Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 3. kapitola

Jako první si jí všimla desetiletá Evelyn a vykulila oči. Elena se rozloučila s andělem, který ji sem nejkratší možnou cestou doprovodil, mávla křídly, aby získala potřebnou rovnováhu a plynule přistála na zahradě školy.

Sametově perfektní trávník narušovalo jen pár spadlých listů z okolních stromů. Při jejím přistání na zemi vzniklo několik miniaturních tornád, ve kterých se spolu s uschlými hnědými stébly trávy vířila i ta nová, jarně zelená. Elena složila křídla a kývla na svou mladší nevlastní sestru. Evelyn chtěla zvednout ruku, aby jí zamávala na pozdrav, ale Amethyst - její o tři roky starší sestra - ji chytila a přitáhla si ji k sobě. Její tmavě modrý pohled, tak podobný pohledu její matky Gwendolyn, Elenu varoval, aby se od nich držela dál.

Elena její reakci chápala. Po té, co ji Jeffrey vyhodil z domova, až do dramatických okamžiků, které předcházely událostem, po kterých se probrala s křídly barvy půlnoci a úsvitu, spolu téměř deset let nepromluvili. A před tím, než ji vyvlastnil, ji vyhnal do internátní školy. Výsledkem těchto dramat bylo, že s ani jednou, ze svých nevlastních sester, nikdy nebyla moc v kontaktu. Věděla o nich, stejně jako ony věděly o její existenci, ale jinak si byly v podstatě cizí.

Nebyly si ani trochu podobné – na rozdíl od Eleniny vysoké postavy, bledých vlasů a pokožky políbené zapadajícím sluncem Maroka, měla obě děvčata vlasy úchvatné havraní barvy po jejich matce i její drobnou postavu. Jejich pokožka měla sytě krémový tón, za který by se nemusela stydět ani pravá Britská růže. Evelyn byla stále ještě dětsky zaoblená, ale její rysy byly jasně Gwendolyiny – delikátní a aristokratické. Obě Jeffreyho manželky na jeho dětech zanechaly své stopy.

Elena odvrátila pohled od obou tváří, které ji pozorovaly s kombinací obav a chladného obvinění a rozhlédla se po ostatních přihlížejících. Za Evelyn a Amethyst stál hlouček několika dalších dívek. Všechny byly oblečeny ve vínově bílých školních uniformách. Opodál stálo několik dospělých, kteří museli být zdejšími učiteli. Co ale nikde nespatřila, byla přítomnost Raphaela. To znamenalo, že byl buďto uvnitř velké školní budovy z krémově světlých cihel, nebo za ní, na velkém vnitřním dvoře, kde dívky obědvaly, posedávaly na trávě a hrály různé hry.

Elena to tu znala dobře. Nezáleželo na tom, že je spojovalo pouze mrazivě ledové pouto Jeffreyho krve – Evelyn s Amethyst byly stále jejími sestrami a ona na ně hodlala dohlížet. Pokud by ji někdy potřebovaly, bude tu pro ně... pro Ari s Belle toho nebyla schopná. Kolem srdce jí opět rotovalo tisíce kovových úlomků a každý z nich byl ostrý jako břitva. Zamířila ke vchodu do budovy. V tu chvíli si všimla, že se Evelyn vymanila ze sestřina sevření, seběhla schody a zamířila k ní. "Ty nejsi upír."

Elena se zhoupla na patách a přemýšlela nad výzvou, která vyzařovala z malé, rebelské tvářičky, i ze zaťatých pěstí její nevlastní sestry. "Ne, nejsem." Po několika vteřinách pronikavého očního kontaktu šedé s šedou, měla Elena pocit, že ji její sestra odhadovala. "Chtěla bys vědět, co se tu stalo?" zeptala se nakonec Evelyn.
Elena se zamračila, podívala se směrem do zahrady a všimla si, že nikdo další se jejich směrem nevydal. Dospělí se zdáli být stejně tak v šoku, jako většina dívek. Soustředila svou pozornost ke své sestře a bojovala s instinktem se jí dotknout a utěšit jí. "A ty o tom něco víš?"
"Bylo to strašný." zašeptala. Na její jemné tvářičce, která zatím patřila dítěti a ne ženě, kterou se jednoho dne stane, se zračila čirá hrůza.
„Šla jsem na kolej. Měla jsem se tam sejít se Celií, ale ona tam nebyla. Zato tam všude byla krev. A taky jsem nemohla najít Bets-„
„Ty si tohle objevila jako první?“ V Eleně se zedmula divoká starostlivost. Ne, pomyslela si, ne. Ta monstra ji nepřipraví o další sestru.

„Co si viděla?“ Sevřel se jí žaludek i hrdlo.
„Pak už nic,“ přiznala Evelyn a Eleně se úlevou málem podlomila kolena.
„Paní Hillová mě slyšela křičet a okamžitě mě odvedla pryč. Pak nás všechny poslaly ven a pak už jsem slyšela křídla… ale tvého archanděla jsem neviděla.“
V ten okamžik v jejích šedých očích Elena spatřila bystrost, která jí připomněla Jeffreyho. Bolestně jí zabodlo na hrudi – protože ona byla také dcera Evelynina otce. „O všechno se postarám,“ slíbila. „Ale potřebuju, abys šla zpátky a dokud nepřijdu na to, co se stalo, chci, abys zůstala s Amethyst.“

Vzhledem k tomu, že Raphael zavolal jí, se muselo jednat o upíra, který sešel z cesty. Evelyn se otočila a rozeběhla se za svou nervózně vypadající sestrou.
Raphaeli.
Na okamžik nezaslechla nic jiného, než nekonečné ticho. Neozval se žádný hluboký hlas, okořeněný stovkami let staré arogance. Žádná vůně větru s deštěm.

A pak se to se silou hromobití dostavilo všechno najednou a Elena z té síly málem klopýtla. Z jeho síly.
Přeleť přes první budovu a pak-
Nemůžu. Už jsem přistála.
Zatím nebyla dostatečně silná, aby mohla vzlétnout z místa. Tento manévr vyžadoval nejen obrovskou svalovou sílu, ale také potřebné letecké dovednosti.
Tak vejdi předními dveřmi. Pak už cestu najdeš.

Jistota, s jakou to řekl, mohla znamenat pouze jedinou věc a Eleně se sevřel žaludek. Dalo jí spousty práce odsunout do pozadí obavy a začít se soustředit na nadcházející lov. Zaťala křídla tak blízko k páteři, jak jen mohla. Nechtěla se nedopatřením dotknout žádného přihlížejícího a vydala se nahoru po starých, ale pevných schodech, které byly vystavěny ze stejně krémových cihel, jako samotná budova.
Všude kolem sebe zaslechla šepot.
„Mysleli, že byla mrtvá-„
„-upír.“
„Nevěděla jsem, že umí Stvořit anděly!“

A pak přišlo známé klikání, které jí napovědělo, že se spouštěly fotoaparáty mobilních telefonů. Během pár minut, možná i vteřin zahltí její fotografie celý internet. A média také nezaváhají ani na okamžik.
„No,“ zamumlala si sama pro sebe, „alespoň už si nemusíme dělat starosti s tim, jak všem oznámit mojí přítomnost.“
Už se bude muset vypořádat jen s cirkusem, který média dozajista vyvolají a který zcela určitě udeří silou zatraceného tornáda.

Ve vzduchu ucítila náznaky železa.
Trhla hlavou nahoru a její smysly při hrozbě, jež znamenala krev a násilí, okamžitě zbystřily. Vydala se za tou stopou a prošla opuštěnou chodbou s vínově červeným kobercem. Všude na zdech visely zarámované třídní fotografie naškrobených studentek, některé z nich byly i desítky let staré. Na konci chodby, po její levici, bylo točité schodiště. Navzdory faktu, že byla celá budova velice stará, byla chodba překvapivě světlá.
Ve chvíli, kdy vstoupila na první schod a vzhlédla, zjistila proč. Spatřila nádhernou kopulovitou, prosklenou střechu, rámovanou zlatě barevným kovem. Po skle se plazilo několik nezvedných šlahounů břečťanu, jehož lupení vypadalo na skle jako drobné smaragdy. To ale její pozornost nepřilákalo.
Znovu ucítila železo. Bylo tak hutné a výrazné, že to mohlo znamenat pouze jedinou věc.
Smrt.


7 komentářů: