„Běž,“ řekl
Eleně. „Lid mé matky se začne probouzet. Přesuň je na bezpečnější místo.“
Elena se s ním
nedohadovala, naopak, o krok ustoupila a udělala mu místo, aby mohl vzlétnout. Buď opatrnej, Raphaeli. Nezapomeň, že patříš
Lovkyni.
S jejími slovy,
která ho hřála u srdce, vyletěl vzhůru a zachytil padající tělo své matky.
Zaútočil na Lijuan další dávkou andělského ohně, které se žena Archanděl Číny
musela vyhnout a ztratila drahocennou koncentraci. Raphael této příležitosti využil
k tomu, aby Caiane opatrně položil na střechu budovy. Prozkoumal její
zranění a věděl, že se jeho matka zahojí. Lijuanin černý blesk jí nezasáhl do
srdce, tak jako jeho… a také se mu zdálo, že na Caliane neměl Lijuanin jed
takový dopad jako na něho. Faktem zůstávalo, že jeho matka byla mnohem a mnohem
starší, než on.
Když se
chystal vzlétnout, aby se Lijuan znovu postavil, Calianiny oči se zatřpytily nekonečně
modrou barvou. Budeš mě bránit.
Budu
bojovat proti Lijuan. Stále existovala
možnost, že až jeho matka nabude svou plnou moc a sílu, stane se monstrem, ale
o tom, že Lijuan už dávno monstrem byla, nebylo žádných pochyb. A pokud se jim
nepodaří ji zkrotit, její cejch smrti by brzo poznamenal celý svět – Caliane v plné
síle by mohla být jedinou bytostí, která by ji dokázala udržet v šachu.
Takže
by si využil jedno monstrum k tomu, abys mohl kontrolovat druhé?
Její hlas měl magickou sílu, která ho stále pronásledovala. Všichni archandělé v sobě mají zaseté semínko
temnoty.
Lijuan ho
přivítala sprškou zuřivého, černého krupobití. Raphael kolem sebe vyvolal štít
a odrazil ho do protější zdi. Stavba, která tu stála staletí a staletí se
zřítila k zemi. V ulicích pod sebou vycítil pohyb a spatřil Elenina
osobitá křídla. Snažila se odtáhnout stále ještě napůl spící obyvatelstvo
Amanatu do jiné, bezpečnější části města. Eleno,
drž se z dohledu, nařídil jí. Věděl, že pokud by si jí Lijuan všimla,
považovala by to za svou šanci a šla by po ní.
Koukej
se soustředit na to, abys zůstal v jednom kuse. Já nejsem tim, po kom
Lijuan jede. Její kousavé poznámce se musel
zasmát. Pak se přemístil tak, aby byl nad Lijuan a zaútočil na ni několika
ohnivými koulemi svého andělského ohně. Lijuan se podařilo se jim vyhnout, ale
byla na ústupu. Raphael využil jejího defenzivního chování a během několika
dalších útoků jí obratně vmanévroval do okrajových částí města, o kterých
doufal, že byly méně obydlené.
Během jejich
bitvy Lijuanina křídla zcela zčernala a stejně tak i její vlasy. Daleko
důležitějším faktem bylo, že už se jí nedařilo vzít na sebe svou nehmotnou
podobu. Díky tomu byla zranitelná způsobem, jakým byla naposledy v Pekingu.
Ale snadnou kořistí zcela určitě nebyla ani teď. Když se jí podařilo znovu
zasáhnout jedno z jeho křídel, Raphael s sebou škubl, ale vzápětí
ucítil, jak se ten zvláštní, žhavý oheň uvnitř jeho těla znovu rozhořel a
rozlil se mu žilami, aby neutralizoval Lijuanin černý jed. Raphaela najednou
napadlo… sáhl hluboko do sebe a nechal si ten téměř nekontrolovatelně divoký
žár vzplanout v dlaních, tak, jak by to udělal s andělským ohněm. A
pak s ním zaútočil.
Jeho
schopnosti se vždy projevovaly v modré barvě, anebo oslepující bílou září,
ale tenhle divoký žár se třpytil zlato bíle a měl duhové okraje v barvě půlnoci
a úsvitu… a jakmile Lijuan zasáhl, začala krvácet.
Její šok byl
očividný – zatímco se jí po přední části těla rozlévala krvavá skvrna, oněměle
na něho zírala. Raphael využil jejího přetrvávajícího překvapení a zaútočil na
ni ještě jednou. Divoký žár uvnitř jeho těla ale začal vyhasínat a tento druhý
úder rozhodně nebyl tak silný, jako ten první. A přesto to stačilo. Trefil se
do jednoho z jejích křídel a ona zuřivě vykřikla. Pak zamířila pryč,
proletěla štítem, který chránil město Amanat a zmizela do deštěm bičované noci.
Raphael se
okamžitě vydal za ní. Déšť ho bodal do tváří, jako by to byly ostré hroty nožů…
ale žena Archanděl Číny opravdu zmizela. Zůstal se vznášet na místě a pohledem pátral
po lesem zarostlé krajině. Myslel si, že její zraněné křídlo mohlo zkolabovat a
ona mohla spadnout z oblohy. Jenže les byl netknutý a bouří ztemnělá
obloha byla také prázdná.
Uvědomil si,
že si nechala v zásobě dostatek sil, aby se na
krátké časové úseky mohla změnit do nehmotné podoby. Neexistoval způsob, jak ji
vypátrat – ale pro tuto chvíli byla poražena, a než znovu napadne jeho, nebo jeho
blízké, jistě si to pořádně rozmyslí. A teď… teď bude muset čelit monstru,
které mu dalo život.
Jakmile Elena
dovedla zbylé muže a ženy Amanatu do bezpečí – daleko od zničených budov –
vyběhla na jednu z nižších střech a s Illiem po boku vzlétla.
Netrvalo dlouho a na jiné střeše spatřila Raphaelovu matku. Calianino bílé
roucho bylo potřísněné černými fleky a její neuvěřitelně krásná tvář byla na
jedné straně sežehnutá. Pro archanděla to ale byla jen povrchová zranění.
Elena přistála
a pátrala na Calianinu tělu po známkách černoty, která s hrůznou jedovatostí
pohltila Raphaaela. Na jejích křídlech
zahlédla jizvy, ve kterých byly pozůstatky olejnatého slizu, ale… „myslim, že
nad tim její tělo vyhrálo,“ řekla Illiovi.
„Jsem
nejmocnější z archandělů,“ prohlásila Caliane hlasem tak bezchybné
čistoty, že ho téměř bolelo poslouchat. „Lijuan je proti mně stále slabá.“
Oči Raphaelovy
matky měly stejně ryzí zbarvení, jako ty jeho – odstín, který by nikdy nemohl
mít žádný smrtelník, ale bylo v nich ještě něco jiného… něco neznámého a
starého, tak moc, moc starého. Elena o krok ustoupila a sledovala, jak se
Caliane navzdory svým zraněním a potrhanému oblečení elegantně zvedla.
Už nyní byly
černé jizvy na jejích křídlech znatelně menší. Žena archanděl ji propalovala
pohledem. „Můj syn tě nazývá svou družkou.“
„Protože jsem
jeho družka,“ odpověděla Elena neochvějně. Caliane v sobě neměla strašidelnost,
která sálala z Lijuan, ani z ní nevyzařovaly vibrace jízlivosti, které
doprovázely přítomnost Michaely, ale přesto v ní bylo něco zvláštního,
něco, co Elena z žádného jiného archanděla, nehledě na jejich věk, nikdy
nepocítila. Působilo to, jako by Caliane žila tak dlouho, že se skutečně stala něčím
jiným a to i navzdory skutečnosti, že si na rozdíl od Lijuan zachovávala svou
fyzickou podobu.
Caliane zvedla
ruku a v dlani jí vzplály nečekaně žlutě a zeleně zbarvené plameny. Elena
zaslechla, jak Illium vytáhl z pouzdra svůj meč a věděla, že ji bude
chránit svým vlastním tělem. „Illium, nedělej to.“
Modře
okřídlený anděl ji neposlechl. „Ptala ses mě, komu jsem loajální, Eleno. Moje
loajalita patří Raphaelovi a ty jsi jeho srdcem.“
Elena věděla, že
by se jí nikdy nepodařilo s ním pohnout, a tak místo toho udělala krok do
strany a setkala se s Calianiným pohledem. „Raphael doufal, že až se
probudíš, tak už tě nebude pohlcovat šílenství.“
Po svém prohlášení
tak napůl očekávala, že na ni Caliane zaútočí – archandělé neměli rádi, když s nimi někdo mluvil způsobem, jakým spolu mluvili smrtelníci, nebo sotva
Stvoření. Místo toho se žena archanděl zahleděla jiným směrem. Jemný vánek jí odfoukl vlasy z tváře. „Můj syn.“ V jejím hlase zaznívala
nepřeslechnutelná hrdost. „Je z Nadielovy a mé krve, ale je lepší, než
jsme my oba kdy byli.“
V ten okamžik
Raphael přisál přímo před Caliane. Illium ustoupil o kousek stranou a Elena tak mohla pozorovat první setkání matky se synem, kteří se střetli tváří v tvář poprvé po více, než tisíci
letech.
Perfektní ! Jsem zvědavá, jak to setkání dopadne. Díky moc za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) :-) Lenka
OdpovědětVymazatDíky za další kapitolu.
OdpovědětVymazatDíky za krásný překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další překlad.Katka
OdpovědětVymazatděkuji :-)
OdpovědětVymazatDěkuji mockrát za překlad.
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :)
OdpovědětVymazat