Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 1. kapitola

1
Dmitri seděl v podřepu na betonovém mostním pilíři, který osvětlovala jen tlumená žlutá záře mihotajícího se světla, vzdáleného několik metrů. Aniž by se obtěžoval navléknout si rukavice, k sobě natočil setnutou hlavu muže, kterou držel za mokré vlasy. Elena, napadlo ho, by jeho porušení patřičného forenzního protokolu rozhodně neschvalovala, ale zmíněná lovkyně byla stále ještě v Japonsku a do města se měla vrátit až za tři dny.

Hlava oběti byla oddělena od těla – které se zatím nenašlo – několika sečnými ranami, za pomoci zbraně, kterou byl pravděpodobně nějaký druh krátkého meče. Nejednalo se o čistou práci, ale svůj účel splnila. Kůže, která byla za života pravděpodobně růžová, nebo bílá, byla díky vlivu vody nafouklá a změklá, ale řeka neměla dostatečný čas na to, aby jí naprosto znehodnotila.
„Doufal jsem,“ řekl modře-okřídlenému andělovi, který stál na opačné straně jejich strašlivého nálezu, „že si užijeme alespoň pár týdnů klidu.“ Probuzení archanděla Caliane, která byla přes tisíc let považována za mrtvou, otřáslo oběma světy. Tím andělským, i tím upířím. Smrtelníci také něco pocítili, ale oni neměli skutečné ponětí o tom, jak ohromný vliv bude mít její povstání na strukturu sil v Kádru Desíti – skupině Archandělů, kteří vládli světu. Caliane nebyla jen stará, ona byla Pradávná.
„To by tě za chvíli začalo nudit,“ pronesl Illium, který si mezi prsty pohrával s tenkým stříbrným mečem. Předchozího dne se vrátil z Japonska a rozhodně na něm nebylo znát, že by byl unesen a lapen uprostřed bitvy archandělů.
Dmitri se pousmál. Naneštěstí, zlatooký anděl s modrými křídly, jejichž špičky byly ponořené ve stříbře, měl pravdu. Dmitri stále ještě nepodlehl znuděnosti, která pohltila mnohé nesmrtelné a to z jediného, prostého důvodu. Nikdy nezůstával příliš dlouho na jednom místě. Samozřejmě, někteří by řekli, že se pohyboval příliš na hraně – ve společnosti těch, kteří žili jen pro mrazivé potěšení z krve a bolesti, a že u něho jakékoli jiné pocity otupěly.
Takové zjištění by ho mělo zneklidnit. A to, že tomu tak nebylo… ho zneklidňovalo. Ale jeho nezadržitelný sestup do svůdné, rubínově rudé temnoty, neměl naprosto nic společného se současnou situací.
„Teprve se mu klubaly špičáky.“ Drobné, nevzrostlé tesáky působily téměř průhledně.
„Nepatří mezi naše.“ Dmitri znal jméno i tvář naprosto každého upíra, který žil v New Yorku, nebo jeho okolí. „A ani neodpovídá popisu žádného pohřešovaného Stvořeného, který by byl nahlášen napříč celým teritoriem.“
Illium vybalancoval svůj meč na jednom prstě. Od jeho ostří se odrážela žlutá záře z pouliční lampy a vytvářela nečekaný ohňostroj barev, který se vytratil ihned po té, co si s ním anděl začal znovu protáčet mezi prsty. „Mohl patřit někomu jinýmu. Zkusil se vyhnout svý Smlouvě a narazil na trable.“
Vzhledem k tomu, že se vždy našlo dostatečné množství idiotů, kteří se pokusili vyvlíct ze své strany dohody – sta let služby andělovi, který je obdařil darem téměř-nesmrtelnosti – to bylo vysoce pravděpodobné. Ačkoli, proč by se takový upír vydal zrovna do New Yorku, který byl domovem archanděla i mocného Spolku lovců, kteří oddaně stopovali ty, kteří se rozhodli utéct, nebylo zrovna jasné.
„Rodinná pouta,“ pronesl Illium, jako kdyby Dmitriho myšlenky zaslechl. „Takhle mladí upíři se většinou vracejí ke svým smrtelným příbuzným.“
Dmitri si vzpomněl na zničenou, vyhořelou skořápku domu, kterou navštěvoval den co den, noc co noc, dokud neuteklo tolik let, že po malém stavení, které tam kdysi stávalo, už nezůstala absolutně žádná stopa. Zbyla tam jen louka, pokrytá divokými květinami. Kus země, který patřil Dmitrimu. A navždy patřit bude.
„Už spolu pracujeme příliš dlouhou dobu, Bluebelli,“ řekl, ale jeho mysl stále zůstávala na větrem zmítané pláni, kde kdysi tančíval se smějící se ženou a do kroku jim tleskal chlapec s jiskřivě jasnýma očima.
„Já to řikam pořád,“ odpověděl Illium, „ale Raphael se tě furt nechce zbavit.“ Andělovo stříbrné ostří kmitalo rychleji a rychleji. „Co si myslíš o tom tetování?“
Dmitri se zvedl a podíval se na druhou stranu setnuté hlavy. Tetování na lícní kosti mrtvého muže – černé znaky připomínající písmena Cyrilické abecedy, které byly propletené spirálami tří vět, psaných v něčem, co mohla být Arameiština – bylo jak zajímavé, tak i neobvyklé… a Dmitrimu na něm něco nesedělo.
Už ho kdysi dávno viděl, nebo něco hodně podobného, ale vzhledem k tomu, že už byl naživu téměř celé milenium, byly jeho vzpomínky pouhými stíny. „Díky tomu tetování, bychom ho měli snadněji identifikovat.“ Od malých špičáků oběti se odráželo světlo a Dmitri si uvědomil, co celou dobu přehlížel. „Pokud se jeho zuby ještě nestačily plně vyvinout, měl být stále v izolaci.“
Prvních několik měsíců po Stvoření, byli upíři spíše jako slepě tápající stvoření, jen o něco málo vyvinutější, než zvěř. Mohl za to toxin, který měnil smrtelníka v upíra, a který se stále ještě nepropracoval do všech buněk jejich těla. Kromě nezbytných časových úseků, kdy bylo zapotřebí, aby byli při vědomí, si mnozí Kandidáti na Stvoření raději zvolili toto období strávit v uměle navozeném komatu. Dmitri strávil měsíce po svém násilném Stvoření připoutaný kovovými řetězy ke studené kamenné zemi. Z této doby si toho kromě ledově chladného kamene pod svým nahým tělem, pevného sevření okovů kolem krku, zápěstí a kotníků, pamatoval jen velmi málo. Ale to, co následovalo po jeho probuzení jako téměř-nesmrtelného… to, si bude pamatovat navždy. A to dokonce, i kdyby se dožil deseti tisíce let.
Před očima se mu mihla divoce modrá barva. Třepetající se žluté světlo přeměnilo třpytící se stříbrná vlákna Illiových křídel do cínové šedi. „Spolek má velmi dobře zásobené databáze,“ pronesl anděl, stáhl křídla a zasunul meč, se kterým si až do této chvíle pohrával.
„Ano, to má.“ Dmitri měl svůj vlastní způsob, jak se k těmto databázím dostat, aniž by k tomu potřeboval spolupráci Spolku. A těchto způsobů už nesčetněkrát využil. Ale tentokrát by se mohlo vyplatit lovce zasvětit, aby věděli, že ho mají v případě podobného incidentu upozornit – jeho instinkty, zdokonalené téměř tisíci lety krvavého boje o přežití, mu napovídaly, aby tento případ vedl osobně, aby ho nepřenechal Spolku.
„Kde je ten pytel?“
Když mu Illium podával černý pytel na odpadky, Dmitri na něho pozvedl jedno obočí. „Myslel jsem si, že už tě Elena něco naučila.“ Zlatooký anděl, jehož oči rámovaly černé řasy s modrými konci, které kopírovaly barvu jeho vlasů, mu věnoval nečekaně vážný pohled. „Myslíš si, že znovu padnu, Dmitri?“ V jeho hlase zaznívaly ozvěny vzpomínek a bolesti. „Že znovu přijdu o svá křídla?“
Dmitri nebyl jeho otázkou vůbec zaskočený. Illium se stal členem Raphaelovy Sedmy, skupiny andělů a upírů, kteří zapřísáhli své životy archandělovi, také proto, že byl ostře inteligentní.
Setkal se s jeho neobyčejným pohledem. „Díváš se na ni způsobem, jakým by se na ženu, která patří archandělovi, neměl dívat žádný muž.“ Illium měl slabost pro smrtelníky, a přestože Elena už byla andělem, stále ještě měla zranitelné srdce člověka a uvažování smrtelníka. Modře okřídlený anděl mu neodpovídal, a tak Dmitri vložil hlavu do igelitového pytle.
Na tomto místě už nebyly žádné další důkazy, které by mohli shromáždit – hlava plula po proudu řeky Hudson a mohla tam být vhozena naprosto kdekoli. Illium nad řečištěm prolétával pouhé vteřiny před tím, než byly poslední sluneční paprsky pohlceny nocí. V ten moment ji spatřil a vylovil.
„Je podmanivá,“ připustil anděl nakonec. „Ale patří Pánovi a já budu jejich vztah chránit do posledního okamžiku svého života.“ Jeho slova byla tichá, vášnivá a absolutní.
Dmitri to měl nechat být, ale tady bylo v sázce mnohem více, než jen nebezpečná přitažlivost.
„Já nemam strach, že bys ho zradil. Já se bojim o tebe.“
Illiových vlasů se zmocnil vrtošivý vánek a sfoukl mu je do tváře. „V Amanatu,“ řekl a myslel tím ztracené město, které nedávno znovu povstalo, „mi Elena řekla, že potřebuje, abych jí před tebou chránil.“ Anděl se slabě pousmál. „Škádlila mě, ale rozhodně jí neuškodí, když na své straně bude někoho mít.“
Dmitri se nepokoušel zpochybnit Illiovo naznačení jeho postoje k Lovkyni Spolku, kterou si Raphael zvolil za svou družku. „Pořád jsi přesvědčený, že při Lijuanině útoku zachránila Raphaelovi život?“ Illiovo hlášení o událostech, které se odehrály v Japonsku se mu zdálo nevěrohodné, a přesto, když Rahael Dmitriho krátce po Caianinu probuzení kontaktoval, něco z toho sám potvrdil.
“Jenom Raphael zná čistou pravdu, ale já vim, co jsem tam viděl,” odpověděl Illium a jeho tvář se napjala vzpomínkami. “Umíral a pak najednou zase žil – a oheň v jeho rukou nesl barvy úsvitu.” Stejně jemné tóny, které zdobily část Eleniných křídel.
Dmitri zůstával nedůvěřivý. Elena byla nejslabším z andělů a její srdce smrtelníka rozhodně nebylo tak silné, aby přežila ve světě archandělů. “Stala se z ní permanentní slabina v jeho obraně.” Jako Raphaelův zástupce, to Dmitri nehodlal nikdy akceptovat, ale přesto přísahal, že ji bude ochraňovat a nezáleželo na ceně, tuto přísahu hodlal ctít až do samého konce.
“Ty si nikdy neměl ženu, která by byla takovou slabinou ve tvé vlastní obraně?” K zemi se snášelo jedno z Illiových peříček, ale než stihlo dopadnout, zmocnil se ho vítr, který ho odnesl směrem k řece. “Za všechna ta leta, co tě znám, si nikdy žádnou ženu nemiloval tak, že bys ji prohlásil za svou?”
Illiovi bylo něco málo přes pět-set let a neměl nejmenší ponětí o tom, co se kdysi odehrálo – to věděl jen Raphael. “Ne,” odpověděl Dmitri a byla to lež, kterou přesvědčivě říkal už po staletí. “Jakákoli slabina tě může stát život.” Illium si povzdychl.
Blížili se k rudému Ferrari, které anděl zbožňoval, ale kvůli svým křídlům se v něm nemohl nikdy projet. Než těmito křídly neuvěřitelné krásy máchl a s ladností a silou, jež předpovídaly čím se jednoho dne mohl stát, se vznesl do oblak, ještě řekl, “Neztrať svoji lidskost, Dmitri. Dělá tě, kým jsi.”

Dmitri sledoval anděla, který vzlétl do hvězdami poseté oblohy nad Manhattanem, který se probouzel do temnoty noci, dokud se z něho nestal pouhý stín ve třpytící se temnotě. Pak se jeho rty zkřivily do ponurého úsměvu. “O svou lidskost jsem přišel už hodně dávno, Bluebelli.”  

14 komentářů: