Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 1. kapitola

Zahalen do hedvábných stínů nejtemnější noci, byl New York stále stejný… a přesto změněn k nepoznání. Kdysi dávno Elena sedávala před okny svého milovaného apartmánu a pozorovala anděly, kteří vzlétali z osvětlené Věže. Nyní byla jedním z nich a zrovna v tuto chvíli seděla vysoko nad zemí, na balkóně, který neměl zábradlí… nic, co by zabránilo smrtelnému pádu. Jenže teď by už samozřejmě nespadla.
Její křídla byla silnější. Ona byla silnější.

Mávla svými křídly a zhluboka se nadechla vůně domova. Silou bouře ji zasáhla směsice vjemů – různá koření a dým, lidé a upíři, příroda i velkoměsto. Po dlouhé době stísněnosti se konečně uvolnila a roztáhla křídla do jejich plného rozpětí. Nastal čas prozkoumat toto známé město, které se jí stalo cizím. Tento domov, který byl náhle zcela novým.

Slétla z balkónu a zamířila do větrných proudů Manhattanu, které s sebou přinášely dotek jara. Období jasně zelených barev, které nyní panovalo, nahradilo sníh, jež si tuto zimu město podrobil. Do léta bylo ještě daleko. Toto bylo období probuzení, vykvétajících rostlin a mladých ptáčat. Dokonce i v horečnatém spěchu města, o kterém se říkalo, že nikdy nespí, bylo vše jasné, mladé a křehké.

Doma. Jsem doma.

Nechala se unášet větrnými proudy, které ji nadnášely nad démantově se třpytícím, osvětleným městem a testovala sílu svých křídel. Testovala svoji sílu.
Byla silnější.
Ale přesto byla stále slabá. Sotva Stvořený nesmrtelný.
Nesmrtelný, jehož srdce zůstávalo bolestně lidské.

Nebylo pro ni žádným překvapením, když zjistila, že se pokouší se vznášet ve vzduchu přímo před okny svého apartmánu. Zatím neměla dovednost tento manévr provézt a stále klesala dolů. Pak díky rychlému mávání křídel opět vzlétla o kousek výš. A přesto během těchto zběžných pohledů zahlédla dost, aby věděla, že zatímco rozbité okno bylo nahrazeno, místnosti byly prázdné.

V obývacím pokoji dokonce nezůstal ani krvavý flek, který by označoval místo, kde prolila Raphaelovu krev. Kde se snažila zastavit rudý potok jeho krve, jež jí zbarvil ruce do stejně vražedně rudého odstínu.

Eleno.

Ucítila vůni větru a deště. Byla čerstvá a divoká a byla všude kolem ní i uvnitř ní. Pak na bocích ucítila silné ruce. Raphael ji bez potíží držel na místě, aby se s dlaněmi přitisknutými na okenní tabuli mohla podívat dovnitř.
Prázdno.
Po domově, který si kousek po drahocenném kousku sama vybudovala, nezbyla ani památka.
„Musíš mě naučit, jak se vznášet na místě,“ přinutila se říct přes obrovský knedlík v hrdle. Bylo to jen místo. Jen věci. „Při sledování cílů by to byla fakt užitečná schopnost.“
„Mám v úmyslu tě naučit spousty věcí.“ Raphael si ji přitáhl blíž k sobě a její křídla zůstala uvězněná mezi jejich těly. Archanděl New Yorku jí přitiskl rty k uchu. „Cítím, jak se trápíš.“
Její první instinktivní reakcí bylo lhát, ale Elena se svým archandělem už měli tohle období za sebou. „Asi jsem prostě čekala, že tu na mě muj apartmán počká. Když mi Sára posílala moje věci, tak se o ničem takovym nezmínila.“ A její nejlepší kamarádka jí nikdy nelhala. „Když tu Sára byla naposledy, vypadalo to tu přesně tak, jako když si tu byla naposledy ty,“ řekl Raphael a odtáhl se od ní, aby mohla roztáhnout křídla a stočit tělo směrem k větrným proudům.
Pojď, chci ti něco ukázat.

Slyšela ho v mysli, stejně jako tam cítila vítr s deštěm, který ho doprovázel. Nepřikázala mu, aby se stáhl – protože věděla, že její mysl je jen její vlastní. Způsob, kterým ho dokázala vnímat i snadnost, se kterou s ním komunikovala, byli součástí něčeho, co je k sobě svazovalo… pevný, vinoucí se pocit, který sice zatmelil staré šrámy, ale zároveň s sebou přinesl i nové slabiny.

Když Elena sledovala svého archanděla se zlato bílými křídly a očima nekonečné, neúprosné modři, jak prolétává svěží černí oblohy vysoko nad třpytícím se městem, ničeho nelitovala. Nechtěla vrátit čas, nechtěla se vrátit k životu, ve kterém by ji nikdy nedržel v náruči archanděl a kde by se jí nikdy nezlomilo srdce, aby se pak opět zacelilo a bylo daleko silnější. Schopné tak živých emocí, že ji to chvílemi až děsilo.
Kam máme namířeno, Archanděli?
Trpělivost, Lovče Spolku.

Elena se usmála a její smutek ze ztráty apartmánu pohřbila vlna pobavení. Nezáleželo na tom, kolikrát ji upozorňoval, že její loajalita nyní místo Spolku,  patří andělům. Když ji takhle oslovil, prozradil tím, jak ji stále vnímal – jako lovkyni, jako válečnici. Snesla se dolů, pod něho a pak několika silnými máchnutími křídel opět vzlétla skrz kousavou čerstvost nočního vzduchu nahoru. Její záda a ramenní svaly proti těmto akrobatickým kouskům protestovaly, ale Elena si nyní příliš užívala, aby se strachovala – za pár hodin za to bez pochyby zaplatí, ale teď se cítila volná a v bezpečí temnoty.

„Myslíš, že nás někdo pozoruje?“ zeptala se udýchaně, když zrovna letěli vedle sebe.
„Možná. Ale pro tuto chvíli tvou identitu skryje temnota.“
Věděla, že následující den, až se rozední, všechno vypukne. Stvořený anděl… byla zajímavostí dokonce i pro nejstarší z upírů a pro anděly. Neměla pochybnosti o tom, jak na ni bude reagovat lidská populace. „Nemůžeš udělat ty svoje děsivý věci a přinutit je, aby zůstali v povzdálí?“ Už ve chvíli, kdy ta slova pronesla, však věděla, že to není lidská populace, která jí dělala starosti.

Její otec… Ne. Nebude přemýšlet o Jeffreym. Dnes večer ne.
Ve chvíli, kdy odsouvala stranou myšlenky na muže, který ji zavrhl v době, kdy jí bylo sotva osmnáct, zamířil Raphael k řece Hudson. Klesal tak rychle, že dříve, než ho stihla potlačit, prodral se jí z hrdla výkřik. Archanděl New Yorku byl skvělý letec – prolétával tak blízko nad povrchem vody, že by se prsty mohl dotknout studené hladiny. Pak opět prudce vzlétl. Předváděl se.
Předváděl se pro ni.

Elenu to zahřálo u srdce a pousmála se. Zamířila dolů a připojila se k němu. Sledovala, jak si noční vánek pohrával s jeho lesklými, černými vlasy a foukl mu je do tváře, jako kdyby nemohl odolat a nedotknout se jich.
To by nebylo k ničemu.
„Co?“ Fascinovaná téměř krutou krásou muže, kterého si troufla nazývat svým milencem, zapomněla, na co se ho ptala.
Kdybych je zastrašil – nejsi zrovna ženou, která by se držela v ústraní.
„Sakra. Máš pravdu.“ Najednou pocítila zlověstný tah svalů v rameni a zašklebila se. „Myslim, že budu muset brzo přistát.“

Během boje s Lijuan byla Elena zraněna. Ne moc – a ta zranění se již zahojila, ale nucený odpočinek si vyžádal ztrátu svalstva, které si vytrénovala před bitvou, jež změnila Peking v kráter, kde se jedinými zvuky, staly nářky mrtvých.
Už jsme téměř doma.

Začala se soustředit na to, aby letěla rovně a uvědomila si, že Raphael se přemístil před ní, aby letěla v jeho větrné brázdě – a už ji nestálo tolik úsilí rozrážet vzduch. Hrdost jí přinutila se zamračit, ale také pocítila hluboké uspokojení, protože věděla, že pro Raphaela byla důležitá, více, než důležitá.

A pak to spatřila. Rozlehlé sídlo, tyčící se na skalním výběžku na druhém břehu řeky, jež bylo Raphaelovým domovem. Přestože se jeho pozemky nacházely nad řekou Hudson, celé místo bylo skryté před lačnými pohledy nepropustnou řadou stromů. Elena s Raphaelem se přibližovali z vrchu a odsud jeho sídlo vypadalo jako drahokam usazený do sametové temnoty. Ze všech oken zářilo vřelé, zlaté světlo – jež se při střetu s čistými liniemi mozaikových oken na jedné straně budovy, měnilo do pulsujících tónů barev duhy. Růžové keře z tohoto úhlu nebyly vidět, ale Elena věděla, že tam jsou. Proti bílé fasádě domu, byly jejich bujně rostoucí lístky leskle zelené a všechny keře byly obsypány stovkami pupenů, připravených při prvním oteplení vykvést směsicí různých barev.

Elena následovala Raphaela a přistála v zahradách. Světlo procházející skrz mozaiku zbarvilo jeho křídla do kaleidoskopu divoce modrých, smaragdově zelených a rubínově červených barev. Mohl si přistát na jednom z balkónů, řekla. Na to, aby promluvila nahlas, byla příliš zaneprázdněná soustředěním na správné přistání. Raphael s ní souhlasil, ale než promluvil, počkal, než přistála vedle něho, „to jsem mohl.“

Elena složila křídla a on natáhl ruku a jemně ji chytil v místě, kde krk přecházel v rameno. Prsty se dotýkal citlivého vnitřního okraje jejího pravého křídla. „Pak by ale tvé rty nebyly tak blízko mých.“
Jakmile si ji k sobě přitáhl blíž, začala se jí zmocňovat rozkoš. „Tady ne,“ zamumlala zastřeně. „Nechci vyděsit Jeevese.“

Raphael ji umlčel pomalým a velice důkladným polibkem, díky kterému na jeho majordoma naprosto zapomněla. Její tělo se začínalo pomalu zahřívat svůdným pocitem očekávání. Raphaeli.
Chvěješ se, Eleno. Jsi unavená.
Nikdy nejsem natolik unavená, aby ses mě nemohl dotýkat. Děsilo ji, jak závislá se na něm stala. Jediný důvod, díky kterému to bylo snesitelné, byl, že i jeho hlad po ní byl jako syrová, téměř násilná touha.

Jejích smyslů se s bouřlivou silou dotkl vítr s deštěm a pak se od ní Raphael se žhavě sexuálním příslibem v očích odtáhl. Později.
Úmyslně pomalu jí pohladil po oblouku křídla. Dám si s tebou načas, Eleno.
Jeho rty se rozevřely a jeho nahlas vyřčená slova, byla daleko méně intimní. „Montgomery bude rád, že budeš jeho novou paní, Eleno.“
Olízla si rty, a když zaslechla rychlost, s jakou jí bušilo srdce, uvědomila si, že by měla opět začít dýchat. Jo, archanděl opravdu uměl dobře líbat.




7 komentářů:

  1. Děkuji za první část první kapitolky ! ! ! Marta

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji a už se moc těším na překlad další knihy. Velmi si vážím tvého nasazení při překladech. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad,už sa teším na ďalšiu knihu.:) Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem, už som sa tešila na novú knihu :-) ...Susan

    OdpovědětVymazat
  5. Mockrát děkuji za překlad, těším se na další. Lidka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další překlad, moc se těším.

    OdpovědětVymazat