Ten
den přišel daleko dříve, než Nimra očekávala. Dalšího rána
se Fen již neprobudil a odešel s klidným úsměvem ve tváři.
Nechala ho pochovat s nejvyššími poctami
do hrobu vedle jeho milované ženy. Toho dne dokonce i Amariyah
odsunula stranou svou nevraživost a přestože byla její tvář
strhaná smutkem, chovala se s největší možnou důstojností.
Po
té, co Christian dozpíval srdce rvoucí
píseň na rozloučenou smrtelnému muži, který byl přítelem
andělů, přistoupila Amariyah k Nimře a řekla, "Sbohem."
Nimra
se zadívala do očí, podobným těm
Fenovým a zároveň tak odlišným.
"Kdybys cokoli potřebovala, víš že stačí jen zavolat."
Amariyah
se na ni upjatě usmála. "Nemusíš nic předstírat. On byl
jediným článkem, který nás dvě spojoval. A teď je pryč."
S
těmito slovy se otočila a odešla. Nimra věděla, že to bylo
naposledy, kdy Fenovu dceru viděla. Ale na tom nezáleželo.
Postarala se o
vše potřebné – Amariyah nebude mít nikdy nouzi o přátele a
nikdy nezůstane bez pomoci. Tento slib, který dala Fenovi, hodlala
dodržet... slib, který dala příteli, jež už se s ní nikdy
nepodělí o moudrost, kterou by neměl disponovat
žádný smrtelník.
Do
dlaně jí vklouzla velká ruka, jeho pokožka byla daleko hrubší,
než její vlastní. "Pojď," řekl Noel. "Je čas
jít." Teprve, když jí palcem setřel vlhké tváře, si Nimra
uvědomila, že plakala. Po té, co všichni ostatní opustili
hřbitov, se tomu už nedokázala
ubránit. "Bude mi hrozně chybět, Noeli."
"Já
vím." Jeho ruka jí sklouzla po paži vzhůru, objal ji kolem
ramen a přitáhl si ji k sobě blíž. Jeho
tělo poskytlo její smutkem ztrápené mysli, bezpečné útočiště.
V
několika následujících dnech po Fenově smrti, začal Noel
zjišťovat, kolik práce starý muž skutečně zastával.
Od dohlížení na události, týkající se Louisianských upířích
obyvatel, po zajištění veškeré rovnováhy Nimřina dvora.
Přestože se Fen vnímal jako řadový zaměstnanec, ve skutečnosti
byl centrem veškerého dění. S jeho
odchodem se dostavily zmatky. Každý
se pokoušel
přijít na to, jak se bez něho obejít.
Christian
se samozřejmě snažil jeho místo převzít. Hned
od začátku ale bylo jasné, že na
to, aby zvládl sehrát základní politické tahy, které Fen
zvládal s půvabnou lehkostí, byl anděl
příliš arogantní... a tak je tiše začal zastávat Noel.
Rozhodně nebyl žádným politikem, ale také neměl problém
odsunout stranou hodnost svého postavení a vyřešit, co bylo
potřeba. Co se týkalo jeho pokračující přítomnosti na Nimřině
dvoře, o svolení ji nežádal. Noel nežádal o svolení nikoho.
Jednoduše zavolal Dmitrimu a řekl, "Zůstávám."
Upír,
který vládl větší síle, než jakýkoli jiný upír, kterého
kdy Noel poznal, nebyl příliš potěšen. "Měl si být
umístěn do gardy strážící Věž."
"Tak
mě vyškrtni." Následoval okamžik ticha a pak temné
pobavení. "Pokud by se někdy Nimra rozhodla, že je s tebou
příliš starostí, budu ti tu držet místo."
"Díky,
ale to nebude zapotřebí." I kdyby se ho Nimra chtěla zbavit,
on by si to nedal líbit. V tomto
momentě byla až příliš zranitelná. Vzhledem
k tomu, že už tu nebyl Fen, aby strážil její tajemství, která
by spolu s jejím smutkem chtěli využít ti, co by jí rádi
ublížili, potřebovala někoho, kdo by na ni dohlédl.
Své
rozhodnutí Noel podložil svými činy a a využil k tomu
všech členů jejího dvora – starších
i těch mladších. Jako první byla na řadě bystrá a loajální
Asirani.
"Vždycky
jsem tušila, že se před námi skutečný Noel skrýval,"
řekla se zábleskem v očích a pak mu podala tenkou složku. "O
tohle se musíš postarat." Ukázalo se, že šlo o hlášení,
týkající se skupinky mladých upírů, žijících v New Orleans,
kteří dělali problémy. Zavětřili
Nimřin smutek a jím způsobenou
nepozornost.
Už
za setmění byl Noel přítomen ve městě. Vzhledem k věku upírů
– všichni byli mladší sta let – pro něho nebyli žádnými
soupeři, a to ani dohromady. Noel nebyl jen starší, ale na svůj
věk byl neuvěřitelně silný. Stejně tak, jako tomu bylo u
andělů, i někteří upíři spolu s věkem stále
nabývali na síle, zatímco ostatní dosáhli vrcholu a dál
už nesílili. Po té, co byl Stvořen, Noelova
síla stále narůstala a to bylo
důvodem, proč byl přijat do gardy, která spadala přímo pod
Raphaelovu Sedmu.
Když
se skupinka upírů rozhodla, že se ho pokusí přemoci, sesbíral
Noel veškerou sílu a energii, kterou disponoval a přidal i
ochranitelskou zuřivost, jež se v něm nahromadila z pocitu bezmoci
pomoci Nimře od její bolesti z Fenovi ztráty. Idioti... jakmile v
uličce, bídně osvětlené žlutým světlem z nedaleké pouliční
lampy, leželi na zemi, přemoženi a
krvácející, založil si Noel ruce na hrudi a pozvedl jedno obočí.
"To jste si mysleli, že jste bez dozoru?"
Vůdce
malé skupinky zaúpěl. Jedno jeho oko začínalo fialovět. "Do
hajzlu, nikdo se nám sakra nezmínil o podělanym vymahači
pořádku."
"Dávej
si pozor na to, co řikáš." Nad blednoucím
výrazem ve vůdcově tváři, pocítil
Noel uspokojení. "Tohle bylo varování. Příště se
nebudu držet zpátky. Rozumíme si?"
Všichni
upíři sborově přikývli.
V
časně ranních hodinách se Noel konečně vrátil do svého
pokoje. Zatímco byl svět stále ještě ponořen do temnoty, se
Noel osprchoval, omotal si kolem pasu ručník a s úmyslem najít si
nějaké čisté oblečení, zamířil do
své ložnice. To, co ale opravdu toužil udělat, bylo vydat se za
Nimrou. Od Fenovi smrti nespala. Pravděpodobně by ji našel někde
v zahradách, ale blednoucí modřina na tváři, kam ho jeden z
upírů zasáhl loktem, by ji mohla upozornit na jeho jednání.
Chtěl trochu více času na to, aby se sžil se svou novou pozicí,
než- "Nimro."
Seděla
na okraji jeho postele, křídla měla roztažená za sebou a byla
oblečená do dlouhé, splývající róby nejtemnější modré
barvy. V tuto chvíli už zase vypadala jako anděl vládnoucí svému
území.
"Kde
si byl, Noeli?"
"V
New Orleans." Nehodlal jí lhát. Nimra stáhla obočí k sobě.
"Aha."
"Chtěla
bys slyšet detaily?"
"Ne,
dnes v noci ne." Než vstala z postele a její křídla se při
tom ladně sklouzla po přikrývce, prozkoumávala pohledem mokrá
zákoutí jeho těla.
"Dobrou
noc."
Od
té noci, co se od ní krmil, se jí Noel intimně nedotkl. Chutnala
tak vřele a sladce. Přešel místnost, aby ji zastavil. Položil jí
dlaně na hebkou pokožku jejích paží a přitiskl jí hrudník k
zádům... ke křídlům. "Nimro."
Když
se zastavila, odhrnul jí z ramene vlnité, tmavé vlasy a přitiskl
jí rty na tepající puls na hrdle. Nimra zvedla ruku a prsty se
něžně dotkla jeho tváře. "Máš hlad?" Byla to
jednoduchá otázka, která ho zasáhla svou velkorysostí, ale
tentokrát už ho nepřekvapila. Nemohla ho překvapit, protože už
chápal pravdu, kterou žena v jeho náruči představovala.
"Zůstaň." Podél linie jejího štíhlého hrdla, jí
kladl polibek za polibkem. Vyvolávalo to v něm delikátní rozkoš,
ze které se mu zrychlil jeho vlastní puls. "Nech mě tě dnes
v noci držet v náruči."
Nimra
zaváhala a Noel věděl, že zvažovala, zda mu může se svou
momentální zranitelností důvěřovat. Když se k němu otočila,
když mu dovolila, aby ji objal a aby ji odnesl k sobě do postele,
odemkla tak temnou, skrytou část jeho duše, která od událostí,
jež ho téměř zlomily, neviděla světlo světa. Ony ho ale
nezlomily. A nyní byl osvobozen.
Nimry
touha po Noelovi byla hluboká a nepolevující, ale přesto musela
bojovat s potřebou si vzít, co chtěla a
domáhat se čehokoli od tohoto
uchvacujícího muže se šrámy, které budou potřebovat
spousty času, aby se plně zahojily. Noel se nad ní zapřel o lokty
a jejich pohledy se setkaly. Prsty jí hladil po citlivé křivce
křídla a v jeho pohledu byla taková intenzita, kterou nikdy dříve
nespatřila. "Dotýkej se mne, Nimro." Přikázal jí.
Takový příkaz Nimra ráda poslechla.
Chodidlem
mu přejela po lýtku a šaty se jí vyhrnuly výš. Začala
prozkoumávat pevné hrbolky a prohlubně jeho těla. Byl vypracovaný
a tak mužný. Noel se pod jejím dotykem zachvěl a Nimra na čelisti
ucítila jeho horký dech. Pak jí zuby přejel po hrdle a do břicha
jí tlačil jeho bezostyšně se domáhající
pták. Rozhodně to nebyl civilizovaný milenec. "Jsi nádherný
muž," zašeptala mu ve chvíli, kdy sevřela prsty kolem
tvrdého důkazu jeho touhy. Noelova tvář potemněla žárem. "Uh,
když to říkáš."
"Tak
spolupracující, Noeli?" Nimra kolem něho sevřela prsty
pevněji. Vychutnávala si pocit sametově
jemné pokožky, pokrývající ocelovou pevnost.
"Nejsem
si jistá, zda ti to mám věřit."
Noel
zasténal. "Máš v ruce mýho ptáka. V tuhle chvíli bych s
tebou souhlasil, i kdybys mě nazvala
odpornym zmetkem. Jenom. Nepřestávej."
Z
jeho nestoudné rozkoše celé její tělo roztávalo. Nejenže
pokračovala v intimních dotecích, ale začala líbat a sát jeho
hrdlo. Pak Noel přitiskl rty na ty její a křehká kontrola, kterou
se snažil udržet, se proměnila v nezkrotnou sexualitu. Dožadoval
se a byl průbojný a ve stejný moment, kdy jazykem zaútočil na
její ústa, jí zajel ptákem hlouběji do sevření její dlaně.
Jednou rukou chytil látku jejích šatů a vyhrnul jí je k pasu. O
vteřinu později už prsty pronikl pod krajkový
materiál, který chránil její
intimní partie. Nimra se prohnula v zádech, její výkřik však
pohltila Noelova ústa.
Její
reakci si vyložil jako svolení, roztrhl
krajkovou látku, která mu stála v cestě a začal ji dráždit do
roztřesené připravenosti. Odtáhl od sebe její dlaň a chraplavým
hlasem proti jejím rtům řekl, "to stačilo."
Vypracovaná,
chloupky porostlá stehna, se vklínila mezi ta její. Nimra mu
omotala nohy kolem boků a Noel do ní jedním mocným pohybem
pronikl. Prohnula se v zádech a zaťala mu nehty do potem pokrytých
svalů na zádech.
Jakmile
ucítila, že se jeho ústa přiblížila k pulsu na jejím krku,
celým tělem jí projelo zachvění a její hrdlo bylo najednou
neuvěřitelně citlivé. Ano. Chytila ho za vlasy a přidržela si
ho u sebe. "Teď, Noeli." Cítila, že se pousmál. "Ano,
moje Lady Nimro." Z místa, kde se z ní krmil, se
jí do celého těla rozlévala
pronikavá rozkoš, která se mísila s pocity, jež
v ní vyvolávalo jeho tělo i jeho ruce. Obojím
ji postrkával blíže a blíže k vrcholu.
Pak se najednou ty dva proudy rozkoše střetly a Nimra se rozletěla
na kousky... aby o chvíli později
procitla v náruči muže, který na ni hleděl pohledem přetékajícím
něžností, díky kterému by mohla uvěřit
ve věčnost, jež by nemusela být
vyplněná osamělostí.
O
tři dny později se Nimra mračila na Asirani. "A žádné jiné
problémy tu nenastaly?" Zatímco dokázala uvěřit
skutečnosti, že ostatní andělé by odchodu
smrtelníka nevěnovali pozornost, upíři žijící v jejím
regionu s Fenem jednali velice často a chápali, jakou funkci
zastával. Jejich vědomí o jeho úmrtí bylo v rozporu s její
vírou v to, že by se zatímco ona truchlila, o nic nepokusili.
Asirani se vyhýbala jejímu pohledu. "Přesně tak bych to
neřekla."
Nimra
vyčkávala. A vyčkávala. "Asirani?" povzdychla si Nimra.
"Mluvíš
se špatnym upírem."
Než
aby pátrala po tom správném upírovi, se Nimra rozhodla učinit
své vlastní sondování. To, co byla schopna zjistit, bylo, že se
'někdo'
vypořádal s Fenovým odchodem takovým
způsobem, že jakékoli problémy se objevily, byly během několika
málo hodin vyřešeny. Co se vnějšího světa týkalo, Fenova
desetiletí služby byla zapomenuta spolu s jeho odchodem. Jeho smrt
se spíše, než omračující bolestí, která Nimře svírala
hrudník a plnila oči slzami, stala pouhou nepříjemností.
Později
téhož dne, se Nimra dozvěděla, že její reputace anděla, jemuž nebylo radno zkřížit cesty, během jejího období
truchlení nad ztrátou svého přítele, ještě narostla. „Proč
jsem obdržela omluvný dopis od vůdce New Orleanských upírů?“
zeptala se Christiana. „Domnívá se, že mne dělí pouhé krůčky
od toho, abych vyhladila všechny jeho členy.“
„Jeho
upíři dělali problémy,“ zazněla andělova odpověď. „Bylo o
ně postaráno.“ Neproniknutelně uzavřený výraz jeho tváře,
jí napověděl, že víc z něho nedostane. Nimra byla zaujatá jeho
odmítavým postojem i uvědoměním, že Noel s Christianem patrně
dosáhli nějakého porozumění.
Nakonec
Nimra dostihla muže, který byl zodpovědný za politikaření,
které, jak se začínalo ukazovat, postrádalo Fenův smysl pro
detail – ale přesto získalo vynikající výsledky. „Jak,“
zeptala se Noela, když ho konečně našla v jižních, divoce
rostoucích zahradách, „ses dostal k titulu mého vymahače
pořádku?“
Noel
vyskočil z klečící pozice, ve které se vteřinu předtím
nacházel a ve tváři měl zřetelně provinilý a mladě působící
výraz. „Ten název se mi líbil.“
Když
se snažila nahlédnout mu přes rameno a spatřit, co skrýval pod
stínem křoví, obaleným drobnými růžovými a bílými kvítky,
Noel se posunul, aby jí v tom zabránil. Nimra se zamračila a
poklepala si omluvným dopisem o nohu.
„Co
si dělal v New Orleans?“
„Ti
upíři se z první lekce nepoučili.“ Jeho pohled zůstal chladně
modrý. „Musel jsem být kreativní.“
„Vysvětli.“
„Setkala
ses se slovy 'delegování
pravomocí'?” Stále
na ni bez ucuknutí hleděl. Nimra se pousmála. Vládce, který se v
ní skrýval, dokázal rozpoznat sílu osobnosti, která byla
vzácná... a kterou by každá žena chtěla po svém boku.
„Jak
si vedou mé akcie?“
„Na
to se zeptej Christiana, ten má místo mozku počítač a navíc,
jsem mu musel dát alespoň nějakou práci.“
To,
že se podělil o moc, kterou takovou rychlostí převzal a navíc
bez krveprolití, bylo nečekané. „Je tu ještě něco, co bych
měla vědět?“
„Asi
před týdnem tu čmuchali Nazarachovi nohsledi, ale zdá se, že se
museli vrátit zpátky domů.“ Pokrčil rameny, jako by s tím
neměl nic společného.
„Hmm.“
Nimra byla udivená. Tento silný muž, který byl rozeným vůdcem,
sám sebe dobrovolně dosadil do jejích služeb a na rozdíl od
Fena, s ní měl Noel intimní vztah. V okamžiku, kdy byla
nejzranitelnější, se od něho ve vinoucí se temnotě svého
smutku, dočkala jen bohatého pocitu rozkoše, který tlumil ostrý
pocit ztráty. Než mohla Nimra zformulovat slova, deroucí se z
divoké kaskády pocitů, které jí zaplavily srdce, zaslechla
vzdálené a zvídavé mňouknutí.
Rozbušilo
se jí srdce a ještě jednou se pokusila nahlédnout za jeho mohutná
ramena. Noel jí v tom opět zabránil, pak se otočil a klekl si na
zem. „Měli jste zůstat potichu,“ zamumlal, když vstával a
otočil se zpět k ní. Dvě malinkaté chlupaté kuličky v jeho
náruči – komicky zbarvené směsí černé a bílé barvy -
šťouchaly svými hlavičkami do jeho hrudi. Očividně si
uvědomovaly, že když šlo o nevinná stvoření, nebyl tento vlk
tak zlý, jak se mohlo na první pohled zdát.
„Oh!“
Nimra natáhla ruku, aby pohladila jedno kotě po hlavičce, ale
místo toho se obě koťata ocitla v její náruči. Kroutila se a
poposedávala, dokud si neudělala pohodlí. „Neoli, jsou
nádherná.“ Noel si odfrknul. „Jsou to kříženci z místního
útulku.“ V jeho hlase ale zaznívalo něžné pobavení. „Myslel
jsem si, že by ti dva hladové krky navíc nevadily.“ Nimra
přejela tváří po kožichu jednoho z koťat a při žárlivém
bručení toho druhého se rozesmála. Tak maličké a křehké
životy a přesto mohly poskytnout tolik radosti. „Jsou moje?“
„Vypadám
snad jako kočičí chlap?“ Řekl s čirou mužnou dotčeností a
založil si ruce na prsou. „Já si pořídim psa – opravdu
velkýho psa. S ostrejma zubama.“
Nimra
se rozesmála a poslala mu vzdušný polibek. Najednou se cítila
mladší, než po celá staletí. „Děkuju ti.“ Jeho zamračený
výraz se vytratil.
„Dokonce
i Šášula se pousmál, když se jedno z nich pokusilo zaútočit na
jeho botu.“
„Oh,
to neudělali.“ Christian byl ohledně svých vyleštěných bot
vždy velice marnivý. „Zlobivá stvoření.“ Koťata jí začala
hlavičkami hravě ducat do čelisti.
„Bude
hezké mít kolem sebe znovu domácí mazlíčky,“ řekla a
myšlenkami se vrátila ke Královně a k Mimóze, když ještě byly
koťaty. Její vzpomínky byly hořko sladké, ale byly cenné.
Noel
k ní popošel blíž a natáhl ruku, aby pohladil kotě, které mělo
jedno ucho černé a druhé bílé. Druhé kotě, jak si Nimra
všimla, mělo obě uši bílé s černými špičkami.
„Obávám
se, že s tímto darem je spjatá jedna podmínka.“
Nimra
zaslechla vážný tón jeho hlasu a protože věděla, že od
krabice, ve které evidentně před chvílí pospávala, nepůjdou
příliš daleko, položila koťata na zem.
„Tak
mi ji řekni,“ zašeptala a podívala se do jeho drsně mužné
tváře.
„Obávám
se,“ řekl a otevřel dlaň, ve které ležel zlatý prsten s
jantarem, „že zastaralá lidská část mé osobnosti se nakonec
přeci jen jednoho pouta dožaduje.“
Jantar
velice často nosívali ti smrtelníci a upíři, kteří byli ve
vážném vztahu. Nimra kvůli žádnému muži nikdy jantar
nenosila. V tuto chvíli ale zvedla ruku a nechala Noela, aby jí
prsten navlékl. Byl lehoučký a byl pro ni vším. „Doufám, že
si koupil shodující se pár,“ zamumlala, protože, jak se
ukázalo, ani ona nebyla natolik civilizovaná, aby nevyžadovala
žádné pouto. Ne, když šlo o Noela.
Šibalsky
se pousmál, sáhl do kapsy kalhot a vyndal širší, mužnější
prsten, osazený hrubším jantarem. Kámen na jejím prstenu byl
delikátní a krásně vyleštěný.
„Perfektní.“
„Nebudeme
spolu moct mít děti.“ Pronesl vážným tónem, když mu se
štěstím, kterým přetékala její duše, navlékala prsten.
„Mrzí
mě to, Nimro.“ Pocítila dojemně bolestné emoce, ale žádný
smutek. Ne, když bude její věčnost zbarvená jeho pronikavě
modrým pohledem.
„Vždy
tu bude někdo jako Violet, kdo bude potřebovat domov,“ odpověděla
a palcem přejížděla po jeho prstenu. „Možná nebudou krev naší
krve, ale budou srdcem našich srdcí.“ Noel si ji přitáhl do
náruče a prsty ji pohladil po levém křídle. Jeho pomalé a něžné
doteky vyjadřovaly majetnictví. Stejně, jako ho vyjadřovaly její
paže, kterými klouzala po jeho hrudi a pak mu je omotala kolem
krku. Už nezazněla žádná další slova. Žádná už totiž
nebyla potřeba.
Pak
vzal její obličej do dlaní a zadíval se jí do očí. Nimra na
tváři ucítila teplý kov jeho prstenu. Její vlk. Její Noel.
Díky za krásný překlad, novela Angel's Wolf se mi moc líbila
OdpovědětVymazatdíky za překlad a korekci , super oddechovka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za perfektní překlad a korekci ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem krásne :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za poslední kapitolu novely. Katka
OdpovědětVymazatDíky moc:)
OdpovědětVymazatĎakujem!! :) lil
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.Úžasná novela.:) Lenka
OdpovědětVymazatDíky za perfektní překlad.
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatďakujem za preklad novelky:-))))
OdpovědětVymazatKrásne 💕💕💕ďakujem pekne za preklad 😊
OdpovědětVymazat