Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 23. kapitola

Následující den s sebou už žádná další kouzla nepřinesl. Dokonce i vřelou záři jarního slunce, jíž sliboval úchvatný úsvit, potlačila do morku kostí sahající hrůza, která velice přesvědčivým způsobem nahradila dosavadní klid.

Elena vylétla vzhůru k oblakům a pak zase dolů směrem k Manhattanskému mostu. Když k němu doletěla, chytla se jeho masivní kovové konstrukce a zírala na pět těl, která z něho visela. Jakýsi člen posádky lodě, co se tudy pravidelně plavila, si jich za úsvitu všiml – a podle všeho ještě stále zvracel.

Jakmile se ve větru těla mírně zhoupla, musela Elena potlačit zvedání vlastního žaludku.
Lehounce se pohupující. Jedna noha bosá a ta druhá obutá do naleštěné boty na podpatku.
„Žádný stíny,“ řekla nahlas a snažila se potlačit své noční můry. „Tady nejsou žádný stíny.“ Zatím bylo příliš brzy a za tuto milosrdnost byla neskonale vděčná.
„Jedna, dva, tři.“ Ale její prsty se odmítaly pustit.

Od řeky zafoukal další vítr a těla se opět rozhoupala. Její žaludek zaprotestoval a Elena ho cítila až v krku.
„Hej, vidíš tam něco užitečnýho?“ Z bezdrátového zařízení, které měla v uchu, se ozval Santiagův osobitý hlas.
„Ne.“ Odpověděla a musela to slovo vycedit skrz zaťaté zuby. „Musim se dostat blíž.“ A začít dělat svou práci.
Neměla v úmyslu nechat se svou minulostí připravit o svojí budoucnost.

Zhluboka se nadechla a jeden prst po druhém se pustila mostní konstrukce. Volným pádem klesla dostatečně nízko na to, aby mohla v letu zakroužit nad vodní hladinou a pak vzlétnout zpět a najít si lepší pozici vůči visícím tělům.
Když nad rozbouřenými vodami řeky stoupala vzhůru, pohledem se odhodlaně zaměřila na jedno jediné místo mostní konstrukce, kde se hodlala zachytit.
„Tohle by bylo daleko jednodušší, kdybych byla člověk,“ zamumlala.

„Jo?“
Elena s sebou trhla. Úplně zapomněla, že Santiago mohl slyšet každé slovo, které vyslovila nahlas. „Hodily by se mi popruhy,“ řekla. „Jenže se do nich kvůli křídlům nedostanu.“
„Tak budeme muset nechat vyrobit nějaký speciálně pro tebe.“
V tónu jeho hlasu nezaslechla nic, co by napovídalo, že si dělal srandu.
„Díky.“ Za to, že ji i s křídly přijal stejně snadno, jako by přijal nový kabát.

Támhle.
Jednou rukou se pevně zachytila kovové konstrukce mostu a pak si přehodila nohu přes jeho nosník. Teprve, když si byla jistá svou stabilitou, se odvážila podívat se dolů na uvázané provazy. Byly hnědé a tlusté a byly přivázané k nosníku mostu. Pohledem zamířila vpřed – každé z pěti těl viselo stejným způsobem a každé z pěti lan, bylo stejně dlouhé.
„Někdo si s tim dal hodně práce.“

Nebyly to jen zlomené vazy, co je zabilo. Většina upírů, starších jedno desetiletí by takové zranění přežila – pokud, by se to nepřibližovalo setnutí – a její lovecké instinkty jí našeptávaly, že tito upíři, byli všichni starší padesáti let, i když ne o moc. Ne, byl to fakt, že jejich těla vypadala, jako by jim někdo také vyjmul srdce. Skvrnami od krve, které mohly znamenat pouze jedinou věc, měli totiž k hrudníkům přilepené košile. A v jejich věku, by bylo dvojité zranění pro jejich smrt dostatečné, aniž by museli přijít o hlavu.

„To snad musel udělat ten zasranej jak-že-se-jmenuje? Ten týpek v červeno modrym oblečku s těma pavoučíma schopnostma.“
„Copak, Santiago. Nejsi filmovej fajnšmekr?“
„Ne. Jsem chlap. A jako správnej chlap se koukám jenom na fotbal a na hokej.“
Dokonce i v okamžiku, kdy si s ním vyměňovala suchý humor, jí hlavou proudily vzpomínky na upíry, které viděla šplhat se po zdech se silou a rychlostí arachnidů. V tom okamžiku Elena věděla, že odpověď nebude jen daleko obyčejnější, než komiksový super hrdina, ale i daleko hrůznější – pokud tedy mohla věřit záchvěvům vůně, kterou ve vzduchu zachytila.
Svěží. Smyslná. Exotická. S náznaky deštěm ztemnělého pralesa a skrytých mýtin.

Zatáhla křídla pevněji k páteři, chtěla se za každou cenu vyhnout všemu tomu rezavému kovu, který kolem sebe měla a usadila se na kovové konstrukci mostu tak, že se ocitla přesně nad prvním tělem upíra. Uvědomila si, že z téhle pozice to nebylo tak hrozné, protože ve Velkém Domě nikdy nestála v patře u zábradlí, kde si její matka zvolila se-

Zabouchla za tou vzpomínkou dveře, zhluboka se nadechla a začala zkoumat okolní pachy. Sůl a moře byly konstantami, takže je z celé rovnice rovnou vyřadila. Dál pak vyřadila nepochopitelnou vůni černých orchidejí, patřící Caliane.
Čerstvá tráva, posekaná za letního dne.
Byla to ta nejdelikátnější vůně, kterou kdy u upíra cítila a patřila tomu, co visel na provaze z mostu. Což znamenalo, že vrahův pach byl buďto velmi slabý, nebo tu nebyl vůbec.

Věděla, že se k oběti bude muset dostat blíž, a tak se přetočila a spustila se dolů. Oběma rukama se zachytila kovového nosníku mostu a kvůli rovnováze doširoka roztáhla křídla.
Tělo upíra už od ní bylo vzdálené jen pár centimetrů… ale stále bylo o něco níž, než ona.
Zaťala zuby a přehmátla si. Visela už jen za prsty, ale přesto nebyla dostatečně blízko.
„Tady nic nezmůžu,“ řekla nakonec, když se její frustrace začínala měnit v zuřivost.

„Budu ty pachy muset překontrolovat až ty těla- Do hajzlu!“
„Eleno! Co se děje?“
Srdce jí bylo trojnásobnou rychlostí, ale natáhla ruku a podařilo se jí dotknout se konečky prstů upírova čela. Kůže byla sice studená z větru, který tu pofukoval, ale…
„Pane Bože.“ Tentokrát to skutečně zahlédla – nepatrný pohyb očního víčka – jako kdyby se pokoušel otevřít oči. „Je naživu! Okamžitě sem dostaňte záchranku!“
„Sakra! Jdu na to.“

Elena věděla, že byl Santiago efektivní, ale i přesto mu to nějaký čas zabere a pokud byl upír – Bože, možná byli všichni – skutečně při vědomí, tak to, co zrovna prožívali, muselo být opravdovým utrpením. Pustila se konstrukce mostu, vzlétla do vzduchu a začala se rozhlížet do všech stran.
„Hledáš někoho, Ellie?“
Elena se lekla a než se vzpamatovala, klesla o několik metrů níž. Když opět vylétla vzhůru a zachytila se mostní konstrukce, Illium se vznášel vedle ní. Držela se na místě, aby si s ním mohla promluvit. „Minimálně jeden z nich je naživu. Dokážeš je odříznout?“
Illium byl jediným andělem, kterého znala, který by mohl zvládnout manévrovat ve stísněném prostoru pod mostem.
Natáhl k ní ruku. „Dýku.“

Byla vděčná, že už se netvářil tak zničeně, jako předešlého večera a do dlaně mu položila jeden ze svých nožů. Pak už jen sledovala, jak vletěl pod most a než odřízl první provaz, nějakým zázračným způsobem se mu podařilo provést tu nejtěsnější otočku.
Upír padal dolů. Ale Illium byl rychlejší. Než se upírovo volně padající tělo stihlo dotknout vodní hladiny, anděl ho stihl zachytit.

Elena následovala Illia nahoru na most – který mezi tím policisté z obou stran uzavřeli a opět se tak jednou stali mezi řidiči vozidel velmi nepopulárními – a přistála. Jakmile Illium položil muže na silnici a vydal se pro zbylé oběti, sáhla Elena pro další ze svých nožů a začala se prořezávat upírovou košilí. Odtáhla přilepenou látku, a když si všimla, že šla i s kousky kůže, zašklebila se. Nedalo se nic dělat, potřebovala vidět jeho zranění.

Vedle ní si na zem klekl Santiago a mlčky sledoval, jak odhalovala upírův zničený hrudník. Rozhodně to vypadalo, že v oblasti kolem srdce utrpěl vážná zranění, ale v jeho hustém, černém ochlupení, bylo tolik zaschlé krve, že si nemohla být jistá. Sundala si z ucha bezdrátové zařízení a podala ho detektivovi. Pak sáhla do jedné z kapes flísové vesty, kterou si oblékla jako ochranu proti studenému větru a vytáhla pár latexových rukavic.

Santiago toho momentu využil, naklonil se dopředu a těsně před upírova ústa přiložil displej svého mobilního telefonu. „Do hajzlu,“ zamumlal, když se displej začal zamlžovat párou. „Na chvíli sem si myslel, že si tam dole přišla o rozum. Ale sakra.“ Podíval se přes její rameno, kde zrovna podruhé přistával Illium.
Elena si byla na devadesát devět procent jistá, že kdyby tam dole nebyla tak setsakramentsky šokovaná, skutečně tam o rozum přijít mohla.
„Potřebuju něco, čim z něj smeju tu krev.“

Ironie skutečnosti, že pod nimi protékala řeka East River jí neunikla.
„Počkej chvíli.“ O pár vteřin později se Santiago vrátil se dvěma balenými vodami a balíčkem papírových kapesníků.
„Z hlídkovejch vozů. Záchranka je na cestě.“
K tomu, aby se zahojili, upíři doktory nepotřebovali, ale během procesu hojení pociťovali stejnou bolest, jako cítili smrtelníci. Lékaři jim mohli alespoň dát něco proti bolesti, nebo je na nějakou dobu uspat. „To je dobře.“

Santiago se vydal zkontrolovat další těla a Elena mezi tím namočila několik kapesníků a rychlými, opatrnými pohyby vyčistila mužův hrudník.
Pod černými krevními sraženinami, které uzavírali jeho zranění, upírovu kůži hyzdily obrovské rýhy. Vypadalo to, jako by se někdo chtěl skrz jeho pokožku prodrápat.
Záblesk vzpomínek s sebou přinesl obrazy Raphaelovy ruky, která prošla upírovým hrudníkem a vytrhla jeho stále bijící srdce.
„Ale to,“ zamumlala a snažila se vnímat věci prakticky a logicky, „udělal jediným pohybem.“ Rychlým, krutým a efektivním pohybem. Tohle, na druhou stranu, udělal někdo, kdo neměl Raphaelovu sílu – protože zatímco hrudník toho muže vypadal, jako kdyby prošel skartovačkou, jeho srdce stále bilo v bezpečí pod jeho žebry.

„Všichni jsou naživu.“ Santiagův hlas zněl otřeseně. „Sakra, tohle vypadá, jako kdyby toho chlápka někdo rozsápal.“
Elenu napadlo úplně to samé. „Otázkou je kdo?“
Následovalo zvláštní ticho.
Detektiv si opět klekl na zem a Elena sledovala směr jeho pohledu. Vítr mu odfoukl kravatu přes rameno. Santiago si navlékl rukavici a natáhl se pro ruku oběti. Upírovy prsty i nehty byly obalené krví a něčím, co klidně mohly být kousky masa.
„Udělal si to sám.“

Žíly jí prostoupil daleko hlubší chlad, než byl ten, který s sebou přivál vítr, pofukující na mostě. Santiago si prohlédl řadu těl, kterou tu Illium vyskládal. „Všichni si to udělali sami.“
Z vlastní zkušenosti, kterou zažila v Útočišti, Elena věděla, že jen velmi málo andělů ovládalo schopnost ovlivnit něčí mysl takovým způsobem, aby si ten někdo sám sobě ublížil.  Zabít se, ano. Ale zmrzačit se a mučit se? Ne, takové schopnosti měli jen členové Kádru… a ti, co Spali, ale členy Kádru kdysi bývali.     


11 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování ! ! ! Je to perfektní ! ! ! Marta

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad. Jsem zvědavá, kdy se setkají s Raphaelovou matkou, jestli vůbec :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad.To bolo desivé. :-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. Danke, už se těším na další kapču

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad trochu hororový části.
    Nechtěla bych se houpat :)

    OdpovědětVymazat
  6. to je sila, ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za další pokračování, jako vždy skvělé.

    OdpovědětVymazat