Kromě
ledově bolestného pocitu, který ji zachvátil, se jí nedostalo
žádné odpovědi.
Zuřivost.
Čirá, zlověstná a chladná.
Tak chladná.
"Do háje." Znovu se
rozeběhla a snad po milionté nadávala na skutečnost, že neuměla
vzlétnout z místa.
Bylo jí řečeno, že než se
to naučí, mohlo by to trvat léta – vzhledem k tomu, že neměla
křídla od dětství, možná i déle. I kdyby musela požádat
Galena, aby přiletěl do New Yorku a každý jednotlivý den
následujícího roku ji opět mučil, se to ale hodlala naučit.
Byla udýchaná a než zdolala
příkré stoupání, Raphael už přistál na kopci a držel Ignatia
pod krkem. Archanděl New Yorku držel bez zjevných potíží
vyděšené stvoření několik desítek centimetrů nad zemí.
Upírovo oblečení bylo stále mokré a lepilo se mu k tělu. Měl
vytřeštěné oči, ve kterých mu popraskaly žilky, rukama
usilovně šátral po ruce, která ho svírala kolem krku a ve snaze
utéct kolem sebe marně kopal nohama.
"Neovládá tě
krvežíznivost," pronesl Raphael tak zřetelně, že jeho hlas
zněl jako bez slitování řezající ostří nože. Její instinkty
spolu s vědomostmi, které se o něm během doby, kterou spolu
strávili dozvěděla, vyústili v nedobrý vnitřní pocit. Aniž by
se starala o bláto, které jí zašpinilo džíny i křídla, se
vyškrábala nahoru a podívala se do upírovy tváře. Mužovy krví
podlité oči byly příčetné... kromě hrůzy, která se v nich
nyní zračila. Jeho ústa už byla jiný případ. Byla lemovaná
zaschlou krví, kterou se mu při jeho improvizované očistě
nepodařilo smýt a celá jeho tvář tak vypadala jako groteskní
maska.
"Proč?" zeptala se
ho Elena. V rukou svírala nože, o kterých si vůbec neuvědomila,
že je tasila z pouzder, která měla připevněná k pažím. "Proč
si to udělal?" V mysli se jí neustále dokola zjevovaly obrazy
dívčina zmasakrovaného těla. Mohla to být Evelyn. Mohla to být
Amethyst. Její sestry. Znovu.
Myslí se jí stále dokola
honily myšlenky na to, co se mohlo stát, až to bylo téměř to
jediné, co dokázala vnímat.
Raphael zesílil svůj stisk.
"Na tom nezáleží." Z upírova oka začala vytékat krev
a vypadala jako děsivá slza.
"Počkej." Elena
položila ruku na Raphaelovo silné, šlachovité předloktí. "Tví
upíři si nedovolí se ti vzepřít. Ne takhle." Moc dobře si
uvědomovali krutost jeho oprávněných trestů. Skutečnost, že
navzdory tomu všemu Ignatius udělal, to co udělal...
Upír začal z posledních sil
chňapat po Raphaelově ruce. Vypadalo to, že mu dochází, že po
té, co mu Archanděl New Yorku rozdrtí hrdlo, zcela určitě mu
také utrhne hlavu a celé jeho tělo spálí na popel. Raphael ze
sebe s děsivě klidným výrazem tváře setřásl upírovy ruce,
jako by se jednalo jen o obtížný hmyz.
Raphaeli. Elena to
zkusila znovu, ale tentokrát za použití mysli. Doufala, že
pronikne ledovou clonou jeho zuřivosti. Potřebujeme se dozvědět
důvod.
Raphael se na ní podíval.
"Dobře." A v tom okamžiku před jejíma zděšenýma
očima začal upír krvácet... naprosto všude. Zdálo se, že
všechny póry jeho těla pod extrémním tlakem naráz explodovaly.
Věděla, co Raphael zrovna udělal. Věděla, že rozdrtil upírovu
mysl na padrť. Jakmile se dozvěděl, co potřeboval, jedním
efektivním škubnutím utrhl upírovi hlavu a obě části jeho těla
spálil intenzivně modrým plamenem andělského ohně.
Čirá síla andělského ohně
dokázala zabít archanděla – a upírovo tělo nedokázalo
vzdorovat ani vteřinu. Všechno se to seběhlo s takovou rychlostí,
že v okamžiku, kdy se k ní Raphael otočil, stále ještě zírala
na místo, kde před pár okamžiky upír stál. Raphaelova křídla
lehce zářila a to nevěstilo nic dobrého. Pravěká část jejího
mozku, která se svou odhodlaností přežít přibližovala spíše
zvířeti, než lidské bytosti, jí do těla vyslala vlnu strachem
vyvolaného adrenalinu. Utíkej, zazněl příkaz, utíkej!
Protože, když archanděl zářil, umírali lidé.
Ale Raphael nebyl jen ledajaký
archanděl. Byl to její archanděl. Když k ní přistoupil blíž,
neustoupila od něj. Pak se sklonil k jejímu uchu. "Někdo mu
našeptával, že jsem mrtvý" – řekl chladným tónem. Byla
to tichá slova, ze kterých byla nervózní – "že už nemusí
své touhy držet na uzdě."
Pak od ní o kousek ustoupil a
prstem jí zastrčil za ucho uvolněný pramen vlasů. Něžnost jeho
gesta ji vůbec neuklidnila – ne když byl jeho hněv jako nůž,
přitisknutý k jejímu hrdlu. "To nedává žádnej smysl."
Stálo ji mnoho úsilí, aby její hlas zněl jistě – ano, sice
byl její, ale ještě ho neznala pořádně. "I kdyby si to
myslel, proč by chodil sem. Proč zrovna na tohle místo?"
Nebyla natolik sebestředná, aby si myslela, že to mělo něco
společného přímo s ní. Ne, cílem byl určitě Raphael, ale Ona
byla jeho slabinou. "Na to, aby to byla náhoda, je to příliš
daleko od města."
Raphaelovy oči měly
nebezpečný, ledově kovový odstín a Elena nedokázala vyčíst,
co se skrývá v jeho pohledu. Byl naživu více, než tisíc let a
měl tolik stránek osobnosti, že si byla jistá, že by jí trvalo
celou věčnost, než by je všechny spatřila. Právě teď bylo
jasné, že pokoušet se o domluvu by bylo jako mlátit hlavou do
zdi. Jediným výsledkem by bylo bolení hlavy.
Zhluboka se nadechla a ukázala
směrem do lesa, kde potkala Jasona. "Potřebuju prohlídnout
tělo a ujistit se, že na její smrti nebylo nic zvláštního."
Zdálo se, že se jednalo o
krmení, které se vymklo kontrole, ale po posledním roce a půl,
rozhodně nehodlala nic ponechat náhodě.
Raphael mávl křídly a v
tlumeném světle pod zataženou oblohou, byla jejich záře na
pohled téměř bolestná.
"Během dne mi podej své
hlášení. Dmitri už je téměř na místě – míří do školy."
O vteřinu později se vznesl
do vzduchu a nechal ji tam. Jeho rozkaz jí nevadil – byl sice její
milenec, ale v tomto momentě tu byla jako lovec a on s ní podle
toho jednal. Vzhledem k tomu, že neměla v úmyslu od Spolku odejít,
jí to vyhovovalo. Co jí ovšem dělalo starosti, byla vzdálenost,
kterou mezi ně postavil. Vzdálenost, díky které se znovu ocitla
na střeše, kde se poprvé potkali a kde Raphael ještě nebyl
mužem, kterého si nárokovala, ale jen nesmrtelným, který by ji
dokázal zničit pouhou myšlenkou. Nesmrtelným, který jí přinutil
sevřít dlaň kolem ostré čepele nože, dokud dlažbu pod jejíma
nohama nepotřísnila její temně rudá krev.
"To už se znova opakovat
nebude, Archanděli," zamumlala a při té vzpomínce sevřela
ruku v pěst. "A pokud si myslíš, že jo, tak se šeredně
pleteš." Otočila se na patě a po cestách, zapadaných
listím, se vydala zpět za Jasonem. Celý les byl strašidelně
tichý. Působilo to, jako by se ztrátou tak mladého života,
projevovalo soustrast i zdejší ptactvo.
Děkuji :-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za daalší pokračování.
OdpovědětVymazatDěkuji za další část kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatďakujem krásne :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :) Lenka
OdpovědětVymazatDíky za další část užila jsem si ji.
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazat