Elena se zachvěla a chtěla se od něho odtáhnout. Raphael ji nenechal a
rukou, kterou jí držel za vlasy, si ji přitáhl zpět ke svým rtům. Mělo ji to
vyděsit, ale místo toho byla ještě více odhodlaná tuto bitvu vyhrát. Přivézt
Raphaela zpět z okraje propasti, která se zračila v zimní černi jeho
očí. Jeho oči už měly spousty barevných tónů, ale nikdy neměly barvu tak rozlehlé
a pusté temnoty.
Archanděli, zašeptala mu v mysli, a když jí prsty, které znaly všechna citlivá
místa jejího těla, stiskl ztuhlou bradavku, snažila se zachovat si příčetnost. Raphaeli.
Nedostalo se jí žádné odpovědi. Ledová záře jeho moci už byla natolik silná,
že nevydržela mít otevřené oči. Jakmile je zavřela a svět kolem ní potemněl,
zajela mu rukama do vlasů a ve stejnou chvíli ho stiskla stehny. Něco bylo
velice, velice špatně. Někde na pozadí mysli ucítila svůj vlastní strach, který
umocňoval hladovou touhu, jež ovládala její tělo. Elena se ale nehodlala nechat
zastrašit.
Přestože byl smrtící, byl stále její. Její tělo ho znalo, znalo rozkoš,
kterou mu uměl dopřát. Nicméně dnes by tato rozkoš mohla být okořeněná trochou
smyslné krutosti. Bylo lákavé se tomu poddat, dovolit mu, aby si s jejím tělem
zkušeně pohrál, ale instinkt jí napovídal, že by to byla nejrychlejší cesta,
jak tuto bitvu prohrát. Prohrát jeho – a zanechat ho s démony, kteří
přeměnili trýznivou modř jeho očí do kruté a neodpouštějící barvy půlnoci.
Mé milenky byly vždy válečnice.
Tato slova jí řekl brzy po té, co se poznali.
Silou od něho odtrhla rty, otočila hlavu do strany a zalapala po dechu. Raphael
ji opět pevně chytil za vlasy, chtěl jí tím pohrozit, že si jí může přitáhnout
zpět. Jedním pohybem ruky mu v tom zabránila. Kolem nich vzplál arkticky
bílý žár, který byl tak silný a oslepující, že si připadala, jako by měla oči
otevřené dokořán. „Raphaeli,“ řekla, zatímco se snažila dýchat skrz tlak žáru,
který byl tak čirý, že téměř řezal. „Přestaň, nebo mi dej moje zbraně.“
Chvíli bylo ticho.
Proč bych ti měl dávat tvoje zbraně? Ozvalo se jí v mysli jeho šeptání.
„Protože,“ odpověděla, zatímco se jí zdálo, že její plíce jsou tím tlakem rozdrcené
do nicoty, „tě nevzrušujou ženy, který se nemůžou bránit. Máš rád válečnice,
pamatuješ?“ V hlavě se jí ozval smích s nádechem bezohlednosti, který
jen podpořil její strach.
Právě jsem zjistil, že mít pod sebou bezbrannou válečnici
je nesmírně vzrušující.
Její strach se začal šířit. Právě teď v něm nebyl ani náznak milence,
kterého znala. Nic, čeho by se mohla chytit, nebo alespoň dotknout. „Ale to pro
tebe není žádná výzva, že?“ zamumlala a bojovala s loveckými instinkty,
které jí nabádaly, aby mu vydrápala ty nádherné oči a rozervala křídla. Zkrátka
cokoli, co by ji odsud dostalo pryč. „Sama jsem ti vešla do náruče.“
Na krku ucítila jeho rty a pěstí, kterou jí svíral vlasy, jí naklonil hlavu
víc do strany. Ucítila jeho zuby… a níž, pevný tlak jeho erekce. Téhle řeči ale
rozuměla, protože byla skutečná, světská a divoká. Učinila náhlé rozhodnutí a
zašeptala, „Vem si mě, Raphaeli. Vem si svojí válečnici.“ Její slova byla
úmyslná. Měla být připomínkou pouta, které je k sobě svazovalo.
Raphael ztuhl. Nakonec se přeci jen
vzdáváš?
Rukama zabořenýma v jeho vlasech, mu zvedla obličej a políbila ho po
svém. Její polibek byl plný vlhkého žáru, divoké vášně… a lásky, která si čím
dál víc proplétala cestu jejím srdcem.
Tyhle hrátky s mocí jsou sice děsně sexy, ale já tě
chci v sobě. Chci cítit, jak si velkej a tvrdej a chci ho hned.
Raphael jí stiskl stehno. Eleno.
Její srdce vynechalo úder. Protože tenhle hlas, tenhle tón, znala. Raphaeli. Potřebuju tě. Byl jediným
mužem, kterému ve svém dospělém životě tato slova řekla. Byl jediným mužem,
který vyhrál její důvěru.
„Potřebuju tě.“
Jeho velké, silné tělo, kterým ji držel přišpendlenou ke zdi, se zachvělo.
Kousavá mrazivost jeho moci se změnila do roztaveného doteku tisíců lehoučkých
polibků, které ucítila po celém těle, a pak už se oblý vrchol jeho erekce
dožadoval vstupu do jejího těla. Než si znovu vzal její rty, zalapala po dechu.
Ve chvíli, kdy do ní pomalu a rozvážně vnikal, se ho pevně držela. Nezastavil
se, dokud v ní nebyl celý, až po kořen.
Pod téměř násilným šokem rozkoše, se prohnula v zádech. Raphael využil
její momentální pozice, aby si mohl pohrát s jejími ňadry. Kousal jí,
lízal a sál, dokud naléhavě nehýbala boky a nehty se mu nezarývala do ramen. „Přestaň
mě škádlit, Archanděli.“
Následoval další moment ticha a pak se v něm z ničeho nic vznítila
čirá mužská žádostivost. Jeho tělo bylo pod jejíma rukama hladké a tvrdé a
velmi, velmi reálné. Otevřela oči, podívala se do těch jeho… a spatřila nekonečnou,
neústupnou modř. Přesně v ten okamžik se v ní začal pohybovat se sexuálními
zkušenostmi bytosti, která prožila staletí a staletí existence, aby jí vzápětí
vynesl až ke hvězdám. Vykřikla, majetnicky ho svírala uvnitř svého těla a vzala
ho s sebou.
Ležela na břiše a Raphael ležel na boku vedle ní. Jeho soustředění se
začalo vytrácet. „Hej.“ Natáhla ruku a dotkla se jeho stehna. „Neutíkej mi zas.“
Ta slova z ní vyšla zastřeněji, než zamýšlela a proplétala se se strachem mladé
dívky, která byla opuštěna dlouho před tím, než byla vyhozena z elegantního,
ale prázdného Velkého Domu.
Jeho stehno se pod jejím dotekem zaťalo. „Ublížil jsem ti nějak?“
Pamatovala si, co jí kdysi řekl. O tom, že by ji mohl zlomit a věděla, že ona
měla v rukou moc ho zdrtit – to ale nebyla podstata její osobnosti. A
nebyla to ani podstata jejich vztahu.
„Ne. Jenom si mě trochu vystrašil.“
Přijmi mou omluvu, Eleno. Pohladil ji po křivce křídla. Nebyl jsem… sám sebou. Takové přiznání by od něho nikdy nečekala.
Přestože spolu už nějakou dobu byli, stále jeden druhého poznávali. Navíc,
Archanděl New Yorku se už před dlouhým časem naučil nechávat si tajemství pro
sebe – jeho vlastní, jeho rasy i jeho Sedmy.
A nyní i ta, která patřila jeho družce.
„Já vim.“ Podepřela se loktem a stiskla mu rameno. Potřebovala s ním mít
fyzický kontakt. „Něco se děje, Raphaeli. Ten upír se mohl zdát příčetnej, ale
když napadl tu školu, tak se v žadnym případě příčetně nechoval. A tys to
měl poznat, ale nepoznal.“
„Z té doby si toho moc nepamatuji.“ Byla to otázka, aniž by ji zamýšlel
položit. Přetočil ji na záda a položil jí velkou, hřejivou dlaň na břicho.
Eleně bylo jasné, že ztráta kontroly ho musela trhat na kusy a proto se
snažila znovu si vybavit události předešlých hodin.
„Pamatuješ si, že si popravil Ignatia?“
„Ano.“ Raphael mírně sklonil hlavu, Elena toho využila a zajela mu prsty do
vlasů. „Když o těch událostech mluvíš, tak si je vybavím – ale všechno je to
zahalené v rudém oparu.“
Husté a hedvábně svěží prameny jeho černých vlasů působily na její kůži
jako chladivý polibek. „Pokud bych měla pojmenovat to, co jsem ti viděla v obličeji,
nazvala bych to zuřivostí.“
Ďakujem za preklad.:) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatďakujem krásne :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kus nové kapitoly a též za její překlad.Katka
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazat