Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 8. kapitola

O dvě hodiny později, se srdcem přetékajícím tichou, intenzivní radostí, byla Elena na cestě za Sárou, se kterou se měla setkat ještě před schůzkou s Jeffreym. V tom jí zazvonil mobilní telefon. Přistála na nejbližší ploché střeše a přijala hovor od svého otce. „Budeme se muset sejít až zítra,“ řekl bez okolků. „Dnes se musím vypořádat s nečekanou pracovní situací.“

Měla to nechat být, ale na povrch vyplula opuštěná dívka, která se v ní i po tolika letech stále ukrývala. „Rodina je u tebe pořád až na druhym místě, co Jeffrey?“
Její otec se zostra nadechl a Elenu na okamžik zaplavil matoucí pocit, že mu ublížila. Ve chvíli kdy promluvil, jí však zarazil nůž přímo do srdce. „Rodina rozhodně není tvou specialitou, Elieanoro.“
Ne, nebyla, protože on se ujistil, že nebude.

Elena ukončila hovor a opět vzlétla. Její dobrá nálada se vytratila. Navrch tomu všemu, nebyla Sára ve Spolku. Otrávená a s pocitem, že potřebovala něco, čím by se zaměstnala, se rozhodla zamířit do Ignatiova bytu. Bylo nepravděpodobné, že by objevila něco, čím by se vysvětlilo jeho bizarní chování, ale-
Z ničeho nic se před ní z výšky sneslo nebesky modré pírko se stříbrnou špičkou. Její předešlá radostná nálada se vrátila a zatlačila do pozadí pozůstatky Jeffreyho výsměchu. Chytila modré pírko a začala se rozhlížet po jeho majiteli. Na tomto poli, nad ní měl Illium obrovskou výhodu. Její schopnost vznášet se na místě a pak rychle odletět potřebným směrem, nebyla ani zdaleka dost dobrá na to, aby mohla dohnat anděla, kterého Galen nazýval Motýlem.

Zastrčila si pírko do kapsy, aby ho přidala ke sbírce, kterou měla v plánu darovat Zoe a pokračovala v letu. O chvíli později zahlédla záblesk modré barvy.
„Kdy ses vrátil?“
Illium místo odpovědi stáhl ruce i křídla k tělu a jako kámen se vrhl přímo dolů, ke střechám mrakodrapů. Elena stěží potlačila výkřik, ale byla si celkem jistá, že když o milimetry minul špičatou střechu jedné z výškových budov, vylétl zpět nahoru a začal se před ní do půl těla nahý vznášet na místě, odvedla dobrou práci svým předstíraným nonšalantním chováním.
„Ou, Ellie.“ Jeho oči vypadaly jako starodávné zlaté mince a jeho černé řasy s modrými špičkami, je ještě více zvýrazňovaly. „Žádnej křik? Připravila si mě o všechnu zábavu.“

„To jsem celá já. Nestydatej kazič zábavy.“ Stěží potlačovala úsměv a jako vždy, když se jednalo o jediného člena Raphaelovy Sedmy, kterého považovala za svého přítele, její srdce směšně zjihlo. „To už ti napařili šichtu mýho bodyguarda?“ Bude si muset s Raphaelem promluvit o jeho zvyku nařizovat lidem, aby jí pronásledovali, ale zrovna v tento okamžik nehodlala svou ochranku odřeknout – protože ač jí to lezlo na nervy, stále byla velkým tlustým terčem všech médií.

Během cesty za Sárou se už jednou musela vydat oklikou, aby se vyhnula vrtulníku, který patřil hlavnímu zpravodajství. Lopatky jeho vrtule vířily vzduch takovým způsobem, že by ji to strhlo přímo do ocelové džungle Manhattanu. Na rozdíl od Illia, by v žádném případě nebyla schopná ze strmého pádu opět vzlétnout a způsobila by si obrovská zranění. Ti idiotští reportéři si neuvědomovali, že nebyla tak silná jako ostatní andělé – a nedokázala by se udržet ve vzduchu, když by ho v její blízkosti rozrážela vrtule helikoptéry.

Illium, s jeho modro stříbrnými křídly a tváří, která dokázala svést ženy i muže, nehledě na jeho schopnosti provádět ve vzduchu nejneuvěřitelnější akrobatické kousky, byl více než schopný poskytnout kýžené rozptýlení. Skutečnost, že se rozhodl zbavit poloviny svého oblečení, byla jen třešničkou na dortu. Přemístil se a nyní letěl vedle ní. „Nic mi nenapařili, požádal jsem o to,“ zodpověděl její dřívější otázku. „Vim, že mě máš nejradši.“ Když mu neodpověděla, otřel se o ní křídlem. „Přísaham Bohu,“ zamumlala a snažila se potlačit smích, „že jestli si mě zasypal modrym prachem, uvážu ti na koulích uzel a pověsim tě za ně na nejbližší ostrej předmět, kterej uvidim.“

Naposledy, když jí zasypal křídla modrým andělským prachem, byl Raphael – po nějaké době – schopen v celé situaci spatřit humor. Kdyby se to však mělo opakovat, nebyla by Elena schopna zaručit andělovo zdraví. Illium klesl níž a pak opět vyletěl vzhůru. Přestože to celé působilo líně a odpočatě, vyžadovalo to značnou svalovou sílu. „Buď na mě hodná, nebo ti nedám tvůj dárek.“
„Pitomče.“ Ale Illium byl její nejoblíbenější člen Sedmy. Jak by mohl nebýt, když její lidské srdce vnímal jako dar místo prokletí? Když by položil svůj vlastní život za život Elenina archanděla? Když se smál se stejnou radostnou uvolněností, s jakou se smály děti v Útočišti?

“Sam,“ zašeptala a při vzpomínce na chlapce, který byl tak strašlivě zraněn, se jí stáhlo hrdlo. „Je-„
„Je v pořádku, Eliie. Dáváme na něho pozor.“ Jeho slova byla tichou připomínkou skutečnosti, že navzdory jeho smíchu a kráse, byl Illium také členem Raphaelovy Sedmy a že neměl žádný problém s doručením těch nejkrvavějších trestů. Nikdy nezapomene na pohled, který se jí naskytl, když stál uprostřed zvláštní, v zimě kvetoucí zahrady, jeho tělo bylo potřísněné krví a zatímco jeho meč odrážel jasné sluneční světlo, Illium odsekával křídla andělům, kteří přišli s úmyslem ubližovat.

„Chybíš mu.“
Stín jejích vzpomínek vymazal přihlouple šťastný úsměv. „Dyť jsem pryč teprve pár dní.“
„Slavnostně jsem mu přísahal, že ti vyřídim, abys mu každej večer zavolala. Tak ze mě neudělej lháře.“
„Nikdy.“ Elena malého Sama zbožňovala, a když byla během svého zotavování po útoku v Pekingu v Medice, trávila s ním dlouhé hodiny. „A co Noel?“ Upír se stal obětí útoku Anoushky - dcery ženy archanděla Nehy - která lačnila po moci. Ze svých zranění se zotavil už před několika týdny, ale jeho fyzická zranění nebyla ta nejhlubší.
„Je…“ Illium se na dlouhý okamžik odmlčel. „Zlomený. Uvnitř je zlomený.“

Elena věděla jaké to je, být zlomená. Ale také věděla své o přežití. „Muž, kterej byl schopnej přežít to, co mu udělali“ – krev a maso, tohle z něho zbylo v okamžiku, kdy ho našli – „se bude schopnej dostat i ze svojí vlastní zlomenosti.“
„Bude muset,“ odpověděl Illium. „Raphael mu přidělil místo na dvoře u Nimry. Ona sice nehraje žádné mocenské hry – ale dokonce ani Nazarach se neodváží bez pozvání vkročit na její území.“

Elena se zamračila a pomyslela si, že se bude muset Raphaela zeptat, proč poslal zlomeného upíra na místo, které se tvářilo jako smrtelně nebezpečné území. Pokud se Nimře dařilo udržet Nazaracha mimo své teritorium, musela být jak nemilosrdná, tak i krutá a Noel se potřeboval uzdravit, ne bojovat o svůj další nádech.
Zvuk vrtulníku, prořezávajícího si cestu vzduchem. Výrazný zvuk. Nevítaný zvuk.

„Je to-„ Elena v dálce spatřila černou tečku, která se na horizontu každou vteřinou zvětšovala. „Sakra!“ Byla to stejná posádka zpravodajství, která ji pronásledovala po celé ráno.
Illium se přemístil před ní. „Tohle se opovážej udělat?“ Tón jeho hlasu náhle patřil muži, který s chladnou odvetou odsekal křídla jiným andělům. „Ujistím se, že se to už nebude opakovat.“
„Ne, Illium.“ Elena ho zvládla chytit za svalnatou paži. „Žádnou krev a rozhodně ne tady. Tohle je můj domov.“

Jeho fantasticky vypadající vlasy – ebenově černé, s konečky barvy rozdrcených safírů, působící zarážejícím dojmem – odfoukl sílící poryv větru, způsobeného přibližující se helikoptérou. „Pokud jim nedáš lekci hned,“ řekl, když ho sevřela pevněji, aby se udržela na místě, „tak tě ti supi budou vnímat jako slabou. A tebe nesmí nikdo brát jako slabou, Ellie.“
Protože byla Raphaelovou družkou.

A slabina u archanděla mohla být fatální chybou.
„Do hajzlu.“ Snažila se udržet na místě a zakřičela proti silnému větru. „Jak seš silnej?“ Illium byl pět set let starý, přežil smrtelný pád do řeky Hudson a jednou ho na vlastní oči viděla zářit vnitřní mocí. Jenže neměla ponětí, jak by se všechna tato fakta dala přeložit do fyzické síly.
„Jsem dost silnej na to, abych ten vrtulník přelomil vejpůl.“
Oh. „A co takhle, kdybys ho obrátil vzhůru nohama a nechal je tak přistát?“ Stiskla mu ruku, a když se jí snažil ve vzduchu lépe stabilizovat, ucítila, jak se mu v paži zatínají svaly. „Žádná smrtelná zranění, Bluebelli.“

Illium zamrkal, podíval se jí zpříma do očí… a pak se mu na tváři pomalu rozlil rošťácký úsměv. „Kam poletíš ty?“ Když mu to řekla, odpověděl, „přiletím tam za tebou.“
Elena se ho pustila, co nejrychleji klesla pod úroveň větrné turbulence, způsobené helikoptérou a odletěla mu z cesty.
Neletěla tak rychle, aby jí neunikl pohled na Illia, který se momentálně vznášel přímo nad vrtulníkem. Vyschlo jí v hrdle, a kdyby byl dostatečně blízko, aby ji mohl slyšet, řekla by mu, aby toho nechal. Pane Bože, kdyby se dopustil jediné chyby v úsudku, lopatky vrtulníku by v mžiku dokázaly jeho křídla rozcupovat na kousíčky. Jenže pak Illium – smějící se, hravý a mocný Illium – udělal něco a vrtule helikoptéry se prostě… zastavila. Po dvě střeva kroutící vteřiny, nechal vrtulník padat volným pádem, pak ho ze shora chytil a prostě ho otočil vzhůru nohama.

Elena si uvědomila, že se ten blázen dobře baví.
Zavrtěla hlavou a zamířila zpět k Ignatiovu bytu, který se, jak se brzy ukázalo, nacházel velmi blízko Věže. Díky Bohu měla výšková budova plochou střechu a Elena nemusela řešit složité přistávání. Sklouzla se po hrubém povrchu a chvíli jí trvalo, než popadla dech. Teprve pak se vydala hledat vchod do budovy. Který byl zamčený.
„Znovu díky, Ashwini.“ Kolegyně ze Spolku nejenže Elenu naučila, jak se schopností mistrného zloděje šperků otevírat zámky – a tím v ní vzbudila spousty velmi zajímavých otázek – ale také jí věnovala uzoučký set nářadí, které s sebou nosila ve speciální vnitřní kapse pouzdra na nůž, které měla připevněné na stehně.

Elena vytáhla nástroj, který zrovna potřebovala a dala se do práce. „Příliš snadný.“ Protáhla se malými kovovými dveřmi, a když se do křídla škrábla o zrezavělý roh, zasyčela. Ohlédla se za sebe a všimla si, že na temně modrém peří měla rezavé kovové úlomky, ale nikde neviděla žádnou krev. To byla klika, napadlo ji. Rozhodla se, že výtah na konci servisní chodby nepoužije – kdo ví, jak malá byla jeho kabina - a místo toho zamířila ke schodům.

Seběhla o tři patra níž, na podlaží, kde měl být Ignatiův byt. Ve chvíli, kdy otevřela dveře schodiště a vstoupila do chodby s byty, ucítila jeho pach – připálená melasa, která v něm byla obsažena, byla nasáklá do samotných zdí i koberce. Nebyl tu ale jen jeho pach. Ve skutečnosti se tu vzduchem linulo tolik upířích pachů, že ji napadlo, zda se nemohlo jednat o ubytovnu. Bylo možné, že by to tu využívali upíři, kteří nebyli tak vysoko na žebříčku hierarchie, aby si mohli pronajmout pokoj přímo ve Věži, ale přesto u ní potřebovali zůstat blízko.

Když se zastavila před Ignatiovým bytem, opodál v chodbě se otevřely dveře.
Rozdrcené diamanty ponořené do vyzrálé brandy. Dekadentní čokoláda, která se jí otřela o ňadra a honosné kožešiny, které ucítila na nejintimnějším místě svého těla.   


9 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta

    OdpovědětSmazat
  3. Ďakujem za preklad,super hravá kapitola :) Lenka

    OdpovědětSmazat
  4. Díky za překlad jako vždy jsem si jeho čtení užila.
    Vždy když večer zapnu internet jdu si sem přečíst archanděla.

    OdpovědětSmazat
  5. ďakujem za preklad

    OdpovědětSmazat
  6. Skvělé, díky za pokračování.

    OdpovědětSmazat