Elena odsunula stranou hádku, i důvod, kvůli kterému
vznikla a hladce přistála před domem z hnědých cihel, který patřil Sáře
s Deaconem. O vteřinu později ji už její nejlepší kamarádka táhla dovnitř,
kde ji čekalo … uvítací překvapení.
„Vy jste koupili sousední dům!“
Nechali zbourat sousedící stěny obou domů a zastavěli
malý prostor, který se mezi nimi nacházel, aby oba domy spojili dohromady.
Vzhledem k tomu, že si zvenku Elena ničeho nevšimla,
museli zrecyklovat všechno, co bylo odstraněno během demolice stěn a pak ze
stejných materiálů vystavět spojovací část. Dokonalost, s jakou to
působilo zvenku, se ale nedala srovnávat s vnitřkem – celé přízemí byl
jeden obrovský prostor, který zahrnoval i kuchyň.
„Jo.“ Přikývla Sára. Její pokožka barvy kávy přímo
zářila. „Vzhledem k tomu, jak dobře se daří Deaconově podnikání, jsme si
to mohli dovolit a tak jsme si řekli, proč ne.“
Po krátké pauze Sára pokračovala. „Co je ale důležitější,
chtěla jsem, aby se u nás doma moje nejlepší kamarádka cítila vítaná.“
Elena polkla přes hrdlo stažené emocemi, položila na zem
svou tašku a začala se procházet po zářivě nablýskané dřevěné podlaze, pokryté
Navažskými koberci, které barevně ladily s vřelými, zemitými tóny celého
domu. „Je to úchvatný, Sáro.“
„Deacon udělal většinu renovace sám – já se Zoe jsme mu
jen radily, příležitostně podaly nějakej hřebík a zastaly celkovej dohled.“ Sára
se divoce usmívala.
„Vim, že ty si vybírala všechny barvy.“ Elena se cítila
uvolněně a roztáhla křídla. „Je to-„
„Oh, Bože, Ellie,“ zalapala po dechu Sára a pevně se
chytila opěrky sedačky. „Pokaždý, když tohle uděláš, mám pocit, že omdlim.“
Elena se nad výrazem tváře své nejlepší kamarádky
nedokázala ubránit smíchu. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupil
obrovský, drsně vypadající muž, s temně zelenýma očima, zlatou pokožkou a
tmavými vlasy a v náruči nesl malou holčičku.
„Deacone.“ Usmála se Elena a přistoupila k němu tak
blízko, aby ji mohl volnou rukou obejmout. Držel jí několik dlouhých vteřin.
„Rád tě vidim, Ellie.“ Byla to tichá, ale mocná slova.
Elena vzhlédla a setkala se s pohledem dítěte, které
se stydlivě tulilo k otcově krku.
„Ahoj, Zoe,“ zašeptala překvapená skutečností, jak moc
Sářina holčička za rok a půl, co ji neviděla, vyrostla.
Sára se k nim přidala, zvedla jednu droboučkou
ručičku a vtiskla Zoe do dlaně polibek. „Zoe, tohle je teta Ellie.“
V tu chvíli se zpoza rohu vyřítil obrovský pekelný
pes a mířil přímo k Eleně.
„Slayere!“ Když na ní začal skákat s úmyslem jí
oblízat k smrti, musela se Elena smát. Pak vzhlédla a spatřila
chichotající se Zoe.
Chtěla si ji vzít do náruče a zasypat její obličejíček
polibky, jenže v tomto okamžiku byla pro Zoe naprostým cizincem. Cizincem
s úplatky.
„Mám pro tebe dárky, Zoe,“ řekla, když od ní Deacon
jednou rukou odtáhl Slayera.
Oči stejně tmavé barvy, jako byly ty Sářiny, se
překvapeně vykulily. Elena naposledy podrbala Slayera, který zrovna vrtěl
ocasem trojnásobnou rychlostí a zamířila zpátky ke své tašce. Jako první
vyndala ručně vyráběnou panenku, kterou koupila od jedné umělkyně
v Útočišti. Zoe si ji od Eleny opatrně vzala a odtáhla se od krku svého
otce, aby ji mohla pohladit po bohatých kudrlinách.
„Jak se říká, holčičko?“ pobízel jí Deacon.
Zoeino „Děkuju“ bylo nesmělé.
Elena odpověděla, „Nemáš zač,“ a pak vytáhla sbírku
andělského peří, kterou dávala dohromady od té doby, co se probrala
z komatu. Začínala zlato bílým a pokračovala modrým se stříbrným
lemováním, další bylo barvy půlnoci a úsvitu. Následovalo třpytivě šedé, krásně
sladce hnědé a neuvěřitelně křišťálově bílé. Zoe se zatajil dech. Když Elena ruku
s peřím zvedla, její kmotřenka na něj nejdřív nevěřícně zírala… a pak kolem něho opatrně sevřela dlaň. „Dolu,
tati.“
Deacon její rozkaz okamžitě uposlechl a sehnul se
k zemi. S peřím v ruce se Zoe odbatolila ke konferenčnímu stolku
a svůj poklad si vyskládala na jeho skleněnou desku. Pak s panenkou v ruce
obdivovala jedno pírko po druhém. Slayer, který byl odvolán na své místo vedle
krbu, se nenápadně přesunul, aby mohl sedět vedle své nejoblíbenější lidské
bytosti.
Kdy Deacon chytil svou svalnatou paží Sáru kolem ramen,
položila mu dlaň na srdce a řekla, „neměl si náhodou něco pro Ellie?“
„Hned pro to dojdu.“ Políbil svou ženu na špičku nosu a
po té, co pocuchal Zoeiny drobounké kudrlinky, dřívější strašák Spolku odkráčel
z pokoje.
„Taky pro tebe s Deaconem něco mám,“ řekla Elena. „Je
to z Útočiště a taky jsem tam natrefila na božskej obojek pro to vaše
monstr psisko.“
Sára ji chytila za ruce a stiskla. „Nejlepším dárkem je,
že si tady s náma. Tolik si mi chyběla.“ Elena musela sklopit zrak, aby zahnala
vlnu emocí. Sára sice nebyla její krev, ale v každém dalším ohledu, na
kterém záleželo, byla její sestrou.
„Pohádala jsem se s Jeffreym.“ Vypadlo z ní najednou.
Dříve, když se viděli, o tom nebyla schopná mluvit, protože to ještě bylo
příliš čerstvé a bolestivé. „Zuří, protože se holky kvůli mně staly terčem
útoku a já ho za to nemůžu vinit.“
Sára zaťala čelist. „To je-„
„Tentokrát má pravdu, Sáro.“ Jako hrubý provaz ji začala
svazovat vina. „Alespoň je to něco, co dokážu pochopit. Co nechápu je, proč se
se mnou chce zejtra sejít.“
„Chceš, abych šla s tebou?“
„Ne, já-„ V tu chvíli ucítila dětsky jemnou ručku,
která jí s neskrývaným obdivem hladila po peří křídel. „Zlatíčko.“
Podívala se dolů, na roztomilou Zoeinu tvářičku a rozhodla se odsunout
Jeffreyho, vraždy i frustraci, kterou způsobovala Raphaelova přílišná
starostlivost stranou a prostě si užívat čas, který mohla strávit s rodinou
své kamarádky, která jí v době, kdy byla vystrašenou dívkou bez domova či
naděje, otevřela své srdce.
Budu na
tebe dohlížet, slíbila v duchu Zoe, ačkoli pouhá myšlenka na to, že
přežije svou nejlepší přítelkyni, bolestně tížila její srdce. Na tebe, i na všechny další, kteří přijdou
po tobě. Na Sářinu krevní linii.
Jakmile Raphael obdržel zprávu o andělově přítomnosti,
přeletěl nad třpytícím se nočním Manhattanem a přistál na širokém balkónu Věže,
který patřil k jeho kanceláři – kde na něho už čekal Aodhan. Na rozdíl od
Illia, který navzdory nevšedním křídlům a zlatým očím, zvládl existovat mezi
smrtelníky, Aodhan by do tohoto světa nikdy nemohl snadno zapadnout. Působil
jako vyřezaný z blyštivého ledu. Jeho křídla byla tak jasně zářivá, že by
mohla lidskému zraku způsobit bolest. Jeho tvář i jeho kůže vypadaly jako
mramor se zlato-bílým žilkováním. Michaela, velká obdivovatelka mužské rasy
kdysi o Aodhanovi řekla, „Nádherný – ale tak chladný… a přesto bych si ho
nechala, stejně jako každý jiný vzácný drahokam, protože v celém světě
neexistuje nikdo jemu podobný.“ Ale Michaela spatřovala pouze zevnějšek.
Raphael došel na okraj prostoru bez zábradlí a pohledem
přejel přes své město.
„Co si zjistil?“
Aodhan přitáhl křídla blíž k tělu, aby se vyhnul
jakémukoli kontaktu a stoupl si po Raphaelově levici. „Nerozumím tomu,“ řekl
místo odpovědi, „jak můžeš žít mezi tolika dalšími bytostmi.“ Každé jeho slovo
doprovázela strohá zvědavost.
„Mnoho jiných by nechápalo tvoji preferenci osamělosti.“
Sledoval několik andělů, kteří přistávali na nižších balkónech pod nimi. Jejich
křídla byla proti noční obloze pouhými obrysy. „Tvá návštěva mne překvapila,
Aodhane.“ Anděl nebyl členem Raphaelovy Sedmy bezdůvodně, ale také byl vnitřně
zraněný.
„Není to… lehké.“ Výraz Aodhanovy tváře byl ztrápený
způsobem, kterému by většina nerozuměla. „Ale tvá lovkyně… Je tak slabá a
přesto proti znovuzrozeným bojovala s neochvějnou odvahou.“
„Až se Elena dozví, že může být inspirací, pobaví ji to.“
Ale jeho lovkyně se srdcem smrtelnice by také dokázala pochopit, co pro Aodhana
znamenalo tento krok podniknout. Aodhan se na dlouhý moment odmlčel. „Východ,“
řekl nakonec. „S Naasirem oba věříme, že Pradávný Spí na Dálném Východě.“
Galen měl na starost Útočiště a Raphael se rozhodl
přidělit Aodhanovi s Naasirem pátrání po vodítkách k místu, kde by se
mohl ukrývat Spící, jímž mohla být jeho matka. Nicméně takhle brzo žádné
odpovědi nečekal. „Proč si to myslíte?“
„Jessamy mi řekla, že když se probouzí Pradávný, není to
proces, který by trval dny, ani týdny, ale může to trvat i rok.“
Když anděl mluvil, jeho křišťálové oči, směrem od
zorniček ven roztříštěné na tisíce kousíčků lámavě odrážely světlo. „A přesto
to nevycítil žádný člen Kádru.“
Raphael najednou vše pochopil. „Protože ten region leží
ve stínu Lijuanina území.“ A všechno kolísání síly z té oblasti bylo
přisuzování Lijuaninu vyvinutí. „Pátrejte dál.“ Pokušení přidat se k nim bylo
silné, ale vzhledem k dlouhé nepřítomnosti ve Věži, ji nemohl opustit na
dobu, která by se ve finále mohla protáhnout v týdny – směrem k jeho teritoriu
bylo otočeno příliš mnoho lačných pohledů.
Aodhan se poklonil. „Pane.“
Když anděl začal rozevírat křídla a připravoval se k odletu,
Raphael ho zastavil jediným dotekem namířeným na jeho rameno. Aodhan ztuhl.
„Promluv si se Samem.“ Raphael si byl vědom démonů, kteří
anděla mučili a stáhl ruku zpět. „Elena mu darovala dýku. Legenda říká, že
rubíny v té dýce byly darem od spícího draka. Nemusí to nic znamenat-„
„Ale také to může naznačovat povědomí o Pradávném.“
Aodhan na moment zaváhal a jeho křídla se zatřpytila ve
svitu měsíce. „Pane, chtěl bych se do tohoto města vrátit.“
„Jsi si jistý?“
„Celá staletí jsem se choval jako zbabělec. A to už
stačilo.“
Raphael byl přítomen okamžiku, kdy byl Aodhan nalezen a než
se dostali do Mediky a ke Keirovi, nesl ho celé hodiny v náruči. „Nejsi
žádný zbabělec, Aodhane. Jsi členem mé Sedmy.“
Aodhan se podíval směrem k Raphaelově kanceláři a k širokým
policím z tmavého ebenového dřeva, které lemovaly zeď. „Proč nemáš
vystavené moje peří? Má křídla jsou stejně neobvyklá jako ta Bluebellova.“
Raphael pozvedl jedno obočí. „Illium se rád předvádí.“
Zatímco Aodhan, stejně jako Jason, preferoval existenci ve stínu.
Raphael sledoval, jak si Aodhan vytrhl jedno dokonalé,
blyštivé pírko, vešel do jeho kanceláře a umístil ho vedle nebesky modrého
Illiova. Když se anděl vrátil na balkón, archanděl mírně uklonil hlavu do
strany.
„Až bude tento úkol splněn, přestěhuješ se sem.“
Manhattan byl stále ještě v šoku z Elenina návratu –
ale přítomnost Aodhana by mohla život celého města zcela zastavit. To ale nebyl
problém pro dnešní den.
„Pokud se vám s Naasirem podaří zúžit pátrání na
konkrétní lokalitu, tak mne zavolejte, počkejte na mne a víc se nepřibližujte.“
„Pokud je to ona… jsi přesvědčen, že by mohla zabíjet.“
„Má matka je přízrakem temnoty, Aodhane. Je noční můrou,
která našeptává do podvědomí ostatních.“ A on je její syn… syn dvou archandělů,
které pohltilo šílenství.
Ďakujem za preklad :-)Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji za další překlad ! ! !
OdpovědětVymazatVeľmi pekne dakujem.Diana
OdpovědětVymazatDěkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatDíky za další kapitolku
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat