Archangel's Consort - 1/2 5. kapitola

Instinkt ji přinutil jít vůdci Raphaelovy Sedmy naproti a setkat se s ním v chodbě. Upír s čokoládově hnědýma očima a černými vlasy na sobě měl oblek, který pravděpodobně stál několik tisíc dolarů a byl značky typu Armani. Černý oblek s jantarově hnědou kravatou ještě více zvýraznil opálený tón jeho pokožky. Až na to, že Elena velmi dobře věděla, že jeho kůže nebyla opálená.

"Všechno už mi bylo řečeno," řekl, když k němu došla. A tentokrát v tónu jeho hlasu nezaslechla ani známku dvousečného ostří sexu. Jeho hlas zněl přesně tak, jak si ho kdysi představovala – jako hlas bitvami zoceleného válečníka, který v ruce svíral runami zdobenou šavli. Ihned si uvědomila, že také držel pod kontrolou svou vůni. Než ale mohla promluvit, Dmitri pokračoval. "Musíš se vrátit zpět do Věže."

Elena se zamračila – toho dne, kdy Dmitrimu dovolí, aby jí uděloval rozkazy, začne v pekle sněžit. Částečně šlo jen o její vlastní rebelství - protože Dmitri jí dal jasně najevo, že ji považoval za Raphaelovu slabinu - ale částečně šlo také o pud sebezáchovy. Protože v okamžiku, kdy si Dmitri bude myslet, že není jen slabinou, ale že je skutečně slabá, přestane si s ní pohrávat a pude po ní. Raphael by ho za to sice zabil, ale jak jí upír kdysi řekl, ona by už byla mrtvá. Založila si ruce na prsou a rozkročila se. "Druhý tělo by-"

Dmitri jí jedním máchnutím ruky umlčel. "Raphael se chová divně."

Jejich pohledy se setkaly a odráželo se v nich vzájemné porozumění. "Je v období Ticha?" Ten hrůzostrašný stav bez jakýchkoli emocí, který jednou Raphaela proměnil v monstrum, jež ji donutilo ho v násilím vyvolané sebeobraně postřelit, Elenu děsil ještě teď.

"Ne." Odpověděl upír jistě. "Ale přesto se chová divně."

"Jo," souhlasila Elena. Raphael byl archandělem a jeho tresty byly kruté, ale také byl nebezpečně inteligentní. Neměl by potřebovat, aby mu připomínala, že se museli dozvědět Ignatiovy důvody pro to, co udělal. To bylo něco, co by Raphael, kterého znala zvážil daleko dříve, než pár okamžiků před samotnou popravou - dnes to vypadalo, jako by ho poháněla nezvladatelná zuřivost.

"Už si ho takhle někdy viděl?"

"Ne. A to ho znám téměř tisíc let."

Elena zalapala po dechu. Navzdory faktu, že byl Dmitri neuvěřitelně dobrý ve skrývání své čiré síly, věděla, že byl starý, ale přesto se svým odhadem ani vzdáleně nepřibližovala skutečnosti.

"Je tu někde balkón, kterej bych mohla použít ke vzletu?" Odhalování Dmitriových tajemství si bude muset nechat na později. Právě v tuto chvíli se musí dostat ke svému archandělovi.

"Nahoře je malej balkónek. Když se postavíš na zábradlí, měla bys to zvládnout."

Dmitri ukázal směrem ke schodišti, kterého si do tohoto okamžiku vůbec nevšimla. "Já zatím zorganizuji pátrání po druhém těle," řekl, když vstoupila na první schod, "a zajistím, aby se doktor dozvěděl, že budeš potřebovat vidět tělo."

Elena sevřela dlaň kolem zábradlí. Životy dvou nevinných rodin budou zanedlouho nenávratně zničeny. "A moje sestry?" zeptala se, zatímco bojovala s pokusy své mysli hodit ji zpět do hrůzou zahalené minulosti jiné rodiny. Rodiny, která se před téměř dvěma desítkami let, v malé předměstské kuchyni, navždy rozpadla. "A ty ostatní dívky?"

"Všechny byly poslány domů. Tvůj otec nechal přistavět auto a tvé sestry odjeli už před patnácti minutama."

Jeho slova stále neobsahovala žádný sarkasmus. A také se ji vůbec nepokoušel rozrušit svou vůni. Dmitriovo sebeovládání ji děsilo více, než cokoli, co mohl říct.

Zanechala ho s úkolem lokalizovat druhé tělo a vydala se směrem, který jí zavedl do jakéhosi uměleckého studia, které obklopovala obrovská okna. Byla navržena tak, aby do místnosti pouštěla co nejvíce denního světla. Ale dnes skrz ně neprosvítalo žádné vřelé teplo, ani žádná třpytící se zlatá záře. Svět za okny byl pohroužen do mrzuté šedé a jeho atmosféra byla svou intenzitou až dusivá.

Elena ze sebe setřásla pocit, že v tomto těžce olověně šedém vzduchu nemohlo nic létat a vkročila na přilehlý balkónek. Dmitri měl naprostou pravdu, když ho nazval malým. Vyžádalo si to její veškeré dovednosti, aby byla schopná udržet si na uzoučkém zábradlí rovnováhu a když se podívala dolů, zem se jí zdála příliš blízko. Zhluboka se nadechla, roztáhla křídla... a vrhla se dolů.

Zem se přibližovala s neuvěřitelnou rychlostí. Elena se snažila pořádně zabírat křídly a napínala svaly až do bodu bolesti. Prsty mohla téměř pročesat trávník, ale nakonec se jí přeci jen podařilo vzlétnout a dostat se natolik vysoko, aby mohla klouzat po větrných proudech. Po nezvyklém množství a způsobu létání, kterým dnes prošla, ji bolela ramena, ale nebylo to tak hrozné, aby se bála, že spadne z oblohy. Zachytila rychlé větrné proudění a vyletěla ještě výš – aby nikdo, kdo by se podíval k nebi, nemohl okamžitě rozpoznat její neobvyklou barvu křídel.

Vítr jí odfoukl vlasy z obličeje. Byl natolik ledový, že by se jí na kůži mohla snadno vytvořit jinovatka. Chlad vzduchu ji natolik rozptýlil, že si téměř nevšimla chvilkového záblesku černé, který se mihl vysoko nad ní. Jason. Dohlížel na ni. Za normálních okolností by jí to otrávilo, ale dnes se příliš strachovala o Raphaela, aby jí na tom záleželo. Místo toho ji napadlo, že by druhého anděla mohla požádat, aby ji naučil, jak splynout s oblohou – svá křídla šíleně milovala, ale na rozdíl od Illiových osobitě modrých se stříbrnými špičkami, její křídla s denní oblohou nesplývala. Stejně jako Jasonova, i její křídla byla přizpůsobena pro jasně černou noc a možná ještě víc pro barevné tóny stmívání.

Narazila na teplé proudění a klouzala po něm jako mladé ptáče, které chce ulevit svým křídlům. Tato myšlenka vyvolala vzpomínky na Sama, andělské dítě, které bylo zataženo do narcistických pokusů dospělého anděla, který prahl po moci. Elena nemohla přemýšlet nad tím, v jakém stavu ho našla – na jeho malé zkroucené tělíčko s polámanými křídly – aniž by nepocítila chaotickou směsici bolesti a zuřivosti. Jediný fakt, který tyto myšlenky dělal snesitelnějšími, byl, že Sam už byl téměř uzdraven.

Narazila na silný poryv větru a začala zuřivě mrkat. Když to odeznělo, spatřila Archandělskou Věž, která hrdě čněla nad Manhattanem. Byla to nekompromisní stavba, která převyšovala i ty nejvyšší mrakodrapy. Dokonce i za dne, jakým byl tento – s výhružně ocelově šedou oblohou – protínala nebesa jako zářivý světelný sloup.

Použila poslední zbytky sil a zamířila směrem k Věži. Byla si jistá, že se Raphael vrátil na místo, ze kterého efektivně vládl svému území. O několik okamžiků později se už objevila široká přistávací plocha střechy. Zdálo se že plula po mracích. Byl to ohromující pohled, ale Elena neměla čas ho ocenit – protože se jí nepodařilo správně vypočítat rychlost svého sestupu a už bylo příliš pozdě to napravit.

"Bez bolesti neni slávy," zamumlala si pro sebe a vycenila zuby v úsměvu, který její kolega lovec a občasný přítel Ransom nazýval "úsměv kamikadze". Přizpůsobila svůj úhel pro přistání.

Pamatovala si, že v okamžiku, kdy se chodidly dotkne země, musí mávat křídly krátce a prudce. Naučila se to při mučivě bolestné zkušenosti a navzdory způsobům kamikadze, by si nerada rozedřela kolena. I přes její zrychlené hojící schopnosti, to pořád bolelo jako svině.  Výsledkem veškerého jejího snažení bylo, že i po přistání na střeše stále velice rychle utíkala.

Mysli jako parašutista, Ellie. Vybavila si Illiovu radu a zatáhla konce křídel směrem dovnitř. Už po větru neklouzala, ale využila ho k brždění. Celé její tělo zpomalovalo a zpomalovalo... až se nakonec zastavila a složila křídla za zády.

"No," řekla do průhledné zdi, která byla jen několik centimetrů od jejího nosu, "to dopadlo docela dobře."

Ocitla se téměř připlácnutá k prosklené střešní výtahové šachtě.