Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 34. kapitola

„Běž,“ řekl Eleně. „Lid mé matky se začne probouzet. Přesuň je na bezpečnější místo.“
Elena se s ním nedohadovala, naopak, o krok ustoupila a udělala mu místo, aby mohl vzlétnout. Buď opatrnej, Raphaeli. Nezapomeň, že patříš Lovkyni.

S jejími slovy, která ho hřála u srdce, vyletěl vzhůru a zachytil padající tělo své matky. Zaútočil na Lijuan další dávkou andělského ohně, které se žena Archanděl Číny musela vyhnout a ztratila drahocennou koncentraci. Raphael této příležitosti využil k tomu, aby Caiane opatrně položil na střechu budovy. Prozkoumal její zranění a věděl, že se jeho matka zahojí. Lijuanin černý blesk jí nezasáhl do srdce, tak jako jeho… a také se mu zdálo, že na Caliane neměl Lijuanin jed takový dopad jako na něho. Faktem zůstávalo, že jeho matka byla mnohem a mnohem starší, než on.

Když se chystal vzlétnout, aby se Lijuan znovu postavil, Calianiny oči se zatřpytily nekonečně modrou barvou. Budeš mě bránit.
Budu bojovat proti Lijuan. Stále existovala možnost, že až jeho matka nabude svou plnou moc a sílu, stane se monstrem, ale o tom, že Lijuan už dávno monstrem byla, nebylo žádných pochyb. A pokud se jim nepodaří ji zkrotit, její cejch smrti by brzo poznamenal celý svět – Caliane v plné síle by mohla být jedinou bytostí, která by ji dokázala udržet v šachu.

Takže by si využil jedno monstrum k tomu, abys mohl kontrolovat druhé? Její hlas měl magickou sílu, která ho stále pronásledovala. Všichni archandělé v sobě mají zaseté semínko temnoty.
Lijuan ho přivítala sprškou zuřivého, černého krupobití. Raphael kolem sebe vyvolal štít a odrazil ho do protější zdi. Stavba, která tu stála staletí a staletí se zřítila k zemi. V ulicích pod sebou vycítil pohyb a spatřil Elenina osobitá křídla. Snažila se odtáhnout stále ještě napůl spící obyvatelstvo Amanatu do jiné, bezpečnější části města. Eleno, drž se z dohledu, nařídil jí. Věděl, že pokud by si jí Lijuan všimla, považovala by to za svou šanci a šla by po ní.

Koukej se soustředit na to, abys zůstal v jednom kuse. Já nejsem tim, po kom Lijuan jede. Její kousavé poznámce se musel zasmát. Pak se přemístil tak, aby byl nad Lijuan a zaútočil na ni několika ohnivými koulemi svého andělského ohně. Lijuan se podařilo se jim vyhnout, ale byla na ústupu. Raphael využil jejího defenzivního chování a během několika dalších útoků jí obratně vmanévroval do okrajových částí města, o kterých doufal, že byly méně obydlené.

Během jejich bitvy Lijuanina křídla zcela zčernala a stejně tak i její vlasy. Daleko důležitějším faktem bylo, že už se jí nedařilo vzít na sebe svou nehmotnou podobu. Díky tomu byla zranitelná způsobem, jakým byla naposledy v Pekingu. Ale snadnou kořistí zcela určitě nebyla ani teď. Když se jí podařilo znovu zasáhnout jedno z jeho křídel, Raphael s sebou škubl, ale vzápětí ucítil, jak se ten zvláštní, žhavý oheň uvnitř jeho těla znovu rozhořel a rozlil se mu žilami, aby neutralizoval Lijuanin černý jed. Raphaela najednou napadlo… sáhl hluboko do sebe a nechal si ten téměř nekontrolovatelně divoký žár vzplanout v dlaních, tak, jak by to udělal s andělským ohněm. A pak s ním zaútočil.

Jeho schopnosti se vždy projevovaly v modré barvě, anebo oslepující bílou září, ale tenhle divoký žár se třpytil zlato bíle a měl duhové okraje v barvě půlnoci a úsvitu… a jakmile Lijuan zasáhl, začala krvácet.
Její šok byl očividný – zatímco se jí po přední části těla rozlévala krvavá skvrna, oněměle na něho zírala. Raphael využil jejího přetrvávajícího překvapení a zaútočil na ni ještě jednou. Divoký žár uvnitř jeho těla ale začal vyhasínat a tento druhý úder rozhodně nebyl tak silný, jako ten první. A přesto to stačilo. Trefil se do jednoho z jejích křídel a ona zuřivě vykřikla. Pak zamířila pryč, proletěla štítem, který chránil město Amanat a zmizela do deštěm bičované noci.

Raphael se okamžitě vydal za ní. Déšť ho bodal do tváří, jako by to byly ostré hroty nožů… ale žena Archanděl Číny opravdu zmizela. Zůstal se vznášet na místě a pohledem pátral po lesem zarostlé krajině. Myslel si, že její zraněné křídlo mohlo zkolabovat a ona mohla spadnout z oblohy. Jenže les byl netknutý a bouří ztemnělá obloha byla také prázdná.
Uvědomil si, že si nechala v zásobě dostatek sil, aby se na krátké časové úseky mohla změnit do nehmotné podoby. Neexistoval způsob, jak ji vypátrat – ale pro tuto chvíli byla poražena, a než znovu napadne jeho, nebo jeho blízké, jistě si to pořádně rozmyslí. A teď… teď bude muset čelit monstru, které mu dalo život.

Jakmile Elena dovedla zbylé muže a ženy Amanatu do bezpečí – daleko od zničených budov – vyběhla na jednu z nižších střech a s Illiem po boku vzlétla. Netrvalo dlouho a na jiné střeše spatřila Raphaelovu matku. Calianino bílé roucho bylo potřísněné černými fleky a její neuvěřitelně krásná tvář byla na jedné straně sežehnutá. Pro archanděla to ale byla jen povrchová zranění.

Elena přistála a pátrala na Calianinu tělu po známkách černoty, která s hrůznou jedovatostí pohltila  Raphaaela. Na jejích křídlech zahlédla jizvy, ve kterých byly pozůstatky olejnatého slizu, ale… „myslim, že nad tim její tělo vyhrálo,“ řekla Illiovi.
„Jsem nejmocnější z archandělů,“ prohlásila Caliane hlasem tak bezchybné čistoty, že ho téměř bolelo poslouchat. „Lijuan je proti mně stále slabá.“

Oči Raphaelovy matky měly stejně ryzí zbarvení, jako ty jeho – odstín, který by nikdy nemohl mít žádný smrtelník, ale bylo v nich ještě něco jiného… něco neznámého a starého, tak moc, moc starého. Elena o krok ustoupila a sledovala, jak se Caliane navzdory svým zraněním a potrhanému oblečení elegantně zvedla.
Už nyní byly černé jizvy na jejích křídlech znatelně menší. Žena archanděl ji propalovala pohledem. „Můj syn tě nazývá svou družkou.“
„Protože jsem jeho družka,“ odpověděla Elena neochvějně. Caliane v sobě neměla strašidelnost, která sálala z Lijuan, ani z ní nevyzařovaly vibrace jízlivosti, které doprovázely přítomnost Michaely, ale přesto v ní bylo něco zvláštního, něco, co Elena z žádného jiného archanděla, nehledě na jejich věk, nikdy nepocítila. Působilo to, jako by Caliane žila tak dlouho, že se skutečně stala něčím jiným a to i navzdory skutečnosti, že si na rozdíl od Lijuan zachovávala svou fyzickou podobu.

Caliane zvedla ruku a v dlani jí vzplály nečekaně žlutě a zeleně zbarvené plameny. Elena zaslechla, jak Illium vytáhl z pouzdra svůj meč a věděla, že ji bude chránit svým vlastním tělem. „Illium, nedělej to.“
Modře okřídlený anděl ji neposlechl. „Ptala ses mě, komu jsem loajální, Eleno. Moje loajalita patří Raphaelovi a ty jsi jeho srdcem.“
Elena věděla, že by se jí nikdy nepodařilo s ním pohnout, a tak místo toho udělala krok do strany a setkala se s Calianiným pohledem. „Raphael doufal, že až se probudíš, tak už tě nebude pohlcovat šílenství.“

Po svém prohlášení tak napůl očekávala, že na ni Caliane zaútočí – archandělé neměli rádi, když s nimi někdo mluvil způsobem, jakým spolu mluvili smrtelníci, nebo sotva Stvoření. Místo toho se žena archanděl zahleděla jiným směrem. Jemný vánek jí odfoukl vlasy z tváře. „Můj syn.“ V jejím hlase zaznívala nepřeslechnutelná hrdost. „Je z Nadielovy a mé krve, ale je lepší, než jsme my oba kdy byli.“

V ten okamžik Raphael přisál přímo před Caliane. Illium ustoupil o kousek stranou a Elena tak mohla pozorovat první setkání matky se synem, kteří se střetli tváří v tvář poprvé po více, než tisíci letech.

9 komentářů: