Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 8. kapitola

„Na malém ostrově v Pacifiku, který už dávno neexistuje.“ V jeho odpovědi nebylo nic. Žádná bolest, žádný smutek ani hněv. Prostě nic.
Nicméně nedostatek jakýchkoli emocí byl odpovědí sám o sobě.
Nechala Jasonova tajemství být a řekla, „Chtěla jsem tě požádat, jestli bys mě mohl naučit nějaký triky, jak lítat během dne, aniž bych ze sebe udělala snadnej terč.“

Jason na ni přimhouřil oči a svou pozornost přesunul k jejím křídlům. „Znám pár technik, které bys mohla využít okamžitě, ale co se týká těch ostatních, budeš muset hodně trénovat, abys byla schopná v mžiku vyletět nad spodní vrstvy mraků.“
„Měl bys na mě čas hned teď?“
Jason mírně přikývl.
„Dneska už jsem toho nalítala víc, než obvykle,“ přiznala, „takže už asi nebudu mít potřebnou rychlost.“
„Rychlost není důležitá – při letu pod mraky nejde o rychlost, ale o maximální využití světla a stínu.“
Elena přikývla a následovala ho směrem k útesu.

Než jí Jason oznámil, že už byla natolik zdatná, aby mohla v procvičování pokračovat sama, přikradly se stíny nadcházejícího večera. „Dnes v noci opouštím Manhattan."
„Buď opatrnej, Jasone.“ Raphaelův šéf špionáže se pohyboval ve velmi nebezpečných vodách. Zpříma se na ni zahleděl. Jeho oči byly stejně temné jako ostří meče, který nosil na zádech.

„Jaké to je být smrtelníkem?“
Jeho otázka ji překvapila. Chvíli nad ní přemýšlela a zvažovala svou odpověď. „Život je daleko bezprostřednější. Když máš vyměřenej čas, každej okamžik tvýho života má takovou důležitost, že si to nesmrtelná bytost nemůže umět představit.“
Jason roztáhl svá úchvatná křídla, uzpůsobená tak, aby splynula s nocí. „To, co ty nazýváš vyměřeným časem, by někteří mohli nazvat únikem.“
Než mu stihla odpovědět, už vzlétl k obloze a stala se z něho pouhá tmavá silueta na pozadí nadcházející noci.

Jeho křídla ale nebyla jedinými, kterých si Elena všimla. To chce Jason opravdu tak moc uniknout, Archanděli?
Ano. Jeho jediným poutem ke světu živých, je jeho práce pro mne.
„Byla v tom nějaká žena, tak jako u Illia?“ zašeptala, když přistál v poryvu větru, který jí odvál vlasy z obličeje.
„Ne. Jason nikdy nemiloval.“ Raphael ji objal rukama i křídly, otočil hlavu směrem k panoramatu Manhattanu a sledoval jeho mihotavá světla, která se začala probouzet k životu.
„Bylo by lepší, kdyby někoho miloval – pak by měl pár dobrých vzpomínek, kterými by mohl bojovat proti temnotě.“

Když té noci usínala, měla jeho slova stále na paměti a snažila se sama sobě připomenout smích i radost. Místo toho, ji opět pronásledovaly noční můry. Dusily ji pachem krve a broukavým šepotem dítěte, ležícího na stole v městské márnici. Všechny zvuky se zformovaly do svízelně reálných tónů. Pavučinová vlákna noční můry se kolem ní omotávala a stahovala, dokud se po nich nezačala panicky ohánět. Nakonec se s trhnutím probudila a posadila se. Po několika dlouhých momentech si uvědomila, že v ruce svírala rukojeť nože, který na své straně postele schovala pod matraci. Kovová rukojeť byla proti její rozpálené kůži velmi chladná. V žilách jí stále proudil adrenalin, otočila hlavu – a spatřila Raphaela. Byl vzhůru a vstával z postele.
„Pojď se mnou, Eleno.“

Dalo jí spoustu práce povolit stisk ruky, sevřené kolem nože. Položila ho vedle Růže Osudu, diamantové sošky, která byla nevyčíslitelným uměleckým dílem… a také darem od jejího archanděla, vzala ho za ruku, kterou natáhl jejím směrem a nechala se od něho vytáhnout z postele. „Jdeme se proletět?“ Byla nervózní a srdce jí stále bilo dvakrát rychleji, než by mělo. Cítila se, jako by se měla rozpadnout na kousky. Raphael kritickým pohledem zhodnotil stav jejích křídel. „Ne. Dnes ses příliš vyčerpala.“ Pak se podíval na hodiny, visící na zdi. „Včera ses vyčerpala.“

Ve chvíli, kdy ji Raphael vedl ven, bylo pět hodin ráno a svět byl ještě stále zahalen do oparu noci. Oblékl si jen volné kalhoty, které kopírovaly každý jeho pohyb jako černá hladina vody. Elena si oblékla své tréninkové kalhoty a bílou hedvábnou košili, která byla na její postavu příliš veliká. Když si ji brala z jeho skříně, nic neřekl, pak vteřinovým zábleskem energie uzavřel otvory kolem jejích křídel, aby za ní volně nevlály.

Venku bylo ještě chladno a Elenu začaly štípat tváře. „Kam jdeme?“ zeptala se ho, když ji vedl do lesů na opačné straně jeho pozemků, než byly ty, které dělily jeho domov od toho Michaelina.
Trpělivost.
Elena se rozhlížela po oblasti, kterou ještě neměla čas prozkoumat a uvědomila si dvě věci. První – Raphaelovy pozemky byly obrovské. Druhá – zrovna procházeli po decentně vydlážděné cestě, která byla navržena tak, aby splynula se svým okolím.

O místo v popředí její mysli bojovala se strachem a vztekem její vlastní zvědavost. A nakonec vyhrála. „Co takhle nějakou nápovědu?“
Raphael se jí otřel o křídla svými vlastními. „Hádej.“
„Dobře, je tma jak v pytli a jsme uprostřed lesa. Hmm, to nezní zrovna moc dobře…“ Zrovna si klepala prstem o spodní ret, když se cesta stočila do strany – a oni se ocitli jen pár metrů od malého skleníku, osvětleného něčím, co vypadalo jako tři žluto oranžové vyhřívací lampy.

„Oh.“ Přepadlo ji nadšení. „Oh!“
Pustila Raphaelovu ruku a doběhla ke skleníku. Strčila do dveří a vstoupila do vlhkého klimatu prostoru, očividně postaveného s ohledy pro křídla. Věděla, že Raphael ji následoval, ale její pozornost byla upřena na bujně rostoucí kapradiny, které visely ze závěsných truhlíků, na jejich zdravě se stáčející listy, na zavřené fialové kvítky petunií, které měla po své pravé straně a na – „Begónie.“

V době, před Uramovým útokem si vypiplala své vlastní begónie, které jí pak nádherně kvetly. Tyhle měly povadlé, hnědé listy. Chudinky. „Potřebujou spoustu péče.“
„Pak se o ně budeš muset postarat.“
Elena se na něho podívala a prsty jí svrběly potřebou sáhnout po zahradnickém náčiní, kterého si všimla na malé lavičce v rohu skleníku. „Na to máš přece zahradníka.“

„Tady není jeho území – instruoval jsem ho, aby zajistil, že ty rostliny nezemřou, ale postavené to tu bylo pro tebe.“
Eleně se sevřel hrudník a nezmohla se na slovo. Místo odpovědi a za jeho dozoru, začala prozkoumávat dar od Archanděla New Yorku. Byl pro ni daleko cennější, než nejexkluzivnější oblečení, nebo nejdražší šperky. Kdyby mu její srdce už dávno nepatřilo, na místě by mu ho dala v tento okamžik.

O něco později se s kouřící karafou, plnou horké kávy, objevil Montgomery. Přinesl i máslem namazané toasty, misky s ovocným salátem a několik druhů malých, sladkých sušenek. Majordomus byl oblečen s jeho osobitou péčí pro detail a podle všeho nebyl vůbec vyveden z míry tím, že našel jednu z nejmocnějších bytostí světa, jak drží v ruce rostlinu, které Elena odštipovala mrtvé lístky.
„Dobré ráno Pane, Lovkyně Spolku.“
„Dobré ráno, Montgomery.“ Raphael si od majordoma převzal tác se snídaní a v ten moment jí to došlo.
Domov.

Byla doma.

11 komentářů: