Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 6. kapitola

„Souhlasím.“ Raphael sklouzl dlaní z jejího břicha a chytil ji za bok. „Ale žil jsem už tak dlouho, že zuřivost bych dokázal ovládnout. Tohle bylo… něco jiného.“
Elena ztuhla, jeho volba slov ji znepokojila. „Myslíš, že tě něco ovládalo?“
Z pod jeho řas zahlédla neoblomný výraz jeho pohledu. „To je nemožné potvrdit.“

Elena neměla v plánu to nechat být. „Mluv se mnou.“ Velice dobře si uvědomovala, kým byl a chápala, že vládl větší silou a mocí, než by si kdy dokázala představit a to i za předpokladu, že by žila tisíce let. Rovni si určitě nebyli. Ne na tomto poli působnosti – ale pokud by se jednalo o emoce, které by dokázaly rozervat srdce na kusy… „Raphaeli.“

U Nadiela, řekl v její mysli, se projevovala přesně takhle extrémní zuřivost.  
A spolu s ní se u jeho otce také projevovalo nezadržitelné šílenství.
„Ne,“ řekla a nepotřebovala ani vteřinu, aby nad tím přemýšlela. „U tebe se žádný šílenství neprojevuje.“
„Zníš tak jistě, Lovkyně Spolku.“ Řekl formálně a jeho tón hlasu naznačoval, že její prohlášení vnímal jen jako otřepanou frázi.

Elena zvedla hlavu a kousla ho do spodního rtu. „Tvoje vůně se otiskla do každý buňky mýho těla. Jseš pro mě déšť s větrem a někdy svěží a divoký moře. Ve vteřině, kdy by se něco změnilo, bych to poznala.“
Raphael se z ní zvedl a posadil se na okraj postele. Seděl k ní zády a roztáhl svá nádherná křídla. Každé jednotlivé vlákno každého pírka mělo zlatou špičku, která se třpytila i v tlumeném světle, prosvítajícího skrz okna. Jeho křídla byla pokušením pro smrtelníky – i pro bývalou smrtelnici.

Elena se natáhla, aby ukojila svou touhu se ho dotknout, když řekl, „Lžeš nám oběma.“
Zamračila se, omotala kolem sebe tenkou přikrývku, kterou si kvůli křídlům nechala na zádech volně splývat, vyškrábala se z postele a postavila se přímo před něho. „Co tim myslíš?“
Raphael se na ni podíval a v jeho tváři nebyl ani náznak emocí. Dokonalé rysy jeho obličeje byly tak ostré a tak ryzí, že by měly zraňovat. „Změnila se snad Uramova vůně?“
Kyselina, krev a… sluneční svit.

Při vzpomínce na krví posedlého archanděla se zachvěla a v místě, kde jí Uram zlomil kotník, ji opět zabolelo – udělal to jen proto, aby ji slyšel křičet. „Potkala jsem ho až potom, co už zešílel,“ odpověděla. Věděla, že tento rozhovor byl více, než důležitý. „Nemám ponětí, co bych cejtila předtim – je možný, že ten pach krve a kyseliny byl spojenej s tim, čim se stal až potom.“

Raphael se netvářil přesvědčeně. Ale ani její argument nezavrhnul. Vstal z postele a oblékl si kalhoty. „Už se tomu nemohu déle vyhýbat. Musím si promluvit s Lijuan-„ Místnost prostoupil strašidelný chlad a Elena pocítila předešlý strach. „To vypadalo, jako by tě mohla slyšet, když si vyslovil její jméno.“
Raphael jí neřekl, že se chová jako pověrčivý blázen. Ano, řekl místo toho, nemáme ponětí, co je nyní Lijuan schopná slyšet.

„Nemohu ignorovat skutečnost, že moje… zuřivost se projevila v době, kdy se zdá pravděpodobné, že se probouzí Pradávný. Jako nejstarší z nás je Lijuan jediná, kdo by mohl mít nějaké odpovědi.“
„V tom případě jdu s tebou.“ Nedávno, když se kolem ní třásl celý Peking, se Elena ocitla tváří v tvář stvořením s prázdnýma očima, které byly nepopiratelným důkazem Lijuaniny temné síly. Žena Archanděl Číny přiváděla zpět k životu mrtvé – ať už se chtěli vrátit nebo nikoliv.

Byla to monstra, která se živila masem těch, které Lijuan nevzkřísila a tím udržovali svá vychrtlá těla při životě. Zároveň byli také němými obětmi, které nemohli křičet. Elena jejich křik o pomoc přesto vnímala a při představě Raphaela v přítomnosti stvoření, které tyto „znovuzrozené“ vytvářelo, se v ní všechno sevřelo. „To je-„
Raphael ji pohladil prsty po čelisti. „Ona si tě zatím nevšimla. Ne doopravdy a chtěl bych, aby to tak i zůstalo.“

Elena zaťala čelist. „Moje bezpečí nestojí za to, že budeš v ohrožení ty.“ Lijuan byla noční můrou a její moc pocházela ze stejně temného místa. Nebylo v ní nic ani vzdáleně lidského, nic co by mělo alespoň náznak svědomí.
Raphael zavrtěl hlavou. „Ona mě nezabije, Lovkyně.“
„Ne, ale to neznamená, že tě nechce…“ Kdyby byla Lijuan jinou ženou, byla by to jednoduchá rovnice. Ale nejstarší z archandělů neměla žádnou touhu po hmotné formě života – dokonce ani nejedla, natož aby měla milence. „Ovládnout,“ dořekla.

Raphael se na ni zadíval způsobem, že si připadala jako svlečená donaha a vystavená pro jeho potěchu. „Ale já si přeji ovládat jen tebe, hbeebti. A tyto dvě touhy se vzájemně neslučují.“
Hbeebti.
Nádherné slovo z Marockého jazyka, který byl pro Elenu ztraceným odkazem ze strany její matky. „Nenechám se od tebe přemluvit sladkejma řečičkama.“

Raphael se pousmál. Její archanděl nacházel v její tvrdohlavosti nebezpečný humor. „Tak se nech přesvědčit logikou. Je stejně pravděpodobné, že ji tvoje přítomnost urazí, jako je pravděpodobné, že tě bude naprosto ignorovat. Pokud to mám udělat, tak se také chci něco dozvědět.“
Elena sevřela látku přikrývky. „Sakra.“ Věděla, že měl pravdu. Lijuan byla nepředvídatelná – klidně se mohla rozhodnout, že ji přítomnost Raphaelova „mazlíčka“ uráží. „Fajn. Udělej to ale rychle a nenech ji se do tebe zaháčkovat.“

Raphael přikývl a do čela mu sklouzly vlasy barvy jasné půlnoci. „Jednou ses mě ptala, jak bys mi měla říkat.“
Elena se zamračila. „Myslim, žes mi odpověděl něco jako „můj pane“, ale tenkrát jsem se rozhodla, že jsem asi měla halucinace.“
„Jak bys mi chtěla říkat?“
Elena se odmlčela. „Manžel“ znělo příliš lidsky. „Partner“ bylo pro bytost tak mocnou a silnou, jako byl archanděl skutečně nevhodné. „Přítel“… možná. Ale nic z toho neznělo správně. „Můj,“ řekla nakonec.

Raphael zamrkal, a když se na ni podíval z pod svých dlouhých řas, modř jeho očí byla jako tekutý plamen. Ano, to mi vyhovuje. „Ale pro veřejnost jsi mojí družkou.“
„Družka,“ zamumlala a zkoušela, jak to slovo zní. „Jo, to sedí.“
Družka byla něčím víc, než milenka. Víc, než manželka. Družka byla… osobou, se kterou se archanděl mohl podělit o svá nejtemnější tajemství. Byla někým, komu mohl důvěřovat, že mu nebude lhát, i v případě, že by se mu její slova nelíbila.

„Pokud na tebe ta šílená mrcha něco zkusí,“ řekla a myslela tím Lijuan, „a tobě by pomohlo bejt v mojí hlavě, tak to udělej.“ Raphael jí pohladil po rameni, pak ji chytil za šíji a palcem jí přejížděl po tepajícím pulsu na krku. „Za svobodu své mysli si tvrdě bojovala, a přesto bys mi teď povolila, abych ti do ní vnikl?“
„Vim, že bys toho nezneužil.“ Nyní už ne, protože věděl, jak moc důležité pro ni bylo, že její mysl patřila jen jí.

„Za tu nabídku ti děkuji, Eleno.“ Jeho prohlášení bylo zvláštně formální. Téměř jako by právě učinil přísahu. Jeho výraz obličeje byl tak odhodlaný, že nemohla udělat nic jiného, než ho obejmout. V okamžiku, kdy ji rukou sklouzl po páteři až ke kříži a přitiskl si ji k sobě blíž, z ní sklouzla přikrývka na podlahu. Pak roztáhl křídla a stočil je kolem ní.

„Ten obraz,“ řekla, chtěla si tento kratičký okamžik se svým archandělem ukrást jen pro sebe. „Kdy byl namalovanej?“
„V době, kdy si trénovala s Galenem.“ Její další otázku zodpověděl dříve, než ji stihla položit. „Je to Aodhanova práce. Namaloval ho na mou žádost.“
Elena zavzpomínala na anděla s očima, které působily jako roztříštěné sklo a s křídly, která se třpytila jako diamanty, ozářené slunečními paprsky. „Nikdy jsem si ho nevšimla.“
„Umí zůstat bez povšimnutí.“
„Většina mužů by si do ložnice vybrala obraz nějaký nahotinky,“ škádlila ho. „A ty sis vybral lovkyni s nožema.“
„Ty jsi jediná žena, která smí do mé ložnice, Eleno.“

To, že byla milována… bylo samo o sobě udivující. Ale to, že byla milována tímto mužem, byl skutečný zázrak. A dalo jí to sílu vstoupit zpět do temnoty. „Musim ti říct, co jsem zjistila v tý škole.“
Raphael ji v tichosti naslouchal. „Máš v plánu se spojit s Dmitrim a zjistit, zda našli to druhé tělo?“
„Jo.“ Otrávená hněvem zaťala ruce v pěsti. „To nebyla náhoda, že si ten upír vybral zrovna tuhle školu, že ne Raphaeli?“
Jeho odpověď zničila její prchavou naději. „Ne. To nemohla být náhoda.“        


12 komentářů: