Raphaelův šéf špionáže se pootočil a tetování na jeho
tváři, které vypovídalo o oddanosti, jdoucí za hranice bolesti, zasáhlo přímé
sluneční světlo.
„Já sám tě budu varovat, Pane. A pak mne popravíš, přesně
jak si mi slíbil, když jsem se stal členem tvé Sedmy.“
Raphael se mu zadíval do očí. „To jsem slíbil, a pokud to
bude nezbytné, tak svému slibu dostojím, ale raději bych tě měl na živu. Jsi
nejlepším šéfem špionáže v celém Kádru.“
Jason se neznatelně pousmál, což u něho bylo velmi
vzácné. „Všichni se mne snažili naverbovat – obzvlášť pak Charisemnon
s Favashi.“
„Nic jiného bych ani nečekal.“ Raphael si byl jistý, že
by ho jeho šéf špionáže nezradil. Černě okřídlený anděl mu svou loajalitu
odpřísáhl uprostřed pole, zalitého krví, a přestože ani kapka té krve nepatřila
Jasonovi, jeho meč jí byl zmáčený. Kdyby ho tenkrát nezastavil, dalším terčem
jeho černého ostří mělo být jeho vlastní tělo a pouta ukovaná v tak temném
ohni se snadno nezlomí.
Raphael se vrátil zpět k aktuálnímu tématu a řekl,
„Promluvím si s Elenou o té pachové stopě.“ Jedním z jeho základních
instinktů bylo, chránit ji před nejkrutějšími aspekty jeho světa, ale ona byla
rozenou lovkyní.
Opovaž se
bránit mi být tím, kým jsem. Opovaž se.
Když mu tato slova řekla, byla slabá a ještě nebyla schopná
létat, ale on nikdy nezapomene, jaký mu tenkrát věnovala pohled. Pokud by překročil
tuto hranici, pokud by bránil téhle její části osobnosti, zničil by ji. Věděl,
že by takové krutosti byl schopen, ale také věděl, že kdyby zničil ji, zničil
by i sám sebe.
„Pane,“ řekl Jason a přerušil tak proud jeho myšlenek,
„je tu ještě jeden důvod, proč jsem se vrátil zpět do města. Žádal si mne,
abych měl oči otevřené, kdyby se objevily zvěsti o znepokojivém chování
ostatních archandělů.“
Raphael si vybavil rudý závoj, který zahalil jeho mysl.
Zuřivost, která ovládla jeho vůli. „Kdo?“
„Astaad.“ Pronesl Jason jméno Archanděla Pacifických
Ostrovů. V ten moment se do nich zleva opřel těžký vítr. „Do jeho
nejbližšího kruhu je obtížné dostat špehy. V jistém slova smyslu jsou mu
jeho lidé stejně loajální, jako je tobě tvá Sedma.“
Aniž by nad tím přemýšlel, Raphael upravil úhel svých
křídel, aby zůstal nad vrstvou mraků. „Vládne střídavě dobročinnou i krvavě
tvrdou rukou.“
„A se svými ženami zachází jako s drahocenným pokladem.“
Astaadův harém tvořily ty nejdokonalejší upíří krásky
z celého světa a své ženy rozmazloval a chránil. To byl velice dobře známý rys jeho charakteru. Ale důvod, že to Jason zmínil… „Něčeho se dopustil na
svých ženách.“
Jason přikývl a jeho vlasy se ve sluneční záři černo
modře zaleskly. „Špeh, kterého se mi podařilo dostat na jeho dvůr je jen
podřadným sloužícím, ale podařilo se jí zaslechnout rozhovor žen, které
obsluhují jeho harém, a říká se, že téměř ubil k smrti jednu ze svých
nejoblíbenějších konkubín.“
„Astaad by takový čin považoval za poskvrnění své cti.“
Raphael si znovu vybavil způsob, jakým popravil Ignatia, a bylo mu jasné, že
jestli Astaada ovládala stejná zuřivost, pak měla jeho konkubína štěstí, že
vůbec přežila.
„Sleduj tu záležitost i nadále, a kdyby ses dozvěděl něco
dalšího, ihned mne o tom informuj.“
Když opustil Jasona, zamířil Raphael zpět
k Manhattanu. Letěl nízko nad lesknoucími se výškovými budovami ze skla a
ocele a rozhlížel se po dalších andělech, kteří se věnovali svým vlastním
úkolům. Slunce dnes zářilo velmi jasně a jeho město se pod vší tou září
třpytilo jako hladce vybroušený drahokam – nebylo divu, že ho ostatní členové
Kádru sledovali lačnými pohledy. Čemu ale nemohli porozumět, bylo, že aby si
město udržel, nesměl opovrhovat jeho lidskými obyvateli.
Archanděli.
Otočil hlavu za hlasem s příchutí jara a oceli a
spatřil osobitou záři Eleniných světlých vlasů. Zrovna prolétala kolem Věže.
Sledoval svou družku, která k němu přilétala pomalými, ale mocnými pohyby
křídel – probrala se před pouhými měsíci, a přesto už létala s takovou
elegancí. Poleť, Lovkyně Spolku.
Změnila úhel a následovala dráhu jeho letu. Raphael zamířil
nad mrakodrapy a přes koryto řeky East River a nakonec ke střeše malého
obytného domu. Přistál vedle průzračně modrého bazénu, který byl uprostřed.
Otočil se a sledoval, jak přibrzdila křídly a hladce přistála nedaleko místa,
kde stál on. Špičky jejích křídel, které nesly barvu úsvitu, se zlatě blýskaly.
„Trénovala si přistávání.“
„Illium mi včera odpoledne nedal pokoj, dokud se mi to
nepovedlo devětkrát z deseti pokusů. A Montgomery mi za odměnu přinesl
čerstvej broskvovej koláč.“
Její pokus o žertování nedokázal skrýt bolest, která se
jí zračila v pohledu. Žíly mu zaplavil chladný, nemilosrdný hněv. Byl to
stav, ve kterém neshledával na bolesti a smrti nic špatného. „Co ti řekl tvůj
otec?“
Zajela si rukou do vlasů a vykročila kolem velkých
okrasných květináčů, směrem k okraji bazénu. Sedla si na bobek a ledabyle
ponořila prsty do vody. „Nic. Jenom… obvyklý kecy.“
A pak mu pověděla o své nejmladší nevlastní sestře. Tón jejího
hlasu byl ostrý jako břitva.
„Sakra, tak trochu to podkopává jeho morální postoj, ne?“
„Tvůj otec na mě nepůsobí jako člověk, který by přiznal
svou chybu.“
Ne, Jeffrey Deveraux byl příliš zanícený za každou cenu
vyhrát. Elena vstala a setřásla z prstů zbylé kapky vody. „To máš pravdu.“
A pak udělala něco, co by od ní nikdy nečekal. Došla
k němu a zabořila mu tvář do hrudníku. Důvěra, pomyslel si, když jí
ochranitelsky objal pažemi i křídly. V tom, co zrovna udělala, se zračila
obrovská důvěra.
Děkuji za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za další pokračování. Skvělé.
OdpovědětVymazatDěkuji za další kousek překladu nové kapitoly. Katka
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDakujem:-) zia
OdpovědětVymazat