Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 3. kapitola

„Nahoře.“
Elena se vyděšeně otočila a ocitla se tváří v tvář vychrtlé ženě, oděné do elegantního kostýmu, světle olivové až tmavě šedé barvy. Barevný tón látky působil proti její bledé, papírově průsvitné pleti příliš výrazně.
„Jmenuji se Adrienne Liscombeová a jsem zdejší ředitelka,“ odpověděla cizinka  na Elenin tázavý výraz.

„Chtěla jsem se ujistit, že jsou všechny dívky pryč.“
Elena si všimla otevřených dveří na pravé straně chodby a zeptala se, „v týhle části budovy jsou kanceláře?“
„Ano, toto patro zabírají kanceláře,“ prohlásila paní Liscombeová rázně a korektně. „Druhé patro je vyhrazeno knihovnám a studijním prostorám pro dívky. Ve třetím jsou jejich ubytovací pokoje a další prostory jsou ještě ve čtvrtém patře. Pro mnoho našich studentek fungujeme také jako domov. Naše kanceláře jsou zařízeny víceúčelově, protože značná část z nás tu také žije a dívky tak mohou kdykoli sejít dolů a promluvit si s někým z personálu.“

Elena si uvědomila, že navzdory spisovné výslovnosti, bezchybně střiženému kostýmku i vyváženému množství šperků, ředitelka nesouvisle blábolila. Bolestně si uvědomovala, co by mohlo ženu, která každým coulem působila akurátně, dovést do takového stavu a tak řekla jen, „Děkuju vám, paní Liscombeová.“
Vzhledem k tomu, že byla zahlcená pachy krve – a ještě hutnějšími, daleko temnějšími tekutinami – dalo Eleně spousty práce, aby její hlas působil jemně.
„Myslím, že by dívky venku uvítali vaše vedení.“

Ředitelka ostře přikývla a její hladké stříbrné vlasy se ve světle zatřpytily. „Ano, ano, měla bych jít.“

„Ještě počkejte.“ Tuto otázku musela položit. „Kolik momentálně postrádáte studentek?“
„Ještě jsme je nepřepočítali, ale udělám to hned teď.“ Narovnala se v ramenu a v reakci na konkrétní úkol, na který se mohla zaměřit, se u ní opět projevila profesionalita.
„Některé z dívek jsou na výletě a samozřejmě i dnes některé zcela chyběly. Budu muset projít celý seznam jméno po jménu.“
„Dodejte nám ho prosím hned, jak to budete mít hotové.“
„Samozřejmě.“ Ředitelka se odmlčela. „Celia… to se jí nemělo stát.“
„Souhlasím.“

Za zvuku ředitelčiných vzdalujících se kroků, Elena vystoupala po lakovaných dřevěných schodech, které se tvářily, jako by pocházely z jiné doby. Neustále měla na paměti držet křídla nad zemí. Zatím se to pro ni nestalo druhou přirozeností, ale od doby, kdy se probrala z kóma, už tomu trochu přivykla.
Její původní motivací bylo, že je nechtěla vláčet po zaprášených a špinavých ulicích Manhattanu.
Dnes byly její důvody daleko hrozivější.

Vystoupala do chodby třetího patra, ignorovala nádherné a zřejmě také drahé olejomalby a vydala se za pachem strachu a železa. Zavedl jí směrem k místnosti na samém konci chodby. K místnosti, ve které se nacházel archanděl s nemilosrdně modrýma očima. „Raphaeli.“
Zastavila se a snažila se nadechnout. Kombinace krví nasáklých přikrývek, kaluže temně rudé tekutiny na zemi, krvavých stříkanců na zdech, které působily jako nepopsatelně příšerné grafity a výrazně těžkého pachu ji málem zadusila.
„Kde je tělo?“ Protože tady muselo být tělo. Žádná lidská bytost by nemohla přežít takovou ztrátu krve.

„V lesích,“ odpověděl jí tónem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. Byl tak moc, moc, moc klidný. „Přestože ji o většinu krve připravil tady, odtáhl ji do lesů, aby se z ní mohl v klidu nakrmit.“
Elena se obrnila před vlnou lítosti. Celii už by lítost k ničemu nebyla – a navíc by překážela tomu, co pro ni Elena ještě mohla udělat - překážela by jí při dosažení spravedlnosti. „Proč si chtěl, abych přišla dovnitř?“ Pokud měla stopovat upíra, její nejlepší šancí by bylo začít na jeho poslední známé lokaci.

„Tělo bylo objeveno v malém rybníku. Je pravděpodobné, že než pokračoval dál, smyl ze sebe všechny pachy.“
Elena trhavě vzhlédla. „Chceš tim říct, že pořád logicky uvažuje?“ Protože voda byla jediným faktorem, který mohl zmást smysly rozeného lovce. A upíři pohlcení krvežíznivostí – a to byla jediná možnost, která by vysvětlovala brutalitu tohoto útoku – logicky neuvažovali. Jejich násilné řádění bylo nezastavitelné a nejčastěji byli chyceni, zatímco hodovali na svých obětech. „Je to“ – další Uram? Svou otázku dokončila v mysli, protože si uvědomovala, že o nejtemnějším tajemství andělů se nesmělo mluvit nahlas a rozhodně ne tady.

„Ne.“ Raphaelův hlas byl, pokud to vůbec bylo možné, ještě něžnější.
Krutost obalená v sametu, napadlo ji. Stál na samém okraji zuřivosti.
„Najdi jeho pach, Eleno. Tady bude nejsilnější.“
Měl pravdu. Všechno, co by dokázala zachytit v blízkosti rybníka, by bylo zavádějící. Tady zabíjel a možná přišel i o nějakou vlastní krev, pokud ho jeho oběť, zatímco bojovala o holý život, dokázala třeba poškrábat.

Zhluboka se nadechla a přestala vnímat vše ostatní – dokonce i skutečnost, že se obětí mohla stát jedna z jejích sester – a soustředila se na výrazné vrstvy pachů, které prosycovaly místnost.
Nejjednodušší bylo identifikovat Raphaela, byl jako její kotva.
Pak ucítila kovovou příchuť krve. A… vůni bouře s nádechem ohně.
Otevřela oči. „Byl tu Jason?“ Její schopnost vycítit anděly byla stále nevyzpytatelná a po většinu času nefungovala. Ale Jasonovu kombinaci vůní Elena znala a také věděla, že pro černokřídlého anděla bylo velmi neobvyklé, aby se objevil za denního světla.
Ano

Poděšená ze způsobu, jakým Raphael zíral na kaluž krve, si odpustila otázky, týkající se přítomnosti jeho šéfa špionáže – a také důvodu, proč byl vlastně na místě činu, které mělo být plné policistů a lovců Spolku přítomen samotný Archanděl New Yorku – a znovu soustředila své smysly na pachové vrstvy. Bylo pro ni udivující, jak snadno dokázala oddělit pach vraždícího upíra. Na rozdíl od většiny míst ve státě, v této škole nepracovali žádní upíří zaměstnanci, ale pouze lidé. Nebylo divu, že ji Jeffrey pro své dcery vybral. Ale jeden upír se do této svatyně přesto dostal. Upír se zvráceně sladkým pachem. Připálená melasa… skleněné úlomky a pod tím vším ještě podtón dubového listí.

Elena následovala pach upíra a otočila se k oknu. „Tudy se dostal ven.“ Ona ale místnost opustila dveřmi, protože věděla, že by se do malého okna s křídly nikdy nevešla. Když hledala východ, uvědomovala si, že jí Raphael následoval. Vyšla ven a zamířila za roh. Prošla kolem břečťanem porostlé zdi a zastavila se pod oknem. Na této konkrétní části zdi, tmavě zelené lístky břečťanu nerostly. „Má to pěkně vysoký stropy.“ Což vzhledem k umístění pokoje ve třetím pochodí, znamenalo, že okno bylo od země významně vysoko. „Jak se dostal dovnitř?“ Většina upírů by nebyla schopna vyskočit tak vysoko.

Ledaže… Elena přičichla ke stěně budovy.
Skleněné úlomky a dubové listí.
Pak si vedle své dlaně, kterou se opřela o budovu, všimla krvavé skvrny. Stáhla ruku zpět a než promluvila, podívala se na zem, kde zrovna stála. „Vyšplhal po zdi tam i zpátky jak podělanej pavouk.“
Existovala jen hrstka upírů, která byla tohoto triku schopná.
„To by mělo pomoct při jeho identifikaci.“

„Jmenuje se Ignatius,“ řekl k jejímu překvapení Raphael – přesně ve chvíli, kdy si na trávě všimla krvavých kapek. „Když jsem se dotkl jeho mysli, cítil jsem, jak se zbarvila do ruda.“ Elena nechápala, co tím chtěl říct, ale pokud se dotkl Ignatiovy mysli, pak tu bylo něco špatně. „Tys ho nebyl schopnej popravit?“
Elena se vydala po stopě přes golfově střižený trávník vnitřního dvora, skrz mohutný klenutý průchod, který se nacházel zhruba uprostřed délky školní budovy a pak zamířila na druhý konec pozemku, který sousedil s lesem, jež za normálních okolností poskytoval poklidné útočiště – ale dnes působil zlověstně.
Pod oblohou, která se během chvilky, jež strávila uvnitř budovy, změnila z azurově modré ve špinavě šedou, působilo listí stromů jednotvárně a mdle.
 Místo toho, aby odpověděl na její naznačovanou otázku, se Raphael vznesl k nebi. Elena začala stopovat Ignatia lesem, ale křídla se jí zachytávala o větve a trnité křoví. Po každé se zašklebila. Pokusila se je přitáhnout ještě blíže k tělu, ale nezpomalila. V jednu chvíli zaváhala, byla si jistá, že zprava něco cítila, ale pachová stopa skla a dubu vedla rovně.

Potlačila impuls se otočit a vydat se na průzkum a pokračovala vpřed. Zhruba o pět minut později se z temných stínů lesa vynořila Jasonova silueta s černými křídly – stál nehybně jako kamenná socha. Strážil zmáčené tělo, které leželo vedle poklidné hladiny malého rybníka. Dívka na sobě měla stále oblečenou vínově bílou školní uniformu. Její blůza měla mít bílou barvu, místo toho byla odporně lososově růžová a potrhaná, stejně, jako bylo určitě potrhané její tělo.

Elena znovu potlačila lítost, která se jí zmocňovala. Nevydala se směrem k tělu – její prioritou bylo vystopovat vraha a ujistit se, že žádná další dívka neskončí jako nehybná panenka, ležící vedle rybníka, který by měl být místem na hraní, ne hrůzostrašnou koupelí pošpiněnou smrtí a hororem.
Měl jsi pravdu, vyslala směrem k Raphaelovi, umyl se v rybníku a zbavil se pachové stopy. Ale někde z té vody zase musel vylézt. Elena opustila Jasona, strážícího dívčino tělo a vydala se k zabláceným kamenům, které lemovaly rybník, jehož vodu zkalilo bahno… a další, horší věci.

Trvalo jen minutu, než ho znovu objevila. Jeho pach byl slabší, smyl ze sebe téměř vše kromě dubu, ale Elena toho víc nepotřebovala. Nasála do plic svěží lesní vzduch a rozeběhla se. Byla odhodlaná toho upíra dopadnout. Uvědomila si, že byl velmi rychlý, ale nechával za sebou stopy ve vlhké půdě, kterou promáčela včerejší bouře.
Elena už nebyla tak rychlá a pohyblivá jako byla kdysi - nebyla zvyklá běhat s křídly. Dnes to ale nebyla nevýhoda. Během několika set metrů upír zpomalil. Pravděpodobně byl přesvědčený, že ze sebe smyl veškerý pach. Kdyby byl o něco pozornější, mohlo se mu to podařit. Na druhou stranu, Raphael se zmínil o tom, že dívčino tělo bylo také ve vodě. Její vrah ji tam pravděpodobně odtáhl s sebou, protože se nedokázal přestat krmit. Výsledkem toho bylo, že vzhledem k malé velikosti rybníka, veškerou vodu zamořila krev a smrt a upír si tak zničil šanci ze sebe svůj násilný akt smýt.

Šikovná holka, pomyslela si Elena o dívce, jejíž tělo bezvládně leželo pod křídly půlnoční černé barvy. Dokonce i po smrti si toho bastarda označkovala. A ona ho pomocí té značky dostane. Po další půl hodině pronásledování po klikatých cestách, kterými se upír snažil setřást své potencionální pronásledovatele a čímž se jí potvrdilo, že rozumně uvažoval, jí začalo píchat v boku.
„Sakra.“ Nepotřebovala poslouchat připomínky Raphaelova sadistického hlavního zbrojíře Galena, aby jí došlo, že ještě nebyla v plné síle a kondici.

Snažila se tu bodající bolest v boku rozdýchat, ale v okamžiku, kdy si před sebou na zemi všimla stínu křídel, okamžitě vzhlédla – a spatřila Raphaela, který letěl směrem k místu, ležícímu hned za kopcem, na jehož úpatí zrovna stála. Rychlost jeho letu byla dech beroucí.
Co vidíš, Archanděli?  

9 komentářů: