zaplnila jeho čistá a svěží vůně.
"Potom jsem si všimla šmouh na koberci a došlo mi, že dokonce i po tom, co jí takhle moc ublížil, se za náma snažila dostat. Ale on se vrátil nahoru a znovu jí položil zpátky do postele."
"Vaše matka za vás bojovala."
"Chvíli po tom, co jsem jí našla, ztratila vědomí. V ten moment jsem se začala strašně bát. Tak hrozně jsem se bála s nim bejt úplně sama, ale teď už vim, že její bezvědomí pro ní bylo vysvobozením."

Eleně se zkroutil žaludek, protože v úplně zadní části mysli, věděla, že Slater její matce ublížil jinými způsoby a jí donutil, aby se na to dívala. "Zůstala jsem vzhůru, protože jsem věděla, že se měla Beth každou chvíli vrátit od kamarádky, u který přespávala. Věděla jsem, že nemůžu to monstrum nechat, aby jí taky dostalo. Tou dobou už byl ale pryč."
"Takže tvoje nejmladší sestra byla té hrůzy ušetřena."
"Já nevim," odpověděla Elena a vzpomínala na nechápavý výraz na Bethině malém obličejíčku, když byl čas zúčastnit se pohřbu Ari a Belle. "Bylo to její první přespání u kamarádky a myslim, že od tý doby mimo domov už nikdy nespala. Někde hluboko uvnitř se pořád bojí, co by potom mohla doma najít."

"Ty v sobě máš také skryté obavy," zamumlal Raphael. "Co je to, o čem se tolik bojíš promluvit?"
"Myslim," řekla skrz pohled zamlžený slzami, které odmítala nechat spadnout, "že mi něco udělal." A potom nechal jí i Marguirete naživu, zatímco Ari s Belle ležely mrtvé na kuchyňské podlaze.
"Řekni mi to." Raphaelův hlas byl jako ledový vítr.
Elena ten chlad uvítala a omotala ho kolem sebe jako bezpečnou přikrývku. "Tuhle část dne jsem ještě neviděla." Při té představě se jí sevřelo srdce a začalo panicky bušit. Elena se pevně chytila Raphaela, jeho tělo pod ní bylo silné a postavilo se jejím nočním můrám. "Ať to bylo cokoli, bylo to tak zlý, že jsem to po všechny ty roky vytěsnala z hlavy."

"To, že se ti vrátily vzpomínky, mohla zapříčinit tvá přeměna." Jeho paže byly kolem ní jako ocelové pásy, majetnické, ochranitelské a nehybné. "Tvoje kóma mohlo uvolnit nějaké části mysli, stejně tak jako je u nesmrtelných otevírá anshara."

Po lovu na Urama, upadl Raphael do hlubokého spánku, ve kterém se vrátil do svého dětství a k srdcervoucí kráse matčiny tváře. Dívala se na něho, zatímco krvácel uprostřed louky. "Zpřístupní vzpomínky, které během času vybledly a my byli přesvědčeni, že už byly dávno zapomenuté."
"Nic neni nikdy zapomenutý úplně." Ucítil na krku její teplý dech a prsty zaťala do jeho hrudi. "Oblbujem sami sebe, když si myslíme, že něco může bejt zapomenutý, protože nemůže."

Raphael jí pohladil po téměř bílých vlasech, které mu v okamžiku, kdy spolu padali nad Manhattanem, vlály kolem paží jako bílá opona. Některé vzpomínky, napadlo ho, byly vytesané do kamene.
"O čem si snil během anshary?"
"O tom se nemluví. Cesta každého anděla je jen jeho." Elena přitiskla dlaň na jeho srdce a roztáhla prsty. "Řekla bych, že je to o postavení se svým vlastním démonům."
"Ano." A v tu chvíli učinil Raphael rozhodnutí, o kterém si nikdy nemyslel, že by ho mohl udělat – ne ode dne, kdy sledoval, jak se k němu Caliane přibližovala skrz rosou se třpytící stébla trávy. Našlapovala zlehka a její hlas, když mu zpívala starou ukolébavku, byl tak čistý a jasný.
"Já sním o své matce."

Elena ztuhla. "Ne o tvym otci?"
"Můj otec byl monstrum, o kterém všichni věděli." Jeho matka, na druhou stranu, byla děs, který se skrýval v temnotě. O ní nikdo nevěděl.
"Po boji, o kterém jsem věděl, že ho nemohu vyhrát, mě políbila na rozloučenou a nechala mě tam ležet a krvácet." A Raphael se o to musel pokusit, musel zastavit její šílenství, které jako temná skvrna zastřelo její pohled. "A to bylo naposledy, co jsem jí viděl."

"Zabil jí Kádr?"
"Nikdo neví, co se s mou matkou stalo." Byla to záhada, která ho pronásledovala stovky let a pravděpodobně další tisíce let bude. "Jednoduše se vypařila. Po tom dni, kdy jsem ji sledoval odcházet, se po ní slehla země." Raphael nebyl objeven... velmi dlouhou dobu. Byl tak mladý a tak zraněný, že si nebyl schopen zavolat pomoc. Ležel tam, jako ptáče s polámanými křídly.

"Myslíš, že to věděla?" zeptala se Elena a v jejím hlase zazníval smutek. "Že si vzala vlastní život, aby tě toho úkolu ušetřila?"
"Někteří to říkají." Raphael jí přejel prsty po křídle. Jako vždy byl fascinován paletou barev, která označovala jeho lovkyni jako jedinečnou, dokonce i mezi anděli.
"A co si myslíš ty?"

"Když andělé žijí již několik milénií, někdy si zvolí Spánek, dokud nenastane čas, který je donutí se opět vzbudit." Tajná místa, ukrytá místa – tam andělé spali, když se pro ně věčnost stala přítěží.
"Tys si myslíš, že Caliane Spí?"
"Dokud neuvidím její tělo, místo, kde byla pohřbená... ano, myslím si, že má matka Spí."

"Ššš, zlato moje, ššš."


10 komentářů: