Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 32. kapitola

Šok z absolutní černo černé tmy byl tak náhlý, že ani nevykřikla, ani nezačala volat o pomoc. Kromě toho, že zírala na dveře, o kterých věděla, že tam skutečně byly, neudělala vůbec nic. V nastalé temnotě neviděla dokonce ani své vlastní prsty. Nikde nebyl ani jediný proužeček světla, prostě nic.
Po několika vteřinách, když jí opět začal fungovat mozek, se pokusila spojit se svým archandělem. Raphaeli?
Ticho.
Nevyděsilo jí to – věděla, že stál na druhé straně a jediné, čím se zabýval, bylo, jak ji odtamtud dostat ven.

Všechno, co musela udělat, bylo zůstat stát na místě a snažit se přemoci pocit dezorientace, kterou způsoboval naprostý nedostatek jakýchkoli podnětů k vnímání.
„Snadný jako facka,“ řekla si sama pro sebe. Velmi opatrně se přemístila, aby se mohla zády opřít o zeď a přitiskla křídla pevně k páteři. Uvědomila si, že ticho v kamenné místnosti působilo, jako by se ocitla… v hrobce.

A v tom momentě je uslyšela.
Šepot. Tolik různých šeptajících hlasů. Ozývaly se všude kolem ní a dokonce i v její vlastní mysli.
Kap. Kap. Kap.
Pojď blíž, malá lovkyně, ochutnej.
Klekni si na kolena a škemrej. Pak tě možná přijmu zpátky do rodiny.
Utíkej, Ellie. Utíkej.
Neuteče. Vidíš, líbí se jí to.
Ah, chérie, víš, že já tuhle místnost nikdy neopustím.
Mami?
Ari hezky spinká-

„Nech toho!“ zakřičela a přitiskla si dlaně přes uši. Ty hlasy ji ale týraly dál. Byly to její noční můry a vynořily se všechny najednou. Chtěly ji lapit do pasti, která by byla daleko horší, než děsivá temnota, která ji obklopovala ze všech stran.

Malá lovkyně, malá lovkyně, kdepak jsiiiiii?
Možná bych tě mohl připoutat k Bobbymu a nechat ho se z tebe nakrmit.
Hnusíš se mi.
Mrtvé, všechny jsou mrtvé.
Kvůli tobě. To byl hlas její sestry Ari.
Zrůdo. Zašeptala Belle tichým a zlomyslným hlasem. Jsi zrůda.
„Je mi to líto,“ zašeptala Elena. „Mrzí mě to.“
Zrůdo.
„Já to nevěděla. Přísahám, že jsem to nevěděla!“
Bude lepší, když v tý hrobce umřeš, protože pak nebudeš moct zapříčinit smrt všech ostatních.

Ari by jí tohle nikdy neřekla a Belle s ní nikdy nemluvila takhle zlomyslným hlasem. Eleně došlo, jak nesprávně to všechno znělo – a to jí vytrhlo ze spárů všech jejích nočních můr, které se jí pokoušely lapit. Vztyčila své psychické štíty, na jejichž pevnosti pracovala od doby, co se probrala z kóma, a jakmile si uvědomila, že popošla několik kroků kupředu, okamžitě se zase zády přitiskla ke stěně. „Odmítám s tebou hrát tuhle hru!“

V momentě, kdy se zády dotkla kamenné zdi, si uvědomila, že jí u nohou profukuje studený vzduch. Zmocnila se jí panika a začala před sebou chodidlem zkoumat podlahu. Nohu posunovala vpřed o pouhé centimetry, ale když ji měla téměř nataženou, ucítila hranu kamene – jako kdyby tam podlaha z ničeho nic končila a dál byl jen smrtonosný sráz.

Zachvěla se, stáhla nohu zpátky a do obou rukou popadla své nože. Po spáncích jí stékaly kapky potu, které jí k obličeji přilepily prameny vlasů. Vzduch kolem ní byl najednou chladnější, ale Elena ten nával pocitů jen uvítala a rozhodla se zariskovat – možná, že se svým vlastním životem.
Popřej mi štěstí, Archanděli.

Nedočkala se žádné odpovědi, ale věděla, že touhle dobou už musel na kamenné dveře útočit andělským ohněm.
On ji ven dostane.
Ona musí jen zůstat dostatečně dlouho na živu.
Jako na zavolanou zaslechla, jak se něco sune po kamenné podlaze – něco velkého, šupinatého a plazovitého. Zachvěla se a jeden z nožů vyměnila za krátký meč. Galen jí s ním trápil při výcviku tak dlouho, dokud s ním nebyla schopná zacházet i poslepu. Musí se jí jen podařit vyhnout se té díře uprostřed.

„Hry,“ řekla. Mluvila k inteligentní bytosti, která stála v pozadí této dobře připravené pasti, „jsou pod tvojí úroveň.“ Profukující studený vzduch sice cítila i nadále, ale také pocítila přítomnost něčeho – někoho – kdo se díval a poslouchal. Přestože na ni doléhala tíha oné přítomnosti, snažila se pomalu a zhluboka dýchat a odhalit polohu toho – ať už to bylo cokoli – co se za ní vyšplhalo z díry, která se vytvořila uprostřed místnosti.
Pižmo. Hlína. Mech.

Teprve poslední tón toho pachu jí poskytl směr, který potřebovala – když odsud odváděla Illia, rozhodně tu necítila žádné živoucí rostliny. Ta potvora byla v rohu, po její levé straně, pomyslela si… a měla namířeno přímo k ní.
Elena začala kousek po kousku ustupovat doprava, ale než přenesla váhu, vždy chodidlem zkontrolovala povrch. Nevěřila tomu, že by ta díra zůstala uprostřed místnosti.

„Byla si bohyní,“ řekla, zatímco ustupovala. „Inteligentní a nádhernou bohyní, kterou lidi uctívali z lásky, ne ze strachu. Já jsem jenom nově Stvořenej anděl a pro někoho tvojí síly a moci nejsem žádnou výzvou.“ Byla to nepopiratelná pravda a to, napadlo Elenu, by ji mohlo zachránit. Pokud ovšem nebyla Caliane stále zcela pohlcená šílenstvím. „Mučit mě, nemá žádnej smysl. Jen se tim snížíš a to nemáš zapotřebí.“ Okamžitě kolem sebe pocítila chlad, ze kterého se jí zadrhl dech. V tu samou chvíli ta věc, která s ní byla v místnosti, vzteky zasyčela a Elena věděla, že se pohybovala po velmi tenké linii, která jí byla sotva tolerována. Musela mluvit dál, musela Caliane zabavit, aby té potvoře nepřikázala zaútočit. „Víš, co mi Raphael řekl?“ zeptala se, a když ve zdi za svými zády ucítila chvění, vzrostla v ní naděje. Archanděli.

Její momentální rozptýlení ji málem stálo život, protože ten had, nebo co to sakra bylo, jejím směrem něco plivl. Zlomek vteřiny před tím, než by už pro ni bylo příliš pozdě, zachytila pach kyseliny a praštila sebou o zem. Během svého úhybného manévru si ale patrně zlomila žebro. Vzniklá bolest v hrudníku nebyla v porovnání se spalující agónií, která zasáhla špičku jejího levého křídla, vůbec ničím. Spolkla výkřik, který se jí dral z hrdla, zatlačila slzy, které se jí vehnaly do očí, a odplazila se o dalších pár desítek centimetrů pryč. „Řekl mi,“ protlačila ze sebe skrz sžírající bolest, „že si měla ten nejnádhernější hlas. Tak čistej, silnej a protkanej láskou, že když si zpívala, tak se celej svět zastavil, aby tě mohl poslouchat.“

Chladný vzduch se vytratil tak rychle a nečekaně, že Elenu napadlo, zda Caliane nepřekvapila. Už bylo stejně příliš pozdě – ocitla se lapená v rohu místnosti. Napravo od ní se podlaha propadala ostře dolů, nalevo a za zády měla pevné, kamenné stěny…. a ta potvora měla namířeno přímo k ní.
Viděla dvě svítící místa, vířící žlutými a zelenými barvami, o kterých se domnívala, že byly její oči a podle zvuku, který vydávala, když se plazila po zemi, musela být opravdu obrovská.

Vhledem k tomu, do jaké pasti se chytila, neexistovala možnost, jak by s tou věcí mohla bojovat a navíc ani neměla čas-
„Idiote.“ V okamžiku, kdy jí ta myšlenka napadla, už byla v pohybu. Překulila se doprava, přímo do díry v podlaze a doširoka roztáhla křídla, aby zpomalila svůj pád. Měla pocit, že dopadnout až na dno by se jí určitě nelíbilo – kdo mohl sakra tušit, co tam na ní čekalo. Vzniklý prostor, který jáma vytvořila, jí k manévrování postačoval. Nechtěla vůbec přemýšlet nad možností, že by se podlaha místnosti mohla zase zavřít a rozmačkat ji – možná, ale opravdu jen možná, Caliane slyšela dost na to, aby se rozhodla, že jí dá alespoň nějakou šanci.

Přetočila se, aby čelila poslední známé pozici té potvory, zamávala křídly a zaútočila svým krátkým mečem. Zuřivý řev a pronikavý pach tělních tekutin jí prozradil, že zasáhla svůj zamýšlený cíl. Její nadšení mělo krátkého trvání – protože vzápětí zasáhla její levou část těla příšerně bolestná agónie a Elena si uvědomila, že na ni ta potvora znovu plivla kyselinu.

Připadala si, jakoby jí někdo trhal maso přímo od kostí. Věděla, že nesmí projevit žádné známky slabosti, ale přestože se je pokoušela zadržet, po tvářích jí stékaly slzy. A pak začalo vynechávat její levé křídlo a Elena věděla, že kyselina zasáhla něco životně důležitého. Snažila se udržet se ve vzduchu, ale narazila do stěny jámy, jejíž drsný povrch jí sedřel kůži na pažích i na obličeji. Vteřinu po té, pod sebou zaslechla plazivé pohyby.

Pane Bože. Ztěžka polkla a mávala zdravým křídlem rychleji. Chtěla se pokusit vzlétnout výš, ale podařilo se jí jen zpomalit svůj sestup dolů.
Archanděli, jestli máš nějaký esa v rukávu, tak teď by byl ten správnej čas je vytáhnout.
Ozvala se třeskutá rána a pak spatřila světlo. Bylo tak jasné, že vykřikla a zdravou rukou si zakryla oči. Se shora začalo padat kamení, kusy skály… a vlhčí, slizčí věci. Vyhnula se kousek do strany, a když jí jedno z křídel přestalo zcela fungovat, šátrala rukama po hrubém povrchu stěny, aby se něčeho zachytila.
„Raphaeli! Tady dole!“

Utrhla si jeden nehet. Pak druhý. Po prstech jí stékaly pramínky krve. Honem!
Za ramena ji chytily silné ruce a o dvě vteřiny později už jí Raphael pronášel skrz zející díru, ve které kdysi bývaly dveře.
Okolní světlo jí přinutilo mrkat. Elena se snažila promluvit, ale skrz pevně sevřené zuby se jí nepodařilo vysoukat jediné slovo. Bolestná agónie z levé strany těla se jí začínala šířit i do pravé.

Raphael jí odhrnul vlasy z tváře. „Mám tě, Eleno. Mám tě.“ Skrz kůži se jí do těla začalo rozlévat teplo z jeho dlaní, které odhánělo tu ukrutnou bolest pryč. Připadala si, jako kdyby měla všechny vnitřní orgány v obrovském mlýnku na maso.
Podlehla své touze, a zatímco ji Raphael svými schopnostmi uzdravoval, zabořila mu hlavu do hrudi a rukou sevřela jeho mokrou košili. Byl vysoký, silný a hřál. Elena ho chtěla vysvléknout ze všeho oblečení, přitulit se k jeho nahému tělu a zůstat tak, dokud by nebyli oba v bezpečí.

Jakmile jí dlaní přejel po stále bolestně citlivém boku, zalapala po dechu, zaťala čelist a držela se ho jako o život. Dříve, než tomu byla schopná uvěřit, se všechna její bolest stala pouhou vzpomínkou. „Jak jsem na tom?“ zeptala se s hlavou stále zabořenou v jeho hrudníku. „Co moje křídlo?“
Vůbec ho necítila - jako kdyby odumřelo. Ne. Prosím, jen to ne.

11 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad.:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad moc a ještě víc chtěly bych poprosit jestli posílaš i celé knížečky poslala by jsi mi ty dvě novely a dva první díly anděla moc děkuji na meil DARKNES1111@SEZNAM.CZ ještě jednou dik za odpověd

    OdpovědětVymazat
  6. Knížky poskládaný nemám, takže neposílám - vzhledem k tomu, že to při překládání dohromady čtu tak desetkrát, nepředpokládam, že bych si to někdy chtěla přečíst znovu :o) NELA

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat