Jako
první si jí všimla desetiletá Evelyn a vykulila oči. Elena se rozloučila s
andělem, který ji sem nejkratší možnou cestou doprovodil, mávla křídly, aby získala
potřebnou rovnováhu
a plynule přistála na zahradě školy.
Sametově
perfektní trávník narušovalo jen pár spadlých listů z okolních stromů. Při
jejím přistání na zemi vzniklo několik miniaturních tornád, ve kterých se spolu
s uschlými hnědými stébly trávy vířila i ta nová, jarně zelená. Elena složila
křídla a kývla na svou mladší nevlastní sestru. Evelyn chtěla zvednout ruku,
aby jí zamávala na pozdrav, ale Amethyst - její o tři roky starší sestra - ji
chytila a přitáhla si ji k sobě. Její tmavě modrý pohled, tak podobný pohledu
její matky Gwendolyn, Elenu varoval, aby se od nich držela dál.
Elena
její reakci chápala. Po té, co ji Jeffrey vyhodil z domova, až do dramatických
okamžiků, které předcházely událostem, po kterých se probrala s křídly barvy
půlnoci a úsvitu, spolu téměř deset let nepromluvili. A před tím, než ji
vyvlastnil, ji vyhnal do internátní školy. Výsledkem těchto dramat bylo, že s
ani jednou, ze svých nevlastních sester, nikdy nebyla moc v kontaktu. Věděla o
nich, stejně jako ony věděly o její existenci, ale jinak si byly v podstatě
cizí.
Nebyly
si ani trochu podobné – na rozdíl od Eleniny vysoké postavy, bledých vlasů a
pokožky políbené zapadajícím sluncem Maroka, měla obě děvčata vlasy úchvatné
havraní barvy po jejich
matce i její drobnou postavu. Jejich pokožka měla sytě krémový tón, za který by se
nemusela stydět ani pravá Britská růže. Evelyn byla stále ještě dětsky
zaoblená, ale její rysy byly jasně Gwendolyiny – delikátní a aristokratické.
Obě Jeffreyho manželky na jeho dětech zanechaly své stopy.
Elena
odvrátila pohled od obou tváří, které ji pozorovaly s kombinací obav a
chladného obvinění a rozhlédla se po ostatních přihlížejících. Za Evelyn a
Amethyst stál hlouček několika dalších dívek. Všechny byly oblečeny ve vínově bílých školních
uniformách. Opodál stálo několik dospělých, kteří museli být zdejšími učiteli.
Co ale nikde nespatřila, byla přítomnost Raphaela. To znamenalo, že byl buďto
uvnitř velké školní budovy z krémově světlých cihel, nebo za ní, na velkém
vnitřním dvoře, kde dívky obědvaly, posedávaly na trávě a hrály různé hry.
Elena
to tu znala dobře. Nezáleželo na tom, že je spojovalo pouze mrazivě ledové
pouto Jeffreyho krve – Evelyn s Amethyst byly stále jejími sestrami a ona na ně
hodlala dohlížet. Pokud by ji někdy potřebovaly, bude tu pro ně... pro Ari s
Belle toho nebyla schopná. Kolem srdce jí opět rotovalo tisíce kovových úlomků
a každý z nich byl ostrý jako břitva. Zamířila ke vchodu do budovy. V tu chvíli
si všimla, že se Evelyn vymanila ze sestřina sevření, seběhla schody a zamířila
k ní. "Ty nejsi upír."
Elena
se zhoupla na patách a přemýšlela nad výzvou, která vyzařovala z malé, rebelské
tvářičky, i ze zaťatých pěstí její nevlastní sestry. "Ne, nejsem." Po
několika vteřinách pronikavého očního kontaktu šedé s šedou, měla Elena pocit,
že ji její sestra odhadovala. "Chtěla bys vědět, co se tu stalo?"
zeptala se nakonec Evelyn.
Elena
se zamračila, podívala se směrem do zahrady a všimla si, že nikdo další se
jejich směrem nevydal. Dospělí se zdáli
být stejně tak v šoku, jako většina dívek. Soustředila svou pozornost ke své sestře a bojovala
s instinktem se jí dotknout a utěšit jí. "A ty o tom něco
víš?"
"Bylo
to strašný." zašeptala. Na její jemné tvářičce, která zatím patřila dítěti a ne
ženě, kterou se jednoho dne stane, se zračila čirá hrůza.
„Šla jsem na kolej. Měla jsem se tam sejít se Celií,
ale ona tam nebyla. Zato tam všude byla krev. A taky jsem nemohla najít Bets-„
„Ty si tohle objevila jako první?“ V Eleně se
zedmula divoká starostlivost. Ne,
pomyslela si, ne. Ta monstra ji
nepřipraví o další sestru.
„Co si viděla?“ Sevřel se jí žaludek i hrdlo.
„Pak už nic,“ přiznala Evelyn a Eleně se úlevou málem
podlomila kolena.
„Paní Hillová mě slyšela křičet a okamžitě mě odvedla
pryč. Pak nás všechny poslaly ven a pak už jsem slyšela křídla… ale tvého
archanděla jsem neviděla.“
V ten okamžik v jejích šedých očích Elena
spatřila bystrost, která jí připomněla Jeffreyho. Bolestně jí zabodlo na hrudi –
protože ona byla také dcera Evelynina otce. „O všechno se postarám,“ slíbila. „Ale
potřebuju, abys šla zpátky a dokud nepřijdu na to, co se stalo, chci, abys zůstala
s Amethyst.“
Vzhledem k tomu, že Raphael zavolal jí, se muselo
jednat o upíra, který sešel z cesty. Evelyn se otočila a rozeběhla se za
svou nervózně vypadající sestrou.
Raphaeli.
Na okamžik nezaslechla nic jiného, než nekonečné ticho. Neozval
se žádný hluboký hlas, okořeněný stovkami let staré arogance. Žádná vůně větru
s deštěm.
A pak se to se silou hromobití dostavilo všechno najednou
a Elena z té síly málem klopýtla. Z jeho síly.
Přeleť
přes první budovu a pak-
Nemůžu. Už
jsem přistála.
Zatím nebyla dostatečně silná, aby mohla vzlétnout z místa.
Tento manévr vyžadoval nejen obrovskou svalovou sílu, ale také potřebné letecké
dovednosti.
Tak vejdi
předními dveřmi. Pak už cestu najdeš.
Jistota, s jakou to řekl, mohla znamenat pouze
jedinou věc a Eleně se sevřel žaludek. Dalo jí spousty práce odsunout do pozadí
obavy a začít se soustředit na nadcházející lov. Zaťala křídla tak blízko k páteři,
jak jen mohla. Nechtěla se nedopatřením dotknout žádného přihlížejícího a
vydala se nahoru po starých, ale pevných schodech, které byly vystavěny ze
stejně krémových cihel, jako samotná budova.
Všude kolem sebe zaslechla šepot.
„Mysleli, že byla mrtvá-„
„-upír.“
„Nevěděla jsem, že umí Stvořit anděly!“
A pak přišlo známé klikání, které jí napovědělo, že se
spouštěly fotoaparáty mobilních telefonů. Během pár minut, možná i vteřin
zahltí její fotografie celý internet. A média také nezaváhají ani na okamžik.
„No,“ zamumlala si sama pro sebe, „alespoň už si nemusíme
dělat starosti s tim, jak všem oznámit mojí přítomnost.“
Už se bude muset vypořádat jen s cirkusem, který
média dozajista vyvolají a který zcela určitě udeří silou zatraceného tornáda.
Ve vzduchu ucítila náznaky železa.
Trhla hlavou nahoru a její smysly při hrozbě, jež znamenala
krev a násilí, okamžitě zbystřily. Vydala se za tou stopou a prošla opuštěnou
chodbou s vínově červeným kobercem. Všude na zdech visely zarámované třídní
fotografie naškrobených studentek, některé z nich byly i desítky let staré.
Na konci chodby, po její levici, bylo točité schodiště. Navzdory faktu, že byla
celá budova velice stará, byla chodba překvapivě světlá.
Ve chvíli, kdy vstoupila na první schod a vzhlédla,
zjistila proč. Spatřila nádhernou kopulovitou, prosklenou střechu, rámovanou
zlatě barevným kovem. Po skle se plazilo několik nezvedných šlahounů břečťanu,
jehož lupení vypadalo na skle jako drobné smaragdy. To ale její pozornost
nepřilákalo.
Znovu ucítila železo. Bylo tak hutné a výrazné, že to
mohlo znamenat pouze jedinou věc.
Smrt.
Díky za překlad :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad,super kapitola.:) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za perfektní překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad!! lil :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji za pokračování.
OdpovědětVymazat