Archangel's Consort - 2/2 26. kapitola

Raphael proletěl tak blízko vodní hladiny, že Elena na své rozpálené kůži ucítila spršku chladných kapiček. Stehenní svaly se jí začínaly chvět vyčerpáním. Chytila se ho nohama kolem pasu a zahákla si je za kotníky a pak si opřela hlavu o jeho rameno. Tak to máš blbý. Myslim, že jsem k smrti vyřízená.

V mysli se jí ozval jeho smích. Byl zastřený a mužný způsobem, který vypovídal o jeho přetrvávající touze. Ten zvuk jí nějakým záhadným způsobem dodal nové síly. Připadalo jí to, jakoby začal oživovat pohasínající uhlíky vášně, které byly tak nedávno uspokojeny. Její pokožka byla díky novému očekávání citlivější a Elena ho najednou opět líbala na krku a dotýkala se ho všude, kam jen dosáhla. Ústy, dlaněmi, prsty i tou nejtajnější částí svého těla.

Eleno. Raphael ji stiskl pevněji. Ještě jednou.

„Ještě jednou.“ S těmito slovy zaútočila na jeho rty a znovu se ocitla hlavou dolů. Pak už se ve spirále, zahaleni erotickými účinky zlatého andělského prachu, řítili závratnou rychlostí znovu k zemi. Elena byla natolik pohlcená mužem, kterému patřilo její srdce i její duše, že si vůbec nevšimla velmi rychle se přibližující mořské hladiny. A pak už bylo příliš pozdě. Raphaeli! Vykřikla ve chvíli, kdy narazili… až na to, že necítila žádnou bolest. Místo toho se se svým archandělem potápěla stále níž a níž.

Před okolní vodou je chránil štít, ze třpytícího se světla, protkaného modrými vlákny, který kolem nich Raphael vytvořil. Její srdce bilo trojnásobnou rychlostí. Chytla jeho obličej do dlaní. „Vyděsit mě k smrti není zrovna dobrá předehra.“

Jakmile postupně přestali klesat, Raphael jí vklouzl rukou mezi stehna a nahmatal citlivý, toužebně kluzký vrcholek, plný nervových zakončení… a ona se málem rozpadla na kousíčky. Zaťala kolem něj své vnitřní svalstvo a zadívala se mu zpříma do očí, které byly daleko modřejší, než vody okolního Atlantiku. Jednou rukou jí podpíral pod zadkem a tu druhou měl rozprostřenou na jejích zádech. Vem si mě. Přikázala mu.

Pro jednou se archanděl rozhodl uposlechnout něčí rozkaz a pak už žádná další slova nebyla zapotřebí.

Příštího rána se Raphael podepřel loktem a sledoval svou spící družku. Byla naprosto vyčerpaná, ležela na břiše a rukama objímala polštář. Usmál se a prstem jí přejel po páteři.

Udělala jakýsi zvuk, ale stížnost to určitě nebyla, a tak pokračoval ve zkoumání jejího těla.

Minulé noci… byla naprosto úchvatná. Silnější, rychlejší a ochotnější, než si dokázal představit. Původně neměl v plánu, aby její první z nejintimnějších tanců, byl natolik smyslně drsný, ale jakmile zjistil, že s ním bez zaváhání ochotně sdílela každou novou vlnu rozkoše, poddal se pokušení a vzal si ji způsobem, který nikdy s žádnou jinou ženou neriskoval – protože nesmrtelné, nebo ne, všechny by byly k smrti vyděšené.

„Brý ráno.“ Ozvalo se její ospalé zamumlání. Přitulila se k němu blíž, roztáhla křídla a jedno si položila přes jeho bok a stehno. S patřičně uspokojujícím pocitem, jí dlaní přejel po hladkém peří barvy indigo.

„Dobré ráno.“

Elena mu pod přikrývkami položila ruku na stehno - nebezpečně blízko části jeho těla, která po ní prahla tím nejneukojitelnějším hladem.

„Opatrně, Lovkyně Spolku.“

Lenivě se na něho usmála, ale její pohled už byl ostražitý. „Už mi řekneš, co se včera v noci stalo?“

Bylo mu jasné, že se bude ptát. Taková prostě byla. Jak řekl, bylo by jednodušší, kdyby byla poddajnější – ale pak by si ji nikdy nezvolil za svou družku.

„Dřív jsem ti vyprávěl, že jsem s matkou sdílel velmi silné mentální pouto.“ Bojoval proti vzpomínkám, které se ho chtěly zmocnit, vzpomínkám na doby, kdy byla Caliane jeho matkou. „Zdá se, že toto naše pouto přežilo. Dokáže se se mnou spojit i přes přetrvávající Spánek.“

Elena ho hladila po stehně a díky tomu byl schopný vrátit se do přítomnosti.

„Co si viděl?“

„Minulost i budoucnost.“

„Raphaeli.“ Její šepot byl tak tichý, že téměř nebyl slyšet. „Raphaeli.“

Pocítil náznak probuzení, uvědomění. „Matko?“ otevřel oči a zjistil, že stojí uprostřed zelenající se louky. Nebe nad ním mělo zářivě jasný, modrý odstín a vzduch byl prosycen vůněmi tisíců druhů rozkvetlých rostlin.

Zamračil se. Tohle místo mu bylo velice povědomé… včetně kapek rosy, které se třpytily na jadeitově zelených stéblech trávy. Jeho mysl si s ním musela zahrávat, protože mu odmítala odhalit název místa, na kterém se nacházel.

Poklekl, utrhl jedno zelené stéblo a prstem se dotkl třpytivé kapky rosy. Lehoučký větřík k němu přivál slyšitelný povzdech…  tiché kroky jejích delikátních chodidel, kráčejících po trávě, i zvuk její lehké, bílé róby, která se jí otírala o kotníky.

Sledoval, jak se k němu blížila a téměř se mu zastavilo srdce. Byla archandělem takové krásy, že se o ní vyprávěly legendy a padla kvůli ní nejedna říše. Její záda halil vodopád ebenově černých vlasů, jejichž hedvábné, husté a divoké vlny jeho otec tak rád svíral v pěsti, když jí líbal. Její oči měly pronikavou barvu, která se na něho každičký den jeho života odrážela ze zrcadla.

Své oči zdědil po Caliane, stejně tak, jako její moc a sílu… a možná i její šílenství.

Svou výšku ale zdědil po otci. Vstal, a když došla blíž, spatřil v její tváři úsměv. Sahala mu hodně pod ramena.

„Můj Raphaeli,“ zašeptala.

„Můj drahý chlapče. Jak jen si vyrostl.“

Tyčil se nad ní, ale i přesto se cítil jako chlapec. Když se prsty dotkla jeho hrudi, nemohl od ní ustoupit pryč. Z bolestné ztráty, která ho pronásledovala všechna ta staletí ho bodlo u srdce.

„Na téhle louce si mne téměř zničila.“ Nakonec si přeci jen vzpomněl. Vzpomněl si na všechnu tu krev i bolestnou agónii. A vzpomněl si i na to, jak od něho odešla pryč. V jejím pohledu spatřil smutek a modř jejích očí se změnila v barvu půlnoci. „Ovládalo mne šílenství, Raphaeli.“ Pronesla čistým hlasem, který mu připomněl úchvatnou moc jejích písní, které si kdysi dokázaly podmanit svět.

„Ale přesto jsem za tebe bojovala.“

Raphael si vybavil své roztříštěné kosti, své z výšky svržené, polámané tělo, kterému trvalo dlouhou, dlouhou dobu, než se opět zahojilo. „Skutečně?“

Caliane natáhla ruku a mateřským dotykem, který ho téměř vrátil zpět do dětství, mu prsty přejela po čelisti. „Šílenství mě nabádalo, abych tě zabila.Nesl si v sobě potenciál ještě větší síly a moci, než jsem měla já.“

Raphael si byl velmi dobře vědom své síly, ale také věděl, že žena archanděl, která před ním zrovna stála, byla o milénia starší a její schopnosti byly s těmi jeho nesrovnatelné.

„Jsi Pradávnou, Matko. Já jsem stále ještě mladý.“

„Jsi nejmladším andělem, který se kdy stal archandělem.“ V jejím hlase zaznívala hrdost. „Dohlížela jsem na tebe i během svého Spánku, zlato moje. A vidím budoucnost, ve které poletíš výš, než jsem se já, nebo Nadiel odvážili snít.“

Byl jejím synem, a i kdyby se jí pokusil popravit, stejně by po osobě, kterou kdysi bývala, truchlil. Bylo nemožné, aby k ní nepřistoupil blíž, nevzal její drobné tělo do náruče a nezabořil tvář do jejích vlasů. Nadechl se a ucítil vůni sladkého kouřového dřeva. Vůni domova. „Stále ještě Spíš.“

„Ne. Probouzím se.“ Na tváři ucítil mokro. Byly to slzy jeho matky, která ho hladila po vlasech. „Cítím v tobě něco smrtelného, Raphaeli.“

Raphael zamrkal, odtáhl se od ní a zatřásl hlavou. Elena. Zapomněl na Elenu. Jak bylo možné, aby zapomněl na nejdůležitější součást svého života?

„Co to se mnou děláš, Matko?“

V jejích očích se objevil záblesk barvy, kterou vyzařoval samotný střed slunce. Byla tak ryzí, že žhnula. „Připomínám ti, kdo jsi. Jsi synem dvou archandělů. Jsi nejsilnějším a nejmocnějším dítětem, které se kdy narodilo.“

Raphael zavrtěl hlavou a setkal se s jejím zářivě oslepujícím pohledem. „To, kým jsem se stal, je jen má zásluha. Nikdy nebudu tvým výtvorem.“

Oheň v jejích očích se rozhořel modrou barvou. „Já ti ale nedovolím, abys patřil jí. Jsi příliš majestátní na to, abys patřil nesmrtelnému, s tak slabým srdcem smrtelníka.“

V tom okamžiku mu bylo jasné, že jakmile se jí naskytne příležitost, Caliane Elenu zabije.