Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 5. kapitola

Žilami jí stále proudil adrenalin. Otevřela skleněné dveře a zmáčkla tlačítko pro přivolání výtahu. Samozřejmě se mohla pokusit přistát přímo na balkóně, který patřil k Raphaelově kanceláři a obytným prostorám, ale vzhledem k omezenému prostoru balkónu, by pravděpodobně skončila s pár polámanýma kostma. A Elena už během posledního roku a půl měla polámaných kostí více, než dost.

Výtah ji v mžiku dovezl do Raphaelova soukromého patra. Vystoupila a rozhlédla se po zářivě bílé chodbě, se zlatými dekoračními prvky – drobné, téměř mikroskopické tečky v barvě na stěnách, zlatá vlákna v jemně tkaném bílém koberci. Byla to chladná elegance. Peří jejích křídel se dotkl náznak ledu, který se vznášel ve vzduchu. Chlad, který ji obklopoval, jí prosakovat až do morku kostí a začal neutralizovat adrenalin, který jí proudil žilami.

Elena ze sebe setřásla mrazivé pocity a vešla do obrovské studovny, která sousedila s ložnicí. Zadní stěnu místnosti tvořilo jediné, veliké okno, jehož skleněné výplně se zvenčí dotýkaly mraky a blokovaly tak výhled na zbytek světa – a zahalily jí pocitem prázdnoty. Byl to matoucí pocit.
„Raphaeli?“
Ticho.
Absolutní.
Nekonečné.

Její smysly nezachytily žádnou vůni větru s deštěm. Žádný šelest křídel, ani náznak moci, která by se vznášela ve vzduchu. Nic, co by jí napovědělo, že byl Raphael poblíž. A přesto věděla, že byl.
Zhluboka se nadechla a pátrala po něm svou myslí. Raphaeli? Své myšlenky nedokázala kontrolovat, tak jako on a dokud jí neodpověděl, nedokázala poznat, zda ji zaslechl. Tentokrát bylo její jedinou odpovědí další ticho.

Znepokojeně přešla přes nadýchaný koberec studovny a zamířila k přilehlým pokojům – pokojům, které zahlédla jen letmo, když poprvé dorazili. Tyto místnosti zabíraly téměř polovinu plochy celého patra a staly se Raphaelovým druhým domovem. Druhou polovinu podlaží tvořily pokoje pro členy jeho Sedmy. Vstoupila do obrovského obývacího pokoje a znovu ho zavolala. Její hlas se jen prázdně odrážel v opuštěném prostoru, který v sobě nesl stopy archandělovy mužnosti.

Nebylo tu nic příliš dekorativního, nic zdobeného. Nábytek byl elegantní a černý. Masivní a s hladkými jednoduchými liniemi, které se k Raphaelovi hodily. Nicméně to nepůsobilo jako bezduché místo. V kontrastu s poměrně moderním nábytkem, zdobila zeď pokoje bohatě zbarvená tapisérie, znázorňující nějaký starodávný dvůr. Když otevřela dveře do rozlehlé ložnice, periferně si všimla obrazu, který visel vlevo na zdi a – okamžitě se k němu otočila. Na obraze byla v životní velikosti ona. V rukou svírala nože, měla roztažená křídla a stála v bojové pozici. Hravý větřík jí odfoukával vlasy z tváře. Malíř ji vyobrazil s hlavou lehce ukloněnou do strany a s úsměvem, který se jí odrážel i v očích a ze kterého vyzařovala výzva smíchaná s touhou. V pozadí obrazu se rozprostírala horská krása Útočiště a před ní… to na obraze nebylo, ale Elena to věděla. Před ní mohl stát jedině Raphael. Tímto způsobem se na nikoho jiného nedívala.

Její ruka se z vlastní vůle zvedla a prsty se dotkla sytých tahů výrazných olejových barev. Neměla nejmenší tušení, kdy ten obraz vznikl a neuvěřitelně jí to zajímalo. Ale její zvědavost, pomyslela si a stáhla ruku zpět, bude muset počkat. Zvláštní chlad, který prostupoval místností, jen zintenzivnil její potřebu najít Raphaela.

Elena vytáhla mobilní telefon a zavolala do jejich domu za řekou. „Montgomery,“ řekla, když majordomus zvedl sluchátko, „je tam Raphael?“
„Ne, lovkyně Spolku. Pán se zatím domů nevrátil.“
„Kdyby se vrátil, mohl bys mi-„
Sleduješ mě?
Eleně přeběhl mráz po zádech. Zavřela mobil, otočila se ke dveřím ložnice… a spatřila archanděla s jeho očima barvy tekutého kovu a s křídly, jež obklopoval smrtící dotek moci a síly. Jeho vlasy – černé, jako samotný střed půlnoci – byly rozcuchané větrem. Jeho tělo bylo jako vždy naprosto uchvacující, ale byly to jeho oči, které upoutaly Eleninu pozornost.
Spatřila v nich dlouhověkost, krutost a bolest.
Tolik bolesti.

„Raphaeli.“ Ignorovala chlad, ze kterého jí běhal mráz po zádech a vydala se směrem k němu. „Měla jsem o tebe strach.“
Jsem archanděl.
Nevyřčená zůstala slova, jež naznačovala, že shledával starostlivost ženy, která byla před nedávnem ještě smrtelná a která stále nebyla skutečně nesmrtelnou bytostí, k smíchu. Elena se odmítla nechat zastrašit. Spolu se svým archandělem si něco slíbili a ona neměla v úmyslu zakopnout hned o první překážku v cestě. Srdce jí bušilo jako o závod a zvířecí část jejího mozku si uvědomovala, že před ní stál predátor, který neznal slitování.

Došla až k němu, zaklonila hlavu a setkala se s jeho intenzivním pohledem. Ledově kovový odstín jeho očí byl tak nelidský, že to bolelo a Eleně začaly slzet oči. Zamrkala a podívala se pryč.
Tak snadno se vzdáváš.
Tíha jeho chladné sebedůvěry byla znepokojivá, ale Elena si vždy uvědomovala, že Raphael nikdy nebude mužem, kterého by bylo snadné milovat.
„Jestli si myslíš, že jsem se vzdala, tak mě moc dobře neznáš.“

Setřela si slzy a přistoupila k němu tak blízko, že se ňadry dotýkala jeho hrudi. Přeskočila mezi nimi jiskra, která vypadala jako žhavý, bílý bič a archanděl okamžitě ožil. Rukou jí zajel do vlasů, zaklonil jí hlavu a vzal si její ústa v polibku, který vyjadřoval jeho nárok na ni, ale zároveň i varování, že neměl náladu si hrát. To ona také ne.

Chytila se ho rukama kolem krku a se stejně syrovou vášní ho líbala zpět. Se záměrnou provokací se dotýkala jazykem toho jeho – protože nehledě na to, jak žhavě se rozpálil, Raphaelovu hladovou touhu dokázala zvládnout. Byly to okamžiky, kdy ho pohltil chlad a arogance moci, která přesahovala chápání smrtelníků, kdy se bála, že by ho mohla ztratit. Když ji hlavou probíhala tato myšlenka, vycítila změnu v jeho polibku. Projevila se v něm sice drobná, ale nezpochybnitelná kontrola. Na to zapomeň, Archanděli, pomyslela si a tvrdě ho kousla do spodního rtu. Věděla, že v tomto rozpoložení ho to popíchne.

Sevřel jí pevněji ruku ve vlasech a zaklonil jí hlavu. Myslíš si, že jsi v bezpečí?
Volnou rukou jí zajel pod tričko a v projevu bezostyšného majetnictví jí svými dlouhými, silnými prsty sevřel ňadro. „V bezpečí?“ Elena zalapala po dechu a přejela mu prsty po křivce pravého křídla. „Možná ne.“ Ale i přesto jsem s tebou vždycky chtěla tančit. Raphael jí sevřel ňadro pevněji. Tak do toho.

Její top byl v mžiku pryč, roztrhán a Elena stála do půl těla nahá. Roztáhla nyní už oblečením neomezovaná křídla a zatahala za jeho košili, která se v další vteřině rozpadla na kousíčky a ona se ocitla tělo na tělo s archandělem, který žhnul chladným bílým plamenem.
Poprvé pocítila skutečný strach. Když byl v takovém rozpoložení, nikdy dříve u něho nebyla takhle blízko. Nikdy dříve nestála v takové blízkosti jeho smrtící síly, aby na kůži cítila její ledový žár. Ten pocit byl vzrušující i děsivý zároveň.


Rozhodla se ignorovat svůj strach, přitiskla se k němu ještě blíž… a otřela se měkkostí svého břicha o tvrdý obrys jeho erekce. Raphael je oba bez varování přemístil a Elena se ocitla zády přitisknutá ke zdi. Po obou stranách těla měla podél stěny roztažená křídla. Zalapala po dechu, o který jí vzápětí připravil svým nejdivočejším polibkem. Strhal z ní zbývající oblečení a Elena se ocitla nahá a zranitelná. Když ji položil zezadu dlaně na stehna a nadzvedl jí, instinktivně mu omotala nohy kolem pasu a ten chladně chladný žár jeho moci se jí dotýkal na nejcitlivějším místě jejího těla.  

9 komentářů:

  1. Super, moc děkuju za další kapitolku :)! Markéta

    OdpovědětSmazat
  2. Ďakujem za preklad.Samozrejme v tom najlepšom to skončí,aby sme sa nevedeli dočkať pokračovania? :) Lenka

    OdpovědětSmazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta

    OdpovědětSmazat
  4. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětSmazat
  5. Díky moc za překlad jako vždy byl úžasný.

    OdpovědětSmazat
  6. No jasně, že to skončí v tom nejlepším - abyste se těšili na zítra :oD
    NELA

    OdpovědětSmazat
  7. Skvělé, díky za další pokračování.

    OdpovědětSmazat