Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 15. kapitola

O hodinu později byla Elena zatraceně víc, než jen zapocená. Raphael jí dopřál přesně to, co od něho žádala - trénink, při kterém se nedržel zpátky.
„Víš, co mě opravdu štve?“ řekla s rukama zapřenýma o stehna. Stála naproti němu, na druhé straně tréninkového kruhu, který si vytyčili na trávníku před domem.
Než začali, Raphael si odložil košili a teď se jeho hrudník lehce leskl potem. Odhrnul si prameny vlasů z obličeje. „Dost bylo mluvení,“ nařídil. „Pokračujeme.“

Elena na něho vycenila zuby. „Štve mě fakt, že zatímco já si připadam jako po nájezdu skupinky upírů, ty ses ani nezadejchal.“ Ale přesto se narovnala. Pokud by se totiž naučila byť na jednu vteřinu obstát proti Raphaelovi, byla by neporazitelná v boji proti většině upírů i lidí.

Bez varování na ní zaútočil takovou rychlostí, že jeho pohyby splynuly dohromady. Uskočila mu z cesty a tvrdě dopadla na zem. Díky Galenovým lekcím nedopadla na křídla, ale ve chvíli, kdy jí Raphael svým tělem přišpendlil k zemi, jí je stejně přimáčkl do trávy. „Tohle mě Galen neučil,“ řekla a ztěžka pod ním oddychovala. Raphael jí uvěznil ruce nad hlavou. „Co tě neučil?“ Z jeho těla sálal žár a jeho oči se leskly způsobem, který obvykle vídávala jen v posteli.

Nemohla si pomoci. Nadzvedla hlavu a políbila ho. Jazykem ochutnala agresivní mužnost, která mu v tomto okamžiku proudila celým tělem. „Tu věc, kterou děláš se svejma křídlama.“ Místo odpovědi, jí koleny doširoka roztáhl nohy a najednou byla jejich pozice setsakramentsky intimnější.
„Raphaeli“ – kritizovala ho zastřeným hlasem- „Montgomery na nás pravděpodobně dohlíží.“
„Nikdy by se nezachoval tak nevychovaně.“ Na krku ucítila žhavý polibek. „Co dělám s křídly?“
Přinutila svůj mozek, aby se opět rozfungoval. „Používáš je. Galen mě učil, abych si je držela z cesty, protože bych si je mohla zasáhnout nožema nebo krátkym mečem, ale ty je používáš k udržení rovnováhy a dokonce se i někdy vzneseš, aby ses vyhnul úderu.“

Nikdy dřív nikoho neviděla pohybovat se s takovou smrtící elegancí. Galen byl jiným typem bojovníka – byl surovější a nepohyboval se tak ladně. Ucítila další polibek, tentokrát i se zuby. Zasyčela, a když se z ní zvedal, chtěla si za něho zaháknout nohu, Raphael jí ale podal ruku, aby jí pomohl vstát. „Galen tě naučil to, co bylo zrovna nejdůležitější pro tvé přežití.“ Odpověděl jí, jakmile už zase stála na nohou. „Musel se soustředit na taktiku, kterou si mohla vypilovat v časovém úseku, který nám zbýval do Lijuanina plesu.“

Přikývla a předělala si culík. „To mi došlo. Řekla bych, že naučit se používat křídla tak, jak to děláš ty, mi bude asi trvat trochu dýl.“
„Momentálně,“ prohlásil Raphael a vydal se sebrat dva krátké meče na okraj tréninkového ringu, kde je předtím odložila, „jsou pro tebe křídla v boji spíš přítěží.“

Elena chytila meče za rukojeti a sledovala ho, jak si bere dva daleko menší nože.
„Chceš mi dát výhodu?“
Obdařil jí úsměvem, ve kterém se skrývala víc, než jen trocha arogance. „Zatím jsi stále zelenáč, Eleno.“ V obou rukou svíral nože a díval se na ni soustředěným pohledem. „Navíc by nebylo zrovna spravedlivé, kdybych tě položil na lopatky podruhé tak brzo za sebou.“
Elena se přikrčila a křídla pevně přitiskla k páteři. „Tak se ukaž, andílku.“ Sledovala svaly na jeho ramenou a viděla přesný okamžik, kdy se první z nich zaťal. O zlomek vteřiny později už se pohybovali v hříšně nebezpečném tanci oceli a těl.

Po pravdě nikdy neměla příležitost si s Raphaelem takhle zatrénovat. A sakra, jestli to nebyla ta nejlepší zábava, jakou kdy zažila. Archanděl byl dobrý. Lepší, než dobrý. Ne, že by to pro ni bylo nějakým překvapením, pomyslela si, když zblokovala jeho ostří a za ústupu zaútočila svými vlastními. Žádný člen Sedmy by svou oddanost nesvěřil do rukou archanděla, kterého by nemohli respektovat na bojišti. Vzduch proťala ocel.

„Stop.“
„Sakra.“ Elena spustila ruce k tělu a zadívala se na povrchní škrábanec na své levé paži. „Kdybych byla v opravdovym boji, stála by mě tahle chyba ruku?“
Raphael spatřil Elenin znechucený výraz a musel potlačit svůj hrdý úsměv.
Z bojově praktických důvodů měla vlasy zčesané z obličeje, její tělo se lesklo vrstvou potu a její svalstvo se pohybovalo s elegantní ladností. Tohle byla jeho družka. „To byla taktická chyba,“ řekl. Uvědomoval si, že s těmito krátkými meči se může stát neporazitelnou. Vše, co ještě potřebovala, byl čas, aby dospěla do své nesmrtelnosti - a další odborné lekce.

„Riskovala si,“ vysvětlil jí, „počítala si s tím, že se tak rychle nedokážu otočit a přestala sis hlídat levou stranu. Nikdy neposuzuj mrštnost jiných andělů – a dokonce ani starších upírů – podle své vlastní.“
Byla Stvořeným andělem teprve půl roku a už nyní byla neskutečně dobrá a její lovecké instinkty jí ještě přidávaly, to ale nebylo důvodem, aby jí šetřil.
Naopak, potřebovala, aby na ni přitlačil.
Zvedla své meče do vzduchu. „Ještě jednou.“
„Můžeme.“

Řinčení oceli, pohyby zpocených, kluzkých těl, divokost života, kterou to představovalo… to vše dohromady Raphaela neskutečně nadchlo. Jednou za čas trénoval se členy své Sedmy, ale vždy šlo jen o praktický nácvik, aby si uchoval své fyzické schopnosti. Na rozdíl od toho, Elena bojovala způsobem, jako by byl souboj součástí její duše. Radost, kterou při tom prožívala, byla tak nakažlivá, že mu nakonec také zalezla pod kůži.
Pak tě zabije. Učiní tě smrtelným.

Lijuan neměla ponětí, o čem mluvila, pomyslel si, když se vyhýbal jednomu krátkému meči. Kmitl ostřím svého nože, vklouzl jím pod ramínko Elenina topu a jedním škubnutím ho přeřízl. Možná se hojil pomaleji a byl zranitelnější, ale byl naživu způsobem, kterým Lijuan nikdy nebyla a nikdy nebude – protože člověka, který ji kdysi dávno mohl udělat smrtelnou, zabila.

Elena ignorovala ramínko, které jí přeřízl, napřáhla se… a vrhla oba meče. Překvapila ho. Raphael se prohnul v zádech dozadu a křídly narazil do země – jedno ostří minulo jeho obličej jen o pár centimetrů. To druhé ho seklo do tváře a pak se zarylo do země.
„Do háje, Raphaeli!“ Než jí mohl připomenout, že odhodit pryč obě své zbraně, nebyl nikdy dobrý nápad, už držela v dlaních jeho tvář.
„Nemáš se nechat zasáhnout. To je jedninej důvod, proč používáme opravdový zbraně.“

Poprvé v životě byl omráčený do němosti. Ne jejími slovy, ale něžností jejího doteku a obavami, které spatřil v jejích očích. Byl archanděl. Byl zraněn daleko horšími způsoby a zcela to ignoroval. Jenže tenkrát neměl žádnou ženu s kůží, s nádechem západu slunce a s bouřlivě šedýma očima, která by mu vytmavila, že se nechal zranit.

11 komentářů: