Archangel's Consort - 2/2 15. kapitola

„Posloucháš mě? Mohla jsem ti ublížit!“ Už zase.  

Než mohl zareagovat na její prohlášení a nevyřčená slova, která se za ním ukrývala, musel ze sebe Raphael setřást svou ohromující reakci.

„Mohl jsem ta ostří odrazit svou mocí, ale to by pak tento boj nebyl v žádném případě férový.“ Tahle situace nemá nic společného s tou, kdy si mě postřelila, Eleno. Té noci jsem tě ohrožoval.

Místo odpovědi mu natočila tvář ke světlu a stoupla si na špičky, aby mohla zhodnotit jeho zranění. „Je to mnohem hlubší, než to komáří kousnutí, kterým si mě potrestal, když jsem udělala chybu.“

Raphael chytil oba své nože do jedné ruky a vzal do dlaně její tvář. „Pro mne je tohle míň, než komáří kousnutí. Nemusíš se bát, že by sis musela hledat nového druha.“

„Z toho si vůbec nedělej legraci.“ Ale přesto se uvolnila a dala si ruce v bok. „Tak jak jsem si vedla?“

„Odhodila si své zbraně. To tě Galen určitě neučil.“

„Už si mě skoro měl. Mělo to odpoutat tvojí pozornost, abych získala čas vytáhnout další nože – nebo v případě skutečnýho boje, sáhnout po pistoli.“

Její pohled sklouzl k jeho křídlu a bylo jasné, že měla na mysli pistoli, která byla určená k ničení andělských křídel.

Raphaelovi se nelíbila skutečnost, že jí té noci přinutil, aby se mu musela tak vehementně bránit, ale paprskovitého schéma zlatého peří, což byla jizva, kterou nosil na svém křídle, rozhodně nelitovat. Co se jeho týkalo, bral to tak, že si ho tím Elena označila stejně jako jantarovým prstenem, který nosil na prsteníčku.

„V určitých situacích by to mohla být dobrá strategie,“ řekl, když se na celou situaci podíval z jejího pohledu. „Ještě na tom zapracujeme.“

Ve chvíli, kdy se vydala ke svým zbraním, aby je zvedla ze země, zavrtěl hlavou. „Dnes už ne. Začínáš zaostávat.“

Elena se ušklíbla. „Máš pravdu. Vychladnu, dám si sprchu a pak musim něco udělat.“ Jejího nepatrného zaváhání si všiml jen proto, že se na ni zrovna díval. „Možná pozdějc požádám Illia o pár lekcí nenápadnýho lítání. Vzlet z místa mi nakopává zadek, ale stejně to nevzdam.“

Po celou dobu, co ukládali své zbraně, Raphael nic neřekl, ale když se svlékali před sprchou, zeptal se, „co je to, co musíš udělat, Eleno? Vnáší ti to do očí hrozný smutek.“

Viděl, jak se jí napjala záda a pak se zachvěla. „Něco jsem ti neřekla,“ vyhrkla ze sebe. Raphael ji chytil za šíji a palcem jí něžně hladil po kůži.

„Pamatuješ si, když si poprvé poslal Illia, aby na mě dohlížel?“

„Ano. Bylo to po setkání s tvým otcem – šla si do banky.“

„V tý bance byla na moje jméno bezpečnostní schránka. Jeffrey… nevim proč, ale nechal…“ Bylo pro ni těžké mluvit, nebo i přemýšlet o záhadném chování svého otce. Vyhodil ji z domova, nazval jí ohavností a nedokázal s ní promluvit bez hořkého hněvu, který se mezi nimi přeléval jako rozlité víno. Ale…

„Věci mojí matky,“ zašeptala a otočila se k němu tváří v tvář. „Nechal si věci mojí matky a přestěhoval je do skladiště v Brooklynu.“

Brzy ráno se nad tím zařízením byla proletět, ale nedokázala se přinutit, aby tam přistála. „Bojim se tam jít, protože až to udělam… budu si muset znovu přiznat, že mě opustila. Že mě nemilovala natolik, aby tu kvůli mně zůstala.“

V očích jí pálily slzy, ale odmítla je nechat přetéct – pro svou mámu už se naplakala nesčetně krát, ale pak se její pláč obrátil ve vztek. „Někdy jí nenávidim.“ To bylo její největší tajemství a zároveň i největší hřích.

Raphael k ní sklonil hlavu a opřel si čelo o to její. To, co cítím ke Caliane, je někdy daleko horší, než nenávist – za to, co udělala, za zvěrstva, která spáchala. A přesto…

„Jo.“ Zabořila mu hlavu do ohybu ramene a krku. „A přesto…“

Nakonec se ukázalo, že z tohoto konkrétního zranění dnes přeci jen nebude muset náplast strhávat. Když vyšla ze sprchy, na mobilu jí blikala příchozí zpráva. Popadla ho a zamračila se.

„To je ze Spolku.“

Jakmile tam zavolala a bylo jí řečeno, že se má připravit na lov, zalila ji provinilá úleva. „Dorazim, co nejrychlejc to pude.“

Raphael si zapnul knoflíky na košili a otvory pro křídla mu s hladkou bezchybností přilnuly k zádům. „Co od tebe Spolek potřebuje?“

Elena se začala oblékat. „V Bostonu se objevil upír, kterýho pohltila krvežíznivost.“

„Anděl, který to území spravuje, mě o tom měl informovat.“ Došel ke svému mobilu a také na něm objevil zprávu. „Dva lidé už jsou po smrti.“

Když si obula boty, začala se zásobovat zbraněmi – včetně kuše, kterou jí daroval Deacon. Neměla u sebe žádnou zbraň, která by obsahovala kontrolní čip, ale vzhledem k tomu, že na cestě do Bostonu už byl i Ransom, kterému byla nějaká přidělena, to nebyl problém. Kontrolní čipy na krátký okamžik dokázaly velice efektivně zablokovat upíří mozek a poskytovaly tak lovcům příležitost své cíle zadržet – protože za normálních okolností, lovci Spolku upíry nezabíjeli.

Poprava byla práce pro anděly.

Nicméně, v tomto případě se jednalo o krvežíznivého upíra a pokud by se ukázalo jeho odchycení příliš nebezpečné, měli zelenou ho popravit. „Ransom už je skoro na místě, ale nemá s sebou žádnej podpůrnej tým.“

Zmínila jméno druhého lovce, svého ‘téměř přítele‘ – stejně tak často, jako dokázali jeden druhého rozesmát, si i lezly na nervy, ale přesto by pro něho bez zaváhání prolila svou krev. Stejně tak, jako on pro ni.

„Vidím.“

Při jeho chladně vyřčeném prohlášení, pevně zaťala čelist a připásala si k druhému stehnu miniaturní plamenomet. „Dřív jsem to nechávala bejt, ale už prostě nemůžu.“

Došla k toaletnímu stolku a s nacvičenou rychlostí si začala splétat vlasy do copu, aby jí během práce nepřekážely. Ty hladké, hedvábné prameny měly tendenci vyklouzávat i z nejpevněji utaženého copu, ale protože byly stále mokré, měly by vydržet na místě. „Jako svojí družku sis vybral lovkyni, Raphaeli.“

„To už není jediný faktor.“ Jeho odpověď byla vyřčena tónem nesmrtelného, který byl zvyklý dostávat to, co chtěl. „Nejeden archanděl by chtěl tvou hlavu jako trofej.“

„Myslíš, že život v kleci, je pořád životem?“ zeptala se ho napjatě. Jakmile si dopletla cop, začala si na paže připásávat pouzdra pro nože. „Já takhle žít nebudu.“

Raphael si stoupl za ní, kolem dlaně si omotal její cop a pak jí přitiskl rty k odhalené kůži na krku. „Vezmi si vrtulník. Nemáš dostatečnou výdrž, abys takovou vzdálenost doletěla sama.“

Byla vůči němu emocionálně zranitelná a v situacích, jako byla tahle, jí to děsilo.

Odtáhla se od něho a otočila se k němu čelem. „A kdo bude pilotovat?“

„Venom.“

„To je tvoje poslední slovo?“

Jakmile se na ní archanděl zběžně podíval svýma nemilosrdně modrýma očima, měla svou odpověď.

„Fajn.“ Svaly na těle se jí zatnuly pocitem marnosti. „Ale ujisti se, že mi nebude zaclánět.“

Jakmile vzlétli, zavolala Elena Sáře. Zoufale si uvědomovala upírovu přítomnost na místě pilota. Bože, byla na Raphaela tak naštvaná. Věděla, že se k tomuhle konfliktu schylovalo, ale to neznamenalo, že bylo snazší ho zvládnout – obzvláště, když Raphael nehodlal ustoupit.

Žádné vyjednávání. Nic, kromě archandělova očekávání poslušnosti.

Jestli si myslel, že tohle byl konec-

„Ellie?“ Sáry hlas zněl, jako by přicházel z měsíce. „Kde seš?“

„Zhruba na půl cesty do Bostonu,“ odpověděla a pak už přešla rovnou k věci, kvůli které volala. „Proč si mě povolala?“ Ne, že by nebyla nadšená, že je znovu v akci, ale Spolek měl k dispozici spousty lovců.

Spojení se Sárou na okamžik vypadlo a pak se zase obnovilo. „… jsou všude. Potřebujem všechny lovce, který dokážem sehnat.“

„Cože?“ Elena si přitlačila sluchátka k uším. „Zopakuj to.“

„Celej Boston se hemží upírama, kteří utekli od Smlouvy,“ řekla Sára. „Je to jako nějaká zvláštní-„

Ozvalo se chrastění a celý hovor vypadl. Elena ale zaslechla vše, co potřebovala – chaos takového rozsahu, mohl být spjatý pouze s jedinou věcí… s jedinou bytostí.

S Caliane.